Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 27.

27.01.2010 (08:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3606×

Bella

Vyrušil mě dusot rychlých nohou. Ohlídla jsem se za sebe. Ze schodů scházel Carlisle a za ním Edward. Jen co vešli do místnosti, všechna moje soustředěnost se upozornila na ně.

Znovu se ozvaly moje nepříjemné pocity. Čekala jsem, co se od nich dozvím a nemohla jsem se podívat ani do jedné z těch krásných mužských tváří.



„Dobré poledne Bells,“ pronesl laskavě Carlisle. Oplatila jsem mu úsměv a přikývla jsem hlavou na pozdrav. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem co všechno Edward Carlislovi prozradil. Obávala jsem se, že mu prozradil vše nebo ty choulostivé myšlenky, které patřili mně. Edward sice říkal, že nebude zacházet do detailů, ale byla jsem si vědoma, že bude potřebovat vědět aspoň ten základ, aby došli k nějakému závěru.



Carlisle se posadil na bílé křeslo, které bylo vedle sedačky. Svoje oči upíral na mě a Alice, která seděla vedle mě, si nevšímal. Edward se postavil vedle křesla, na kterém seděl Carlisle a bedlivě mě sledoval. Nelíbilo se mi to. Kdyby mi to řekl Edward v soukromí, určitě by to bylo o hodně lepší. Nebudu chodit kolem horké kaše. Chtěla jsem to mít za sebou co nejrychleji.



„Přišli jste na něco?“ zeptala jsem se naléhavě. Carlisle byl překvapen mým spěchem. Pohlédl na Alice a nejspíš se divil, že chci takové věci rozebírat před ní. Vlastně lepší Alice než Carlisle. Byl tak otcovský typ. Nedokázala bych se o takových věcech bavit se svým otcem.



„Mám jednu teorii. Podle mě to umíš ovládat jen ty sama. Myslím, že tvůj štít, který se projevil jak před Edwardovým darem, tak i u gardy Volturiových. Domnívám se, že dokážeš vynést štít z mysli. Pokud jsi zaměřena na…,“ zarazil se a hlučně si odkašlal. „… některou činnost. Vypadá to, že pokud uvolníš svoje tělo i mysl, štít se oslabí,“ řekl Carlisle a já měla zvláštní pocit. Mám schopnost. Jsem člověk a i tak mám schopnosti. Neuvěřitelné.



Co tedy jsem? Stále člověk? Určitě, ale mám schopnost a možná ji budu umět ovládat. No, anebo se mi to vymkne kontrole. Vylekala jsem se při představě ztráty soukromí v mé hlavě.



Edward na mě zkoumavě koukal a Carlisle nebyl pozadu. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Mám jásat anebo se zlobit, či být smutná? Nebyla jsem si přesně vědoma, co to všechno pro mě znamená. Tak jsem jen přikývla.



„Myslíš, že by to bylo možné?“ zeptal se mě Carlisle.

„Nevím, nepřemýšlela jsem nad tím. Ale asi by to odpovídalo. Nevím jak to jinak vysvětlit,“ řekla jsem tiše a rezignovaně. Celá ta situace mi byla nepříjemná.

Zhluboka jsem se nadechla, ale ozvala se modřina pod žebry. Instinktivně jsem si na ni položila dlaň.



Edwardovi se objevil zdrcující pohled v tváři. Carlisle sledoval moje pohyby odborným pohledem doktora a Alice vedle mě seděla tiše a ničeho si nevšímala. Byla jsem jí vděčná.



„Smím tě prohlídnout?“ nabídl se Carlisle a pokynul pohledem na moji ruku, co jsem měla v pase. Nechtělo se mi mu vyhovět, ale musela jsem uznat, že to bolelo víc a víc. Pohlédla jsem na Edwarda. Jeho oči prosily. Nedalo se jim nic odpírat. Přikývla jsem a vyhrnula jsem si tričko pod prsa. Zrak jsem sklopila k zemi. Nechtěla jsem vnímat reakce kolem sebe.



Stejně jsem věděla, jak se budou všichni tvářit. Někdo v místnosti zatajil dech. Byl to Carlisle. Trochu ho zarazilo moje zranění, ale neotálel dlouho. Pozorně si podlitinu prohlédl a svými ledovými prsty ji lehce prohmatával. Snažila jsem se nedávat bolest moc najevo. Kvůli Edwardovi. Věděla jsem, že se trápí a vyčítá si to. Nechtěla jsem, aby viděl, že mě to bolí. Protože podle toho jak jsem ho znala, jsem si byla jistá, že se bude snažit, aby se to znovu neopakovalo.



„Bolí tě tohle?“ zeptal se Carlisle, jak prohmatával moji modřinu.

„Ne, nebolí,“ lhala jsem. Edward do mě zabodl svoje krásné, ale utrápené oči. Prokoukl mě. Carlisle mi hleděl do tváře a čekal.

„Dobře, trošku to bolí,“ přiznala jsem se a znovu jsem zabodla pohled do země.

„Možná by to chtělo rentgenové snímky,“řekl Carlisle s odborností.

„Ne,“ vykřikla jsem. Stáhla jsem si tričko a odtáhla jsem se.

„Bello, co když máš něco zlomeného?“ řekl starostlivě a Edward sebou celý trhl při jeho slovech.

„Ne! Žádnou zlomeninu nemám,“ řekla jsem rázně. Nebyla jsem si úplně jistá, ale spoléhala jsem na to, že kdybych měla zlomené žebro, bolelo by to víc.



Carlisle si také nebyl jistý. Změřil si mě pohledem, nejspíš ho můj rázný výraz ujistil, že zase tak vážné to nebude.

„Dobře, ale kdyby tě to bolelo. Řekneš mi to,“ řekl rázně a mě by ani nenapadlo mu odporovat.

Vyhrnula jsem si tričko a nechala se v klidu vyšetřit. Nedozvěděla jsem se nic nového. Jen to co jsem věděla, že je to jen pohmožděnina. Dostala jsem mast, kterou jsem si měla opatrně vtírat do poškozených míst.



Jindy jsem byla ráda u Cullenů doma, ale dnes ne. Chtěla jsem do našeho srubečku. Chtěla jsem být sama s Edwardem a chtěla jsem si s ním promluvit. Počkala jsem, až odejde Carlisle. Alice byla tak dokonalá. Vycítila to napětí a odešla hned za ním. Ještě na mě uličnicky mrkla a pohladila po ruce. Měla jsem ji strašně ráda. Edward se pomalu posadil na místo, kde ještě před chvílí seděl jeho otec.



Nebavilo mě se pořád dohadovat. Každý měl svojí pravdu. A já jsem byla taková, že bych si radši užívala, než jen seděla a dělala, že nemám chuť na jeho tělo. Jemu to očividně problémy nedělalo a to mě uráželo.



„Půjdeme domů, prosím?“ poprosila jsem tiše Edwarda. Doufala jsem, že uvolněnější prostředí bude pro rozhovor vhodnější.

Nic neřekl, jen se zvedl. Vzal mě za ruku a vedl mě k autu. Jen jsem se ohlídla za sebe. Bylo divné odejít bez rozloučení, ale abych je naháněla po domě anebo po lese… to se mi nechtělo. Tak, jako při cestě k prosklenému domu jsme celou cestu nepromluvili. Pokoušela jsem se srovnat si v hlavě všechny informace, které chci vynést na povrch. Stýskalo se mi po tom Edwardovi, co si pouštěl hudbu v autě a pobrukoval si melodie. Hloupá modřina. Včera jsem se to snažila všechno vysvětlit ale blbá podlitina a je to zase všechno v tahu.

Edward zastavil na plácku v lese, který už pomalu vypadal jako parkovací místo. Nečekala jsem na jeho otevření dveří. Vyšla jsem sama. Šla jsem směrem k domečku. Zastavila jsem se na okraji lesa a vdechla tu krásnou vůni jehličí. Nikdy bych nevěřila, že ve mě bude taková silná vůně vzbuzovat štěstí a klid. Dřív na mě takto působilo slunce a horký písek. Ale od té doby co jsem potkala Edwarda, bylo všechno jinak.



Počkala jsem na něho. Netrvalo to dlouho a stál vedle mě. Vlastně chtěl kolem mě jen projít, ale já jsem ho vzala za paži. Zastavil se a otočil se na mě.

„Edwarde, to se budeš pořád tvářit tak otráveně?“ zeptala jsem se smutně.

Neodpověděl. Jen se na mě smutně podíval, vysmekl se mi z paže a odešel odemknout dveře srubu.

Ten jeho pohled jakoby mi vrazil dýku do srdce. Bud budu jen tiše sedět anebo se ozvu.

Radši se ozvu. Odhodlaně jsem se vydala ke dveřím a vběhla jsem dovnitř. Edward si sundával svetr a přehodil ho přes opěradlo židle. Zabouchla jsem za sebou dveře. A čekala jsem až se na mě otočí. Neudělal to.



„O co ti jde? Zlobíš se na sebe? Tak proč týráš mě?“ zeptala jsem se rozčíleně. Konečně se otočil.

„Copak to nechápeš? Víš, co se mohlo stát?“ vyhrkl na mě naštvaně. Koukala jsem na něho překvapeně. Stále jsem nechápala, o co mu šlo.

„Ale nic se nestalo. Nebaví mě pořád tě ujišťovat o tom, že jsem šťastná. Nebaví mě ti stále opakovat, že se nic nestalo. Já chápu, že tě to trápí. I mě by trápilo, kdybych ti ublížila, ale ty si musíš uvědomit to, že nejsi člověk. Já to vím. I tak tě miluji, víc než kdybys byl sebevíc lidský. Patříme k sobě. Aspoň já to tak vidím. A cítím. Myslela jsem, že si to taky myslíš. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Nic není. Ale ty jsi tak silný. Už tolik jsi toho překonal. A já vím, že překonáš i tohle, ale jen kdybys chtěl. Musel bys chtít, ale ty se stále musíš utápět ve vině. Proč. Jen pár modřin. Hrozně si protiřečíš. Slíbil jsi, že už nikdy mě opustíš, ale nechceš mě proměnit a ještě nechceš být se mnou. Tak to vidím já. Měl by ses zamyslet nad tím tvým přehnaným svědomím,“ řekla jsem rozčíleně.



Celé se to ve mně stupňovalo a já to ze sebe vysypala, ani nevím jak. Odešla jsem do ložnice a práskla jsem za sebou dveřmi.



Posadila jsem se na postel. Nejdřív jsem litovala toho, co jsem řekla, ale pak jsem doufala, že si z toho něco vezme. Cítila jsem se unavená. Vyndala jsem z kapsy dózičku s mastí a položila jsem ji na noční stolek. Vysvlékla jsem si kalhoty. Složila jsem je a hodila do kouta. Sundala jsem si i mikinu a zachumlala jsem se do peřin. Nos jsem zabořila do Edwardova polštáře a nasávala jsem krásnou lahodnou vůni. Celá postel byla provoněná jeho pokožkou. Spát se mi nechtělo ale odpočívat by se hodilo. Lehla jsem si na záda a koukala jsem do stropu přes bílou síťovanou látku.



Takže mám schopnost. Měla bych zkusit ji ovládat. Zajímalo by mě, jak to funguje. Zavřela jsem oči a snažila jsem se najít místečko, které by se dalo nějakým způsobem přesunout. Chviličku mi to trvalo, ale našla jsem něco, do čeho se dalo myslí proniknout, jen to trochu bolelo. Musela jsem se znovu uvolnit. Otevřela jsem oči a klidně oddychovala.



Chtěla jsem to znovu zkusit. Zavřela jsem opět oči a našla znovu to místečko. Nepokoušela jsem se ho postrčit dopředu. Jen jsem ho vnímala. Chtěla jsem vyzkoušet ještě něco, ale otevřely se dveře do ložnice.

Nezapoměnte na komentář, prosím :-)