Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 7.

11.04.2010 (11:00) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2906×

Bella:

Po očku jsem se rozhlédla co se kolem nás dělo. Několik upírů pouze strnule stálo a hledělo na naše sousoší. Dva z hlavních vládců hradu se přestali krmit a mrtvé dívky pustili bez lítosti na kamennou podlahu. Jedné z dívek vytékala červená tekutina z ranky na krční tepně. Soustředila jsem se na červený pramínek a cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Aro mě stále přidržoval a vpaloval do mě své karmínové oči plné děsu a úžasu. Na tváři mu pohrával samolibý úsměv.

Celá místnost byla prosycená pachem soli a rzi. Začínal se mi zvedat žaludek. Přivřela jsem oči ve snaze zahnat tu nechuť a nevolnost, která se hlásila.

„Jak mohu žádat o věčný život v žízni, když se nedokážu na krev ani podívat,“ pomyslela jsem si.

Otevřela jsem oči a pohlédla znovu do krvavě rudé barvy očí mého kata. Usmál se na mě širokým úsměvem, až se mu zablýštily ostré bílé zuby. Pak jsem pomalu upadala do neznámé říše.

Když jsem se probudila, ležela jsem na pohodlné červeně čalouněné pohovce. Rychle jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti, jestli mě čeká nějaké nebezpečí. Naštěstí jsem tam byla sama. Uvědomila jsem si, kde jsem. Že jsem přijela do Itálie a setkala jsem s upíry, kterých se bojí i ti nejhrůznější. Pravá dlaň mi vyskočila k hrdlu a hledala podobné zranění jaké měli ty nebohé dívky.

Nic tam nebylo. Zkontrolovala jsem si ještě obě paže i nohy, jestli všechno funguje jak má.

„Já přežila,“ vydechla jsem vděčně. Byla jsem tak šťastná. Pokusila jsem se trochu uklidnit a pak se pozorně rozhlídla, kde to jsem.

Byla to nejspíš pracovna, možná knihovna. Místnost to byla velmi prostorná. Velkou dominantou byl krásný vyřezávaný krb, ve kterém plápolal uklidňující oheň. Za tímto krásným krbem byl monumentální portrét. Byl to Aro, takže jsem byla asi odnesena do jeho pracovny. Na sucho jsem polkla, když jsem si uvědomila, že se může kdykoliv vrátit a já s ním budu muset jednat o svém životě.

V krku mě bolelo a umírala jsem žízní. Bohužel žádná voda tu nebyla. Pokusila jsem se nemyslet na sucho v hrdle a pokračovala ve zkoumání pokoje. Stěny byly vyzdobeny tmavým dřevem a červeno zlatými tapetami. Koberec byl ve stejném odstínu a určitě byl utkaný z těch nejdražších vláken. Zlaté svícny i krásný lustr byly zdobeny křišťálem a místnost osvětlovaly příjemným teplým světlem. Dalšími velkolepými prvky byly dřevěný mohutný stůl a krásná vyřezávaná knihovna.

Stůl byl z tmavého masivního dřeva. Na jeho desce byly bílé papíry, inkoust a husí brk. Připadala jsem si, jako kdybych cestovala časem. Všechno bylo krásně sladěné do určité starodávné doby. Za stolem byl pozlacený trůn s červeným čalouněním stejně jako pohovka a menší židlička, která byla naproti trůnu přes stůl. Za krásným Arovým křeslem bylo obrovské okno s těžkými zaprášenými závěsy.

Knihovny, které obklopovaly většinu zdí, byly plné tlustých a starých knih. Byly podobné, jaké jsem viděla u Carlisla v moderní pracovně, ale rozhodně jich nebylo tolik. Na zbylých stěnách byli krásné obrazy polonahých žen.

Celkový dojem byl kouzelný. Nebyl to můj vkus a bylo to malinko přeplácané, ale jinak to byla krása, jako na zámku u krále. Vlastně přesně tak to bylo. Aro se považoval za krále a tak taky vypadal jeho příbytek.

Přistoupila jsem k jedné z polic knihovny a pohladila jednu krásnou tlustou knihu po zdobeném hřbetu neznámým jazykem.

„Máte ráda knihy?“ ozvalo se za mnou a já jsem se strašně lekla, až jsem vypískla. Přes můj vyschlý krk to znělo skoro nehlasně, ale i tak to určitě slyšel. Rychle jsem se otočila a přimáčkla se zády ke knihovně.

Byl to Aro. Stál těsně pod svým obrazem ve stejném postavení. Vypadal jako bůh. Jako Ares. Jak moc velká podobnost těch jmen. Trochu jsem se zamyslela, ale hned jsem to z hlavy vystrčila. Potřebovala jsem být bdělá a dělat každý pohyb s rozmyslem.

„Určitě jste vyprahlá,“ řekl mile a pokynul k malému stolečku se džbánem vody. S ním tam byla ještě sklenka a malý zdobený talíř s ovocem. Kmitala jsem pohledem z Ara na džbán a zase zpátky. Nevěděla jsem, jestli mu mohu věřit. Třeba mě chce otrávit. Lehce pokrčil rameny a došel ke svému trůnu, na který se posadil.

„Chápu, že jste jistě vyděšená, ale myslím, že jsem čekal už dost dlouho. Rád bych slyšel vaše objasnění,“ řekl s úsměvem, ale v hlase bylo znát rozhořčení.

Donutila jsem se ke kroku a pomalu jsem se plížila ke stolu s vodou. Nalila jsem si trochu do sklenky, ke které jsem následně přičichla. Aro mě neustále sledoval. Vůbec se mi to nelíbilo, ale moje žízeň byla silnější. Trochu jsem se napila, ale po prvním doušku do mě už ty zbylé padaly samy. Vypila jsem celou sklenku, položila jsem ji vedle džbánu a hřbetem ruky si setřela vlhké rty.

Otočila jsem se k Arovi a čekala na jeho všetečné otázky. Každou odpověď si budu muset pořádně promyslet. Za celou cestu jsem se vlastně pořádně nezamyslela nad tím, co mohu říct a co bych měla radši vynechat.

„Posaď se prosím,“ pokynul mi k židli před svým stolem. Radši jsem ho hned poslechla a posadila jsem se. Židle byla velice pohodlná a konečně jsem si trochu narovnala záda. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohled a trpělivě čekala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se sladce, ale já mu to nebaštila.

„Isabella Swanová, pane,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se být uctivá. Něco po něm chci tak si myslím, že to bylo na místě.

„Isabella, jak krásné jméno. Vznešené.“ Normálně bych ho opravila, ale cítila jsem potřebu neříkat nic osobního. A upírka Isabella zněla líp než Bella.

„Drahá Isabello, víš, s čím si zahráváš?“ zeptal se s lehce výhružným tónem, ale neustále se na mě sladce usmíval.

„Ano. Chci se stát jednou z vás,“ řekla jsem odhodlaně a sama jsem se divila, že se můj hlas ani na okamžik nezakolísal. Šla jsem přímo k věci, nemělo cenu to zbytečně protahovat formalitami.

„To už jsem jednou z tvých úst slyšel. Spíš by mě zajímalo, co tě k takovému přání vede. Co si od toho slibuješ?“ zeptal se a nadzvedl jedno ze svých útlých obočí.

„To co mě k tomu vede je moje věc a není to nic zvláštního, jen vím, že bych pro vás mohla být užitečná a chtěla bych vám sloužit,“ odpověděla jsem rázně po pečlivém promyšlení.

„Užitečná říkáš? Čím by mohlo být užitečné obyčejně děvče, jako jsi ty?“ nepřestával se vyptávat.

„Zaslechla jsem, že hledáte talentované lidi a měníte je. Následně si je přidáváte do svojí gardy,“ řekla jsem tiše.

„Ano to je pravda. To mě vede k další otázce. Od koho to víš?“ zeptal se trochu přísněji.

„Potkala jsem vašeho starého známého. Pana doktora Cullena,“ zamkla jsem se na chvilku a čekala na jeho reakci.

„Á, můj drahý přítel Carlisle. Jak pak se má? Dlouho nás nepoctil svojí návštěvou,“ řekl znovu s úsměvem.

„Určitě se mu daří dobře. Je to dlouho co jsem ho neviděla, ale jak jsem zjistila, mám jistý blok vůči některým upířím schopnostem.“

„Zjistila? Setkala ses s někým, kdo má zvláštní schopnost?“ zajímal se vroucně. Věděla jsem, kam míří. Musím mu říct, že jsem se s ním setkala. Připravovala jsem se vyslovit jeho jméno.

„Syn pana Carlisla, Edward,“ říct jeho jméno bylo obtížné, ale ne tak jak jsem si myslela. Pálilo mě na jazyku a přitom tak příjemně lechtalo. „Nebyl schopen přečíst moje myšlenky,“ řekla jsem urychleně. Chtěla jsem to mít všechno brzy za sebou. Podívala jsem se mu do tváře, ale nebyl na svém místě. Vylekaně jsem se rozhlídla kolem sebe.

Stál vedle krásného krbu a třeštil na mě svoje karmínové oči.

„Zajímavé,“ šeptal si sám pro sebe a přitom si mnul bělostné dlaně.

„Mám podobnou schopnost jako Carlislův syn. Dokážu přečíst jakoukoli myšlenku, která dotyčného kdy napadla, ale musím se ho dotknout. Když jsem se dotýkal tebe, nic jsem neviděl. Fascinující,“ řekl Aro nadšeně.

„Mohl bych to prosím zkusit ještě jednou?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. Podala jsem mu svojí a on jí jemně sevřel ve svých dlaních. Zavřel oči a bylo vidět, jak se soustředil. Po chvilce oči opět otevřel.

„Jak frustrující,“ řekl s úsměvem, „ještě mě napadá jedna věc.“ Mžikem oka se přemístil ke stolu a sedl si do svého polstrovaného křesla.

„Felixi,“ řekl Aro potichu. Vůbec jsem nevěděla, co mám čekat. Jakou si na mě připravil další zkoušku. V zápětí se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vysoký upír.

„Čeho si žádáš, můj pane?“ zeptal se Felix a s pokorou se uklonil.

„Prosím, zavolej mi Alexandru. Chtěl bych jí s někým seznámit.“