Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XXIX.

19.12.2010 (13:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1969×

Konečně doma, pomyslela jsem si, ale nebylo mi dopřáno užívání klidu, protože v tu chvíli někdo zaklepal na dveře…

Líně jsem se zvedla ze své polohy vleže a posadila jsem se do křesla, které jsem měla vedle prostorné postele. Tiše jsem povolila neznámému vstup a rozjasnila jsem se, když jsem ve dveřích svého pokoje uviděla blonďatou hlavu své přítelkyně.

„Isabello!“ zajásala nad mou přítomností a objala mě. Chtěla vědět novinky, které se odehrály, a já jsem chtěla vědět vše, co se dělo tady.

„Felix říkal, že jsi na misi,“ nechápala jsem její přítomnost. „Dělal si ze mě legraci?!“

„Ne, nedělal,“ zasmála se nad mým zlostným výrazem. Rychle jsem se na Felixe přestala zlobit a byla jsem nadšená z toho, že se Jane vrátila tak brzy. Je mnohem lepší, když tu mám víc přátel.

„Všechno šlo lehce, tak nebyl důvod, abych tam zůstala déle. Jen co jsem přijela, tak jsem uslyšela tu novinu!“ zaradovala se a já jsem přemýšlela, co vlastně myslí. Trochu překvapeně jsem se na ni dívala a ona mi ten překvapený pohled oplácela. Nakonec mě plácla do čela a vysvětlila mi, o co vlastně jde.

„Holka, ty máš teda sklerózu! To je i na upíra dost vážný!“ zasmála se. „Myslím to, že chodíš s Alecem. Ví o tom snad celá Volterra a mně se nic neřekne,“ vyhubovala mi a já jsem si konečně uvědomila, o čem to vlastně celou tu dobu mluví. Začala jsem se smát a teď to byla Jane, kdo se na mě překvapeně a nechápavě díval.

„Já s ním nechodím,“ řekla jsem po chvilce, ale už jsem mluvila vážně. „Bylo to jako, kvůli... Edwardovi a mému minulému životu. Dokud tu budou Cullenovi, tak to takhle zůstane.“

Zesmutnila jsem a ona mě chápavě objala, ale zároveň měla ve tváři skleslý výraz. Snažila jsem se ji rozveselit a zabralo teprve to, když jsem jí slíbila, že teď budu nějaký čas ve Volteře. Měla z toho radost a v tu chvíli mi zapomněla to, že s jejím bratrem chodím jen na oko. Jane je takové sluníčko, veselá a milá. To ovšem neznamená, že nedokáže být i nesmírně krutá, nespíš proto jsou s Alecem považovaní za zlá dvojčata...

„Dobře, tak pojď, jdeme za Demem a Felixem. Musíme jim to vysvětlit,“ řekla pobaveně, ale v tom jsem ji zastavila. Chytla jsem ji za ruku a zatlačila jsem ji zpět na židli.

„Nesmíš to už nikomu říct! Když to budou všichni vědět, tak je jasné, že si časem někdo nepohlídá své myšlenky a pomyslí na to. Edward myšlenky čte, jak dobře víš, takže by to byla hloupost!“ tišila jsem ji v jejím nadšení a ona uznala, že je to pravda, ale za ostatními jsme stejně šli. Jane slíbila, že na to nebude myslet a bude si jen užívat naší přítomnosti.

„Sakra!“ zaklela, když jsme procházeli chodbou, která vedla k sálu, kde mají své trůny Aro, Caius a Marcus. Nechápavě jsem se na Jane podívala.

„Ještě jsem neoznámila Arovi, že jsem zpět… Musím jít, nebude mít radost z toho, že jsem ho nechala čekat. Potom si tě najdu,“ mrkla na mě spiklenecky a já jsem se zasmála. Rozhodla jsem se, že znovu navštívím knihovnu, přestože jsem nebyla pryč dlouho, tak jsem chtěla projít místa, která pro mě byla něčím významná.

V knihovně jsem se spřátelila s Alecem a později vlastně i s Jane. Našla jsem tu informace, které se týkaly vzdálené historie a doplnily i mé lidské znalosti. Usmívala jsem se nad svými vzpomínkami, které provázely toto místo. Veselé vzpomínky na krásné časy ve Volteře vystřídaly ty smutné. V hlavě jsem si promítla důvod, díky kterému jsem tu tehdy skončila, a díky kterému jsem tu i nyní. Edward Cullen, krásné jméno, krásný muž, ale tolik mi ublížil, aniž by to sám ovlivnil. Bree, to je osoba, která mi ublížila mnohem víc, a byl to přesně její plán. Plán, který téměř vyšel. 

Vjel do mě vztek a praštila jsem do jedné z polic, kterou jsem uviděla před sebou. Knihy, které na ní byly umístěné, se sesypaly na zem a já jsem je s povzdechnutím sebrala a poskládala stranou. Ve dveřích se objevila postava v černém plášti a já jsem se uklonila. Vyzval mě, abych ho následovala, a já jsem mlčky procházela chodbami hradu za svým pánem. V jeho komnatách jsem ještě nikdy nebyla a nejspíš proto jsem se cítila nesvá.

Zavřela jsem za sebou dveře a postávala jsem tiše před nimi. Z Marcuse jsem nikdy neměla hrůzu, byl vždy klidný, téměř apatický. Vždy rozhodoval Aro, popřípadě Caius, ale Marcus se držel dál a pozoroval okolí. No, spíš měl ve tváři nevšímavý a znuděný výraz, jeho největší zábavou se stalo pozorování mramorové podlahy trůnního sálu. Teď jsem na něm viděla, ale i něco jiného. Spatřila jsem v jeho tváři takovou zvláštní sílu, měl upřený pohled, pod kterým se mi zdálo, že mi vidí až hluboko do duše.

„Posaď se, Bello,“ pokynul mi a já jsem tak udělala. Jeho hlas byl tak klidný a znuděný… Nechápu, proč si mě zavolal. Potřebuje snad ode mě nějakou službu? Ani Jane, Alec, Demetri, či Felix, se nikdy nezmínili o tom, že by po nich Marcus Volturi něco chtěl. Zkoumavě jsem ho pozorovala a on mi opětoval pohled.

„Nejspíš se ve svém nitru ptáš, proč jsem tě zavolal,“ řekl nezaujatě. „Mám dar. Mým darem je vidění vztahů, které mezi sebou lidé chovají. Někdy je to velmi užitečné a někdy velmi bolestivé.“

Poslouchala jsem jeho tichý hlas, který zněl, jako kdyby byl pod velkou námahou. Byl zvláštně unavený, přestože my se nikdy neunavíme. Stále měl ve tváři ten otrávený výraz, po tolika letech ho zjevně z tváře nemůže sundat, usmála jsem se v duchu.

„Ano pane, znám váš dar. Potřebujete něco, Marcusi?“ otázala jsem se směle. Zdálo se mi, že zaváhal nad odpovědí, nicméně mě nenechal dlouho čekat. Položil si ruce do klína a těžce si oddychl.

„Ne, já nic nepotřebuji, ale měl jsem čest vidět tvůj vztah, který máš se synem Carlislea.“ Ihned se mi rozsvítilo a sklopila jsem hlavu. Zatěžuji svými problémy celou Volterru!

„Je to vskutku pozoruhodné,“ pokračoval, ale já jsem tohle nechtěla poslouchat. Proč bych měla neustále poslouchat od ostatních, co se děje kolem mě? Já chci žít sama za sebe! Nechci vnímat názory cizích lidí, kteří netuší, co se děje uvnitř mě. Ani Aro, který dokáže přečíst mou mysl, nemůže vědět přesně, co se ve mně odehrává. Tohle jsem já a nikdo jiný!

„To věřím, omluvte mě, Marcusi. Měla bych jít,“ řekla jsem rázně a zvedla jsem se z pohovky. Už jsem chtěla odejít, ale on mě zastavil a přikázal mi, abych se otočila. Přelétla jsem pohledem po zdech místnosti, ve které se nacházela spousta knih, a spočinula jsem na Marcusovi.

„Neřekl jsem, abys odešla, Isabello.“ Jeho hlas zněl klidně, ale pod tím záhadným klidem a znuděností, kterou Marcus oplýval, jsem uslyšela jakousi hrozbu a stočila jsem na něj svůj pohled. Seděl ničím nerušen na bytelném dřevěném křesle, které by pro člověka bylo nepohodlné. Jeho pohled se upíral někam do prázdna a já jsem přemýšlela nad tím, co tam vidí a koho hledá v bílých zdech Volterry, které nahánějí hrůzu nejednomu upírovi.

„Alec je velmi nadaný upír, stejně tak jako ty,“ promluvil, když viděl, že jsem ochotná ho opět vnímat a naznačil mi, abych se posadila, což jsem udělala.

„Ano, on je nadaný. Nechápu, kam míříte svými slovy,“ řekla jsem neutrálním tónem, ale uvnitř jsem se klepala z toho, co všechno vycítil z naší skupiny. To nemá nikdo nic lepšího na práci, než se pitvat v mých vztazích?

„Víš to dobře, Isabello. Přes všechno to, čím Alec je, zůstává jen tvým přítelem. Je tu ale další nadaný upír, který jak vím, opětuje tvé city. Miluje tě, ovšem z tvé strany jsem cítil víc emocí. Napadlo mě, že bys měla vědět, co jsem viděl.“

Zaváhala jsem nad svou odpovědí, nechtěla jsem ho urazit, ale tohle je moje věc. Proč se mi všichni pletou do života?! Proč mě prostě nenechají žít? Ať jsem třeba jako tělo bez duše, ale já to tak chci, to je to o co tady jde! Nemůžu se vrátit k Edwardovi, kterého miluji, jen kvůli tomu, že je naše láska vzájemná. Ublížil mi, nebyla to jeho vina, ale já tu bolest nevymažu! Neztratila se, stále vidím při každém pohledu do jeho očí tu nenávist, kterou nyní znovu vystřídala láska.

Pořád cítím bolest, kterou jsem cítila tehdy, kdo si myslí, že upíři bolest necítí, tak se mílí, já ji cítila. Byla to velká černá díra, která mě pohlcovala zevnitř a stahovala mi hrdlo. Každá myšlenka, každá vzpomínka, která patřila mé minulosti, mi způsobovala nezměrnou tíhu na prsou. Nemohla jsem se nadechnout, přestože vzduch k životu nepotřebuji. Svět byl vymalovaný černou barvou, kterou protínala vina a smutek.

„Děkuji vám, ale myslím, že to nepotřebuji vědět. Omluvte mě,“ zašeptala jsem a vyšla jsem ze dveří. Neodpověděl mi, řekla bych, že se jeho zájem přesunul jinam, choval se tak tiše a záhadně. Aro byl vždy ten chytrý, také ten, který rozhoduje. Caius je ten krutý a zlý, zatímco Marcus je ten tajemný, ale i jeho hlas má svou váhu, kterou ostatní respektují. Někdy si přeji, abych byla znuděná okolím natolik, že bych seděla a zírala do zdi, aniž bych vnímala vše kolem. Proč to jen nejde? Och, já jsem zapomněla, já jsem totiž jen obyčejná upírka. Kdysi nešikovná Bella, která žila poměrně spokojený život, který narušil upír. Upír, jenž mi ukradl srdce a probodl ho Amorovým šípem, který cítím i po svém znovuzrození.

28. kapitola - Shrnutí - 30. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XXIX.: