Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 8. kapitola

21.01.2013 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1952×

Trochu jsem se obávala té dlouhé cesty, ale měla jsem za sebou již polovinu té vzdálenosti a všechno bylo v pohodě. Zpívala jsem si a pozorovala krajinu kolem sebe. Každým kilometrem byla jiná. Naprosto odlišná od toho, na co jsem byla zvyklá. Držela jsem se předepsané rychlosti, ale když jsem najela na dálnici, pořádně jsem sešlápla plyn a sama pro sebe se usmála. Bylo to úžasné, jet tak rychle. Jako kdyby se kola nedotýkala vozovky, jako kdyby autu narostla křídla. Užívala jsem si to a pocítila jakési hřejivé teplo uvnitř mě. Možná to bylo tím, že jsem konečně přišla na chuť rychlé jízdě, možná tím, že jsem byla každým bílým sloupkem blíž vlkům. Jmenovitě jednomu s nejtemnějšíma očima, jaká jsem kdy spatřila. Když jsem sjížděla na silnici do Forks, srdce mi tlouklo hrozně rychle a dech se mi krátil. Bylo to tak vzrušující jet někam, kde to neznám a přesto tam budu trávit kus svého života. Hlavou mi bleskla vzpomínka na to, co říkala máma. Co když se jí tam tolik zalíbí, že už se nevrátí? Věděla jsem, že je to možné, ale život bez své rodiny si nedokážu představit. Oni byli mojí součástí, dali mi život a vše, co jsem potřebovala. Teď mi darovali svobodu v podobě proskleného domu s obrovskou zahradou a vlky, kteří mě strašili i těšili ve snech. Hlavně jeden, kterého jsem ani pořádně neznala a už jsem z něj byla na větvi. Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako byl on. Tak tajemný a přesto krásný.

Blížila jsem se ke svému cíly a začínala být trochu nervózní. Jak se k nim mám chovat? Kromě Renesmé nikoho pořádně neznám, mám jim vykat nebo tykat? Kde vlastně budu spát? Kdo mi bude vařit? Když jsem odjížděla, byla jsem tak nadšená a vzrušená, že mě nic takového nenapadlo. Srdce mi bilo jako splašené a ruce se mi potily. Zajížděla jsem k malému městečku a zkontrolovala čas. Byla jsem tu o půl hodiny dřív. Když jsem projížděla okolo malého bistra, jako na povel mi zakručelo v žaludku. Zaparkovala jsem na jednom z několika prázdných míst a vystoupila. Nohy jsem měla jako z rosolu, trochu mě bolela záda, ale jinak jsem byla v pohodě. Vešla jsem do bistra a rozhlédla se kolem sebe. Takováhle místa jsem znala z filmů, ale nikdy jsem tu nebyla. Bylo to tak obyčejné a přesto kouzelné. Posadila jsem se na jednu z barových židlí a usmála se. Přišla ke mně mladá slečna, řekla bych tak dvacet let, tmavé vlasy spletené do francouzského copu, na sobě červenou uniformu s logem bistra.

„Co si dáte?“ zeptala se mě mile a já se podívala za ni, co nabízeli. Objednala jsem si kafe, dvě koblihy a jablečný koláč. Když už dovolená, tak se vším všudy. Než jsem dostala svoji objednávku, prohlédla jsem si fotografie naproti mně a překvapeně zamrkala. Byli zde obyvatelé městečka, kteří zemřeli nebo se naopak narodili, hrdinové tohoto zamračeného místa a také novinové články, ze kterých byla vytvořena koláž. Něco málo o zmizelých lidech, jejich jména a také fotografie jednoho z vlků, jak stojí u lesa. Příběh o tom, jak jedna studentka před několika lety viděla vlka a stačila ho vyfotit. Bylo to úžasné, jak se zde zajímali o to, co se kolem nich děje. U nás se psalo jen o úmrtí a narození a také novinkách v městečku, jako byl nový obchod a upozornění na padající stromy, které nevydržely nápor sněhu a ledu.

„Tady je vaše objednávka,“ vytrhla mě z rozjímání mladá dívka a já se dala do jídla. Kafe bylo úžasné, snad nikdy jsem nepila lepší. A koláč? Ani moje tety nedělaly lepší. Snědla jsem všechno do posledního drobečku a div nevylízala talíř. Mávla jsem na obsluhu a zaplatila. Nechala jsem celkem velké dýško, takže na mě slečna upřela svůj zmatený pohled a několikrát zamrkala. Zasmála jsem se.

„Lepší kafe jsem neměla a koláč byl výborný, pochvalte toho, kdo ho pekl,“ řekla jsem, když jsem se zvedla a naposledy se podívala na novinové články na zdi. Vlk na mě upřel svůj zmatený a vyděšený pohled a já přesně věděla, jak se v tu chvíli cítil. Došla jsem ke dveřím, vyšla na čerstvý vzduch a zamračila se na nebe. Pokud tady bude každý den takhle zataženo, tak se asi moc neopálím. Seběhla jsem schody a chtěla dojít k autu, ale místo, kde jsem zaparkovala svůj poklad, bylo prázdné. Vyděšeně jsem se zajíkla a rychle vyndala klíčky z tašky, kterou jsem svírala v ruce. Zmáčkla jsem tlačítko, které pro mě v tuto chvíli bylo velice důležité, ale nic se neozvalo a já jen stála na místě a nemohla se hnout. Proboha, vždyť mi někdo ukradl auto! Vložila jsem si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. No to snad ne. Já věděla, že se něco stane, ale tohle bylo moc. Rozhlédla jsem se kolem sebe a v duchu se připravovala na to, jak asi přede všemi budu vypadat. Ztratila jsem všechny své věci, a aby toho nebylo málo, v autě jsem pro ně měla dárky. Naštěstí jsem věděla, kudy jít, takže jsem se pořádně zabalila do mikiny a dala se na cestu. Snažila jsem se vymyslet nějaký dobrý scénář, ale má hlava byla tak vyděšená z představy, že své životní úspory utratím za nové oblečení a to, co budu potřebovat.

Když jsem před sebou uviděla prosklený dům, žaludek mi dělal v břiše kotrmelce a já skoro nemohla polknout. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem se nakláněla nad záchodem těsně před tím, než jsem zvracela. Došla jsem ke dveřím a ani nemusela klepat. Čelila jsem tváří v tvář Alici, která se na mě usmívala a po té se zmateně podívala za mě.

„Ty jsi nepřijela autem?“ zeptala se a já věděla, že je zle.

„Přijela. Tak ráda vás vidím,“ snažila jsem se změnit téma a s lehkou nervozitou si objala. Ona mě pevně sevřela a já si alespoň částečné oddychla. Když se na mě znovu podívala, zle si mě měřila.

„Je mi sice přes sto let, ale tykej mi, prosím,“ požádala mě přísně a já polekaně trhla hlavou. Potvrdila jsem jí to a lehce se usmála, i když uvnitř jsem byla vyklepaná jako malé batole. Nechala mě vejít dovnitř a já se na všechny usmála. Renesmé mi skočila do náruče a já ji pobaveně sledovala.

„Jsem tak ráda, že si přijela,“ zašeptala mi do ucha a já se usmála. Pevně jsem ji objala a chtěla ji pustit, ale ona mě dál svírala ve svých pažích a já se nemohla hnout. Šlehla jsem pohledem po jejím otci a povytáhla obočí.

„Zlato, nech ji se trochu nadechnout,“ požádal ji a ona mě ihned pustila.

„Promiň, nechala jsem se unést,“ omlouvala se, ale já jsem pohodila hlavou a přivítala se s ostatními. Když jsem pohlédla na velkého černovlasého upíra, kterého jsem si minule moc nevšímala, musela jsem zaklonit hlavu, abych mu pohlédla do tváře. Pobaveně mě pozoroval a nakonec mi podal ruku. Přijala jsem ji a on si mě vyšvihl do své náruče. Vypískla jsem a všichni se začali smát. Když jsem se nohama opět dotkla země, také jsem se zasmála.

„Garrett říkal, že si dostala super káru, tak nám ten zázrak ukaž,“ vyzval mě Emmett a já na něj polekaně pohlédla. No, tak to je super. Pohledem jsem vyhledala Edwarda a požádala ho o pomoc, ale on jako by mě nevnímal. Povzdychla jsem si a podívala se na jeho bratra.

„No, ona se stala taková menší nehoda,“ snažila jsem se vykroutit ze zodpovědnosti za krádež toho zázraku, ale moc mi to nešlo. Když už jsem se konečně chtěla přiznat k tomu, co se stalo, Esmé mě vzala kolem ramen a mile se na mě usmála.

„Pojď, máme pro tebe malé překvapení,“ popohnala mě ke dveřím a ostatní šli s námi. Emmett se zařadil vedle mě a potutelně se usmíval. Něco se mi na to nezdálo, ale když jsme došli do garáže, okamžitě jsem si všimla mého autíčka zaparkovaného nejblíže u vrat. Nejdříve jsem se usmála, myslela jsem si totiž, že ho našli a zachránili, ale pak mi došlo, že to tak nebude. Emmett do mě jemně žduchl a já na něj nasupeně pohlédla. Povyskočila jsem si a dloubla ho loktem do žeber. Bolelo to více mě než jeho, ale i tak jsem si ulevila.

„Vítej v Cullenovic rodince,“ přivítal mě a ostatní se pobaveně uculovali. Jen já jsem se zakabonila a vlezla si do svého auta. Vyndala jsem tašky s dárky a došla k nim. Pohlédla jsem na Emmetta a mile se na něj usmála.

„Měla jsem pro tebe dárek, ale u nás v rodině také máme uvítací rituál,“ upozornila jsem ho a vyplázla na něj jazyk. Tuhle hru můžou hrát dva. Překvapeně na mě pohlédl a já došla k Esmé, které jsem předala tašku a bavila se, když jásala nad novou knihou o architektuře. Také ostatním jsem předala malé drobnosti a pak se otočila na černovlasého upíra, který vypadal jako malé dítě, které nedostalo k Vánocům dárek, o který si napsalo. Nakonec jsem se nad ním slitovala a předala mu jeho dárek. Rychle ho rozbalil a já si připadala jako ve školce, protože jsem kolem sebe měla několik malých nadšených dětí. Emmett se na mě spokojeně usmál a v náruči sevřel velkého plyšového medvěda, který mu byl nesmírně podobný.

„A já nedostanu nic?“ ozvalo se za mnou a já pohlédla do těch temných očí, které mě pronásledovaly téměř každou noc.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 8. kapitola :