Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 8.

16.05.2010 (21:15) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2566×

Bella:

Urostlý upír odešel a já zůstala zase sama s Arem. Pořád jsem neměla vyhráno a vůbec se mi nelíbilo, že se do toho zaplétalo stále víc upírů.

Situace byla napjatá. Nevěděla jsem jak se mám postavit, natož kam s rukama. Aro si mě neustále prohlížel a občas jsem měla pocit, že mě rovnou zakousne. I v tak nepříjemné chvíli jsem si vzpomněla na důvod, proč to všechno dělám. Tolik mi chyběla moje láska. Šílela jsem z jeho nepřítomnosti.

„Jste nervózní, Isabello?“ zeptal se mě Aro s nepříjemným úlisným tónem. Nechtěla jsem, aby poznal, že se bojím.

„Ne pane, jen bych ráda věděla, jestli mému přání vyhovíte,“ řekla jsem s předstíranou úctou. Snad to nepoznal.

Změřil si mě pohledem a přešel blíž ke mně. Prohlížel si mě a hlasitě polkl. Neubránila jsem se a celá jsem se otřásla.

Dřív než jsem čekala, se ozvalo dunivé zaklepání na masivní dřevěné dveře. Aro se pomalu odplížil zpět k oknu a nepřestal mě hypnotizovat. Do dveří vešel ten mohutný upír, kterému říkal Aro Felix. Za ním vešla blonďatá vysoká dívka a za ní malá dívka s blonďatými kudrlinkami. Vypadala jako andílek. Byla krásná. Vypadala přesně jako pážata v barokních dobách. Aspoň tak jsem si je představovala. Měla i ty černé střevíce s velkou mašlí.

Byla zahalená do temného pláště. Patřila určitě do Arovy gardy. Vysoká žena měla červený plášť. Nepatřila tedy k nim. Poznala jsem to také podle zlatavě černé výšivky, kterou měla na prsou. Její tvář byla krásná a jemná, ale měla tvrdý výraz. Přísný, to by byl lepší popis.

„Isabello, dovolte, abych vám představil Alexandru,“ pokynul k vysoké ženě skoro průsvitnými prsty. Konečně jsem si všimla jejích očí. Byly stejně rudé, jako oči všech ostatních, ale ty její měly něco na víc. Kolem duhovky měla černé půlkruhy. Měla jsem pocit, jako by do mě svůj pohled zabodávala tak precizně, že jsem ho skoro cítila na své pokožce jako ledové ostří nabroušené břitvy. Radši jsem rychle uhnula pohledem, ale stále jsem ten její pohled na sobě cítila.

„Můj pane, co tady dělá ta lidská dívka?“ zeptala se nedočkavě Alexandra. Její hlas byl tvrdý a zaslechla jsem hrubý přízvuk.

„Prosím, řekněte, že ji máme na hraní,“ zadoufala malá dívenka a výhružně se na mě zazubila.

„Jane, zlatíčko. Mrzí mě, že ti musím zkazit náladu,“ pohladil ji Aro konejšivě po tváři.

„Tohle je Isabella. Přála by si být jednou z nás. A přinesla nám jako odměnu svůj potenciál. Byl bych rád, aby mě Alexandra ujistila v mém tušení,“ vysvětlil nově příchozím. Jane, ta malá dívka, se trochu zašklebila. Přišla mi jako malá holčička, které vadí otcova přízeň k jiné dceři.

Alexandra se do mě zahleděla ještě bolestivěji. Tentokrát jsem se ale nedokázala z jejího pohledu vymanit. Cítila jsem hroznou sílu, jakoby mi drtila hlavu ve svěráku. Byla jsem nepřipravená. Ale pak mi došlo, že na něco takového se nedalo připravit.

Přes škvírky přivřených očí jsem viděla Ara jak má sepjaté ruce a radostně se usmívá. Jane byla udivená. Nevěděla snad o moci svojí známé? Vnímala jsem jak se mi síla, kterou do mě vpouštěla Alexandra, vlévá do žil. Měla jsem nutkání pohnout nohou, aniž bych si to uvědomovala v hlavě.

Nohy mě přestaly poslouchat. Jednaly samy za sebe. Vůbec se mi to nelíbilo. Bolest v mé hlavě pomalu ustupovala a já se tak mohla podívat co se děje.

Stála jsem u velkého stolu. V ruce jsem držela nůž na dopisy. Vyjeveně jsem se na něj dívala. Nechápala jsem, že bych chtěla něco takového udělat. Chvilku jsem hleděla na ostří, které se přibližovalo k mému hrdlu. Snažila jsem se silou vůle přesvědčit svoji ruku, aby předmět pustila, ale bylo to marné. Jediné co v mém těle zůstalo, bylo moje vnímání myšlenek. Nemohla jsem ovládat ani rty. Jen oči a myšlenkové pochody.

Nemohla jsem se dívat na ruku, která se snažila ublížit mě samotné. Pohled jsem upřela do očí Alexandry. Snažila jsem se o prosící pohled, ale ona mě stále sledovala. Polokruhy v jejích karmínových očích se různě propojovaly. Proplétala se v nich zlatá vlákýnka. Trochu mě to uklidnilo. Cítila jsem se jako pod vlivem hypnosy. Pomalu jsem upadala do nevědomí. Zavíraly se mi oči a já slyšela jen svůj mělký dech.

Když jsem zavřela oči úplně, vybavila se mi Edwardova tvář. Byla tak krásná. Usměvavá a milující. Tak moc jsem chtěla být s ním. Chyběl mi. Něco hluboko v mém bolavém srdci mi říkalo, že když se teďka vzdám, už ho nikdy neuvidím. Otevřela jsem oči a podívala jsem se znovu do hypnotizujících očí.

Nevím, jak ale osvobodila jsem jednu svoji ruku, a přiměla jsem jí, aby bojovala s mojí druhou, za kterou jsem nemohla rozhodovat. Nůž už se téměř dotýkal mého hrdla. Cítila jsem palčivou bolest a lepkavou tekutinu, která mi stékala po pokožce.

Pořádně jsem se zapřela a donutila tak ruku aby pustila dopisní vyřezávaný nůž.

Zaslechla jsem, jak někdo zalapal po dechu. Nedívala jsem se kolem sebe. Potřebovala jsem se dostat z nevědomí. Když jsem odzbrojila útočící ruku, sama mě začínala poslouchat. Přikryla jsem si jí ránu na svém krku a snažila jsem se donutit i zbytek těla aby fungoval.

Všechno to bylo najednou jednoduší, jako by se Alexandra vzdala. Cítila jsem, jak se mi vrací cit do nohou a konečně jsem mohla i promluvit. Nezkusila jsem to, ale věděla jsem, že to půjde.

Úlevně jsem si vydechla. Opřela jsem se o kolena a snažila jsem se dávivě nadechnout. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo po celou dobu dusil.