Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 31 - Noviny

03.09.2010 (11:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2869×

31. Noviny

„Ještě nechoď," zaprosil a stáhnul si mě zpátky na motorku do náručí.

„Jaku, za pár minut zvoní, já musím jít," odporovala jsem.

„Přijedu pro tebe, jo?" nárokoval si.

„Budu ráda," ujistila jsem ho a pak mě políbil.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale teď mi úplně vypadlo co.

Nevíte, co jsem to chtěla?

Do školy jsem se loudala jak omámená nějakou silnou látkou.

Meg se kolem mě protáhla s takovou nenápadností, div mi nevypadly učebnice, které jsem si nesla v rukou, jak do mě strčila. Její naštvaný pohled mi ale za těch pár rozházených papírů rozhodně stál.

Někdo mi je pomohl sbírat. Když jsem zvedla hlavu a podívala se do tváře svému pomocníkovi, překvapeně na mě koukal.

„Díky," usmála jsem se.

„Nemáš zač. Tohle jsi psala?" ukázal na papíry v mé ruce.

„Je to jen práce na angličtinu, nic zvláštního," pokrčila jsem rameny.

„Přečetl jsem si jen pár vět… Potřebuješ to?" pousmál se světlovlasý kluk. Byl starší než já, tipovala bych ho tak na čtvrťáka.

„Teď ne, ale pak to budu muset dodělat. Máme to do čtvrtka," vysvětila jsem mu.

„A mohla bys mi to do oběda půjčit?" usmál se.

„Jo, klidně," znovu jsem pokrčila rameny.

„Ty jsi July Swanová, viď?" zeptal se s naprostou samozřejmostí.

„Jo," přikývla jsem.

„Jsem Ben Smith," natáhl ke mně ruku a já ji s tichým těší mě přijala.

„Tak na obědě," rozloučil se a s mojí prací na angličtinu zmizel mezi ostatními studenty.

Zakroutila jsem hlavou a vydala se na dějepis do nedaleké učebny. Elino místo bylo prázdné. Moje tvář se okamžitě stáhla do neveselého úsměvu. Nevěděla jsem, co se stalo. A mobil se jako na potvoru nabíjel doma. Sedla jsem si na své místo u okna a za pár minut se nade mnou ozval hlas, který jsem slyšet vážně nechtěla.

„Ahoj, July," řekla Megan a rty se jí roztáhly do neupřímného úsměvu.

„Ahoj," odpověděla jsem, „potřebuješ něco?"

„Ne… teda vlastně ano," opravila se ihned a sedla si ke mně.

„Tak co tě trápí?" povzdechla jsem si.

„Víš, dneska ráno jsem tě viděla na parkovišti s tím indiánem." Šla rovnou k věci. Alespoň se zbytečně nevykrucovala. Bylo to tak lepší.

„No a?" pozvedla jsem obočí.

„Nezdá se ti, že by si zasloužil víc?" útočila.

Samozřejmě, že by si Jacob zasloužil víc. Na to jaký byl. Zasloužil by si hlavně někoho, kdo za pár měsíců neumře rukama jedné nejmenované italské rodiny. Ale pokud v tomhle případě ona znamenala víc, tak bych řekla ani náhodou. To i ta moje smrt byla možná lepší.

„Jak to myslíš?" hrála jsem její hru.

„Víš, zdá se, že neměl dostatečně na výběr," snažila se.

„Vážně, Meg, tebe už viděl," zašklebila jsem se.

„Jsi si tím jistá?" ptala se.

„Naprosto," ujistila jsem ji a můj pobavený úsměv z tváře nezmizel.

„Jak myslíš, ale já se nevzdám," řekla, „až skončíme, ty budeš mimo hru."

„Jen aby sis při tom boji nezlámala nehty. Chci tě totiž upozornit, že já budu bojovat víc než ty," ušklíbla jsem se.

„Uvidíme, koho bude milovat ten indián, až do hry zapojím všechno." A s pocitem vítězství odešla.

Připadalo mi to jako vtip. Ona se o Jacoba bude opravdu snažit? Nestačilo jí vidět, že je se mnou. Ona ho musí dostat, už jen z principu. Bavila jsem se do doby, než přišel profesor, třísknul se svými učebnicemi o stůl a zavrzal židlí, aby si sednul a udělal docházku.

Zkusila jsem přestat přemýšlet o Meg a jejích budoucích pokusech odlákat ode mě Jacoba. I kdyby mi řekli, že se zbortí svět, že do hodiny umřu, mohla jsem si být jistá jednou jedinou věcí. Jakeovou láskou.

Měla jsem vážně štěstí, že mě za celou hodinu profesor nevyvolal, protože jsem vnímala jen okrajově. Moje hlava byla plná Jacoba, vzpomínek na ty dva večery, co jsme byli spolu. Na každé ráno, kdy jsem se probouzela vedle něho. Pohled do jeho usměvavých čokoládových očí byl pro mě vším.

Zazvonilo a já se loudala ke skříňce, teď jsem měla dvě hodiny tělocviku. Možná, že konečně přestanu přemýšlet a hlavu budu mít chvilku prázdnou…

…

Nepovedlo se. Při každé volné vteřině jsem myslela na Jakea, co asi teď dělá, jestli má taky pořád takový neodbytný pocit, že mu chybím, stejně jako chybí on mně.

Tím jsem se zabývala až do oběda, každou hodinu. Vlastně jsem se tím zabývala i celou přestávku na jídlo.

Seděla jsem u stolu a ani pomalu nevěděla, co to jím. Zapomněla jsem na všechno, i na to, kam se mi ztratila esej na angličtinu. Na všechno jsem si vzpomněla, když si přede mě sednul Ben, ten blonďák z rána.

„Tak co jsi se zajímavého dozvěděl?" koukla jsem se na něj.

„Máš poměrně zajímavej názor na Shakespearův milostnej život," zašklebil se.

„Vždyť je to pravda," ušklíbla jsem se, „podle všech dostupnejch prostředků byl nevěrnej svojí manželce. Vezmi si ten film. I v Zamilovaném Shakespearovi miloval někoho jinýho, než svou ženu."

„To je fakt, to bys tam mohla napsat," postrčil ke mně papíry.

„Hodlám to udělat," přikývla jsem.

„Víš, tvoje názory a styl psaní mě zaujaly," začal.

„Díky," zamumlala jsem, možná trošku v rozpacích, možná, a to spíš, trošku nepřítomně.

„Potřebuju někoho, kdo by mi psal do novin, do školních novin. Sháním mladší ročníky, protože já letos končím a moc lidí už tam nezbude," usmál se.

„Počkej, ty pracuješ ve školních novinách?" zarazila jsem se.

„Už tomu tak bude, jsem šéfredaktor," pousmál se.

„Aha," oplatila jsem mu úsměv, „tak gratuluju."

„Dík. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys sem tam nechtěla něco napsat, podle mě máš talent. Podle mě a dalších pěti lidí od nás z novin," ušklíbl se.

„No, uvidím," slíbila jsem neurčitě. Co ten toho může vědět z jedné eseje na téma Shakespearův život?

To je uhozený, já neumím psát.

„Někdy se stav, scházíme se po škole. Stačí, když přijdeš na pár minut," zvedl se.

„Tak jo, až budu mít čas zaskočím, díky," poděkovala jsem.

„Ahoj, July," zvedl se s úsměvem, „stav se. Čekáme na tebe."

„Jo, čau, Bene," kývla jsem. Shrábla jsem papíry do tašky a odnesla tác s jídlem. Už jen matika a angličtina… Pak budu mít čas to prodiskutovat.

Stejně je to hloupost. Neumím psát. Nikdy jsem to nedělala. Jediné, co ode mě kdy vzešlo byla básnička mámě k narozeninám před deseti lety. Táta na mě byl tenkrát strašně pyšný. Byl by i teď kdyby byl naživu?

Vzpomínka na něj vyvolala pár ostrých bodnutí do srdce a pak to sláblo, jenže jsem to cítila celou matiku a protrpěla i dvě hodiny angličtiny.

Elis tady nebyla, aby mě nakopla do zadku a řekla, ať už nad tím nepřemýšlím. Nebyl se mnou ani Jake, aby mě objal a řekl, že všechno bude v pořádku.

Roztržitě jsem se loudala chodbami rušné školy, jak všichni končili. Prošla jsem obrovskými dveřmi a rozhlédla se po parkovišti. Jeho motorka byla zaparkovaná hned u paty schodů, Jacob byl o ni opřený, na tváři měl přemýšlivý výraz. Zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s mým.

Na všechno jsem zapomněla, na všechno čím jsem se zaobírala celé odpoledne.

Byla jsem jak malá holčička, která uviděla po celém dni ve školce maminku. Rozběhla jsem se ze schodů a poslední schod jsem přeskočila přímo do jeho rozpřáhnuté náruče.

„Tolik jsi mi chyběl," šeptla jsem.

„Ty mě taky," odpověděl.

„Máme plán na dnešní odpoledne?" zeptala jsem se, když mě spustil na zem.

„Pár návrhů bych měl," zazubil se, „takže za prvé: být spolu celé odpoledne. Za druhé: být spolu celé odpoledne a večer. No a za třetí, a podle mě ta nejlepší možnost: zůstat spolu celé odpoledne, noc a ráno tiše zmizím a pak se objevím na motorce, abych tě mohl odvést do školy."

Dělala jsem, že o tom chvilku přemýšlím. „Beru třetí možnost," usmála jsem se.

„Myslel jsem si to," řekl a něžně mě políbil na rty.

Kapitola 30 * Kapitola 32

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 31 - Noviny: