Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 47 - Útěk

24.09.2010 (17:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2796×

47. Útěk

(vypravěč)

pátek, 21.5.

Jacobovy paže se napjaly a dlaně zatnuly do pěstí. Víčka měl pevně přitisknutá k sobě, rty semknuté v úzké čárce. Třásl se.

Úzkost, která ho trhala na kusy se zase ozvala. V tu chvíli ho ale opustila. „Můžeš toho nechat?!" zabručel podrážděně na světlovlasého upíra, který seděl v rohu místnosti.

„Ne," odpověděl Jasper prostě.

„Chci se tak cítit," štěkl na něj, „nechápu, jak jsem k tomuhle mohl přistoupit!"

„Chápeš," řekl Jasper.

„Já vím," zamumlal, „ale alespoň bys mě mohl nechat, aby mě ta bolest dorazila. Nepotřebuju se cítit, jako že se nic neděje!"

„Jo a nechat se od tebe roztrhat na kousky, po tom fakt prahnu," zašklebil se Jasper na Jacoba.

„Nevidíš mi do hlavy," ohradil se Jacob, „ty obrázky, co vídám v myšlenkách ostatních, mě ničí. Ona je vážně nešťastná! Myslí si, že už ji nemiluju! Nejhorší lež, která existuje!" Zatvářil se Jacob zničeně.

„Ona si to musela myslet a musí. Pro Volturiovi - byla to jediná šance, jak jim ukázat, že s ní nemáš nic společného. Jak ji ochránit od toho, aby ji tebou vydírali."

„To všechno vím! Ale už přes dva týdny jsou pryč! Chci k ní, rozumíš mi?! Nemůžu bez ní žít! Mám pocit, že se asi rozpadnu - mě pohromadě tady nic nedrží. Absolutně nic. Mě drží akorát ona! Myslel jsem, že se zblázním, když jsem vymýšlel ta slova… jak ze slovníku! Dva měsíce, dva měsíce… Až nebudeš dávat pozor, utrhnu ti hlavu a uteču. Ona ti pak stejně zase přileze na místo," ušklíbl se Jacob.

„Jenže sis určitě všiml, že jsem od tebe skoro nikdy neodešel," oplatil mu škleb Jasper, „právě proto, abys zvládal lépe tu bolest. Problém bude, až se neuvidíme delší dobu. Mám obavu, že bys to nepřežil." Mluvil Jasper vážně.

„Jenže já alespoň vím, že mě pořád miluje," procedil naštvaně Jacob mezi zuby, „ona si myslí, že jsem ji opustil. To je tisíckrát horší."

„Víš, jak zněla dohoda. Ohlídat ji musíme my, ne ty… Kdybys jí zemřel před očima, asi by jí to v rozhodování moc nepomohlo, co myslíš?"

Jacob zatnul zuby a nic neříkal. Věděl, že má Jasper pravdu. Ale na druhou stranu nenáviděl to střídání pocitů - touhy a bolesti, která ho ochromovala každou minutu, co Jasper nehlídal jeho emoce. Toužil po ní jako nikdy v životě a zároveň ho bolel každičký nádech a vzpomínka na ni. Ale tahle situace neměla řešení.

Alespoň prozatím.

July

pondělí 24.5., 7:40

„Vážně, mami, užij si to," objímala jsem mámu.

„Jsi si jistá, že mám jet na to školení? Nechci tě tu nechávat samotnou. Na čtrnáct dní. Je to strašně dlouhá doba," řekla a já viděla ty obavy, které jí tvořily kolem těla snad neprostupnou mlhu. I když to myslím jen obrazně, samozřejmě.

„Neboj, Charlie se ti ozve a já ti budu volat. Taky se stavím u Billyho," navrhovala jsem, „nebudu ani vteřinu sama."

„Opravdu? Zlatíčko, já nevím," ustaraný výraz v její tváři mě trošku vyděsil.

„Mami, jsem přece už velká holka," usmála jsem se na ni a otevřela dveře.

„Já vím," povzdechla si. „Zavolám ti, jen co doletím do Toronta, ano?" ujišťovala se.

„Jasně, mami," přikývla jsem.

„Měj se tu krásně," dala mi pusu na čelo, pak nastoupila do auta a byla pryč. Za pár minut se objevil Seth se svým autem a já si uvědomila, že dneska mají celý den a noc službu vlci.

Alice mě nemůže vidět.

Musím odsud pryč. Hodně daleko. Ve Forks nemůžu zůstat už ani minutu. Moc věcí jsem si v pokoji nestihla vzít. Jen doklady, peníze, v koupelně kartáček a pastu. To mi muselo zatím stačit.

Nacpala jsem to do tašky, v předsíni si nasadila bezstarostný úsměv a vyběhla za Sethem.

Ve škole všechno probíhalo normálně. O polední pauze jsem místo na oběd šla do další učebny, vzala list papíru a psala:

Nezlobte se na vlky. Využila jsem je jen k tomu, aby mě Alice nemohla vidět. Promiň, Alice.

Mám Vás všechny moc ráda, věřte mi to.

Embry, promiň mi to. Nechtěla jsem Ti takhle utéct. Vím, že jsi nemohl nic dělat.

Nehledejte mě, prosím.

Budu v pořádku, za týden se vrátím. V neděli mě máte nejpozději doma. Nechci utéct úplně. Jen potřebuju pryč. A sama. Nemůžu se dívat do vašich starostlivých očí. Mně už nic nepomůže. Potřebuju na chvíli místo, kde se mnou Jacob nebyl. Prosím, nezlobte se na mě.

Neviňte z toho vlky, nemůžou za to - je to ode mě ošklivé, protože jsem využila toho, že na ně Alicina schopnost neplatí. To je všechno. Možná, že je to i hloupé. Ale potřebuju pryč. Daleko. Hodně daleko. Potřebuju udělat nějakou hloupost… Prosím.

Mám Vás všechny moc ráda, nedělám rozdíly - všichni jste moje rodina.

July

Přehnula jsem papír v půlce. Zrovna v tu chvíli se ozval požární poplach. Vyděšeně jsem se zvedla, popadla tašku a vyběhla z budovy.

Jestli jsem si myslela, že se jedná o cvičení, byla to chyba. Z kuchyně se valil hustý dým a ze školy proudily davy lidí. Vyběhla jsem za nimi.

Stáli jsme před školou asi hodinu. Během toho přijely tři hasičské vozy, Charlie a další policisté.

Zjistilo se, že byla bohužel zasažená rozvodná elektrická síť, takže nám dali volno. Volno do konce týdne! Nemohla jsem uvěřit, jaké štěstí mám! Rozloučila jsem se s Elis, poprosila ji, ať tenhle dopis dá Sethovi a rozeběhla se na autobusovou zastávku. Zrovna tam byl jeden z autobusů, jedoucích do Portlandu. Rychle jsem zaplatila lístek a byla si jistá, že mého zmizení si všimnou, až budu za hranicemi tohohle města.

Po hodině jízdy jsem vystoupila na autobusovém nádraží v Portlandu. Musela jsem se rychle rozhodovat. Nastoupit do dálkového autobusu, který mě doveze na jih Států? Hlavně někam hodně daleko.

Myslela jsem, že umřu radostí, když jsem viděla autobus do Salt Lake City. Bylo to tam víc jak deset hodin cesty, ale to mi nevadilo. Nastoupila jsem a zaplatila si jízdenku. Sedla jsem si kousek za řidiče na dvojsedadlo.

Autobus byl skoro prázdný. Jen pár lidí v zadní části autobusu a na poslední chvíli se přihnal dovnitř docela vysoký kluk. Něco v něm mi připomnělo Jacoba, ale nechala jsem to být. Z téhle oblasti vypadalo hodně lidí podobně. Vždyť jen kolem Forks jsou tři indiánské rezervace.

Cesta ubíhala pomalu. Automaticky jsem odmítala všechny ostatní telefonní hovory. Jen ten od mámy jsem přijmout musela. Vylíčila jsem jí, že jsme dostali ve škole volno, a tak že jedu navštívit Kate a Andyho do Atlanty. Byla nadšená z mého plánu, ale už méně, když se dozvěděla, že cestuju sama a autobusem. Musela jsem jí slíbit, že si ze Salt Lake City vezmu letadlo. Což jsem taky původně měla v plánu.

V osm hodin jsme zastavili na jednom odpočívadle. Lidé, kteří cestovali stejnou cestou jako já, vylezli ven a šli si koupit něco k jídlu. V autobuse jsem zůstala jen já, zachumlaná do svojí mikiny, tiše vzlykající, protože jsem si zase vzpomněla na Jacobovu horkou náruč.

Řidič se ke mně otočil: „Bude vám vadit, když si zapnu rádio?"

„Ne, vůbec ne," pokusila jsem se na něj usmát a on trošku zvýšil hlasitost.

V hlavě jsem měla vzduchoprázdno.

Jaku, Jaku, Jaku…Takhle to být přece nemá. Víš to. Určitě to víš…

Rozplakala jsem se jako želva.

„Co se vám stalo?" ptal se vyděšeně a rádio zase ztlumil.

„Promiňte," popotáhla jsem.

A pak jsem se na něj pořádně podívala. Strašně mi připomněl tátu. Nejen tím jak mile se mnou mluvil, ale i tím jak vypadal. I když tenhle pán měl už šedivé vlasy.

Chvíli jsme si spolu povídali. Nakonec jsem se dozvěděla, že má stejně starého syna jako jsem já a pak starší dceru. On se ode mě na oplátku dozvěděl, že cestuju do Atlanty za kamarády. Nic víc.

Nakonec se lidi zase začali trousit do autobusu, takže řidič ještě šel něco ven zařídit. Když se vrátil podával mi obloženou housku a kelímek s horkým čajem. Poděkovala jsem mu.

Nakonec mi půjčil i deku, kterou měl schovanou v úložném prostoru.

Deka byla čerstvě vypraná, voněla po levanduli. Znovu jsem mu poděkovala a za pár minut se mi začala klížit víčka a já usnula.

Hm, jak tak koukám, tak přidávání pod čarou se mi nějak zalíbilo. =D

Zastavte mě někdo, vážně. =D

Ale dneska to má ještě jeden důvod navíc. =)

Moje milovaná Šmoulinka mi totiž poslala odkaz na jednu krásnou písničku o kterou se s Vámi prostě musím podělit =) Jedná se o jeden pohled na to, jak by se Jake mohl cítit, když je od July tak neskutečně daleko... hlavně dvojverší (jestli se to dá použít =D Ale nijak nevím, jak to jinak nazvat =)):

And if right is leaving I'd rather be wrong
She is the sunlight and the sun is gone

She is the Sunlight by Trading Yesterday (longer version)

Tak to by byla asi jen taková malá kulturní vložka ode mě (pokud by někdo chtěl, abych text přeložila, tak ať se zmíní v komentáři, ráda to pro Vás udělám =)) a chci poděkovat Šmoulince, že mi tuhle krásnou písničku poslala! =)

Děkuju =*

Tak a dnes už vážně končím, doufám, že jste si díl užili, někteří z Vás si písničku možná i poslechli a já přidávám ještě poslední díky Vám všem! =)

Kapitola 46 * Kapitola 48

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 47 - Útěk: