Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 46 - Emoce a světlo

23.09.2010 (08:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2667×

46. Emoce a světlo

Bylo ticho. Jediný, kdo dýchal, jsem byla já. Pak Carlisle promluvil: „Vítej, Aro."

Zahlédla jsem Bellin soustředěný pohled a byla jsem si jistá, že teď nás všechny obklopuje její štít. Trochu jsem se uklidnila.

„Jsem velmi potěšen, že vás tu všechny vidím, ale Edwarde, můj mladý příteli, řekni mi, kde je Alice?" usmál se na nás.

„Omlouvá se, velmi ji mrzí, že tě nemohla přijít pozdravit," odpověděl vyrovnaně Edward.

Na sucho jsem polkla. Všechny oči Volturiových v tu chvíli střelily ke mně. Aro se po nás všech potěšeně podíval. „July," oslovil mě, „jistě víš, že jsme tu kvůli tobě."

„Samozřejmě," odpověděla jsem tím nejpevnějším hlasem, jakým jsem dokázala.

„Takže si uvědomuješ nebezpečí, do kterého se tvoje rodina díky tobě dostala?" pokračoval.

Ze všech stran kolem mě se ozvalo nesouhlasné zavrčení. Záporně jsem zakroutila hlavou: „Není tu žádné nebezpečí, kterým bych svoji rodinu mohla ohrozit."

„Opravdu žádné nevidíš?" mluvil dál laskavým hlasem.

„Ne."

„V tom případě ti to budu muset osvětlit. Znáš naše tajemství - a to je vždycky pro lidi trochu nebezpečné. Většinou zemřou. A my jsme sem přišli konat svou povinnost. Copak chceš, aby tvůj bratr zemřel, když tě bude bránit?" usmíval se.

Zatnula jsem ruce do pěstí. Spočítala jsem je. Bylo jich víc, to bylo zřejmé. „Ne," zašeptala jsem odevzdaně.

„Proto tě prosím, přišla bys blíž? Samozřejmě si můžeš vzít někoho sebou," ujistil mě.

Otočila jsem se na Edwarda. Nepřítomně přikývl. „Emmette, Wille," zašeptal Carlisle. Irina pustila moji paži a oba dva se postavili po mých stranách. Vykročila jsem z kruhu a zastavila se pár kroků od mojí rodiny. Aro jen luskl prsty. Tušila jsem, že jedním z nich bude Felix. Byl vysoký, tmavovlasý a rozhodně to byl dobrý bojovník.

V tom někdo z jejich řad na protest zasyčel. Očima jsem střelila k tomu, kdo vydal ten zvuk. Caius. Mohlo mě to hned napadnout. „Aro, vyřídíme to tady… Nač se zaobírat jednou lidskou, hloupou holkou." V jeho hlase bylo slyšet velké odhodlání. Během vteřiny mě byl schopný zabít.

„Milý Caie, tahle krásná mladá žena není obyčejná. Má v sobě něco, co by se nám mohlo hodit, příteli," uklidňoval ho Aro. Natáhl před sebe ruku. Stačil krok a on bude znát každou moji myšlenku. „July, maličká, předveď mému drahému příteli, proč nechci, abys zemřela," pokýval hlavou.

Udělala jsem krok dopředu. Pomalu natáhla ruku. Felixovy oči mě zkoumaly. Rentgenovaly každý můj pohyb. Když se moje konečky prstů dotkly Arovy kůže, lesem zableskl proud světla. Pak se jen Arova kůže dál třpytila jako tisíce diamantů. Slyšela jsem překvapené vydechnutí z obou stran. Takhle v noci, to bylo ještě víc vidět.

Arovy oči se spokojeně zavřely. Poznala jsem, že Bella ze mě stáhla štít, protože se právě on probíral mými myšlenkami. Musel vidět, jak moc zničená jsem. Jak moc chci umřít, než abych se stala jednou z nich. Že bez… že bez Jacoba bych to nemohla vydržet. Že bez něj nemůžu žít.

Pak svěsil ruku a na všechny přítomné se usmál. „Zajímavé, že?" pronesl konverzačně.

„To jistě," připustil Caius. Ale ne tak nadšeně.

„July, řekni mi, proč tu nejsou vlci - je to proto, že tě Jacob opustil? Myslel jsem, že se s nimi dál přátelíš?" zeptal se.

„Víte moc dobře, že jsem jim vděčnější, když pohlídají moji matku, než aby tady dnes zemřeli, jak jste správně podotkl," řekla jsem.

„Milá July, mí přátelé pořád nevěří, co všechno dokážeš, nechtěla bys nám zopakovat to, co jsi udělala s Bree?"

Řadami Volturiových to zašumělo. Viděla jsem, jak si Jane pohrdlivě odfrkla. Záporně jsem zavrtěla hlavou.

„Felixi," luskl Aro prsty. „Postav se támhle mezi stromy. Udělej to, July," řekl hned v další větě.

Jenže to nešlo.

A pak se ozvalo bolestivé zavytí vlka. Škubla jsem sebou a najednou viděla rudě. Nenáviděla jsem Volturiovi. Nenáviděla jsem všechno, co s nimi bylo spojené. Tu komedii a všechno ostatní, co po mně budou chtít.

Soustředěně jsem si prohlédla svoje dlaně. Přiložila si je na spánky, doléhala ke mně různá slova. Možná myšlenky ostatních. Některé byly vyděšené, některé s dychtivostí čekaly, co udělám. Bylo snadné poznat, co si Aro myslí. Jak je nadšený. Ale víc než emoční klima jsem cítit nemohla. Připadala jsem si jako Jasper, jen o hodně horší - já nevěděla, na koho se soustředit. Emoce přestaly do mé hlavy proudit ve chvíli, kdy jsem si sundala ruce ze spánků. A pak jako s Bree se začaly pomalu rozzařovat světlem, když jsem se soustředila na Felixovy tmavé oči, šlo jednoduše světlo správně nasměrovat.

Přivřel je a začal si clonit rukou. Měl rozhodně lepší reflexy než mladá Bree.

„To stačí," štekl Caius a palčivé světlo najednou zhaslo. Ztratila jsem soustředění.

„Nádhera," lehce Aro zatleskal.

„Aro, tak už to řekni, nečekej - nemá šanci se rozhodnout!" naléhal Caius.

„Ale má," pousmál se Aro, „milá July, rozhodl jsem se, že ti dám čas na rozmyšlenou. Bude to těžké rozhodnutí, takže poslouchej pozorně. Dám ti čas do srpna - buď se staneš jednou z nás a zachráníš tak všechny, kdo tě budou chtít udržet naživu. Anebo zemřeš a oni nejspíš s tebou, pokud tě budou chtít pomstít. A jsem si jistý, že tentokrát by masakru neušli ani vlci, tvoji přátelé se postaví na tvou stranu. Maličká, doporučuji ti zvážit ty možnosti. Vzpomínej na svou matku, ztratila by tebe i bratra. Na otce své sestřenice, jaké by to bylo, kdyby o Bellu přišel i on? A všichni ti lidé z tvé milované rezervace - připravila bys je dobrovolně o životy? O jejich nejbližší?"

Nemusel mi zrovna číst myšlenky, aby věděl, že vytáhl přesně to, co jsem nemohla odmítnout.

„To nemůžete," zasyčela jsem, „nemůžete mi dávat ultimáta."

„Ano, nemůžu," pokýval hlavou, „ale počkám si na dobu, kdy uděláš něco, co nás všechny prozradí. A pak už nebude zbytí."

V lese bylo mrtvolné ticho.

„Nebudeš mít na vybranou," zopakoval svá slova. Se spokojeným úsměvem se rozloučil a pak se celá formace během pár vteřin rozplynula jak pára nad hrncem.

Zabořila jsem hlavu do dlaní. Chtělo se mi křičet - úzkostí, panikou, strachem… Všechny pocity ve mně bublaly, byla jsem jen připravená vybouchnout. Možná, že jsem právě teď chtěla být vlkodlak. Vybuchnout a mít právo na život.

Chtěla jsem žít kvůli mámě, kvůli Sethovi a Lee…  I kvůli Jakeovi. Jake byl pořád to jediné, na čem mi nejvíc záleželo. A Aro byl schopný mě všeho tohohle zbavit, jen abych se stala nesmrtelnou.

Ale já už se rozhodla, že bez Jacoba nebudu žít. Jakkoliv. A svoje rozhodnutí nezměním.

A ještě přitom zachráním životy ostatních, to bylo jasné.

Jen to chtělo plán.

Ani jsem si nevšimla, že mě mezitím bratr popadl do náruče a nesl domů. Dneska u mě v pokoji hlídal on a Tanya. Venku Kate a Irina.

Zítra mají „službu" zase vlci. Bylo mi líto, že jsem nemohla všechny ochránit - že jsem byla jen člověk, který umí metat světlo, kam ho napadne. Ale světlo bylo pořád světlo, nebyl to samopal. Ani závratná síla.

A pak jsem si zase vzpomněla na Jacoba a proplakala celou noc.

Do školy jsem odcházela s opuchlýma očima, jako každé ráno.

Kapitola 45 * Kapitola 47

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 46 - Emoce a světlo: