Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 6. kapitola

01.07.2015 (21:00) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1359×

„Edwarde?“ zašeptala jsem 

Otočil se na mě a já se začala topit v těch jeho zlatých studánkách.

„Taky tě mám ráda. Hodně ráda,“ řekla jsem mu. Pak jsem se rychle otočila a vydala se do špitálu za Carlislem.

Jediný, co mi ale opravdu běželo hlavou, byl jeho úsměv, kterým mě obdařil po mých slovech.

V tu chvíli jsem byla téměř šťastná.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Dobrý den, hledám doktora Cullena,“ oznámila jsem ženě sedící na recepci. 

„Co mu chcete?“ zeptala se ta ženská. 

„Jsem Bella, jeho dcera,“ odpověděla jsem jí. 

„Jeho dcery jsem viděla, má jenom dvě,“ odpověděla mi. Měla hroznou radost, že mě takhle setřela. 

To se ještě uvidí, zlatíčko, pomyslela jsem si. Na tvou výhru mám moc dobrou náladu. 

„Právě jsem se vrátila z Francie.“ Usmála jsem se na ni. „A pochybuji, že se vám otec svěřuje se svými rodinnými záležitostmi.“

„Ale,“ začala. Nenechala jsem ji domluvit:

„Takže, pokud dovolíte, já si jeho kancelář najdu sama.“

Zalapala po dechu, ale to už jsem se vydala pryč.

S vychytralým úsměvem jsem se vydala za Carlislem. Najít jeho kancelář mi nedělalo žádný problém. 

Zastavila jsem se před jeho dveřmi a chtěla zaťukat. Dveře se ale otevřely zevnitř a za nimi stál Carlisle.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, pojď dál,“ pozval mě.

Usmála jsem se a vstoupila. Rozhlédla jsem se po kanceláři. 

Byla to prostě obyčejná kancelář s pracovním stolem a spoustou knih. 

Sedla jsem si na sedačku, která stála naproti stolu.  

Carlisle zasedl do své židle a zadíval se na mě. 

„Tak co se za těch sto let stalo?“ zeptal se. 

Pousmála jsem se. „Zabila jsem stovky upírů, zachránila tisíce životů, opustila kolem třiceti rodin a přežila,“ shrnula jsem mu svůj život v kostce. 

On se jenom pousmál. Znal mě, věděl, že mu to stejně řeknu. 

„Kdy umřela Lea se Simonem?“ zeptal se na rodiče.  

Přepadl mě smutek. Nechtěla jsem na rodiče vzpomínat, moc mi chyběli.

„Když mi bylo dvacet,“ odpověděla jsem, ale dál se o tom nehodlala bavit. 

Carlisle pochopil.  

Nakonec jsme si povídali o všem možném. O naší minulosti, jeho rodině, místech, kde jsme bydleli a o Edwardovi. Přiznala jsem mu, že ho mám ráda. 

Takže bylo o čem mluvit hodně dlouho. 

******** 

„Jsme doma,“ vykřikl Carlisle, když jsme vstoupili do domu. 

Pousmála jsem se. Bylo to pěkně zbytečné, když vezmete v potaz, že jsou to upíři se super sluchem, takže nás museli slyšet, už když jsme sjeli ze silnice.

Ale to, že se takhle Carlisle ozval, tak ta rodina působila tak lidsky.  

„Ahoj, lásko.“ Vyběhla z kuchyně Esmé a vrhla se mu kolem krku.  

Víc jsem vidět nemusela, takže jsem se vydala do obýváku.  

Seděl tam Emmett a koukal na baseball.  

Nadšeně jsem vykvikla.  

Emmett se na mě nechápavě podíval. 

„No co? Nikdy jsi neviděl fanouška baseballu?“ Uculila jsem se na něj. 

On na mě nadšeně vykulil oči. „Jdeš se dívat?“ vyhrkl nadšeně. 

„Že se ptáš.“ Smála jsem se, když jsem si sedala na sedačku vedle něj. 

Takže jsme s Emmem dvě hodiny čučeli na baseball. Všimla jsem si, že se tu občas i někdo objevil, ale nevšímali jsme si jich. 

Až na Edwarda. Přišel někdy po 3/4 zápasu a sedl si do křesla stojícího kousek ode mě. 

Asi pochopíte, že když Emmett zařval, vyskočila jsem metr vysoko.  

Edward se pousmál a Emmett se na mě nadšeně otočil. 

„Viděla jsi to?“ zeptal se nadšeně.  

Ajaj. „Já – no, neviděla,“ přiznala jsem. 

Emmett se na mě vykuleně podíval. Pak si ale jenom povzdychl a otočil se zpátky k televizi. 

Pousmála jsem se a pak už se snažila věnovat jenom televizi. Opakuji: snažila. 

******** 

„Bello, nemáš hlad?“ Nakoukla do obýváku Esmé, když zápas skončil.  

Podívala jsem se na ni a usmála se. „Trochu,“ přiznala jsem. 

„Tak já ti něco uvařím,“ řekla nadšeně. 

Nemělo cenu odporovat, tak jsem jenom přikývla. 

„To si tam nemůže dojít sama a něco si udělat?“ ozvalo se otráveně z druhé strany pokoje. 

Otočila jsem tam hlavu. Ach ano, Tanya. Už jsem na ni málem zapomněla, pomyslela jsem si ironicky. 

„Tanyo, uklidni se. Pořád jsi tady jenom na návštěvě!“ upozornil ji Edward. 

Musím přiznat, že mě jeho slova zahřála u srdce. Moc. 

Zato Tanyu asi ne, protože naštvaně zavrčela. 

Už chtěla něco říct, ale Esmé byla rychlejší: „Dojdu udělat to jídlo.“ A zmizela. 

Tanya si posměšně odfrkla. „Lidi jsou takoví nevychovaní zmetci!“ šeptala si pro sebe. Asi si myslela, že ji neslyším, ale omyl.  

„Máš nějaký problém, Tanyo?“ Zavrčela jsem na ni.  

Překvapeně se na mě podívala.  

„Hele, nevím, co jsem ti udělala,“ upozornila jsem ji. „Ale dej mi pokoj,“ dodala jsem. 

Asi jsem ji naštvala, protože jsem najednou byla přitisknuta na zeď. 

„Nikdy si nedovoluj na upíra. Pořád jsi jen slabý člověk!“ Vrčela mi do obličeje. 

„Nemáš nejmenší ponětí o tom, kdo jsem.“ Usmála jsem se na ni škodolibě. Pak jsem natáhla svůj fyzický štít a ona letěla otevřeným oknem ven. 

Než jsem se ale stihla pořádně vzpamatovat, byla zpět. Sakra, ta má ale výdrž. 

Už na mě chtěla zaútočit, ale Edward udělal tři kroky a stál přede mnou. 

„Dej už pokoj,“ řekl Tanye. 

„To ona mě vyhodila z okna!“ žalovala. 

„Nebuď jak malá, Tanyo.“ Povzdychl si. 

Tanya nafoukla tváře a já myslela, že padnu. Musela jsem se fakt snažit, abych nepadla smíchy. 

Jo, to jako malá sedne. 

„Bello, máš tady jídlo,“ ozval se hlas Esmé. 

Rychle jsem vystrčila hlavu zpod Edwardových zad a rozběhla se do jídelny. Vonělo to fakt skvěle. Mňam.

Nijak jsem neváhala a pustila se do jídla. Z Esmé ještě něco bude. 

Sotva jsem se ale pustila do jídla, všimla jsem si, že ode dveří mě pozorují tři páry očí se znechuceným úšklebkem. Edward, Jasper a Emmett. 

„Budete se šklebit dlouho? Mohlo by vám to zůstat.“ Uculila jsem se na ně. 

Edward se na mě usmál. Jo, to už by bylo lepší. 

„Jak to můžeš jíst, hrozně to smrdí,“ nechápal Emmett. 

„Jak ty můžeš pít krev, je tak kovová,“ odpověděla jsem a zakousla se do dalšího sousta. Asi mě tu budou mít častěji. 

„Alespoň nesmrdí!“ odporoval mi i Jasper. 

„Jak komu,“ vyvrátila jsem jeho názor. 

„Lidi krev necítí,“ hádal se. 

„Omyl.“ Smála jsem se. „Většina lidí krev necítí.“  

Jasper jenom protočil oči a zmizel a Emmett ho rychle následoval. 

Dožvýkala jsem poslední sousto a talíř chtěla jít umýt. V tom mi ovšem zabránil Edward.  

Přišel ke mně, vzal mi talíř z ruky a uklidil ho do prázdné myčky.  

„Měli bychom si promluvit.“ Otočil se zpět na mě. 

Podívala jsem se mu do očí a přikývla. 

Je čas začít od začátku, pomyslela jsem si, když jsem se vydala s Edwardem do lesa.   

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 6. kapitola: