Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 30. kapitola

29.08.2010 (10:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3709×

Odpoledne, když jsme dorazili „domů“ bez další újmy, se ve dveřích objevil Carlisle.

„Jak ti je? Nejsi unavená?“ vyzvídal.

„Jsem v pořádku, vážně!“ bránila jsem se jeho vyšetřování. Doktorským okem mě zkoumal a jeho ruce jsem musela odhánět.

„Nejlepší by bylo, kdyby sis ještě dnes lehla,“ rozhodl nakonec Carlisle.

„Nechci ležet. Nemůžu ležet. Musím k tetě. Mám spoustu otázek a hlavně musím trénovat. Nechci tornáda,“ dodala jsem šeptem.

„Neboj, jeden den navíc v posteli ti neublíží. Naopak.“ Probodla jsem ho pohledem, ale Josh mě objal kolem ramen.

„Poslední odpoledne, slibuju,“ sekundoval Carlisleovi.

„Fajn,“ odsekla jsem. Vytrhla jsem se z jeho objetí a zamířila do pokoje. Když jsem procházela kolem Edwarda, smutně se usmál.

„Joshi, počkej. Potřebuju s tebou mluvit o…“ zaslechla jsem Edwarda, jak brzdí Joshe. Zasyčela jsem vzteky, že jsem neslyšela zbytek věty. Ženská zvědavost se ve mně probudila jako hlad. O čem ti dva mohli chtít mluvit? Nedalo mi to a přikrčila jsem se nad schodištěm do stínu. Co to tropíš? Tohle se nedělá! Jako kdybych nevěděla, že kdo poslouchá za dveřmi, nikdy se nic dobrého nedozví…

„Co se děje?“ slyšela jsem Joshe.

„Jde o Lure a její horečky,“ začal Edward a já musela nastražit uši, abych to vůbec slyšela.

„Co je s nimi?“ nechápal Josh.

„Mám pocit, že to všechno nebyla jen halucinace vyvolaná vysokou teplotou. Část z toho byla vzpomínka. Nevím proč, ale vím to. Jde o tu tetu. Lure myslela na knihovnu, kterou znám, a byla tam dívka, která jí byla velice podobná. Lure myslela na to, že to byla teta z obchodu a ne ona. Hrozně špatně se to vysvětluje,“ vrtěl zmateně hlavou Edward.

„Já tě chápu, dědo. Co to bylo za knihovnu?“ vyzvídal Josh. Spolkla jsem knedlík v hrdle. Takže to se vážně stalo? Teta byla já? Edward nepatrně naklonil hlavu, než odpověděl a já se stáhla víc do tmy.

„Byla Volterská. Nikdy jsi tam nebyl, ale já ano. Znám ji nazpaměť a dokonce i tu knihu, kterou Lure viděla, znám. Nebo vím, že tam stále je.“ Josh mlčel, ale nejspíš na něco myslel, protože Edward mu odpověděl.

„Dobrý nápad. Možná ti poví víc,“ souhlasil a já slyšela zavrzání podlahy. Do prčic! Vytáhla jsem se na nohy a zapadla do Joshova pokoje. Ani ne půl minuty poté vpadl do pokoje Josh.

„Ty ještě neležíš?“ vyhrkl.

„No, já se zamyslela a…“ blekotala jsem.

„Aha, tak to jo. No, hele, musím si odskočit, ale přijdu brzy, jo?“

„Joshi, potřebovala bych ke mně domů pro nějaké věci,“ křikla jsem za ním, než mi utekl.

„Rory tě tam odveze, jestli chceš,“ nabídl.

„No, spíš mě napadlo… Je mi to trapné, ale nemohla bych si půjčit kolo? Nebo nějaký dopravní prostředek?“ mumlala jsem. Došlo mi, že pokud chci Joshe sledovat, tak pěšky to rozhodně nepůjde. Už jsem tak nějak tušila, kam jeho kroky povedou, ale i tak… On měl auto a já jen nohy. Nestihla bych to.

„Dám ti peníze. Na kole nepojedeš a za volant tě taky nepustím. Jsi ještě slabá. Vezmi si taxi, když nechceš Rory,“ navrhl a podal mi bankovky.

„Vrátím ti to,“ vyhrkla jsem a Josh se usmál.

„Jistěže,“ mrkl a odešel. Neváhala jsem a vytočila číslo taxislužby. Připadala jsem si, jako v nějakém akčním filmu, když jsem sedla do vozu a požádala řidiče, aby na to šlápnul. Určitě jel k tetě. S kým jiným by mohl chtít mluvit? Stromy se kolem okýnek míhaly v rozmazaných čarách a ve voze to smrdělo tabákem a vodkou. Fuj!

Když pak zastavil před obchůdkem, sebral peníze a zmizel. Připlížila jsem se ke dveřím a pak mě napadlo, že zadní vchod bude lepší. Vepředu byl totiž nad dveřmi malý zvoneček, který ohlašoval příchod. Vzadu byly dveře neustále dokořán, jen se dostat přes zídku do zahrady. O tom, že tu Josh byl, jsem nepochybovala, protože jeho mazlíček na čtyřech kolech tu stál zaparkovaný u silnice. Lidi kolem něj procházeli a měli pusy dokořán. Doufala jsem jen, že mě nemoc neoslabila natolik, abych se přes zeď zahrady nepřehoupla. I když jsem byla nešika, tak mi výšky nebo překážky nedělaly problémy. Sice jsem většinou získala jako odměnu odřené koleno nebo nos, ale zvládla jsem to. I tentokrát jsem při hazardním šplhání sjela loktem po cihlách.

„Au, do pr…“ syčela jsem a zatínala zuby. Přepadla jsem přímo do záhonu s keřem. Ztlumil můj pád, jenže i tak to bylo na můj vkus moc hlasité. Zvedala jsem se pomalu, abych zjistila, jestli nejsem moc polámaná, když jsem pohledem zavadila o malou branku v křoví.

„Tak tohle mě nenapadlo,“ zasténala jsem.

„Ne!“ Ozval se hlas z domu. Byl hysterický a patřil tetě. Přejel mi mráz po zádech. Rozeběhla jsem se navzdory slibu, že budu nenápadná, přímo dovnitř. Ztuhla jsem. Nevěřila jsem vlastním očím. Dívala jsem se na Joshe, jak zírá na něco jasně modrého v tetiných dlaních, a mizející tetu. Světlo z jejích rukou sílilo a problikávalo do bílé. Jakmile jsem už tím jasem musela zavřít oči, ustalo to. Krámek potemněl a něco cinklo o zem.

„Joshi?“ vykřikla jsem s hrůzou.

„Jsem tu,“ zašeptal.

„Teto?“ Nic.

„Teto?“ zopakovala jsem vyplašeně. Muselo se mi to jen zdát. Přeci nemohla jen tak zmizet?

„Není tu, ono jí to vcuclo… tam,“ zašeptal stejně překvapeně, jako předtím.

„Vcuclo? Kam tam?“

„Do medailonu. Byla tu, a najednou je pryč. Mluvili jsme a pak si ho všimla a vyprávěla mi o něm a pak jsem ho zkusil otevřít a ona vykřikla a vytrhla mi ho a…“ Josh byl mimo. Viděla jsem mu to na očích. Měl to vepsané ve tváři. Díval se do svých dlaní na zlatý medailon, který sebral ze země. Vypadal naprosto normálně. Kdybych ho sama neviděla jasně modře zářit, nejspíš bych si klepala na čelo.

„Ten medailon nejde otevřít, Joshi,“ vymlouvala jsem mu.

„Ale on se otevřel!“ bránil se.

„Co jste si povídali? Musíme ji dostat zpět!“

„Mluvila o sobě a o tobě a o tvé horečce a o tom, že jsi odtud minule utekla. Vyprávěla o Volterské knihovně a knize, kterou tam tenkrát vzala. I o svém deníku, nebo diáři?“ Josh byl v šoku. Nezbývalo nic jiného, než to zjistit jinak.

„Joshi, uklidni se. Zkusíme to jinou cestou. Posaď se tady,“ řekla jsem a vtlačila ho do polštářů naházených po zemi.

„Zmizela,“ šeptal stále překvapeně.

Rozhodla jsem se. Nemělo cenu se mu pokoušet něco vysvětlit. Teď ne. Jenže když mu to nepovím, bude se zlobit. Teto, kde jsi?

„Joshi, můžu si prohlédnout tvou vzpomínku na ten rozhovor?“ zeptala jsem se opatrně.

„Pomůže to?“ Kývla jsem a pokusila se usmát. „Tak pojď. Jen do mě,“ vyhrkl a zbledl. „Tedy, víš jak to myslím,“ bránil se. Musela jsem se smát. Pohladila jsem ho po tváři a ruku tam už nechala.

„Soustřeď se na to, prosím,“ vybídla jsem ho a přiložila i druhou dlaň.

„Otevři mysl a pusť mě tam, k myšlenkám, přáním, ke vzpomínkám, láska i strach i radost i žal, to všechno poznám, když pustíš mě dál…“ odříkávala jsem tiše a přitom se soustředila jen na jedinou věc. Rozhovor Joshe a tety. Chci vidět rozhovor Joshe a tety! Josh a teta! „Poslechni dneska mé zaklínání, odemkni vrátka ke vzpomínání, otevři mysl, mé dlaně jsou most, ukaž mi, prosím, svou minulost…“ Teta a Josh! Josh a teta! Jejich rozhovor, prosím!

„Joshi?“ vydechla teta.

„Vy mě znáte?“ slyšela jsem se říkat mužským hlasem a cítila lehké zaváhání.

„Trochu,“ usmála se podle Joshe starší elegantní a tajemná žena.

„Víte, proč tu jsem?“ zajímala jsem se.

„Nejspíš kvůli Lure. Není to tak?“ Přikývla jsem.

„Můj dědeček, Edward Cullen mi řekl, co se tu nejspíš stalo, ale rád bych to slyšel od vás. Je to zmatené, já vím, jenže kvůli Lure… Nechci, aby byla nešťastná a tohle ji očividně hodně rozrušilo,“ mluvila jsem, tedy on mluvil.

„Lure je silná holka. Je dobře, že tu jsi. Co tě zajímá?“

„Edward mluvil o medailonku a o tom, že vy jste Lure.“ Teta povytáhla obočí a pak jen přikývla. Cítila jsem Joshův zmatek a chuť odejít, stejně jako jsem to předtím udělala já.

„Ano, jsem Lure. Jsem z jiného času a místa, i když vypadá naprosto stejně. Jen je svým způsobem jiný. V mém světě nevládnou Cullenovi a nejsem adoptovaná. V mém světě je taky Josh, kterého jsem tam nechala, když jsem zmizela.“ Teta zesmutněla.

„Proč tu jste a jak jste se sem dostala?“

„Nevím, proč tu jsem, ale vím, že jen moje sobectví zavinilo mou přítomnost tady. Chtěla jsem úplně jinam. Nechtěla jsem do jiného světa, kde budu dvakrát, jenže jsem málo věřila a spletla kouzlo.“

„Co s tím má společného medailon?“ zajímal se Josh.

„Potřebuji ho najít a vrátit se,“ vydechla teta. Josh se instinktivně dotkl svého krku. Tušil to samé, co já. Pokud je teta mnou, je i můj medailon ten, který chce.

„Lure mi o tom medailonku co má říkala. Nejde otevřít,“ vyhrkl Josh.

„Jde, ale jen kouzlem.“

„Je to zvláštní. Vědět, že máte něco, co ukáže minulost.“ Teta jen souhlasně kývla.

„Není to tak lehké, jak se zdá. Když špatně zvolíš slova, stane se ti to, co mně. Vcucne tě to,“ vydechla teta a otočila se k nám zády. Tedy k Joshovi a mně, jakožto tiché pozorovatelce. Viděla jsem, jak teta sahá na polici s knihami a vytahuje černý deník, který mi předtím sebrala. Viděla jsem, jak Josh stáhl z krku medailon a silou ho zkusil otevřít.

„Už těch zmatků bylo dost, mě zajímá Lure minulost,“ zavrčel vztekle a v tu chvíli se medailon začal měnit. Ze zlaté přešel do žhnoucí rudé, oranžové, růžové, bílé a nakonec modré. Josh jej svíral s šokem v dlaních a nebyl sto jej upustit.

„Ne!“ vykřikla teta, když viděla, co se děj,  a rozeběhla se k němu. Vytrhla mu medailon z rukou a v tom okamžiku se rozzářil jak milion hvězd. Viděla jsem Joshovýma očima, jak se teta vytrácí a za jejími zády se objevuju já s překvapeným pohledem…

„Kde je?“ vyhrkla jsem. Josh si mnul kořen nosu a rozkoukával se. Mně se točila hlava, ale zděšení nad jejím zmizením mi nedovolovalo o tom přemýšlet. Teta byla pryč. Někde jinde. Josh nevědomky vyřkl kouzlo. Jen náhodou se mu slila dvě slova a katastrofa byla na světě. Začala jsem se třást.

„Hrozně mě to mrzí,“ zašeptal Josh a natáhl ke mně ruku. Sevřela jsem ji ve své a cítila příval nové síly. Najdu ji. Dokážu říct správně kouzlo. Musím na ně přijít.

„Teta ti chtěla něco ukázat,“ nakousla jsem a Josh kývl.

„Deník,“ vydechl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si ho. Ležel na konci pultu vedle polic s knihami.

Opatrně jsem ho vzala do ruky a otevřela na první stránce.

„Poznámky z knihovny,“ zašeptala jsem.

„Ta knihovna je ve Volteře,“ přispěchal mi na pomoc Josh.

„Kde je Voltera?“

„V Itálii, Zázraku. Je to místo, odkud Cullenovi řídí svět upírů.“

„Cullenovi?“

„Jo, jsou strážci tajemství.“

„Aha,“ vydechla jsem a otočila o spoustu stránek dál.

Kouzlo paměti…

Kouzlo času…

Levitace…

Vniknutí do mysli…

Voda…

Desítky veršů, které teta určitě nahromadila za svůj život, ale žádná pomoc. Přetočila jsem další stránky.

Důležité: Mít kotvu. Věřit! Poznámka byla u boku stránky a měla červenou barvu. Co je kotva? V jednom z rohů byl nakreslen kruh a erb. Velice povědomý erb. Odkud ho jen znám?

„To je medailon?“ vyzvídal Josh přes mé rameno. No jo!

„Jak to víš?“

„Dlouho jsem si ho prohlížel poté, cos mi ho dala,“ usmál se a objal mě kolem pasu, zatímco jsem hledala dál. Na té stránce s poznámkou bylo jen tohle, ale na další byla slova.

Kotva… brána… živly… duchové živlů…

Spousta slov byla přeškrtána, ale na konci stránky už byl souvislý text…

Otvírám bránu, otvírám čas,

nechte mě projít, teď vyzývám vás.

Duchové živlů všech pomocných,

poslušní buďte příkazů mých.

Přede mnou den a za mnou je noc,

z mých rukou přijměte ke kouzlům moc.

Země a oheň, voda a vzduch,

otevřte pro mě dnes magický kruh!

Sama vás volám, slyšte můj hlas,

jen moje síla teď zkrotí vás.

V žilách mi tepe krev předků mých,

dědictví svoje teď přebírám z nich!

„Musím tu bránu otevřít a najít ji,“ rozhodla jsem se a Josh ztuhl.

„Zbláznila ses?“ zděsil se.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 30. kapitola: