Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 28. kapitola

03.07.2013 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1399×

Zastavili jsme před nějakým domkem, ale nezdrželi jsme se dlouho, počkali jsme jen pár minut, které Max zaplnil tím, že nadšeně vyprávěl o svém fotbalovém zápase. Neposlouchala jsem ho, protože mě fotbal nikdy nebral. Proč se proboha někdo žene za míčem, který po půl hodině snažení zase někdo odkopne a všechno jde znovu od začátku? Znovu jsem začala vnímat, až když jsme stáli na semaforech a já si všimla odbočky na letiště. Bleskla jsem očima po řidiči drahého vozu, kterým jsme jeli, a založila si ruce v bok.

„Maxíčku?“ začala jsem a on po mě loupl pohledem. Věděl, že zdrobnělina jeho jména nevěstí nic dobrého.

„Nejdeme náhodou na letiště?“ udeřila jsem na něj a otočila se k němu čelem celou horní polovinou svého těla. Podíval se na mě, ale ihned se zase vrátil k řízení a potutelně se usmíval.

„Kotě, měla by ses posadit normálně. Ty šaty jsou moc pěkný, ale trochu víc odhalují. Nechci, aby mi Noah rozbil moji krásnou tvář,“ bavil se na můj účet a já zase dala nohy pořádně k sobě. Ani jsem se necítila trapně. Letiště jsem nesnášela od té doby, co jsem o něm viděla jeden z katastrofických filmů. Bylo to snad poprvé, co jsem takový druh filmu viděla, takže si ho pamatuji až do dnes.

„On by ti nic neudělal, má tě rád,“ bránila jsem svého vlkouše, ale Max se začal smát a já věděla, že se mezi nimi něco stalo.

„Jo, to bys měla vyprávět těm týpkům od Levinů, co po nás šli, když jsme jim škrábli káry,“ řehtal se dál a já nechtěla slyšet detaily. Upřímně, děsila jsem se toho, jaký Noah kdysi býval.

„Máš v popisu práce i to, abys mě seznámil s detaily tohoto šíleného večera, nebo mě máš prostě jen odvést a nic dalšího nevíš?“ nedala jsem se a vyzvídala dál. Periferním viděním jsem zahlédla, jak se ke mně otočil a zhluboka se nadechla. Přejel mi dlaní po paži a zasmál se.

„Neboj se, budeš spokojená. Nikdy bych neudělal nic, co by se ti nelíbilo,“ pronesl hlubokým zastřeným hlasem a já se vrátila o několik dní zpět. Přesně tohle řekl Noah při naší první společné noci. Slíbil mi, že mi nikdy neublíží. Tak proč mě teď nechává samotnou a zmatenou? Tohle mi trochu ubližovalo, budu si na něm muset vybít vztek, až se mi dostane pod ruce.

„Když tě tak vidím, jak ti to sluší a jak se tváříš, možná jsem o tebe měl víc bojovat,“ povzdychl si a tím upoutal moji pozornost. Opět jsem ho plně vnímala a povytáhla obočí. Neměla jsem sílu ani chuť mluvit.

„No jo, málem jsem od něj zase dostal do zubů. Když si sem přijela, to já jsem po tobě chtěl vyjet, ale věci se změnily, takže jsem raději ustoupil. Víš, jaký vztah mám ke svému obličeji a všem kostem v těle,“ smál se, ale já ho dál zmatně pozorovala. Jel po mně? Vážně? A já si toho nevšimla? Najednou mi ho bylo líto. Ani nedostal prostor k tomu, aby se vyjádřil.

„Maxi, to je mi líto. Nevěděla jsem, že máš o mě zájem,“ zašeptala jsem a snažila se představit si, jaké by to bylo, kdyby mě sbalil první. Kdyby se Noah neukázal. Jen při té představě, že bych Noaha nikdy nepoznala, jsem se otřásla. Max si toho všiml.

„Nemusíš se kvůli tomu trápit. Jo, měl jsem chuť mu to trochu znepříjemnit, ale mluvil jsem s Ness. O tobě, o něm, o tvém odjezdu…“ nechal zbytek věty viset ve vzduchu a já si povzdychla.

„Asi mě to zničí. Už jen představa, že bych ho měla opustit, mě zabíjí, a to jsem zatím pořád tady,“ svěřila jsem se mu a on si propletl svoji ruku s tou mojí.

„Jestli se to opravdu stane, my se tu o něj postaráme. Je to součást smečky, rodiny,“ snažil se mě uklidnit, ale muselo mu být jasné, že mi to moc nepomůže. Možná by dodal něco dalšího, ale dojel ke garážím a muži, oblečeném v modrém obleku podal kartičku, která byla celou dobu položená na palubní desce. Kdybych nebyla hloupá, možná bych se z ní něco dozvěděla. Muž na něj kývl hlavou, ukázal mu části označené želenou čtyřkou a věnoval se ostatním. Max zajel na určené místo, vypnul motor a natáhl se pro tašku, kterou položil na zadní sedadlo.

„Tohle budeš potřebovat. Není to těžké, neboj. Doprovodím tě, ale pak už je to jen na tobě a na něm,“ blýskl se úsměvem, při kterém mu zářily snad i chlupy na zádech a já se musela zasmát. Pomohl mi vystoupit, vzal tašku a nabídl mi rámě.

„Co se to s tebou stalo? Kde je ten nezdvořák, který mě donutil zabíjet lidi pomocí joistiku?“ zajímala jsem se a on jen pohodil rameny.

„Láska dělá divy,“ poznamenal po chvíli a já na něj polekaně pohlédla. Uchechtl se a zakroutil hlavou.

„Neboj, vztahy jsou pro mě svatý. Nikdy bych nevyjel po zadaný holce, natož po holce svýho kámoše lomeno bráchy,“ ubezpečil mě a já se usmála.

„Tak kdo je ta šťastná?“ vyzvídala jsem a bylo mi jasné, že ji stejně nebudu znát.

„Sestra jednoho mého spolužáka ze základky. Nedávno jsme se potkali a já k němu zašel a potkal ji na chodbě. Nikdy jsem neviděl krásnější holku,“ zasnil se a já přesně věděla, jak se cítil. Když se probral, pohlédl mi do očí a zasmál se.

„Nic proti tobě, taky si kus,“ vrátil se ke svému normálnímu chování a já věděla, že zamilovaný Max je pryč. Super, to jsem potřebovala. Když jsme se dostali do odbavovací haly, znervózněla jsem. Pevněji jsem sevřela jeho paži a on se zastavil. Rozhlédl se a nakonec se začal věnovat zase mě.

„Jsme tu přesně. Teď bych se měl otočit, odjet a nechat tě tu. Za chvíli by se tě měl někdo ujmout,“ oznámil mi a já najednou pocítila strach. Opravdu mě tu nechá samotnou? Všiml si mých obav a pohladil mě po tváři.

„Neboj se, budeš šťastná. To ti slibuju,“ pronesl tím svým super sexy hlasem a rozloučil se. Měla jsem strach, že už ho neuvidím, ale ubezpečil mě, že se ještě stihnu vrátit do vily. Neměla jsem tušení, co se na mě chystá, ale přešlapovala jsem u leviček a neměla ani pomyšlení na to, že bych se posadila. Hodiny, které byly stejně velké jako několik řad odbavovacích boxů, hlásaly, že je něco před sedmou večer. Když jsem se sehnula k tašce, abych se podívala, co mi sbalili, někdo se dotkl mých boků a já se rychle narovnala. Narazila jsem do hrudi osoby stojící za mnou, a když se nadechla, poznala jsem, kdo to je. Částečně jsem se uklidnila, ale stále jsem se zlobila.

„Co to tu na mě čeká za kočku?“ zavrněl mi do ucha a já se proti své vůli usmála.

„Jsem naštvaná,“ upozornila jsem ho, ale on jako by mě neslyšel. Objal mě těsněji a políbil mě na šíji.

„Miluju tvojí vůni, miluju tvůj smích a jsem si sakra jistej, že budu milovat i tvůj hněv,“ nedal se a já se v jeho náruči otočila. Vypadal úžasně. Měl na sobě tmavý oblek, světlou kravatu a košili stejné barvy jako sako. Nikdy nebyl krásnější.

„Co se děje? Kam mě to chceš vzít?“ zeptala jsem se a uhnula před jeho rty, které mě chtěly umlčet. Zasmál se a opřel si svoje čelo o to moje.

„Mám v plánu si tě vzít,“ vydechl a já se podvolila jeho tužbám. Políbil mě. Ne tak, jak jsem byla zvyklá. V tom nepatrném otření našich rtů bylo tolik lásky a tolik radosti, až se mi z toho oči zalily slzami. Když se odtáhl, zhluboka jsem se nadechla a odstrčila ho od sebe. Překvapeně stál kus ode mě a mezi jeho očima se objevila malá vráska.

„Kam přesně to poletíme?“ zachraptěla jsem a prosila toho nahoře, aby neřekl to město na V. Vzpomněla jsem si na všechny ty pitomé filmy o svatbách a hloupostech, které lidé někdy dělají a nemohla se pořádně nadechnout.

„Vegas,“ odpověděl, jako by se nechumelilo a znovu se usmál. Nejraději bych mu jednu vrazila. Co si to o sobě proboha myslí? Jen tak jet do Vegas a vzít se? Je blázen?

„Noahu, ty nejsi normální. Jak tě jen mohlo napadnout, že bych si tě vzala?“ Snažila jsem se znít vykolejeně, ale představa mého jména s jeho příjmením mě příjemně rozechvěla. Tohle byl opravdu špatný plán, ale opravdu romantická myšlenka.

„Miluju tě a budu tě milovat po zbytek svého života. Proč čekat rok, dva, deset let? Cítím to tak a nikdy se to nezmění, tak nač čekat?“ ptal se mě a já měla vygumováno. Myslel to vážně? Neřekl mu snad někdo, že odjíždím a nesnaží se mě tím přimět, abych ho neopouštěla? Chce si mě k sobě připoutat sňatkem?

„Taky tě miluju, ale tohle je šílené,“ rozhodila jsem rukama a prsty stiskla látku mých šatů. Najednou mi to všechno došlo. To strojení, nový účes, sbalená taška. Dokonce i prstýnku pro štěstí jsem byla zbavena.

„Tak na všechno ostatní zapomeň a pojď se mnou,“ vydechl a natáhl ke mně dlaň. Pohlédla jsem na ni, pak do jeho černých očí a nakonec se lehce usmála.

Stáli jsme naproti ženě, která kontrolovala letenky, a v břiše mi létalo tolik motýlů, až mi z toho bylo nevolno. Další takovéhle překvapení a asi omdlím. Představa Noaha, jak mi říká ano a stává se mým mužem, mojí součástí, mě vzrušovala. Když jsme byli skoro na řadě, Noah zaklel a já k němu střelila pohledem.

„Děje se něco?“ zajímala jsem se. Jestli zapomněl pas nebo snad peníze, asi bych mu nakopala zadek. On se však natáhl, chmátl po jedné z žen u přepážky a něco jí řekl. Nejdříve byla překvapená, ale nakonec se usmála a kývla hlavou. Můj vlk se ke mně vrátil, položil tašku na zem a sehnul se k ní. Vytáhl malou modrou krabičku, kterou jsem u něj zahlédla asi před dvěma dny, jak je šoupnutá mezi pohovkou a deskami, kde měl výkresy. Nijak jsem si jí nevšímala, ale najednou mě polilo horko. Proboha, jak dlouho už to chtěl udělat? Poklekl na jedno koleno, zvedl ke mně svoji dokonalou tvář a usmál se.

„Nikdy v životě jsem nikoho tak nemiloval jako tebe a už nikdy se to nezmění. Pojeď se mnou, všechno ostatní hoď za hlavu a staň se mou. Vezmeš si mě?“ zeptal se a lidé okolo nás sborově vydechli tiché ach.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 28. kapitola :