Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 35 - První práce

08.09.2010 (09:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2440×

35. První práce

čtvrtek 1.10., 17:00

Stála jsem přede dveřmi do redakce školních novin a ruce se mi třásly nervozitou. Nějak se mi tam nechtělo.

„Tak co? Půjdeš tam?" zašklebila se Elis.

„No jo," zamumlala jsem a zaťukala.

Dveře se otevřely a v nich stál Ben. Na jeho tváři se roztáhl nadšený úsměv: „Tak jsi přišla, to je fajn. Pojď dál."

„Tak já mizim, zavolej, až přijedeš domů, jo?" drkla mi Elis do ramene a byla pryč.

Zrádkyně, pomyslela jsem si.

Vešla jsem do podlouhlé místnosti. Sedělo tam asi osm lidí, všichni zarytě koukali do počítačových monitorů a prsty jim rychle jezdily po klávesnicích. Na sucho jsem polkla. Tohle přece nikdy nedokážu. Co tady dělám?

„Lidi?" zavolal Ben do místnosti a všichni zvedli hlavu a upřeli svůj zrak na mě. „Tohle je July a bude nám tady pomáhat."

„Ahoj," snažila jsem se o bezstarostný úsměv.

Sedm úsměvů se mi vrátilo. Až na jeden. Drobná černovláska hned u prvního stolu si mě měřila zlobným pohledem. Ale naštěstí jsem neměla moc času nad tím přemýšlet.

Ben mě zavedl k volnému stolu s počítačem. Ostatní se pomalu pustili zase do práce.

„Tak, dneska ti dám jen pár věcí ke korektuře, zrovna tady nemáme nikoho volného, až pochopíš, jak to tu chodí, domluvíme se, jo?" usmál se na mě.

„Dobře," přikývla jsem.

„Přihlaš se do sítě a kdyby tu byly nějaké nejasnosti, přijď za mnou," ještě se usmál a nechal mě tady.

Začala jsem vyplňovat přihlašovací údaje. Někdo mi zaklepal na rameno. Zvedla jsem oči od obrazovky. „Ahoj, já jsem Danny, kdybys měla problémy s počítačem, můžeš se obrátit ne mě," uličnicky zamrkal.

„Eh - díky," tváře se mi zbarvily do červena a zase jsem se obrátila k obrazovce.

Začala mi na obrazovce blikat zpráva.

Podívej se naproti.

U protějšího stolu seděl tmavovlasý kluk. Blikla mi další zpráva.

Ahoj, July, jmenuju se Dave.

Těší mě, odpověděla jsem.

Vypnula jsem konverzaci. Ben mi přinesl přenosnou flashku. „Tady máš, prosím, podívej se na to do zítra."

„Jo, jasně," přikývla jsem.

„No, můžeš jít domů. Zítra po škole se tu stav, prosím," obdařil mě dalším úsměvem ze své škály. „Lidi, kdo má hotovo, může jít. Zítra ve stejnou dobu," vyzval ostatní.

Zvedly se jen dvě dívky. Vyšla jsem těsně za nimi ze dveří. „July?" otočila se světlovláska s krátkými vlasy.

„Ano?" pousmála jsem se.

„Jsem Jenny," podala mi ruku.

„Jsem ráda, že tě poznávám," odpověděla jsem.

Pak ji odstrčila dívka s tmavě hnědými vlasy a milým úsměvem: „No… a já jsem Giny."

„Taky tě ráda poznávám," pousmála jsem se znovu.

Šourala jsem se školou. Prázdnými chodbami byl slyšet rozjařený šepot Giny s Jenny - až teď mi došlo, jak podobná ta jména jsou, když se vyslovují. Rozhodně to byly kamarádky - stačilo se na ně jen podívat.

Když jsem otevřela velké křídlo dveří a nadechla se studeného vzduchu, moje nálada se vznesla do závratných výšin. Jacob se opíral, jako každý den, o svoji motorku pod schody. Zase jsem se rozeběhla a schovala se mu do náruče. Vdechovala jsem jeho vůni a doufala, že už mě nikdy nepustí.

„Ahoj, sluníčko," usmál se.

„Jaku," vydechla jsem.

…

O pár dní později jsem dostala první práci. Ke korektuře přišlo sledování událostí školy. Až jsem dostala na starost psaní sloupků. Bylo to pro mě v jistém smyslu osvobozující. Bylo jednodušší psát svoje názory, než opravovat ty druhé.

Dny, týdny a měsíce ubíhaly. Forks se od mého příjezdu změnilo k nepoznání. V posledních třech měsících tu svítilo sluníčko snad víc než za posledních deset let. Jediné, co mě na sluníčku mrzelo bylo to, že Carlisle si musel vzít všechny noční směny v nemocnici. Když už jsem zmínila moji upíří polovinu - vlastně třetinu - rodiny, budu pokračovat. Hodně času jsem trávila s Bellou. Příliš jsem se zajímala o to, jaké to všechno bylo, když potkala Edwarda a Jacoba. Z jejího pohledu to byl pro mě víc bolestivější zážitek, než bych si dokázala připustit. Doufala jsem, že nikdy nepoznám tu bolest, kterou ona zažila, když ji Edward opustil.

Will s Tanyou se stavovali často. Skoro dvakrát do měsíce. Ráda jsem trávila čas se svým bratrem. Tanyu jsem si zamilovala, byla skvělá. A já jí byla pořád vděčná, že Will díky ní žije. A nikdy jí to nezapomenu. Když se stavil i zbytek Denalijské smečky, Eleazar se mě vždy vyptával na různé otázky, nikdy jsem nechápala, co znamenají. Připadala jsem si jako při těch psychotestech, kdy odpovídáte prvním, co vás napadne.

Pak tu byla druhá třetina mojí rodiny - ta lidská. Charlie a máma. A taky moje nejlepší lidská kamarádka - Elis. Bylo to složitější, máma nemohla chápat, proč jsem nervózní, když byl Jacob na hlídce a zrovna tu noc nebyl se mnou. Nemohla chápat, jaké to pro mě je. Ale snažila jsem se udržovat mámu šťastnou, pokud možno bez starostí. S Elis to bylo o něco jednodušší. Když začala chodit s jedním klukem z novin, Davem, bylo to ještě lepší. Najednou jsem si nepřipadala, že ji otravuju tím, jak mluvím o Jacobovi - teď jsme na to byly dvě. Každé úterý jsme trávily celé odpoledne u mě nebo u ní doma a probíraly všechno možné. Milovala jsem ty odpoledne. A samozřejmě celé dny ve škole.

A pak tu byla třetí třetina mojí rodiny. Seth, můj nejlepší kamarád, Leah, Quil, Claire, Embry, Sam, Emily, Jared, Kim, Paul, Rachel, její a Jakeův táta Billy, Sue a nakonec Jacob, moje vlkodlačí láska. Ráda jsem trávila svůj čas v La Push. Většinou jsme s Jakem courali po pláži, nebo jsem byla s Leah a Sethem. Poslední dobou, zvlášť před svatbou Rachel a Paula, jsem se s Rachel dost sblížila. Měla jsem ji ráda, stejně jako Billyho. Ale teď v domku bylo zase prázdno, žila s Paulem sice nedaleko a já chodila na návštěvy, když Jacob musel na hlídku, ale nic se neměnilo na tom, že jsou oba pryč.

I po třech měsících jsem byla stejně zamilovaná. Byla jsem si jistá, že kdyby se něco stalo - nedokázala bych se od Jacoba odpoutat. Potřebovala jsem ho ve své blízkosti jako vzduch, jako by byl moje slunce. Slunce, Měsíc, planety, celý můj vesmír.

Ale celé tři měsíce bezstarostí uplynuly. Blížily se Vánoce a Bella s Edwardem se chystali na svoji cestu do Itálie. Posledních pár dní jsem se užírala starostmi. Ale všechno byly pouze domněnky. Až se vrátí, zjistíme, co nás čeká.

…

úterý, 15.12., dům Cullenových, 23:20

„Hodně štěstí, Bello," objala jsem svoji sestřenici a povzbudivě se usmála. Ona i Edward měli nepřítomné, stažené obličeje, ale Bella se pousmála a přikývla.

„Něco vymyslíme," slíbila mi.

„Já vím, věřím vám," ujistila jsem ji.

„Slibuju, že se to pokusíme zastavit už tam," šeptal Edward. Přikývla jsem.

Oba se rozloučili. Esmé se choulila Carlisleovi v objetí, byla nešťastná. Nelíbilo se jí o nic víc než mně, že oni dva jedou do Itálie sami. „Budeme v pořádku," řekl Edward a oba nastoupili do stříbrného Volva a odjeli.

Jasper, Alice, Rose a Emmett byli na lovu, museli se s Bellou a Edwardem rozloučit předtím. Byla jsem tady sama s Carlislem a Esmé. Esmé se ke mně otočila: „Nechtěla bys něco, July?"

„Ne, děkuju," zakroutila jsem hlavou a zívla.

Oba se tiše rozesmáli. „Dojdu pro Jacoba," pousmál se Carlisle a zmizel v lese. Za pár vteřin se Jake objevil na kraji lesa. Po dvou. Na tváři měl roztažený úsměv, ale v jeho očích se zračila stejná starost, jako byla ta moje.

„Dobrou noc," rozloučila jsem se a Jake mě popadl do náruče, uháněli jsme neuvěřitelnou rychlostí k našemu domu a mě nepřestávalo překvapovat, jak rychle se pohybuje.

Bez problémů vyskočil do okna. Položil mě na postel a kleknul si přede mě. Popadl moje ruce do svých a podíval se mi do obličeje. „Ať se stane v příštích měsících cokoliv, pamatuj si, že tě miluju a navždycky budu. I kdyby ti to kdokoliv vyvracel, včetně mě - protože to udělám tehdy, kdy ti to zachrání život, rozumíš mi?" šeptal naléhavě.

„Dobře, taky tě miluju a vždycky budu," vrhla jsem se mu kolem krku.

A pak mě políbil. Jemně mě drtil svými rty, cítila jsem jeho dlaně na svých zádech a můj mozek se odpojil.

Zrychleně jsem dýchala, když se od mých rtů odtrhl. „Sluníčko, zvládneme to," slíbil a znovu mě políbil.

Snažil se ze všech sil, abych zapomněla na dnešní odjezd Belly a Edwarda a jeho přítomnost to dokázala. Když jsem usínala vedle něj, nemyslela jsem na nic, co mě čeká, až se vrátí.

Kapitola 34 * Kapitola 36

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 35 - První práce: