Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Staré panny s. r. o. 3. kapitola

30.06.2012 (14:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1739×

Alice

     Tohle jsem neměla dělat. Když jsem vyslovila jeho jméno, ani jsem si to neuvědomila. Automatická reakce byla ta, že jsem se otočila zpátky ke skřínce a dělala to, co poslední rok každý den – splývala s okolím. Ale Jasper se na mě zadíval takovým zvláštním způsobem. Až teď jsem si uvědomila, že moje vize nebyly přesné. On je hezčí, svalnatější, prostě všechno víc. Mé tělo toužilo po jeho doteku, pohlazení. Jeho pohled připomínal rozbřesk ranního slunce. Z ničeho nic mi naskákala husina a po těle začaly běhat proudy elektřiny směřované k jednomu místo, kde jsem je nikdy necítila. Navíc jsem až teď ucítila, že on je stejný jako já.

     „Známe se?“ Jeho hlas připomínal tekoucí med. Bože, promluv na mě ještě jednou a nic ze mne nezbude! Nechtěla jsem se podívat do jeho očí, protože jsem věděla, že jestli do nich pohlédnu, bude to můj konec. A já do nich pohlédla.

     Tušila jsem, že pocítím touhu, ale že bude mít takovou sílu, že pomalu roztřese celým mým tělem, jsem nepočítala. Koukala jsem na něj a až nyní jsem si všimla, že celý ztuhl a jeho oči zčernaly. Stejně jak ty mé.

     „Myslím, že ne,“ pravila jsem potichu a raději hodila ještě jeden pohled po tom řeckém bohovi a raději se vydala svižným krokem k holkám.

     „Kdo jsi?“ Slyšela jsem to a on to věděl, ale já raději neodpověděla.

     Minulý školní rok jsem málem propadla z němčiny, ale dělala jsem komisionální zkoušky a tam jsem měla za jedna. Ta učitelka koukala, jako by spadla z višně, když jsem na ni spustila plynulou němčinou. Nic jiného než jedničku jsem dostat nemohla a nejlepší potom bylo, že se mě zeptala, jak jsem přišla k té pětce. Ještě víc zírala, když jsem prohlásila, že škoda slov o takovém učiteli, který nemá páru o perfektu.

     Zase se mi vybavil pohled do těch zlatých očí. Byl prostě k sežrání. Opět mi naskákala husí kůže a musela jsem na něj myslet. Nikdy jsem se takhle nechovala, ale měla jsem nutkání se otočit, najít ho a políbit se vší vášní, jaká mi vřela pod povrchem.

     Došla jsem k holkám. Každá z nás měla své problémy a asi největší momentálně měla Bella. Myslela si, že to nevím, ale vím, že nemůže mít děti. Bellu to moc bolí. A zvlášť potom, že se její matce v červenci narodilo dítě, chlapec. Dali mu jméno Drew. Roztomilý klučík, ale já ho viděla jen s paní Swanovou. Bella se k němu nikdy nepřiblížila blíž než na metr.

     Rose zase od rozchodu s Emmettem, spíš po vyspání s ním, nechtěla s nikým nic mít. Z nás byla nejkrásnější, ale vím, že ten neřád se ještě vrátí. Moje vidění jsou přesná.

     „Tak, holky, jaké je předsevzetí na letošní rok?“ Rose byla překvapivě veselá.

     „Nic si nezlomit.“ Bellina odpověď vypověděla o všem. Byla strašně nešikovná, ale já to brala jako jeji přednost a vždy se tomu smála. Tedy, do té doby, co jsem se uměla smát.

     „Tak to já chci odmaturovat.“ Rose a matematika, její obavy z maturity plně chápu.

     „Holky, slyšely jste to? Do školy přišel nový profesor!“ To jsem taky zjistila. Bylo překvapující, že na nás vůbec Jessica promluvila. Jestli Jessica promluví i na takový póvl, jako jsme my, tak bude opravdu něco chtít.

     „A je můj, je vám to jasné? Běda jedné, která se pokusí ho sbalit! Je můj!“

     Koukaly jsem na ni jako čerstvě vyorané myši. Co si to o sobě myslí? Moje pravé já se bouřilo, ale mé veřejné já se muselo chovat tak, aby vše vyšlo podle toho, jak jsem si to naplánovala.

      Jessica potom odkráčela a my jsme se rozešly do svých tříd. Já jsem se letošní rok přihlásila na psychologii, protože mě bavila. Po rozloučení jsem vešla do menší třídy určené pro semináře. Sedla jsem si do poslední lavice, jak bývalo mým zvykem poslední rok.

     Zase pršelo. Tady to bylo obvyklé, ale dnešní déšť mi připadal jiný. Bylo to dnešním setkáním s Jasperem? Napadaly mě různé myšlenky. Jaká je jeho oblíbená barva? Líbím se mu? Má někoho? Přitahuji ho? Na co právě teď myslí?

     „Slečno, už začala hodina, pokud jste si toho nevšimla!“

     Málem jsem nadskočila, když jsem uslyšela jeho hlas. On nás bude učit psychologii? Ne! Ano! Bože, mám to za trest nebo za odměnu. Ale já věděla, že tohle mám za odměnu. Teď se zlobil. Jak jsem koukala z okna, nevšimla jsem si, že začala hodina, a zůstala jsem sedět.

     Znenadání jsem ožila a doslova vyskočila z židle a koukala do jeho očí. Ale on je rychle odvrátil a oplatil úsměv Jessice. Jessice? Co ta tady dělá? On její mozek zvládne výraz psychologie? A proč jí ho oplatil? Žárlivost mnou přímo cloumala. Žárlivost? Já už vážně blázním.

     Sedla jsem si a otevřela jsem si sešit a začala si něco kreslit, hlavně musím něco dělat, abych na něj nezírala.

     „Vážení, rád bych se vám představil. Jmenuji se Jasper Cullen a letošní rok vás budu učit psychologii a sociologii.“

     A celou dobu se usmíval. Usmíval se ale tak, že měl nádherné dolíčky. Byl tak rozkošný! Nevím, co si počnu, jestli moje náklonnost k němu poroste.

     Pečlivě jsem si zapisovala. Divila jsem se sobě sama, protože já si nikdy nedělala zápisky. Málem jsem ale vyskočila z kůže na konci hodiny.

     Jessica šla k jeho stolu a naklonila se k němu tak, aby měl přímý výhled na její přistávací plochu. Myslela jsem si, že vyskočím, chytnu tu zmalovanou krávu za vlasy a švihnu s ní o nejbližší stůl. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla až tak veliké násilnické sklony.

     K mému štěstí a duševnímu klidu jí Jasper taktně nabídl svetr, že jí musí být zima. Myslela jsem si, že se začnu smát nahlas.

     Hodina skončila nějak moc rychle. Postavili jsme se a pomalu odcházeli ze třídy. Já nikam nespěchala, pomalu jsem si sklízela, ale najednou se na mém stole objevil stín.

     Vzhlédla jsem a můj pohled se střetl s pohledem toho nejkrásnějšího muže na světě.

      „Jak se jmenuješ?“ Jeho hlas se táhl jako tekoucí med.

      „Alice.“ Můj šepot se táhl celou místností.

      „Alice, rozkošné jméno.“

      A byl pryč a mé srdce se topilo v přílivu lásky.

Bella

     Po krátké a tiché cestě domů spolu s holkami jsem už nemohla. Ve škole je nový profesor a jen slepý by si nevšiml faktu, že Alice je z něj paf. A on se na ni tak zvláštně dívá. Moc bych jí přála, aby našla lásku.

     Když jsem přišla domů, čekalo mě „nádherné“ překvapení. Matka pořádala posezení s matkami malých dětí. Dům byl plný dětí od novorozeňat až po pětileté děti. Moje srdce opět začalo krvácet. Neměla jsem sílu si ani pochovat bratříčka. Vím, že bych se rozplakala nad tím, jaký mám život. Ale budu mít kariéru! Musím si to pořád opakovat, protože jinak bych už nemohla dál.

     Několikrát mě napadlo, že bych svůj život ukončila. Prostě už nebýt, odejít pryč. Kam bych asi šla? Do nebe? Nebo do pekla? Nebo do Valhaly?

     Jen jsem si zula boty, už ke mně přihopsal takový malý klučík. Byl tak roztomiloučký! Blonďaté kučery se mu točily kolem hlavičky a vesele se dožadoval pozornosti. Nemohla jsem odolat a musela jsem ho pochovat. Když se na mých pažích pocítila váhu hochova tělíčka, zaplavila mě vlna něhy a pocitu prázdnoty.

     Pohladila jsem hošíka po vláskách a vtiskla mu něžný polibek na čelíčko. V tom okamžiku se v předsíni objevila má matka s dalšími kumpánkami.

     „Ahoj Bello, ty už jsi vyrostla. Moc ti to s Bertíkem sluší. Kdypak budeš mít ty děti?“ Vesele ta baba šveholila dál, ale já ji nevnímala.

     V hrudi jsem pocítila čirou bolest. Položila jsem chlapečka zpátky na zem a bez sebemenšího pozdravení jsem kolem nich prošla. Má matka se chovala jakože nic. To ona tu pomyslnou dýku zasadila ještě hlouběji.

     „Řekla jsem něco špatně?“

     „Ne, to je pouze zastydlá puberta.“

     Přímo jsem do pokoje běžela. Po tvářích mi tekly slzy a srdce pukalo bolestí a hněvem. Snad má matka neměla srdce? Nyní doufám pouze v to, že nechá pusu zavřenou. Zabouchla jsem za sebou dveře a padla na postel. Bolestné vzlyky jsem tlumila v polštáři. Venku zase pršelo. Jeho uklidňující rytmus byl jako hudba pro moje nervy.

     Ne, musím se sebrat. Vstala jsem z postele a setřela slzy. Oblékla jsem si mikinu a svázala vlasy do volného culíku. Proklouzla jsem zadním vchodem na zahradu a vydala jsem se dál, až do hustého lesa, kam jsem chodila jen málokdy.

      Brouzdala jsem lesem, sem tam na mě padla nějaká ta kapka. Pokoušela jsem se utřídit myšlenky, ale bylo to těžké. Proč je život tak nespravedlivý? Ženy, které děti nechtějí, odkládají je po narození do dětských domovů, tak ty děti mít mohou.

      Šla jsem hlouběji a hlouběji do lesa, až jsem se ocitla na pěšině pro lesní zvěř. Všude okolo mě bylo jen kapradí, mlha a les. Už jsem chtěla hysterčit, otáčela jsem se kolem sebe a už jsem se odhodlala pro volání o pomoc, ale z nenadání se na jedné straně cestičky objevil muž. Vím, že před chvílí tam nebyl.

      Až na druhý pohled jsem viděla, že je pozoruhodně krásný. Bronzové vlasy mu lehce spadaly do čela. Měl sportovní postavu. Na bezdomovce nevypadal, spíš naopak. Byl prostě kouzelný. Nevím, jakou má barvu očí, ale jeho pohled mě propaloval odzdola až nahoru. Zůstala jsem na něj koukat a nemohla jsem hnout jediným svalem ve svém těle. Táhlo mě to k němu jako k obrovskému magnetu.

     K mému překvapení z ničeho nic zvedl ruku a ukázal na druhou stranu cesty a kývl na mě hlavou. Když jsem se otočila, na co to ukazuje, nic tam nebylo, pouze cesta, na kterou bych se nikdy nevydala. Když jsem se chtěla na něj podívat ještě jednou, nikdo tam nebyl. Já snad blouzním. Ale potom mě něco napadlo…

     Nebude to náhodou můj strážný anděl? Jestli ukazoval na druhou stranu cesty, neměla bych se po ní vydat?

     Byla jsem už zoufalá a unavená, tak jsem se vydala směrem, jakým ukazoval můj anděl. Šla jsem několik set metrů, ale čím více jsem ušla, tím více začal řídnout les. Nevzdávala jsem se naděje, i když mi kručelo v břiše a potřebovala jsem na toaletu.

     Musel to být můj anděl strážný, protože z lesa jsem vylezla pár domů od toho našeho. Před našim domem stál otcův vůz, tudíž už je doma.

     No, tohle bude zajímavý večer.

Rose

     Ha, dneska navečer bude nový díl Top Gearu! Moc jsem se na něj těšila.

     Dnešní den byl velice zajímavý. Hned první den ve škole a tolik věcí se událo. Alice je zamilovaná, nebo aspoň brzy bude. Je to přímo hmatatelné a moc jí to přeji. Ale také jí silně závidím. Proč okolo mě je tolik lásky a pro mě žádná? Asi si ji nezasloužím.

     Když jsem došla domů, ohřála jsem si večeři a sedla před televizi. Rodiče byli pryč a brácha měl nějaké rande. Zase. To raději nebudu komentovat. Zapnula jsem televizi a čekala jsem na začátek mého miláška!

     „Rose.“

     Aha, mamka je doma.

     „Ahoj mami, jsem u televize.“

     „Jaký jsi měla den, zlato? Máme tady na opravu nového Jeepa. Klidně se jdi potom na něj mrknout!“

     Zůstala jsem sedět jako omráčená. Vždycky se mi Jeep líbil, ale teď… Mezitím si šla mamka umýt ruce od oleje. Jeep. Toho měl i on. Ne, Rose, nemysli na něj. Vzpomínky na něj mi dodnes přináší pouze bolest. už nikdy bych nechtěla zažít ty měsíce čekání, naděje a následné bolesti.

     „Holčičko, zapomněla jsem ti říct, že zítra čekáme návštěvu.“

     „Koho, mami?“

     „Blackovi, zlato.“

     Jé, přijde Jacob. Je můj a Bellin kamarád z dětství. Odmala jsem si hráli na různé doktory a nemocnice. Teď je velký a vidíme se jen někdy. Moc se mu vždycky líbila Alice.

     „To je skvělé, mami. Moc se těším.“

     Konečně se ozvala úvodní znělka Top Gearu. Jak já miluji to krásné vrnění motoru, ale z mého rozjímání mě vytrhlo zvonění telefonu v předsíni.

     „Rose, jdi to zvednout.“

     S nevolí jsem vyskočila z gauče a běžela k telefonu.

     „Autosalon u Rose.“

     „Rád tě zase slyším, drahá.“

     Překvapením mi vypadlo sluchátko z ruky. Strach ochromil moje tělo a já nevěděla, co dělat. Je tady. Můj trapitel, pokušitel a milenec se vrátil.  

Po dlouhém čekání přidávám novou kapitolu. Doufám, že se vám líbila. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Staré panny s. r. o. 3. kapitola: