Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 17. kapitola

06.01.2011 (19:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1271×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola – Všema deseti proti

„To snad nemyslíš vážně?!“ zahřměla Nessie a v tu chvíli stála na nohou. Pohledem kmitala z Belly na mě a na její tváři se mísil nevěřícný výraz s naštvaným.

„Myslím.“ Bellin hlas byl tichý, ale pevný. Nessie narovnala záda, která se automaticky shrbila do útočné pozice, a s posledním zamračeným pohledem zamířila ke vchodovým dveřím. Když jimi silně práskla, Bella zavřela oči a mírně nadskočila. Obejmout ji a políbit do vlasů mi přiadalo naprosto automatické.

„Jdu za ní,“ oznámil Jake. Sledoval jsem, jak v předsíni vzal kabát a vyšel před velké francouzké okno na terase. Mé oči navzdory absolutní tmě dokonale rozeznaly Nessie, která pochodovala na druhé straně skla jako lev v kleci. Navzdory tomu, že jí nic nebránilo odejít. Venku nebyly žádné stěny; nic, co by jí bránilo. Každý normální upír by utekl; schoval se; zmizel. My ale nebyli normální upíři – a ona už vůbec ne. Věděl jsem moc dobře, že ty pomyslné mříže, které ji tu drží, jsou Bella a Jake.

Já ne.

„Tys o tom s ní nemluvila,“ řekl jsem a přitom nechával své prsty ztrácet se v Belliných dlouhých hedvábných vlasech. Bylo to spíš konstatování než otázka.

„Ne,“ zašeptala mi do hrudi. Jakeovi se mezitím podařilo přehodit Nessie kabát přes ramena. Nepokousala ho, naopak. Opřela se zády o jeho hruď a nechala se sbalit do jeho náruče.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě, když si povzdechla. Hystericky se uchechtla:

„V pořádku? Děláš si ze mě srandu?“ vykroutila se z Jakeova obětí a otočila se k němu čelem. Když viděl její výraz, zvedl ruce do vzduchu v obranném gestu a poraženeckým tónem pronesl:

„Fajn, tak ne. Ale můžeš mi říct jediný důvod, proč ti Tony vadí?“ Trvalo dlouho, než Nessie konečně promluvila:

„To je moje věc. Prostě ho nemám ráda, jasný? Nechci ho tady, a už vůbec nechci, aby tu s námi bydlel.“ Jake mlčel. Nevypadal, že by jí na to měl co říct.

„Možnás` měla,“ povzdechl jsem si. Můj tón nebyl obviňující. Bella ke mně vzhlédla se zvednutým obočím:

„Vždyť víš, že by to dopadlo stejně.“ Ano, tím jsem si byl jistý. Nessie by určitě vybuchla. Jen by teď možná nestála s Jakem venku a nevypadala tak naštvaně, zoufale a, co bylo možná nejhorší, zrazeně a podvedeně.

„Proč mi tohle dělá, Jaku?“ zašeptala podivně chraplavým hlasem. Jake si povzdechl.

„A co ti dělá, Nessie?“ Jeho hlas byl podobný hlasům starostlivých rodičů, kteří trpělivě naslouchají trápení svých dětí a naslouchají jejich verzím pravdy.

„Nevím... Tohle,“ rozhodila rukama. Připadalo mi sobecké se starat o sebe, když jsem slyšel tu ukřivděnost v Nessiině hlase, jenže jsem se musel zeptat.

„Tak proč?“ Bella se tvářila zmateně:

„Co proč?“

„Proč jsi o tom začala, když víš, že tu nebudu moct bydlet?“ Až když jsem slyšel svá vlastní slova, uvědomil jsem si, že možná ani nechci slyšet odpověď. Pouhá představa, že by mi Bella chtěla ublížit tím, že mi dá šanci a nechá Nessie, aby ji smetla jednou jedinou větou, mi přišla neuvěřitelně bolestivá. Zákeřná. Nereálná. Věděla, jak moc mi Nessiino odmítání vadí, a já nechápal, proč by mě něčemu takovému zbytečně vystavovala. Ona taková nebyla.

Zamračila se. „Ale ty tady můžeš bydlet. Jinak bych to něříkala,“ ujišťovala mě.

„Nessie s tím nesouhlasí,“ protestoval jsem, navzdory tomu, jak moc jsem byl v tu chvíli šťastný. Ještě pořád se mi nepodařilo zjistit, kde skrývá tu čarovnou hůlku, jejímž mávnutím ze mě dokáže shodit všechny starosti a zároveň mi splnit největší přání, aniž bych ho musel vyslovit. Ale bylo mi to upřímě jedno, protože Bella mě tu chtěla. A Jake také nevypadal, že by mu to vadilo. Ale za tu dobu, co jsem s nimi, už dobře vím, že udělá vše, co Belle na očích uvidí.

„A nenapadlo tě, že to nedělá kvůli tobě?“ zeptal se Nessie, která se na něho zamračila. V tom nastálém tichu jsem měl pocit, že navzdory jejich neviditelnému bloku slyším, jak přemýšlí.

„Jak to myslíš?“ zeptala se nakonec. Jake si povzdechl.

„Vím, tak proč se s ní zbytečně hádat. A ty tu budeš moct být, do toho mi ona nemá co mluvit. Je to moje přání, i kdyby mělo být poslední,“ Bella natáhla ruce do klína a spojené dlaně stiskla koleny. To ledabylé pokrčení ramen vypadalo v kombinaci s jejími slovy nepatřičně. Zamračil jsem se:

„Sklony k takovým hloupým řečem jsi zdědila po mámě, viď?“ Bella se na mě dlouze zkoumavě podívala a když se střetla s mým nechápavým pohledem, rozesmála se.

Jake se zrovna otočil ke skleněné stěně a vyzval Nessie: „Jen se na ni podívej. Kdy naposledy se takhle smála? Před rokem? Dvěma?“ Nessie si objala hruď a pozorovala dění v domě. Myslím, že můj pohled na sobě cítila, ale nevšímala si mě. Nevšímala si ničeho, kromě své sestry, která se ze sebe snažila dostat něco alespoň vzdáleně podobného souhlasu. Pak se Bells spokojeně opřela do polštářů a její výraz říkal, že už je všechno vyřešené.

„Bože,“ povzdechla si Nessie, „jsem tak sobecká. Jak je možný, že jsem si toho nevšimla?“ Jake se jen pousmál a objal ji zezadu pažemi.

„Ne, miláčku, nejsi sobecká. Jen některý věci vůbec nevidíš. Ale ty nemůžeš za to, že ti mamka koupila trochu delší vedení,“ šeptal jí s potutelným výrazem. Usmála se a dloubla ho loktem do žeber, ale najednou její výraz zase zvážněl.

„Myslíš, že si to třeba rozmyslí? Kvůli němu?“ přetočila se v Jakově náruči a vzhlédla k jeho očím. V hlase měla naději; takovou tu dětskou, nevinnou. Jako by se právě ptala, jestli se opravdu půjdou podívat na bílého jednorožce.

„To nevím. Ale doufám v to. Nesmíme zahodit naši poslední šanci, Ness.“ Nechápal jsem, o čem je řeč, ale Ness jen kývla na souhlas. V tom gestu byla skrytá bojovnost a odvaha. Jako by se v ten moment rozhodla, že mě tu strpí – jen a jen kvůli Belle. A já byl za to rád, protože i to bylo víc, než moje realistické já čekalo.

Jake se na ní usmál a políbil ji. Tohle vidět nemusím, pomyslel jsem si a napodobil Bellinu polohu. Ticho mezi námi se vleklo, ale nepřipadalo mi nepříjemné.

„Hezky se s tebou mlčí,“ konstatoval jsem, čímž jsem ji znovu rozesmál.

„Díky. S tebou taky,“ mírně otočila hlavu a na tváři jí hrál mírný úsměv. Nevím, proč jsem po chvíli očima kmitl k jejím rtům. Možná proto, že jí z nich zmizel úsměv. Nebo proto, že jsem se jí do očí díval příliš dlouho.

A už vůbec jsem si nebyl jistý tím, proč mě napodobila.

Najednou se rychle otočila ke konferenčnímu stolku, sáhla po hrnku se svým zeleným čajem a dlouze se napila. V nastálem tichu pozorovala tekutinu, která díky krouživým pohybům jejího zápěstí vířila. Čím déle se ticho mezi námi vleklo a houstlo, tím méně jsem si byl jistý svými předchozími slovy.

„Potřebuju alkohol,“ zamumlala téměř neslyšně a zvedla se. Nevěřícně jsem sledoval její záda, mizející za dveřmi kuchyně. Málem jsem si ani nevšiml Nessie, která vběhla do domu a tak tak stihla zabrzdit před konferenčním stolkem.

„Kde je?“ zeptala se mě – přímo mě! – trochu zmateně, v očích neposedné ohníčky věštící nějaký čertovský nápad. Zřejmě jenom její, protože jsem si byl jistý, že její rozhovor s Jakem už pokračoval pouze ve francouzštině.

„V kuchyni,“ odpověděl jsem a snažil se vytvořit něco jako úsměv, ale byl jsem tak vykolejený událostmi dnešního večera, které nabraly tak nečekaný směr, že jsem si nebyl úplně jistý, zda se mi to podařilo. Já u nich budu bydlet!

Dost, žádné ukvapené závěry!, snažil jsem se uklidnit sám sebe. Nessie momentálně nevypadala zrovna příčetně, a i když jsem Belle věřil, že mě tu s Jakem chtějí, proti její vůli bych sem nešel.

Když zmizela v kuchyni, otočil jsem se na Jakea, který se zhroutil vedle mě na pohovku: „Nevíš, co jí zase přelítlo přes nos?“

„Ne, to fakt ne. V jednu chvíli byla skoro zoufalá, a pak se rozzářila jako lampion,“ Jake se pousmál. „Víš, časem si na její změny nálad zvykneš. Obě jsou stejný - nikdy nevíš, jestli se chtěj hádat, nebo si dělají srandu. Občas stačí jedno slovo a všechno je jinak. Nejlepší to je, když je jedna naštvaná a druhá srší vtipem,“ další pousmání, tentokrát však přešlo do zamračeného výrazu. „Jenom mám strach, co si Ness tentokrát vymyslela...“

„Myslíš, že ji napadl vhodný způsob, jak se pomstít?“

„Přesně. A chudák Bella to teď schytá.“

„Bella?“ ujišťoval jsem se. Co by chtěla dělat Belle? Zatím jí jen nadávala, že si s ní o mém stěhování nepromluvila dřív.

„Znám tě, stejně bys jančila,“ Bellin hlas byl tichý a kromě shovívavosti se v něm dalo zaslechnout i naprosté přesvědčení.

„Možná. Trochu. Tak jo, určitě... To nic nemění na tom, žes` mi to neřekla. Ale já ti to odpustím, víš? Mám totiž takovou nabídku...“ protahovala a já si uměl dokonale představit její výraz: potutelný úsměv, hlava skloněná, vlasy zakrývající ohníčky v jejích očích. Jake se tvářil nanejvýš pobaveně, když začla vyjednávat. „Tony tady může bydlet, a já nebudu vůbec protestovat.“ Když Nessie mlčela příliš dlouho, Bella se uchechtla:

„Hádám, že to nebude zadarmo. Tak copak chceš, ty vyděračko?“

„Vzpomínáš, o čem jsme se tuhle bavily?“ Chvíli bylo ticho a já slyšel jemné vrzání linolea, jak v něm někdo dělal kroužky podrážkou. „Tehdy ve čtvrtek, v jídelně, když Kojoti vyhráli zápas.“

Bella zalapala po dechu. „Ne?“ vydechla nevěřícně. Když Nessie mlčela, Bellino „Ne!“ bylo o mnoho hlasitější, jako vypísknutí myšky, která si příliš pozdě uvědomila, že šlápla na past. „Renesmé Carlie Swanová, tohle nemyslíš vážně?!“ ptala se Bella dopáleně.

„Ale no ták, to tě přece nezabije. Jednou, jenom jednou jedinkrát.“ Bella se nadechovala k odpovědi a podle množství vzduchu, které nabrala do plic, zřejmě nehodlala souhlasit, ale Ness ji zarazila. „Já už to slíbila.“

„Nessie, nemáš slibovat věci, který se zaručeně nestanou!“ okřikla ji Bella.

„Ale co když se stanou? Víš, že dokážu být hodně, opravdu hodně otravná. Hej, kam jdeš!“ Bella se najednou objevila ve dveřích a hlavou kroutila tak usilovně, až jsem měl strach, aby jí neupadla. Jake se válel v křečích na pohovce a sotva se za břicho popadal. On zřejmě věděl, o co se tu jedná, a nevypadalo to na takovou katastrofu. Alespoň v jeho očích – Bela přímo soptila. Nessie za ní pochodovala se samolibým úsměvem a stále opakovala: „Hodně, hodně, hodně, hodně, hodně -“

„Tak dobře!“ rezignovanost v Bellině hlase Nessie potěšila natolik, až zatleskala rukama. Což zřejmě ještě víc naštvalo už tak naštvanou Bellu. „Ale jenom jednou, a piš si, holčičko, že to budu kojotovat!“

„Co?“ vyhrkla Nessie zmateně. Bella zatřásla hlavou, jako by se usilovně snažila uspořádat si myšlenky a najít mezi nimi ten správný výraz.

„Bojkotovat!“ zakřičela, otočila se na patě a nechala je tam válet se smíchy. Když vydupala schody a hlasitě práskla dveřmi, Nessie, ještě stále se pochechtávajíc, šťouchla do Jaka, aby se posunul. Usadila se vedle něj a srovnala zválené polštáře. Když se se spokojeným výrazem chopila ovladače a zesílila zvuk, jakoby mimochodem prohodila.

„Tak teda vítej u nás... Anthony.“ Usmál jsem se, i když jsem měl trochu starosti o Bellu. Uklidňoval mě jenom fakt, že se Jake tvářil, jako by se nic nedělo, a ještě Nessie pochválil:

„Ty jsi ale potvůrka, co? Líp by se mi to nepodařilo!“ Zvědavě jsem si ty dva měřil, ale pak mi to nedalo.

„Můžete mi někdo říct, o co tady šlo?“

„Znáš nadhazovače Kojotů?“ zeptal se jakoby mimochodem Jake. Vzpoměl jsem si na svalovce, Jimmiho, který hrál za školní tým, a kývl jsem. Nessie nadšením poskočila na pohovce a s úsměvem vyhrkla:

„Bella půjde s Jimmim na rande!“

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 17. kapitola: