Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 38 - Cesta

Foy 3


Slunce 38 - CestaI když July ví, že jede pryč kvůli Volturiovým, má ohromnou radost z toho, že bude moci být s Jakem. Dala by cokoliv za každou minutu s ním, jako kdyby cítila, že jim moc času nezbývá. Aro nebude milosrdný...

38. Cesta

sobota 26.12., 15:40

„Mami, vážně to bude v pořádku. Cestou se stavím u Belly ve škole," lhala jsem, jako když tiskne.

„Pozdravuj ji ode mě. Opravdu je to dobrý nápad tě takhle pustit autobusem samotnou?" strachovala se pořád.

„Neboj, zvládnu to. Autobus je to nejmenší, co mě může zabít," zašklebila jsem se. Jo. Hned za rohem na mě čeká tlupa upírů… A vlkodlaků…

„Nevtipkuj, zlato," znovu mě krátce objala. „Pozdravuj Tanyu a dej Willovi za mě pusu,“ dojatě se usmívala.

„Jasně, mami," oplatila jsem jí úsměv.

Autobus se objevil v zatáčce. „Zavolej, až budeš v Seattlu přestupovat."

„Zavolám," přikývla jsem, popotáhla si baťoh na zádech, naposled se na mámu usmála a nastoupila do autobusu. „Seattle," oznámila jsem řidiči a zaplatila. Zamávala jsem mámě a rozhlédla se po voze. Moje očekávání mě nezklamalo. Jacob seděl na dvou sedadlech v zádní části autobusu. Musel nastoupit v La Push. S úsměvem jsem skoro prosprintovala uličkou a hodila batoh na zem, abych si vedle něj mohla sednout a dychtivě ho políbila.

„No teda, tomu říkám přivítání," zazubil se.

„Taky jsem ti jenom mohla říct ahoj," ušklíbla jsem se.

„To je pravda," připustil s úsměvem.

„Tak jaký je plán?" zeptala jsem se.

„Celkem jednoduchý," odpověděl, „za Seattlem na nás bude čekat Bella s autem. A pak už pojedeme sami. Na Aljašce bychom měli být zítra brzy ráno."

„To zní rozumně." Pokývala jsem hlavou. „Do kdy tam budeme?"

„No, to nikdo neví přesně," zašklebil se Jake, „ale jelikož máš být zpátky ve škole třetího ledna, tak se prvního nejpozději musíme vydat na cestu. Smečka mě bude pravidelně informovat."

„Jak?" vykulila jsem oči.

Poklepal si na spánek: „Zaručeně přesná vysílačka."

„Jo, to máš pravdu," přikývla jsem.

„No, ale už se tím nebudeme zabývat, všechno dobře dopadne," ujistil mě.

„Dobře," povzdechla jsem si. Zrovna začalo pršet. Déšť za chvíli tak zhoustl, že nebylo ven vidět ani na krok.

Zavřela jsem oči a opřela se Jacobovi o rameno. „Jsi unavená?" zeptal se a ucítila jsem jeho rty na svém spánku.

„Trochu," zívla jsem.

„Jak to? To jsi v noci nespala?" zajímal se.

„Moc ne," zamračila jsem se, „vždycky když jsi na hlídce, tak se moc nevyspím. Chybíš mi. Mám o tebe strach."

„Blázínku," tiše se zasmál, „mně se nemůže nic stát."

„Já vím," povzdechla jsem si. Nechtěla jsem ho zbytečně znervózňovat, takže jsem pomlčela o těch nočních můrách. Vlastně jen o jedné. Jediné, co na ní bylo zajímavé, že se vyvíjela. Na začátku tam byl jen Jacob, lidský Jacob. Ale teď kolem mě stáli vlci a Jane se po krku vrhnul obrovský rudohnědý vlk. Můj Jacob. A to na tom bylo to nejhorší. Vždycky vyhrála ona - kousla ho a on se zhroutil k mým nohám v obrovské bolesti. Umíral. Umíral, protože se mu upíří jed rozléval do těla. A já ho nemohla zachránit. V těhle místech jsem se probouzela s křikem. Vždycky jsem se bála, že na ty sny Jacob přijde. Že si bude dělat starosti. Ale naštěstí se mi zdály jen tehdy, když jsem byla sama - bez jeho přítomnosti.

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptal.

„Není to nic důležitého." Zakroutila jsem hlavou a usmála se na něj.

„Tak dobře," řekl vesele.

Znovu jsem zavřela oči...

„Jul, miláčku? Vstávej, jsme tady," slyšela jsem Jakeův hlas.

„Hm?" zamumlala jsem.

„Sluníčko," budil mě Jake.

„Cože? Já jsem usnula?!" Vymrštila jsem se do sedu, hned co mi došla ta skutečnost.

„Už to tak bude," ozval se pobaveně Jacob.

Za okny byla už tma tmoucí, takže jsem ani pořádně neviděla, kde jsme. Musela jsem se zeptat: „Kde to jsme?"

„Vjíždíme do Seattlu. Za chvilku se můžeš zase prospat, jen teď vystoupíme, ano?" usmál se na mě.

Popadl můj batoh a mě vzal za ruku. Za chvíli se otevřely zadní dveře a my vystoupili. Drobné mrholení mě osvěžilo. Jacob mě rychle vedl z autobusového nádraží. Šli jsme asi čtvrt hodinu. Nechtěla jsem se znovu ptát, kam jdeme. Za chvíli mi to bylo jasné.

V jedné postranní ulici na kraji města jsem uviděla auto. Bílá postava v nepromokavé bundě stála vedle něj a na někoho čekala.

„Čauky, Bells," zavolal Jacob.

„Ahoj," usmála se Bella a jedním pohybem si sundala nepromokavou bundu a hodila mi ji přes ramena. Celá výměna byla tak rychlá, že mi dělalo problémy ji postřehnout. Bunda byla ledová. Otřásla jsem se zimou.

„A-h-o-j," zadrkotala jsem zuby.

„Promiň, Jul," ušklíbla se moje sestřenice.

„Za chvíli ti bude teplo," ujistil mě Jacob zářivým úsměvem.

„J-j-á-á v-í-í-m," přikývla jsem.

„Jeďte opatrně, Jaku," šlehla po Jakeovi pohledem.

„Neboj," přikývl.

„Pozdravujte všechny. Já poběžím," usmála se a byla pryč.

„Pojď, miláčku." Otevřel mi dveře u spolujezdce, doslova mě dotlačil na sedadlo a připoutal. Za pár vteřin seděl vedle mě. Sundal ze mě ledovou bundu a dlaněmi mi začal třít paže. Pak popadl moji hlavu do svých dlaní a rychle políbil mé ledové rty. Dával si opravdu záležet.

Když skončil, lapala jsem po dechu. Srdce mi bilo závratnou rychlostí a nechtělo se utišit. Celá jsem se třásla - ale ne zimou.

Nastartoval s lehce pyšným úsměvem a z jeho tváře se dalo vyčíst jisté uspokojení. Copak nevidí, co se mnou dělá?

Nebo spíš naopak. On to vidí. A dělá mi to schválně. To proto je tak spokojený.

„Můžeš se zase prospat," nabídl mi.

„To je v pořádku, vážně. Budu vzhůru," oponovala jsem.

„Stejně do pár minut usneš," poškleboval se mi.

„Ne." Zakroutila jsem hlavou.

„Ale jo," šklebil se dál.

No řekněte, kdo by se na něj mohl zlobit? Já bych to nikdy nedokázala. Byla jsem do něj šíleně zamilovaná.

„Jak chceš," založila jsem si ruce na prsou a uraženě zavřela oči.

„Dobrou noc," řekl tiše.

Neodpověděla jsem.

„Když trucuješ, jsi děsně roztomilá, Jul," řekl.

Otevřela jsem překvapeně oči.

Usmál se na mě. „Miluju tě, víš?"

„Jo, to vím," přikývla jsem. „Měl by sis pamatovat, že já tebe miluju taky."

„Já si to pamatuju," ohradil s dotčeně, „víc než si myslíš."

Vzala jsem ho za ruku.

Zase se na mě krásně usmál. „Lásko, opravdu oceňuju, že se mě chceš držet za ruku, ale musím řadit," zasmál se.

„Aha, promiň." Začervenala jsem se a strčila si ruku do kapsy.

 


Kapitola 37Kapitola 39


 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 38 - Cesta:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!