Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný konec pro mě a moji lásku - 2. kapitola

21.07.2010 (14:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1722×

Hudba

2. kapitola – Přátelství je posvátné

„Nedohoníš mě, na to jsi až moc pomalý,“ řekla jsem mu a slyšela, jak mě pomalu dohání. A sakra. Jestli mě dohoní, tak to od něho pěkně schytám. Běžela jsem k nákupnímu centru, přistála na střeše a otevřela střešní poklop. Vklouzla jsem dovnitř, vypnula alarm a kamery. Pak jsem vběhla do oddělení s oblečením. Oblékla jsem se a najednou slyšela někoho za mnou. Ani jsem se nepohnula, když mi někdo poklepal na rameno. Já ale vzala jeho ruku a celé jeho tělo hodila před sebe. A hádejte, kdo byl rozplácnutý na zemi přede mnou?

„Diego? Já se ti moc omlouvám. Nevěděla jsem, kdo to je.“

„Věděla jsi, že jsem to já, jelikož jsi mě cítila.“

„Tak jo. Přiznávám, že jsem tě cítila, ale jak jsem mohla vědět, že mi neutrhneš… třeba ruku?“ zeptala jsem se ho a on mi podal ruku, abych ho zvedla. Já mu podala svoji ruku, stiskla pevně tu jeho, ale on mě strhl sebou k zemi.

„To bych nikdy neudělal,“ řekl.

„Kamarádi?“ zeptal se mě.

„Kamarádi,“ řekla jsem a pak dodala, „a teď pojď. Musíme ti sehnat něco na sebe, aby si z tebe nedělali všichni doma legraci.“

„To máš sice pravdu, ale to kde žijeme, není domov.“ Dál jsem to nekomentovala. Nikdy jsem neměla rodinu. Teda měla, ale nikdy to nebyla opravdová rodina. Za ty tři měsíce, co jsem byla v tom skladišti, jsem nikoho neměla. Ano, občas mi někdo řekl ahoj, ale nikdy to nebylo upřímné. Šla jsem za ním a opatrně ho sledovala, tak aby si toho nevšimnul. Vzal z ramínka jednu košili a oblékl si ji. Pak si oblékl džíny. Jak už jsem říkala, neměla jsem rodinu. Teda ne takovou rodinu, jakou bych si přála. Moje matka byla pořád v práci a neměla na mě čas. Brigádu jsem si vždycky dokázala sehnat, ale pokaždé mě vykopli… ani nevím, proč.

„Byla jsem vždycky tak milá,“ řekla jsem, ale nahlas.

„Co?“

„Ale nic,“ řekla jsem Diegovi. Už byl oblečený, takže jsme mohli jít, ale když jsme šli, tak jsem dál přemýšlela. Otec pořád cestoval a můj bratr hrál pořád ty svoje stupidní hry. Moje známky se postupně začaly zhoršovat a moje matka mě začala mlátit. Můj bratr k tomu jen nečinně přihlížel. On měl taky špatné známky, ale oblíbenému synáčkovi mé matky a mého otce to vždycky prošlo. Nikdy nedostal jediný výprask. Já jsem byla nechtěné dítě. Byla jsem pro ně takzvané překvápko. Nechtěli mě. Byla jsem neplánovaná. Prostě se to stalo a oni toho litovali. Pokaždé mi to zazlívali. Po nějaké době mi to už bylo jedno a matka si toho začala všímat. Chtěla, abych byla nešťastná. Říkala jsem jí, ať se mě zbaví a taky to udělala. Jednou mě vyhodila v lese a nechala mě tam. Byla už tma a začalo pršet. Nastydla jsem a čekala, co bude dál. Ráno jsem se probudila a narazila jsem na Rileyho. Usmíval se na mě.

„Ty budeš krásný přírůstek do mé… její nové armády. Pak mě zezadu něco chytlo a přisálo se to na mě jako nějaká pijavice. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Postupně jsem přestala vidět i slyšet. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Přepadla mě obrovská bolest. Ta bolest byla nesnesitelná. Začal jsem hořet jako kus plastu. Řvala jsem bolestí, ale nikdo mi nepomohl. Ani ten chlap, co se na mě usmíval. Co myslel tím, že budu hezký přírůstek do její armády? Kdo je ona? Tuhle otázku jsem si kladla v jednom kuse, ale pořád jsem si na ni nedokázat odpovědět. Pořád to pálilo. Jako by do mě bodalo tisíce nožů, ale po nějaké té hodině, už jsem to ani necítila. Pak oheň uhasl a já byla za to ráda. Ale co teď se mnou bude? Pak se oheň a bolest vrátili a zaměřili se na srdce. Nahlas jsem vyjekla bolestí, když sem si na to vzpomněla. Diego si toho všiml a přišel ke mně.

„Co se děje?“ zeptal se trochu vystrašeně.

„Ale to nic. Jen jsem si vzpomněla na moji přeměnu.“

„Páni. Já už si na ni pomalu ani nepamatuji. Jen krátké vzpomínky, ale myslím, že to nebylo o nic příjemnější než tvoje přeměna,“ řekl.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se mě a já byla trošku zaskočená.

„No… já už ti to přeci říkala.“

„Já ale myslím tvůj skutečný věk… hlupáčku,“ řekl a upřel na mě svoje oči.

„Je mi patnáct, ale za tři dny budu mít narozky, takže…“

„Bude oslava. Teda aspoň oslava o dvou lidech… prosím,“ řekl a dál mě prosil. Nešlo to jinak nežli říci ano, jelikož jeho oči mluvily za vše.

„Tak dobře… ale ne velká jen… si prostě půjdeme zalovit… to je vše… žádné dárky,“ řekla jsem a on se hned začal mračit.

„To mi přeci nemůžeš udělat? Proč ti nemůžu dát dárek?“

„Prostě proto,“ řekla jsem a dál už to nerozebírala. V jednom obchodě s elektronikou jsem ukradla pár CDéček, DVDéček, taky kazeťák, sluchátka a DVD přehrávač s obrazovkou. Takový ten, co se do něho dají jen baterky a hned to funguje.  Četla jsem to v nějakém katalogu, když jsem šla jednou z kina. Samozřejmě, že jsem nezapomněla ukrást baterky… a vzala jsem si jich spoustu, abych se sem nemusela vracet tak brzy. Vzala jsem si ještě pár oblečení a taky pár knížek. Co dělat v přeplněném skladišti plném upírů? To se mám snad nudit? Vzala jsem si to všechno do tašky a zavřela pojízdná bezpečnostní vrata od obchodu. Pak jsem se otočila a Diego se nejdřív podíval na mě a pak na moje tři tašky.

„Panebože. To se stěhuješ, nebo co?“ zeptal se mě a já se trochu usmála.

„Ty si snad nic nebereš? Já se totiž nechci nudit. No… nemusela bych se nudit, kdyby se tady se mnou někdo bavil i před těmi idioty. Vzala jsem si pár věcí, přece toho není moc nebo snad jo?“

„No… trošku. Vždyť ty sis vzala skoro všechno z toho obchodu. Chybí ti ještě vysavač a televize, a pak to máš celý komplet.“ Trošku jsem se usmála a pobídla jsem ho, aby už šel. Vylítl ven. Já jsem mezitím zase všechno nahodila a pak už se taky vyřítila za Diegem. Běželi jsme zpátky ke skladišti, jelikož už zase začalo svítat. Stihli jsme to jen tak tak. Diego se tvářil, jakože mě nezná, což mi přišlo vůči mně trochu nespravedlivé, ale co? Nic s tím neudělám. Nechci tady zbytečně tropit scénu. Tak jsem šla zase za Freda, který se trochu pousmál, když mě viděl. Po chvilce se na mě otočil.

„Ahoj. Já jsem Fred. Vybrala sis dobrou skrýš.“ Já jen přikývla. Bála jsem se, že mě odtud vyžene.

„Víš, každého jiného bych vyhnal, ale ty jsi mi padla do oka. Nemáš nějakou knížku k přečtení?“ zeptal se mě a já mu podala celou tašku.

„Díky. Je vidět, že si dneska byla tak trochu nezákonně nakupovat. Jsi milá…“

„Bree… Bree Tannerová,“ řekla jsem.

„Jsi milá Bree,“ řekl a zase se otočil zpátky. Já si zatím vyndala DVD přehrávač, dala do něho baterky, zasunula sluchátka a dala film (Je to i můj život). Bylo to drama, ale to mi nevadilo. Bylo to dojemné. Najednou si ke mně někdo přisedl. Byl to Diego. Pozastavila jsem film a podívala jsem se na něho se zájmem.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho a on se usmál.

„Vzal jsem si tvoje slova k srdci a jsem tady. Už se nebojím, co si o mě lidi… upíři budou myslet. Mám tě rád… jako kamarádku a je mi jedno, co si kdo o tom myslí.“ Z ničeho nic jsem zase před sebou viděla ty obrazy. Ta nová upírka… Kira měla problém s Raoulem. A Raoul ji přede všemi spálil.

„To jak si říkal, že mám nějakou schopnost… teď jsem viděla jak… Raoul spálil Kiru,“ řekla jsem to tak, aby to nikdo jiný neslyšel kromě Diega.

„Myslíš si, že když si nováček, tak si na mě můžeš vyskakovat?“ zeptal se Raoul Kiry. Vypadalo to jako… moje obrazy… nelhaly. Vyřítil se proti ní. Fred si ničeho nevšimnul… začetl se. Vyřítila jsem se ze svého místa a ani Diegovo volání mě nedokázalo zastavit. Odrazila jsem Kiru tak, aby dopadla do Fredovy náruče. Najednou jsem ucítila drtivou sílu na mém břiše. Tohle je konec.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný konec pro mě a moji lásku - 2. kapitola: