Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 6.

alice :P


Splněná přání - kapitola 6.Tak jak jsem slíbila, máte tu další pokráčko :-) Děkuji za komentářky, moc mocinky moc. Speciální věnování nemám takže patří všem co mi zanechávají povzbuzení. Děkuji moc. Přeji hezké čtení a moc se těším na vaše komentáře :-)

 

V tom mu zazvonil telefon, ztuhl jako kámen, opustil moje rty a nedýchal. Já se pokoušela nabrat dech. Když už jsem zase vnímala pravidelné výdechy, držel Edward telefon u ucha a se zaťatými zuby drmolil slova.

„Alice, co je?“ odkašlal si, aby nebyl poznat jeho zastřený hlas.

„Edwarde, měla jsem vizi!“ vykřikla vyděšeně do telefonu. To bylo jediný, co jsem zaslechla.

 

Edwardovi zkameněla tvář v tvrdé grimase. Rychle mě postavil na nohy a hodil po mě svetr. Zavěsil telefon, hodil si mě do náruče a utíkal z naší chaloupky. Nevěděla jsem co se děje. Utíkal lesem a já úlekem a rychlostí toho všeho kolem přestala dýchat.

„Co se stalo?“ vykoktala jsem mezi jednotlivými vdechy a výdechy na které jsem se soustředila.

„Alice, viděla jak za tebou přijde Charlie do pokoje a ty tam nebudeš. Je několik variant jak to dopadne, ale ani jedna není pro nás přívětivá,“ řekl a v té rychlosti se jeho hlas nesl lesem. Ale základy jsem pochytila.

Už jsme se blížili k našemu domu, poznala jsem to. Rozsvítilo se na chodbě u schodiště. Už jen pár ladných kroků a budeme v mém pokoji. Edward vyskočil do okna a hodil mě na postel. Rychle jsem se přikryla, aby nebyla vidět moje noční garderoba. Svetr jsem si nestačila obléct a roztrženej a špinavej kabát nebyl moc vhodný na spaní. Jen tak, tak jsem se stačila přikrýt a otevřeli se dveře do mého pokoje. V nich stál Charlie. Nestačila jsem zahrát, že spím a nevěděla, co si vymyslím, proč nespím.

„Bells, nechtěl jsem tě vzbudit,“ celý se začervenal. Asi myslel, že mě jen potichu zkontroluje a zase se tiše vypaří.

„To nic tati, slyšela jsem nějaké zvuky. Asi jsem se jen malinko polekala,“ vysvětlila jsem na oko.

„No to byl asi ten telefonát. Volal náčelník z rezervace Washoe, potřebuje s něčím pomoct a protože Forks je tak klidné město, jsem jediný, co bude moct. Zítra zajdu za Carlislem a zeptám se ho, jestli by se o tebe nemohl na pár dní postarat. Je pravda, že tolik dětí v jednom domě musí dát asi velkou práci,“ přemýšlel nahlas a mě se jeho nápad moc líbil.

„Nebo zavolám Billymu. Třeba bys mohla jezdit do školy z La Push.“ To už se mi tolik nelíbilo. Né, že by se mi po Jakovi nestýskalo, ale poslední dobou jsme si moc nerozuměli a bylo to samozřejmě kvůli návratu Edwarda. Chyběl mi, ale i tak jsem byla šťastná jako nikdy.

„No, myslím, že Carlislovi to vadit nebude. A bylo by fajn být s Alice. Hlavně všichni jsou tak chytří a já bych potřebovala pomoct s novou látkou,“ snažila jsem se to uhrát na první možnost. Charliemu se to očividně moc nelíbilo.

„Víš Bells, nejsem si jist, jestli je to dobrej nápad,“ vešel do mého pokoje, přivřel dveře a posadil se vedle mě na postel. Peřinu jsem si přitáhla ještě blíž, aby nebylo vidět, jak jsem nabalená.

„Měl bych si s tebou promluvit. Holčičko, jsi ještě moc mladá. A měla bys myslet na nebezpečí, která na tebe číhají.“ Jo vlkodlaci a upíři, Victoria, která pořád pobíhala někde okolo a Volturiovi, kteří čekají, až budu nesmrtelná. Ale on o ničem takovém neměl ponětí. Takže mohl mluvit jen o lidských problémech.

„Nechci, abys trávila čas s Edwardem o samotě. Musím si o tom promluvit s doktorem. Aby na vás dohlédl. Nerad bych byl už dědeček,“ odkašlal si a poslední slova zamumlal.

 

Celá jsem se vylekala, takové rozhovory nebyli vhodné nikdy natož když se Edward schovával ve skříni nebo Bůh ví kde.

„Tati, neboj se, ano? Jsem rozumná holka a Edward je slušně vychován. Víš, že by Carlisle s Esme nedovolili nic špatného,“ usmála jsem se smířlivě.

„Máš pravdu Bells. Teďka už spi. Odjíždím brzo ráno. Takže se už asi neuvidíme. Opatruj se, holčičko,“ vstal z postele a políbil mě na čelo.

„Jsi celá zmrzlá,“ otočil se k oknu. Prošel celý můj pokoj a zavřel ho. Sledovala jsem každý jeho pohyb a čekala, až se ztratí ve svém pokoji. Zkoumavě si prohlédl můj výraz. Rychle jsem se na něho usmála.

„Dobrou noc tati a šťastnou cestu.“ Kývnul hlavou a zmizel z mého pokoje, zavřel dveře a pak už byli slyšet jen jeho kroky do ložnice.

 

Chvilku jsem ještě počkala, dokud neuslyším zavrzání postele a pak jsem se odkryla a rychle sundávala špinavý kabát. Edward vylezl ze skříně a hověl si v houpacím křesle. Pozoroval, jak si sundávám džíny, ponožky a chumlám se zase do postele. V mžiku ležel vedle mě.

„Takže já nejsem slušně vychovanej a ty nejsi rozumná holka?“ usmál se křivě. Věděla jsem, že to bude mít pokračování.

„A co ty bys mu řekl? Tati, neboj se, už nejsem dávno panna?“ zašeptala jsem stydlivě. Zdálo se, že Edvardovi to přišlo vtipný, protože zase dusil svůj smích.

„Nevím, co je tady k smíchu. Nebyla to zrovna příjemná situace. Nejdřív to, co se dělo tam a pak ta náhlá cesta a ještě ten rozhovor,“ otřásla jsem se při vzpomínce, jak jsem musela zase lhát. Edward se tvářil trochu smutně a provinile.

„Mrzí mě, že jsem se přestal ovládat.“ Asi si to moje špačkování špatně vysvětlil.

„Ne, to vůbec nevadilo. Teda pokud to nečinilo tobě nějakou bolest,“ mile se na mě usmál. „Bolest… je zajímavý, že takhle jsem na tebe dlouho nemyslel. Snažím se být opatrný, ale možná ani nemusím. Už mě to skoro nebolí, když jsem s tebou. Je to tak neznatelné, že bych na to ani nepomyslel, kdybys mi to nepřipomněla.“

Činilo mi radost, že už netrpí tak jako dřív.

„Měli bysme už jít spát. Ráno jdeme do školy,“ usmál se na mě, podložil mi paži pod hlavu a já se k němu přitulila. Vlezl si semnou pod deku a zavřel oči. Chvilku jsem ho pozorovala, nedalo mi to. Byl tak krásný. Měkce se usmíval a já nemohla uvěřit, že to všechno patří mně. Sledovala jsem každou jeho linii. Linii rtů, nosu, lícních kostí a rozplývala se krásou.

Otevřel oči a já byla oslepená.

„Ty mě pozoruješ?“ ušklíbl se roztomile. Celá jsem se začervenala, protože mě nachytal. Pohladil mě po tváři a něžně políbil do vlasů.

„Spinkej, lásko. Zítra budeš potřebovat spoustu energie, ano?“ znovu mě pohladil. Konečně jsem si dala říct. Přitulila jsem se k jeho hrudi a nechala se pohupovat klidnými výdechy, až jsem usnula.

 

Znovu se mi zdál sen o louce a mých zářivých pažích. Všechno bylo pořád stejné. Byla jsem s Edwardem a dívali jsme se do slunce. Bylo to tak krásný. Cítila jsem se šťastně. Oba jsme se spokojeně usmívali a slunce pálilo do naší ledové pokožky. Uvědomila jsem si, že moje pokožka opravdu pálí. Cítila jsem teplé pohlazení a přes oči jsem viděla jasné světlo. Otevřela jsem oči a viděla, jak oknem do mého pokoje prostupují sluneční paprsky. To nebylo zrovna obvyklé. A přesto, že po tom co jsem se přistěhovala do Forks mi to chybělo, teď se mi to vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že moje upíří rodina bude muset zůstat doma a já budu muset do školy sama.

„Dobré ráno,“ ozvalo se vedle mě. Podívala jsem se za hlasem. Edward seděl u postele a hlavu měl opřenou o svoje složené paže. Sluneční paprsek mu dělal jiskřivý stín nad obočím. Usmála jsem se na něho a lehce ho pohladila po diamantové pokožce.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se a vykopala se z pod peřiny, protože mi už bylo vedro.

„Bude půl desáté,“ řekl a upíří rychlostí se položil vedle mě a objal mě.

„Cože? Tolik? Už jsem měla být ve škole,“ chtěla jsem vylézt z postele a začít po právu zmatkovat. To, že jsem zaspala, mi asi ve škole neprojde, ale něco si vymyslet musim. Pokoušela jsem se vstát, ale Edward mě nechtěl pustit.

„Neblbni, musim do školy. Vim, že ty nemůžeš, ale já musim,“ snažila jsem se dál, ale nepovoloval.

„Nikam nepůjdeš. Charlie tě nechal na starosti Carlislovi a ten nás všechny omluvil ze školy do čtvrtka,“ vysvětlil mi s takovou lehkostí.

„A co řeknu Charliemu, až se doví, že jsem nebyla ve škole?“

„Třeba to co řekl Carlisle, že jsi s náma jela stanovat,“ zasmál se, nejspíš nad představou jak tábořim v lese. Nedivim se mu i mě to přišlo neuvěřitelný. Přestala jsem se snažit vymanit z jeho objetí a naopak jsem se k němu přitulila. Chvilku jsme jen tak leželi vedle sebe. Zavřela jsem oči a vnímala teplo, které vycházelo z otevřeného okna a vdechovala jsem Edwardovu příjemnou vůni. V tom mi hlasitě zakručelo v žaludku. Zrudla jsem studem, proč musim kazit takovou krásnou chvíli svýma lidskýma potřebama. Edward už byl na nohou i semnou v náručí. Lekla jsem se a malinko vyjekla.

„Co to zase děláš? Kam mě neseš?“ zeptala jsem se.

„Připravil jsem ti snídani. Takže tě nesu do kuchyně,“ vysvětlil.

„Počkej, hned za tebou přijdu. Potřebuju si odskočit,“ řekla jsem s očima sklopenýma k podlaze.

„Dobře, počkám na tebe dole,“ postavil mě na nohy, lehce mě políbil do vlasů a mizel po schodech dolů. Zašla jsem si do koupelny a provedla ranní očistu.

 

Když jsem přišla do kuchyně, Edward seděl u našeho starého stolu a četl si noviny. Na stole  byl talíř s palačinkama se, sklenicí mléka a javorový sirup. Edward vzhlédl od novin, rychle je položil a upíři rychlostí byl u mě. Vzal mě za ruku a táhl ke stolu, posadil mě na židli.

„Dobrou chuť, lásko,“ pošeptal mi a políbil mě na ucho.

Cpala jsem se jako, kdybych několik dní nic nejedla. Edward mě zaujatě pozoroval. Už jsem si na to celkem zvykla. Nebylo to příjemný, ale jemu to dělalo radost, tak co bych pro něho neudělala. S poslední palačinkou co jsem do sebe dostala, jsem se napila mléka a odstrčila talíř.

„Děkuji, bylo to moc dobré, ale už jsem opravdu přejedená. Asi prasknu,“ pohladila jsem si břicho.

„A co budem dělat teď?“ zeptala jsem se.

„Můžeme dělat cokoliv, budeš chtít. Doufám, že ti nevadí, že jsem zbytek rodiny malinko zaúkoloval. S jejich pomocí nám půjde úprava srubu rychleji.“

Moc se mi to nelíbilo. Sliboval, že si všechno uděláme sami a hlavně, že o našem místě nikomu vyprávět nebude. To už nebude žádný soukromý, když tam bude pořád Emmet s náma.

„Neříkal jsi náhodou, že to bude jenom naše a, že nikdo jiný tam nesmí?“ zeptala jsem se.

„Ví o tom místě jen ta část rodiny, na kterou je spoleh. Emmet s Rosalie odjely na lov. Vrátí se až za pár dní. A jsou tam jen jako úklidová četa. Na nic jinýho sahat nesmí, slibuju.“

To už bylo trochu lepší.

„Půjdeme se tedy podívat za nimi?“ zeptala jsem se.

„V to jsem přesně doufal,“usmál se.

„Dobře, tak já se půjdu osprchovat, obleču se a můžeme jít,“ zvedla jsem se ze židle, letmo jsem Edwarda políbila a pospíchala do koupelny.

Když jsem byla hotová, šla jsem se obléct do pokoje. Vzpomněla jsem si na kabát od Alice, který budu muset dát do pračky a v případě, že se nevypere se ho zbavit. Ale nemohla jsem ho najít. Oblíkla jsem si džíny a obyčejné triko s krátkým rukávem a mikinu. Bundu jsem neplánovala si vzít, doufala jsem, že bude dostatečně teplo. Rozčesala si vlasy a nechala je volně pohozené.

Šla jsem do kuchyně, ale Edward tam nebyl, místo něho bylo umyté nádobí na odkapávači.

„Edwarde,“ zavolala jsem do domu. Neozýval se, ale venku na dvoře jsem slyšela vrznutí poklopu od popelnice. Šla jsem zadními dveřmi. Edward stál na našem malém dvoře, a snažil se opatrně nacpat velký balík odpadků do plechové popelnice.

„Co tam vyvádíš?“ zavolala jsem na něho. Měl na hlavě kapuci od mikiny, ale i tak byl vidět jemný třpyt v jeho tváři. Šla jsem za ním.

„Co se tady takhle ukazuješ? To by nevydrželo do večera?“ zeptala jsem se znovu.

„Potřebujeme se zbavit důkazů a nikdo tady není. Tak kdo by mě viděl.“ Vysvětlil. Ale mě to jako vysvětlení moc nepřišlo. Došlo mi, že důkazem bude asi špinavý kabát. Konečně se mu povedlo popelnici zavřít.

„Tak hotovo?“

„Nevypadám tak?“ usmála jsem se na něho.

„Vypadáš krásně, jako vždy,“ pochválil mě a políbil na čelo. „Počkám na tebe v autě,“ a zmizel mi před očima. V autě? Copak může jezdit Volvem za slunečního světla.

Vešla jsem do domu, vylezla hlavním vchodem a zamkla. Na příjezdové cestě stálo Carlislovo auto s černými skly. No jasně. Že mě to nenapadlo. Nejistě jsem otevřela dveře na straně spolujezdce. Posadila jsem se a připoutala. Edward mě políbil a jeli jsme na naše místečko.

Včera večer jsem si nevšimla, že by k němu vedla cesta vhodná pro auto. Ale nejspíš tam někde byla. Vyjeli jsme z Forks a pak se řítili po silnici lesem. Edward pustil rádio a pobroukával si melodie, které mi nebyly až tak známé. Tvářil se tak spokojeně a šťastně.

I když sluneční paprsky nemohli přes černá skla proniknout dovnitř on tak nějak zářil. Zářil štěstím. A když byl on šťastný, já byla taky. Culila jsem se jako telátko. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a poslouchala spokojené broukání do rytmu hudby, přitom jsem sledovala cestu. Zahnul do lesa, ani bych nepoznala, že je tam nějaká cesta. A vypadala tak, že do ne dávna tam ani žádná nebyla. Bylo vidět, že některé stromy chybí. Po cestě byli vykopané jámy a některé byli už čerstvě udusané jehličím a hlínou, jiné ne. Cesta nebyla nijak dlouhá, ale prodlužovala se Edwardovou pomalou jízdou. Nejspíš se snažil moje očekávání prodlužovat.

 

Konečně se mi vyskytl pohled na ten krásný palouček, co jsem viděla včera. Rozkvetlá louka vypadala ještě líp. Byla to krása. Edward zastavil na kraji lesa. Vyskočila jsem nedočkavostí a utíkala na louku. Nebyla bych to já, kdybych nezakopla o kořen. Edward mě ovšem chytil. Omluvně jsem se na něho usmála. On na vystouplý kořen dupl a pod jeho silou se zarazil do země, až se všechno kolem roztřáslo. Vzal mě za ruku a vedl mě k domečku.

 

Všechno vypadalo nějak jinak. Vedle domečku byli veliký kusy stromů a obrovský pařez, na kterém Jasper pomocí sekery štípal stromy na malá polínka. Měl na sobě triko s krátkým rukávem, takže se blýskal na všechny strany. A vlastně ho přes jeho rychlost nebylo ani vidět. Takže vypadal spíš jako blyštivá čmouha. Koukala jsem na něho s otevřenou pusou. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se čmouha zastavila a viděla jsem Jaspera v célé té jiskřivé upírské kráse.

„Ahoj,“ pozdravil mě s širokým úsměvem a kývnul ke mně sekyrkou. Jeho úsměv vypadal dost děsivě, jak na mě vycenil všechny ty jiskřící zuby. Vzpomněla jsem si na svoje 18. narozeniny a na jeho zuřivý výraz. Zatřepala jsem hlavou, abych vzpomínku zahnala a rychle se usmála, na pozdrav. Ale jsem si jistá, že si mojí vzpomínky všiml, protože mu úsměv pohasl.

 

Šla jsem za Edwardem, který mi mezitím utekl do srubu. Když jsem vešla otevřenými dveřmi, naskytl se mi pohled, který jsem rozhodně nečekala.

 

« Kapitola 5. ♥ Kapitola 7.»

 Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 6.:

 1
1. kaja
22.03.2014 [11:02]

ahoj

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!