Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 7. kapitola

14.01.2013 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2189×

„Cože?“ ptala jsem a nemohla uvěřit tomu, co právě řekla. Já a prázdniny? Sama?

„Přemýšleli jsme o tom a shodli se, že by ti trocha času pro sebe prospěla. Už jsme se domluvili s Renesmé, je nadšená,“ sdělil mi táta a usmál se. Copak se pomátl? Dělat si ze mě legraci může, ostatně jsem na to byla zvyklá, ale tohle bylo moc.

„Jestli si myslíš, že jsi vtipný, tak nejsi. Je to ubohé,“ vydechla jsem a chtěla odejít, ale zastavil mě. Podíval se mi do očí a pohladil mě po tváři.

„Copak jsem ti někdy lhal?“ Věděla jsem moc dobře, že to nikdy neudělal. Neměl k tomu důvod, stejně jako mamka. Párkrát jsem mrkla a pohledem sklouzla k mamce, která stála kousek od nás a smutně nás pozorovala.

„To jako vážně? Pojedu do Forks?“ zajímala jsem se a v duchu si třikrát poskočila. Když mamka kývla hlavou, povyskočila jsem si doopravdy. Přeběhla jsem k ní, pevně ji objala a společně s ní do rodinného objetí přijala i tátu. Smála jsem se na celé kolo a nemohla přestat. Snad tisíckrát jsem jim poděkovala, ale stále mi to nepřipadalo dost. V mém těle se odehrávalo něco, co bych přirovnala ke štěstí. Ten pocit jsem znala, ale tohle bylo něco jiného. Něco mnohem většího.

„Tak už dost, nebo nám zboříš dům,“ smál se táta a vymanil se z mého sevření. S očima plnýma slz jsem se podívala na své rodiče a věděla, že tohle jim nikdy nezapomenu. Darovali mi život, za což jsem jim byla ohromně vděčná, ale tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy si řeknete, že tohle je prostě ono. Rodičovská láska a porozumění. Uvnitř mě se odehrávalo něco pro mě neznámé. Už teď jsem si v hlavě projížděla, jak to asi bude vypadat, když budu bez rodičů. Cullenovi jsem moc neznala, ale nezvali by si do domu někoho, koho by tam nechtěli. Měla jsem narozeniny až za půl roku, ale tohle byl ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla dostat. Vyběhla jsem z jejich pokoje, seskočila ze schodů a vrhla se do náruče tety Tanyi, protože ta měla podle mě jedno z rozhodujících slov. Pevně jsem objala a já měla pocit, že mi narostla křídla. Konečně jsem mohla vylétnout z rodného hnízda, které jsem milovala, ale přece jen mi tu začalo být trochu těsno. Jako tátovi, když odjížděl na svoje výlety. Nikdy nikomu neřekl, kam jede, prostě se sebral a nakonec se vrátil s lepší náladou a novým hnacím motorem. Mamka se vždy hrozně zlobila, ale já ho chápala. V tuhle chvíli jsem přesně věděla, jak se cítil, když se vracel. Já byla nadšená, že odjíždím a on byl na vrcholu blaha, protože se vracel ke své rodině.

Celý zbytek dne jsem všem děkovala a nemohla ani vyslovit, jak moc jsem jim vděčná. Prolomili tu zeď mezi mnou a okolním světem a já se tak mohla konečně pořádně nadechnout. Povídali jsme si dlouho do noci a já najednou všechny viděla v úplně jiném světle. Jako rodinu, která udělala těžké rozhodnutí v můj prospěch. Budu jim chybět, stejně jako oni budou chybět mě, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byla potřeba. Potřeba na chvilku si odpočinout. Skoro celou dobu jsem se držela mamky a táty a věděla, že je to pro ně těžké mě nechat odjet, ale já si byla skoro jistá, že z toho mají i radost. Viděli, jak jsem byla nadšená, takže je to muselo pohladit na duši. V noci jsem skoro nespala, kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem Forks a všechny ty upíry, kteří na mě čekali. Ten svět, který se mi otevíral. Odjezd byl naplánovaný na pátek, dnes byla středa. Bylo to narychlo, ale Renesmé byla nadšená a já také, byla jako já a mohla mi pomoct a poradit. Sdělit mi, co mě čeká. Mohla mi to povědět i máma, ale měla jsem pocit, že mi z mateřské lásky přece jenom něco tají.

Když jsem začala balit, vyndala jsem ze skříně všechno svoje oblečení a prohrabávala se jím. Měla jsem hodně věcí na zimu, ale také nějaké kousky na léto, když jsme přece jenom na chvilku vypadli z domu někam za sluncem. Samozřejmě někam, kde by nás nikdo neviděl. Neměli jsme takový luxus jako Cullenovi, ale i tak jsme si žili dobře. Když jsem do kufru házela poslední triko, byla jsem nad míru spokojená. Vybrala jsem to, co se bude líbit jak mě, tak ostatním. Ve skrytu duše jsem doufala, že tím okouzlím Noaha, ale vzpomněla jsem si na to, co říkal Max. Obšťastňoval jinou. Zakroutila jsem hlavou a zacvakla zámky na kufru. Do kabelky jsem si naházela potřebné věci a nezapomněla na rukavici, ve které jsem měla větší částku peněz, které jsem si vydělala na brigádách. Rodiče mě na nich sice hlídali, ale já byla ráda, že jsem se od nich odprostila a vydělávala si na sebe sama. Nikdy jsem z toho nic neutratila, schovávala jsem si peníze, až je budu opravdu potřebovat. Jejich chvíle nastala. Nečekaně, ale přesto v ten pravý čas.

Zbytek dne jsem slibovala, že se budu chovat slušně a podle toho, jak mě vychovali. Smála jsem se tomu, ale věděla jsem, že o mě mají starost. Byla jsem jejich malý zázrak, jak mi často říkali. Taková malá holčička, která jim změnila životy. Skoro jsem se rozplakala, když vzpomínali a vyprávěli mi, jaká jsem byla. Pamatovala jsem si skoro všechno, ale někdy jsem jen beze slova poslouchala, jaká malá uličnice jsem byla. Například mi úplně vypadlo z hlavy, že jsem tátovi zničila hodinky tím, že jsem je hodila do vody a představovala si, že tiché tikání je šum moře. Když jsem šla spát, mamka mě šla uložit a já tak měla chvilku na to se s ní opravdu rozloučit. Pohladila jsem jí po tváři a usmála se.

„Vím, že se bojíš, já také. Ale jsem hrozně ráda, že mi dovolíte okusit trochu té svobody,“ zasmála jsem se a ona také. Políbila mě na čelo a povzdychla si.

„Nevím, jestli zvládnu pohled na to, jak nás opouštíš,“ vydechla a pevně jsem objala.

„Právě proto jedu sama,“ připomněla jsem jí kompromis z mé strany a ona se pousmála.

„Ale půl cesty pojedu s tebou, aby se ti nic nestalo,“ oznámila mi a já se vykroutila z jejího sevření.

„Mami, nejsem malá holka. Řídit umím už dlouho, navíc to není zas tak daleko,“ snažila jsem se ji přemluvit k tomu, aby mě nechala jet samotnou, ale byla jsem tvrdohlavá po ní, takže to bylo jako mluvit do zdi. Když jsem začínala propadat panice, objevil se táta.

„Lásko, já s ní pojedu až do Forks,“ uklidňoval mámu a já na něj vyděšeně pohlédla. Tak, aby to máma neviděla, na mě mrknul a já těžko skrývala úsměv, který se mi rozléval po tváři. Proti své vůli jsem zívla a máma se rychle zvedla.

„Spi, drahoušku. Zítra je tvůj velký den,“ zašeptala, políbila mě na tvář a odcházela z pokoje. Pohladila tátu po paži a usmála se na něj. On přešel k mé posteli a zhluboka se nadechl.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti jednou četl o tom, jak jsou otcové hrozně fixovaní na své dcery a jak jsme se tomu smáli?“ zeptal se a já si to okamžitě vybavila. Vysmívali jsme se těm citově nevyrovnaným otcům. Podíval se mi do očí a poté je sklopil.

„Něco na tom bude,“ přiznal po chvíli a já se začala smát. Vypadal, jako kdyby mi vyznával lásku. Nervózně sebou těkal a nedokázal se mi podívat do očí.

„Tati, ty jsi v rozpacích,“ zakřičela jsem a začala se nahlas smát. Tak to je gól. Muž, který byl jako skála, a nic pro něj nebylo trapné nebo ponižující, byl v rozpacích. Zasmál se se mnou a já se po chvíli uklidnila.

„Neboj se, budu v pohodě. Navíc Renesmé ani nikdo z její rodiny by nedovolil, aby se mi něco stalo. Navíc mi budete každý den volat, takže se všechno dozvíte,“ ušklíbla jsem se nad tou představou a táta mě cvrnknul do nosu.

„Budu se snažit mámu držet dál od telefonu,“ slíbil, sklonil se k mé tváři a políbil mě na čelo. Rozcuchala jsem mu vlasy a on na mě zavrčel. Zasmála jsem se, otočila se na bok a zavřela oči.

Ráno bylo chaotické. Všichni kolem mě byli v relativním klidu, jen já běhala po domě jako stádo splašených koní a hledala jsem něco, co už jsem měla dávno zabalené. Peníze jsem měla, oblečení také, dárky také, své poblázněné srdce a rozbouřené hormony také, takže bylo všechno připraveno. Zavazadla jsem s pomocí mamky a strýce naskládala do auta a objala mámu. Chyběla mi už teď, ale více mě ovládala ta euforie z odjezdu na druhý konec států. Rozloučila jsem se i ostatními, slíbila, že se budu chovat slušně a nastoupila do auta. Táta se posadil vedle mě a já vyjela vstříc novému životu. Ujela jsem jen několik stovek metrů, když mě táta vyzval, abych zastavila. Otočil se na mě a usmál se.

„Nechci, abys mi slibovala, že se budeš chovat slušně ani, že budeš hodná. Chci jen, aby ses vrátila šťastná a dělala to, co chceš. Samozřejmě v mezích slušného chování, ale dělej to, po čem toužíš. Pokud najdeš lásku, bojuj za ni,“ žádal mě a já na něj jen tupě zírala. Tušil snad, že jsem z jednoho vlkodlaka úplně paf? Rychle mě objal a opustil kabinu auta. Během vteřiny byl pryč a já vyjela směr Forks, můj nový domov.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 7. kapitola :