Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 29. kapitola

28.08.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3988×

Zbytek podzimních prázdnin jsem strávila v posteli a ne sama. Samozřejmě ve vší počestnosti, pokud by se za sex nepovažovalo hlazení a škrábání na zádech, nošení jídla do postele a broukání sladkých tónů do ucha. Byla jsem hýčkána a rozmazlována. Když pak přišlo pondělí a já napochodovala s Joshem za ruku do školy, sevřelo se mi hrdlo. Naposledy jsem tu byla, když mi Tiffany vyvedla tu odpornost se vzkazem na zádech. Josh si mé zaražené nálady všimnul a podle mě nemusel ani hádat, proč to tak je.

„Kašli na ni. Jestli zase něco bude mít, dám ji do parády Emmettovi. Má rád malé obludky na hraní,“ zašeptal mi do ucha a já se musela smát. Zároveň jsem se však modlila, aby Tiff dala pokoj. Jenže když mě Josh doprovodil před dveře učebny angličtiny a odešel, zjistila jsem, že ji to nejspíš nepřešlo.

„Hele, kdo tu je. Člověk si jednou udělá legraci a chudinka čarodějnička z toho zkolabuje. To abychom se báli, že příště rovnou umře,“ odfrkla si Tyfuska. Od kdy se mnou chodí na angličtinu?

„Jdi k šípku,“ odsekla jsem jí.

„Nebo mě prokleješ?“ vysmála se mi.

„Ne, nebo tě praštím,“ napodobila jsem její pískot.

„Nebojím se tě,“ zavrčela.

„Chyba,“ sykla jsem a upřela na ni pohled. Tiffany dokázala vzdorovat dlouho, ale nakonec pohledem uhnula jako první. Když začala hodina, zalezla do své lavice na druhém konci učebny a mlčela. Někde mezi Shakespearem a Byronem jsem na tu slepici zapomněla, a když pak zazvonilo, udivilo mě, že se objevila vedle mě.

„Promiň,“ houkla.

„Co?“

„Omlouvám se za svoje chování, vážně jsem to přehnala. Napadlo mě, že bychom na to mohly zapomenout, co ty na to?“ navrhla s neupřímným úsměvem. Přimhouřila jsem oči, ale nakonec kývla. Je lepší být zadobře. Pokud to jde. Tiffany mi podala ruku na smír, ale když držela učení jen jednou dlaní, zhroutilo se jí k zemi.

„Jsem to nešika,“ vzdychla a začala si sbírat knihy. Počkala jsem, a až pak si vzala batoh od lavice a vykráčela ze třídy. U skříněk jsem se setkala s Rory.

„Ahoj, tak jak to šlo? Slyšela jsem tu novinku, že Tiffany si vyžádala nový rozvrh. To je ta výhoda, když máš papínka ve školní radě, no jo. Nenaděláš nic,“ vztekala se.

„Je to v pohodě. Dokonce se mi i omluvila a dá prý pokoj,“ usmála jsem se.

„Děláš si legraci?“

„No vážně. Teď jsme spolu mluvily, asi nebude tak zákeřná, jak jsem si myslela.“ Rory jen nevěřícně vrtěla hlavou.

„To se mi nelíbí,“ skučela, když jsem ji doprovázela na její hodinu.

„Dej lidem šanci,“ prosila jsem.

„Lidem ji klidně dám, ale téhle huse ne. Lure, dej si na ni pozor,“ prosila.

„Klid, Rory,“ tišila jsem ji.

V učebně, kde jsem měla dějepis, seděla opět Tiff. Jak moc si ten rozvrh změnila? Co dělá tady?

„Ahoj, kamarádko,“ mávala na mě. Kývla jsem na pozdrav a blondýny kolem ní jen vytřeštily oči.

„Na co tak zíráte!“ Slyšela jsem ji vrčet na přítelkyně. „Co mi zbývá!“ dodala.

Plácla jsem sebou na židli a ztuhla. Za mými zády jsem zaslechla škodolibý smích. Znejistěla jsem. Něco bylo špatně. Měla jsem pocit, že jsem si sedla do vody. Bylo to zvláštní. Preventivně jsem se nadzdvihla a zkontrolovala židli. To snad ne! Inkoust! Jak jsem ho mohla přehlédnout? Střelila jsem pohledem k bandě blondýn, ale nikdo na mě nekoukal. Řešily nějaké laky na nehty. Super! Zničené kalhoty! Děkovala jsem prozřetelnosti, že jsem měla mikinu, kterou si můžu uvázat kolem pasu. Jenže dělat razítka po zbytek dne…

Vytáhla jsem z kapsy mobil, ale opět ho schovala. K čemu by mi pomohl? Nedalo se nic jiného dělat. Musela jsem o přestávce domů. To bude dálka, bože!

Jakmile jsem tuhle hodinu měla za sebou, vstala jsem opatrně a uvázala mikinu. Namířila jsem si to rovnou ke skříňce a naházela do ní učení. Stihnu to během jedné hodiny? Ne. Musím se omluvit u sekretářky ředitele. Skvělé.

„Víš, že tohle je nemoderní?“ vysmála se mi Rory.

„Sedla jsem si do inkoustové kaluže. Co mám dělat jiného? Jdu si pro čisté kalhoty. Nebudu tu ničit židle,“ vrčela jsem.

„Jak sis mohla sednout do inkoustu?“ nechápala.

„Cože jsi?“ vyhrkl Josh, který se k nám přidal.

„Sedla jsem si do inkoustu,“zavrčela jsem znovu už vyvedená z míry. Ještě někdo se zeptá a uvidí.

„Ale jestli půjdeš domů pro kalhoty, tak propásneš školu,“ připomněla mi Rory.

„Neříkej! To by mi nedošlo,“ odsekla jsem. „Promiň, mám vztek. Omlouvám se,“ dodala jsem s psíma očima. Rory jen mrkla a usmála se.

„Nechci zameškat, ale co jiného mám dělat?“ povzdechla jsem si.

„Ségra, vezmi Lure na toalety. Přinesu vám kalhoty do konce přestávky,“ vybídl nás Josh.

„Co?“ křikla jsem nechápavě, ale on už běžel chodbou ven.

„Výhoda randění s polo… ehm, ty víš s kým,“ zasmála se.

„S Blackem? To rozhodně,“ culila jsem se.

Josh dodržel slovo. Než skončila přestávka, měla jsem kalhoty.

„Ty nejsou moje!“ vydechla jsem.

„Asi ne. Mají ještě visačku,“ konstatovala Rory a utrhla malou cedulku.

„Ty mi nebudou,“ bránila jsem se.

„Myslíš?“ řekla tajemně Rory.

„Nezná moji velikost, nebo jo?“ divila jsem se.

„Josh má tvou velikost v očích a možná i v dlaních,“ dobírala si mě. „Když jsi byla nemocná, byl to on, kdo ti koupil všechna ta pyžama a trička. Když tu není Alice s Rose, nenakupujeme každý den. Nikoho to nebaví, ale Josh je v tomhle šílený metrosexuál. Koukne a vidí. U tebe si to svým způsobem i osahal,“ culila se.

„Rory!“ okřikla jsem ji a zrudla studem. Měla ale pravdu. Kalhoty mi perfektně seděly tam, kde měly a dokonce se mi i líbily, což bylo ještě divnější.

„Neboj, není gay,“ vyhrkla Rory, když viděla můj zamyšlený obličej.

„Ty jsi! Jak víš, že mě to napadlo?“

„Vidím, ne?“ mrkla a s tím zazvonilo na další hodinu. Dobíhala jsem na poslední chvíli, ale stihla jsem to před učitelem.

Ve třídě biologie seděla v první lavici Tiffany. Jak jinak. Zírala na moje kalhoty jako opařená.

„Co je?“ sykla jsem podezíravě.

„Ty jsou famózní!“ vydechla. Málem jsem ji podezírala, že v tom má prsty. Ono se to s tím inkoustem mohl vážně jen stát omylem, spekulovala jsem. Napila jsem se z pet lahve a můj močový měchýř zaplakal. Kvůli starostem o kalhoty a Rory jsem neměla čas si na záchodě ulevit. Dost by to bodlo, zalitovala jsem. Pokoušela jsem to udržet, ale těsně před koncem hodiny hrozilo, že mi praskne měchýř. Zkusit jsem to musela. Zvedla jsem ruku a poté, co mě profesor zpražil pohledem, vypochodovala jsem na toalety.

Po mém návratu byla už třída prázdná. Jen moje věci ležely u lavice. Byl čas na oběd. Sáhla jsem po tašce a chtěla vyběhnout, jenže to se mnou trhlo.

„Co je?“ zamručela jsem. Batoh nešel odtrhnout od země. Pokusila jsem se ho znovu zvednout, ale nic se nestalo. Zápasila jsem tam s tím ještě chvíli, než jsem si všimla, že mám učení vyházené v lavici. Proč? Nakoukla jsem do batohu a nestačila žasnout. Někdo mi ho přibil k dřevěné podlaze! Tohle už nebyla náhoda, tohle bylo promyšlené. Ale kdo mohl počítat s tím, že půjdu na záchod? Nebo že opustím své věci? Zkusmo jsem se pokusila vytáhnout jeden z pěti hřebíků. Ani se nehnul. Vzteky jsem kopla do lavice a bolestí zařvala. Narazila jsem přímo palcem.

„Podělanej den! Do prčic!“ soptila jsem.

„Můžu pomoct?“ Nadskočila jsem jako na trampolíně.

„Jestli máš kleště, kterými to vytáhneš,“ odpověděla jsem Joshovi, který stál ve dveřích.

„Mám,“ culil se. Spadla mi brada šokem. „Tiffany je v jídelně a Edward slyšel, na co myslí. Dost se tím vším baví. Tedy ne on, ale ona. Rory říkala, že se ti omluvila, ale očividně to byla jen další blamáž,“ vysvětloval mezitím, co vytahoval hřebíky. „Má prsty i v tom inkoustu,“ dodal na závěr, než mi do ruky nasypal železo a naskládal učení do tašky.

„Kráva,“ ulevila jsem si a Josh mě políbil.

„Úplná jalová,“ souhlasil se mnou a já se vetřela do jeho náruče. Zase krásně voněl.

„Pojď se najíst, ať máš na ni energii. Podle Edwarda ještě neskončila,“ mračil se.

„Nedá se s ní něco udělat?“ zvažovala jsem.

„Vražda je tu trestná,“ smál se.

„Blonďatost taky,“ vrčela jsem.

„Zakážeme blonďatou!“ vyhrkl Josh s vážnou tváří. Ta hra se mi líbila a tak jsem pokračovala.

„A jméno Tiffany!“

„A její hnusný modrý oči!“

„A vychrtlost!“

„A sex!“ vyhrkl, načež se zarazil. „Blbost! Sex ne!“ zvolal stejným sondovacím hlasem, jako předešlé návrhy.

„Zakážeme sex s ní!“ opravila jsem ho.

„To by byla spíš odměna pro chlapy,“ neudržel se. Trhla jsem sebou.

„Spal jsi s ní?“ špitla jsem a Josh na mě upřel svůj pohled.

„Záleží na tom?“ zeptal se a pak se přiznal. „Jo, spal. Osudová chyba. Možná mě to neomlouvá, ale…“

„… hledal ses. Chápu. Jsi prostě typický puberťák, co do všeho strká nos,“ rýpla jsem si.

„No dovol, nos jsem tam rozhodně nestrkal!“

„Hej! A dost! Tohle slyšet nepotřebuju, no fuj ty!“ zarazila  jsem ho hystericky a začala se smát. Proč se zlobit, když to bylo dávno před mým příchodem? Edward si to s rozmluvou o Joshovi načasoval velice dobře.

„Promiň, nemohl jsem si pomoct. Vždyť víš, že miluju jenom tebe,“ usmíval se.

„Miluješ mě?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Děláš, jako kdybys to nevěděla, Zázraku.“

„Nikdy jsi to ještě neřekl.“

„Tak to jsem idiot, že jsem to vytáhl zrovna teď. Měl jsem to říct mnohem dřív. Možná hned ten první den na té chodbě,“ usmál se.

„Ty si to pamatuješ?“

„A ty ne? Hráli jsme škatulata s tvými učebnicemi. Byla jsi sladká,“ rozplýval se, když jsme kráčeli k jídelně.

„Jak bonbonek,“ odfrkla jsem si.

„Miluju bonbonky,“ mrkl a zamířil ke stolu své rodiny. Podržel mi gentlemansky židli.

„Bacha na židli!“ vyjekla Rory a já nadskočila. Nessie se po Rory natáhla a dloubla ji do žeber.

„Au!“ kňučela.

„Co ji děsíš?“ sykla Ness.

„Byl to jen vtip. Příště si snad bude židle kontrolovat. Hele,“ změnila téma Rory a pohodila hlavou směrem k Tiff, která k nám civěla opět s pusou dokořán.

„Je v šoku. Nechápe, jak se ti povedlo odstanit ty hřeby. Dala si záležet. Příklepové kladivo sebrala tátovi,“ šeptal Edward a koukal přitom úplně někam jinam.

„Kráva,“ procedila jsem skrz zuby vztekle, a pak jsem se usmála jejím směrem a mrkla na ni. Nakonec jsem zvedla ruku a mile jí zamávala. Josh se vedle mě dusil smíchy.

„Ty jsi bestie,“ řehtala se Rory s Jacobem .

„Náhodou je sladká,“ zastal se mě smějící se Josh. Nessie s Bellou se k němu přidaly.

Já nejsem sladká, to pomsta bude sladká, pomyslela jsem si se šklebem přikovaným k obličeji. Vybavily se mi zákazy, které jsme s Joshem vymysleli po cestě do jídelny. Zakážeme blonďatou! Hurá!

Tentokrát se zasmál i Edward.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 29. kapitola: