Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 4.

13.03.2010 (22:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2679×

Bella:

Dveře do letištní haly se přede mnou automaticky otevřely a já mohla konečně vstoupit. Letiště v Port Angeles nebylo příliš velké, spíš bylo malinké a tak netrvalo dlouho a došla jsem k přepážce, kde se prodávaly letenky. Seděla za ní žena ve středních letech, oblečená v letištním stejnokroji. Blonďaté vlasy měla vyčesané nahoru a sepnuté do pevného drdolu.

Přistoupila jsem k ní, pozdravila a ona mi odpověděla se strojeným umělým úsměvem a už na první pohled bylo vidět, jak svojí práci v malém městečku miluje. Potřebovala jsem letenku do Itálie s přestupem v Seatlu. Z Port Angeles totiž létala jenom menší letadla. Vytiskla mi jí a já zaplatila z peněz, co jsem měla našetřené na vysokou. S tím samým falešným úsměvem, mi popřála šťastný let a podala mi letenku, na které mi propiskou označila bránu a čas odletu. Poděkovala jsem a šla si sednout do haly.

Do odletu zbývala hodina a půl, posadila jsem se na jedno z řady sedadel a přemýšlela, co budu dělat. Chvíli jsem pozorovala lidi, jak jsou oblečení a jaké mají boty. Myslím, že na mě má Alice špatný vliv. Při pomyšlení na mou nejlepší kamarádku, která mě opustila, stejně jako moje láska, se mi postesklo. Tolik mi chyběl její šibalský úsměv a dokonce mi chybělo to, jak se mě snažila upravovat. Bylo mi po ní tolik smutno. Co asi dělá? Nechtěla jsem se rozrušovat tak jsem se snažila rychle vzpamatovat.

Všimla jsem si, že na sedačce vedle mě leží přeložené noviny. Už když jsem přišla, bylo tam volno, musel je tam tedy někdo zapomenout. Vzala jsem je do ruky, rozložila a přečetla si titulní stránku. Stálo na ní.

Násilná vražda v Port Angeles.  Lidé nevěří svým uším!

Včera večer v nočních hodinách, nalezla pracovnice vykřičeného domu, tělo muže ve středním věku. Našla ho poblíž centra města, v odlehlé uličce s kontejnery. Městská policie okamžitě vzala vyšetřování do svých rukou. Ostatky neznámého muže, bohužel nelze identifikovat. Útok vraha byl nejspíš náhodný, ale pečlivý. Podle soudního lékaře, který prováděl pitvu, byl muž několik hodin mučen a následně usmrcen, utržením hlavy a údů. Dále bylo zjištěno, že muž zcela vykrvácel, ale ještě před svojí násilnou smrtí. Je možné, že se jedná o první případ takového násilného činu za několik desítek let. Policisté upozorňují naše spoluobčany, aby zbytečně neriskovali a vyhýbali se tmavým uličkám ve večerních hodinách. Útok vraha se může opakovat.

„No ještě, že odjíždím,“ pomyslela jsem si a prolistovala zbytek novin. Nebylo v nich už nic moc zajímavého, snad kromě pohybu cenných papírů na burze, ale ty už Alice stejně určitě viděla před pár dny, v jedné ze svých vizí. Noviny jsem zase složila a vrátila je na sedačku vedle mě, kde ležely před tím.

Z čekání mi vyhládlo. Zvedla jsem se ze sedačky, vzala batoh a šla si koupit něco k jídlu do zdejšího bufetu. Výběr sortimentu byl značně omezený, ale na konec mi padl do oka tuňákový sandwich, k němuž jsem si koupila ještě jemně perlivou vodu.

Svačinka přišla vhod, už jsem nebyla ani tolik nervózní z letu, který se neúprosně blížil. Nadešel čas, abych šla k odbavení. Jelikož jsem měla jenom batoh, odpadla mi povinnost dávat kufr do zavazadlového prostoru a pak na něj v Itálii čekat. Podle letenky jsem měla 45 minut na to, abych po přistání v Seatlu došla z jednoho konce letiště na konec druhý. Představa, že se během cesty ještě budu bát, jestli mi neztratí kufr, se mi vůbec nelíbila. Pokračovala jsem na celnici, kde jsem předložila pas. Celník se podíval na fotku v pase, změřil si mě pohledem a s přáním šťastného letu mi vrátil pas. Zmáčkl tlačítko, ozval se bzučák a já mohla otevřít dveře a vstoupit do bezcelního prostoru.

Podle cedule jsem určila směr, kterým se mám vydat k letadlu. Byla tady jenom jedna dráha, takže k letadlu se šlo hezky po svých. U letadla byly přistavené schody, na jejichž vrcholu stála letuška. Vyšla jsem nahoru, pozdravila a ukázala jí letenku. Prohlédla si jí a zopakovala mi číslo mého sedadla, které jsem už stejně znala zpaměti. Bylo to 8B, což bylo v uličce, zhruba uprostřed letadla. Místo u okénka bylo obsazené, za což jsem byla poměrně ráda, protože pohled na zem z výšky mi nedělal zrovna moc dobře.

Seděl tam kluk, podle mě, maximálně o tři roky starší než já. Na sobě měl kožené kalhoty a síťované černé tričko bez rukávů. Na krku mu visel masivní stříbrný řetěz. Bradku měl dlouhou jako kozel, piercing v nose a obočí. Nic proti takovému zdobení tváře nemám, ale nechtěla bych to. Na očích měl sluneční brýle, které rozhodně potřeboval, protože bylo tak zářivě zataženo, že by to oslnilo každého. A jako třešnička na dortu, mu na hlavě trčel tak pevně nagelovaný kohout, že by s ním mohl řezat sklo. Když si mě všiml, pomalu otočil hlavu mým směrem a sluneční brýle si posunul ke špičce nosu.

„Ahoj krásko,“ pozdravil a mrkl na mě levým okem.

„No super, pan Cassanova,“ pomyslela jsem si. Otočila jsem oči v sloup a s povzdechnutím jsem se posadila a batoh jsem si dala pod nohy.

„Vážení cestující, za okamžik budeme startovat,“ ozvalo se z reproduktoru přímo nad mojí hlavou.

„Zůstaňte proto na svých místech a připoutejte se.“

„Tento let je nekuřácký, děkujeme, že to respektujete a přejeme vám příjemný let.“

Po hlášení následovala ještě názorná ukázka jak si zapnout a rozepnout bezpečnostní pás, co dělat se záchrannou vestou, která je pod sedadlem a kde jsou nouzové východy. Poučování bylo za námi a konečně nastal čas startu.

Uvelebila jsem se na sedadle a zapnula si pás. Následovalo ještě krátké hlášení, kterému nikdo nerozuměl. Nejspíš bylo určeno kontrolní věži. Motory se rozběhly a letadlo se rozjelo směrem k dráze. Potom co dorazilo na runway, prudce zrychlilo a mě to zamáčklo do sedadla.

Byli jsme ve vzduchu. Nefoukal skoro žádný vítr a letadlo klidně stoupalo vstříc oblakům. Let do Seatlu trvá asi hodinu. Celou cestu jsem se nudila. Můj podivný soused měl navíc sluchátka na uších a poslouchal něco, čemu se snad ani nedá říkat hudba. Pročítala jsem si letáky, které jsem našla v kapse na zadní straně sedadla přede mnou. Let byl téměř u konce.

„Vážení cestující, za pár okamžiků budeme přistávat, setrvejte na svém místě a zapněte si pásy. Děkujeme,“ oznámil opět reproduktor nad mojí hlavou.

Letadlo s drcnutím přistálo. Ještě jsme museli počkat, až přistaví schody, což netrvalo dlouho. Z okénka jsem viděla, že u letadla už stojí autobus. Letuška vzápětí otevřela dveře. Rozepnula jsem si pás, vzala batoh a vyrazila jsem směrem k východu.

Autobus nás odvezl k hale. Někteří lidé museli čekat na kufr, ale ti kteří jenom přestupovali stejně jako já, měli v ruce jenom příruční zavazadlo a nejspíš spoléhali na to, že jim kufr v pořádku přeloží do velkého letadla. Seatlské letiště bylo o hodně větší, než to v Port Angeles, musela jsem si proto pospíšit. Na cestě letištní halou jsem se zastavila jen na dvou místech. Vlastně na třech, ale to poslední bylo zcela nedobrovolné. Došla jsem si na záchod a ve zdejší trafice jsem si koupila pár časopisů, čekal mě totiž osmihodinový let do Florencie.

Všude kolem byly butiky předních světových značek jako Chanel, Gucci nebo Prada, ale na nic z těch krásných věcí jsem stejně neměla, tak proč ztrácet čas slintáním v krámu. Pohled zvenčí do výlohy mi bohatě stačil, ale právě ten se mi stal osudným. Jak jsem se rozhlížela po těch krásných věcech, nevšimla jsem si žluté cedule s nápisem „Pozor, kluzká podlaha“ a natáhla jsem se jak široká, tak dlouhá.

„Co jsem komu udělala,“ zamumlala jsem si po vousy a snažila se vstát, ale na kluzké podlaze to nebylo zrovna lehké. Nebýt toho, že kolem mě zrovna procházel manželský pár a ten pán byl tak hodný, že mi pomohl, snad bych tam ležela dál a zmeškala letadlo.

„Moc vám děkuju, víte, já jsem hrozná nešika.“

„Rádo se stalo, slečno, příště ale radši líp koukejte pod nohy.“

„No, pokusím se a omlouvám se, že jsem vás zdržela,“ řekla jsem omluvně a snažila jsem se mile uculit.

„Nic se nestalo, mějte se hezky,“ rozloučil se a společně s manželkou pokračovali dál svojí cestou. Sebrala jsem ze země svůj batoh a pokračovala jsem v cestě.

Konečně jsem došla k bráně C9, ze které mělo odlétat letadlo do Florencie. V kapsách jsem nic kovového neměla, tak jsem položila batoh na pás, prošla jsem kovovým rámem bez jediného pípnutí a na druhé straně jsem si batoh zase vzala. Posadila jsem se na jednu ze sedaček a čekala jsem, až nás vyzvou k nástupu do letadla. Svým pádem jsem ztratila nějaký čas, tak to čekání nebylo dlouhé. Všichni lidé se seřadili do fronty a po předložení letenky letušce nastupovali do dlouhého tubusu, který vedl k letadlu.

Už jsem seděla na svém místě, což bylo zhruba v první třetině letadla u okénka, z čehož jsem nebyla zrovna nadšená, ale co se dá dělat. Batoh jsem si dala opět pod nohy, nechtělo se mi otravovat lidi vedle sebe, kdybych chtěla vyndat batoh z přihrádky na zavazadla. Následovalo obvyklé hlášení a názorná ukázka, dnes už podruhé. Čekala jsem, kdo bude sedět vedle mě, a doufala jsem, že to bude někdo normální. V tom přišla letuška a za ruku vedla asi pětiletého chlapečka.

„Dobrý den slečno, doufám, že vám nevadí, když posadím tohohle chlapce vedle vás.“

„Jistě že ne,“ odpověděla jsem a usmála se na chlapce. Letuška ho posadila na sedadlo vedle mě a zapnula mu pás. Následně dala jeho malý kufr, na kterém byl Harry Potter do přihrádky na zavazadla. Jak jsem následně zjistila, můj odhad byl správný.

„Doblý den, já se menuju Jason Smic, je mi pet let a lodice mě poslali na plázdniny za babickou do Itánie.“ Byl hrozně roztomilý.

„Ahoj, já jsem Bella,“ představila jsem se.

„Kdybys něco potřeboval, nestyď se a povez mi to, ano?“ nabídla jsem mu svoji pomoc.

„Dobze,“ odpověděl a usmál se na mě.

Letadlo bylo připraveno ke startu. Ujistila jsem se, že mám zapnutý pás. S mohutným burácením letadlo vyrazilo vpřed po dráze, aby následně vzlétlo do nebeských výšin. Když se letadlo vyrovnalo a neviditelná síla mě přestala tlačit do sedadla, vytáhla jsem z batohu časopis a začala jsem si číst. Jason si prvních 15 minut letu prohlížel obrázky v časopise a pak s blaženým výrazem ve tváři usnul. Časopis jsem měla sice ještě jeden, ale i tak jsem si ho šetřila a pečlivě četla každý článek. Musím přiznat, že ještě nikdy v životě jsem časopis nečetla tak dlouho, ale čas aspoň ubíhal.

Čtení už jsem měla plné zuby, strčila jsem proto časopisy zpátky do batohu. Dostala jsem chuť poslechnout si moje nejoblíbenější CD. Vyndala jsem si discmana se sluchátky, dala do něj baterky, CD od Edwarda a stiskla jsem PLAY. Ze sluchátek se začala linout příjemná hudba. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem, jaké nástrahy mě na mojí cestě ještě potkají.

Pořád se mi v hlavě honila možnost, že to všechno, o co se snažím, je zbytečné. Nepovede se mi je přesvědčit, nebo to udělají, ale až budu jiná, zapomenu, proč to všechno dělám. Ale stále jsem důvěřovala svojí lásce k mému dokonalému andělovi. Nebylo možné na někoho, takového zapomenout, ani po určitém druhu smrti. Snad budu silnější a budu mít možnost, dotáhnout svoji cestu do konce. Až k němu.