Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XXVIII.

13.12.2010 (21:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1905×

„Prosím, nedělej to,“ zašeptala jsem, když jsem viděla, jak se jeho rty přibližují k těm mým.

Nečekala jsem, že by se zastavil, ale on to udělal. Odstoupil ode mě a pustil mé tělo ze svých spárů. Zacouvala jsem dál a odvrátila jsem od něj svůj pohled. Nemluvili jsme, cítila jsem Edwardův pohled ve svých zádech, ale nepodívala jsem se na něj. Nemohla jsem, protože jsem měla co dělat, abych se nerozvzlykala. Polykala jsem vzlyky, které se draly na povrch, a v duchu jsem prosila, aby ostatní už přišli.

„Bello, tolik jsem ti ublížil a nemohu to vzít zpět,“ řekl Edward a posadil se na pohovku. Byl to bolestný hlas, smutný a utrápený. Způsobovalo mi to nesmírnou bolest, ale měl pravdu, tolik mi ublížil. Otočila jsem se na něj a spatřila jsem svého anděla, který seděl na bělostné sedačce. Hlavu měl položenou v dlaních, ale přesto vypadal dokonale. Kalhoty a tmavě modré tričko mu velmi slušely. Jeho nejoblíbenější barva, vzpomněla jsem si.

Hodně pomalu jsem k němu přešla, posadila jsem se na kraj pohovky tak, aby mezi námi byla mezera a přemýšlela jsem, jak bych mu měla říct, že se nemusí trápit. Nervózně jsem se ošívala a on pozvedl hlavu, ta bolest v jeho tváři mi trhala srdce.

„Edwarde,“ začala jsem. „Nebyl jsi to ty, to ona. Je to minulost.“ Povzdechl si.

„I minulost zasahuje do přítomnosti a budoucnosti,“ konstatoval mé počínání. Má pravdu, já to vím, ale nemůžu to prostě přejít. Všechna ta bolestivá slova, všechno to utrpení nebylo z jeho hlavy, ale patřilo to k počínání Bree, přesto je tu ta bolest.

„To ano, ale…“ Nemohla jsem dokončit větu, protože se ve dveřích objevili ostatní. Alice šla úplně poslední a byla smutná, nejspíš kvůli nám. Možná čekala, že se dáme dohromady, ale já to nemůžu přejít, alespoň ne teď.

„Můžeme vyrazit?“ obrátila jsem se na svého nejlepšího přítele a on přikývl, myslím, že se těší domů. Vlastně ani nevím, jestli se tu Alecovi líbilo. Byla to velká zkouška na jeho ovládání, nečekala jsem, že bude tak silný a nebude mít potíže s lidskou krví.

„Carlisle, budu od tebe pozdravovat Ara. Jsem si jistá, že o tobě rád uslyší. Teď bychom měli vyrazit, cesta je poměrně dlouhá a já bych to ráda vyřídila rychle,“ promluvila jsem k hlavě rodiny. Chápavě pokýval hlavou a navrhl něco, co bych tedy skutečně nečekala.

„Chcete jet také?“ opakovala jsem nevěřícně.

„Ano, už dlouho jsem Ara nenavštívil a rád bych ho opět viděl. Myslím, že nemůže uškodit, když pojedeme s vámi, celá rodina, samozřejmě,“ řekl nevinně a já jsem zůstala překvapením stát. Pojedou všichni? Ale ne, takhle se Edwardovi nevyhnu!

„Dobrá tedy, pokud chcete. Myslím, že si vezmeme z domu to nejnutnější a do hodiny tu budeme. Volterra čeká,“ řekla jsem a už jsme s Alecem mizeli v lese. Tohle bude náročné. A rozhodně hodně bolestivé...

O dva dny později…

Slunce zapadlo a my jsme se mohli bez obav procházet ulicemi, které byly v tuhle noční hodinu prázdné. Většina lidí spala a ti ostatní ignorovali nadpřirozený svět, který je v noci obklopuje. Blížili jsme se k hlavnímu vchodu do hradu, kterým projdeme. Edward se na mě nepokusil promluvit a ani já jsem to neudělala. Drželi jsme si od sebe navzájem odstup a jsem za to ráda. Vlastně jsme téměř vůbec nemluvili, až na Emmetta, který prostě nevydržel chvíli zticha. Ale musím uznat, že díky jeho smíchu mi cesta utíkala rychleji.

Museli jsme běžet, protože jsme s Bree nemohli do letadla. Je uzavřená v neviditelné kleci, přes kterou není slyšet ani její hlas, takže by to jistě bylo nápadné. Cítila jsem tu nenávist, kterou rozšiřovala kolem sebe, ale snažila jsem se ji ignorovat. Přiblížili jsme se k hlavním dveřím a já i Alec jsme si nasadili pláště. Drželi jsme se za ruce a čekali jsme. Cullenovi žádné pláště nevlastní a ani je nepotřebují. Dveře se otevřely a já jsem spatřila mohutné tělo, které nemohlo patřit nikomu jinému než Demetrimu. Hned v jeho závěsu jsem uviděla Felixe, svorně sklonili hlavy a já jsem se na ně usmála. Zahrála jsem si na ledovou královnu a v další minutě už jsem je oba objímala.

„Chyběla jsi nám tady,“ přivítal mě Felix a Demetri mu přikyvoval. Oba se smáli od ucha k uchu a vítali i Aleca, který je ovšem neobjal. Zachoval si svou mužskou hrdost.

„Kde je Jane?“ vyptávala jsem se a zcela jsem zapomněla na to, že nás poslouchá ještě několik další upířích uší. Co na tom, že bych teď měla jít k Arovi? Zarazilo mě, že jsem nikde neviděla Jane a hned jsem se na její nepřítomnost musela zeptat.

„Jane je na misi, plní úkoly místo tebe,“ zasmál se Felix. Pořád je na misi? Chudák, mrzí mě, že teď je vlastně bez ostatních „nadaných“. Myslím tím Aleca a sebe, on jí jistě chybí, vždyť je to její bratr. Zlá dvojčata, tak jim říkají, ale oni vlastně nejsou zlí.

„Asi byste měli jít k Arovi, už vás očekává,“ naznačil mi Demetri a ujal se vedení. Znovu jsme s Alecem spojili naše ruce a já jsem byla ráda, že si stále hraje na mého přítele. Felix se zarazil nad naším spojením, ale mlčel. Jen se tak nějak potutelně usmíval. Dělá, jako kdybych to tu neznala, pomyslela jsem si, ale byla jsem ráda, že je vidím, takže jsem mu to nezazlívala. Tmavé chodby, kterými jsme procházeli, mi opravdu chyběly. Nemyslela jsem si to, ale je to tak. Nějakým způsobem jsem tu ucítila klid a pohodu, která mi tolik chyběla. V temných sklepeních Volterrského hradu jsem se cítila v bezpečí a mocná.

Tady jsem byla někdo, i přestože se cítím jako nikdo. Došli jsme k posledním, zlatým dveřím, které vedly do sálu, ze kterého se ozývaly hlasy. Než jsme otevřeli dveře, tak všichni utichli a sledovali, kdo právě přichází. Šli jsme s Alecem hned po Demetrim, za námi šli Cullenovi a Felix šel jako poslední, protože vedl Bree.

„Mí drazí!“ Aro povstal, když nás spatřil a rozzářil se tím víc, když viděl, že nepřicházíme sami. Jeho úsměv ovšem zmizel, když mezi posledními našimi členy uviděl Bree. Jeho tvář dostala rozčílený výraz, až jsem zůstala překvapeně stát. Většinou byl Aro dokonale naladěn, i v případě, že byl rozčílený, tak to na sobě nedával znát a o to víc se ho ostatní báli, když měl dobrou náladu. Byl nepředvídatelný, ale teď v něm každý četl jako v otevřené knize.

„Aro, ráda tě opět vidím,“ řekla jsem a poklekla jsem spolu s ostatními. Přišel k nám a naznačil nám, abychom povstali.

„Vedeš mi staré přátele?“

„Také, můj pane. Carlisle Cullen a jeho rodina zatoužili po tom, aby tě opět mohli vidět - a já neviděla důvod, proč jim nevyhovět. A pak je tu poslední člen naší výpravy… Felixi,“ zavolala jsem na svého přítele a on před Ara postavil Bree. Svým štítem jsem ji donutila, aby poklekla, ale přesto se dívala povýšeně a rozzuřeně. Nejspíš jí vůbec nedochází, že by měla prosit za odpuštění.

„Jak vidím, tak vedeš i staré nepřátele,“ zašeptal a já jsem se podívala na Aleca, který to zjevně věděl. Všiml si mého tázavého pohledu a naznačil mi, že se o tom dozvím později. Přešla jsem k Arovi a natáhla jsem k němu svou ruku. V ten moment jsem opatrně stáhla svůj štít, bylo mi jasné, že teď Aro uvidí vše a tím pádem to uvidí i Edward, ale po dnešním dnu ho už nemusím nikdy vidět, tak co?!

„Jistě, dar, kterým Bree vládne, známe osobně. Bude potrestána za křivdu vůči Volturiovým, včetně křivdy, kterou způsobila Cullenovým,“ řekl, když se pustil mé ruky a já jsem si obnovila štít. Přešel ke svým bratrům a tichými slovy si sdělili, co je potřebné. Pak jen ukázal na Santiaga, který má velkou sílu a ten Bree během několika vteřin zničil. Čekala jsem to, tudíž jsem stáhla štít, který byl kolem ní, a on se na ni mohl vrhnout. Proplula mnou jakási úleva a zadostiučinění, když jsem uviděla zbytky jejího těla, které oblizovaly plameny.

„Jsem rád, že je tato nepříjemná věc za námi. Nyní bych vás rád přivítal ve Volteře. Isabello, rád bych si s tebou promluvil, následuj mě,“ řekl a já jsem se mlčky vydala za ním do jeho pokoje, zatímco Heidi odváděla naše hosty do jejich pokojů. Cítila jsem něčí pohled v zádech a nedalo mi to, abych se neotočila. Zahleděla jsem se do páru černých očí, které mě upřeně pozorovaly. Uhnula jsem pohledem a šla jsem rychle za Arem, který už čekal ve své pracovně. Zavřela jsem za sebou dveře a tiše jsem přijala jím nabízené místo na pohovce.

„Isabello, ve tvých myšlenkách jsem viděl zmatek, který mě nepotěšil, ovšem zpráva o tom, že tu chceš opět zůstat, mi udělala velkou radost. Nelíbilo se ti ve světě?“ otázal se a já jsem si povzdychla. Však on dobře ví, proč nechci zůstat ve světě a radši budu zalezlá ve sklepení.

„Aro, ty víš, že to není kvůli tomu, že by se mi ve světě nelíbilo. Mám strach, já vím, je to zvláštní, když slyšíš, že někdo nesmrtelný má strach. Čeho bych se asi mohla bát, že? Má mysl je zmatená a neví, jak se vypořádat s tím vším,“ zoufala jsem si a on mi konejšivě položil svou ruku na rameno. Překvapeně jsem vzhlédla a dívala jsem se do karmínových očí svého vládce. Toho, jemuž jsem slíbila věrnou službu.

„Bello, jsi pro mě jako má dcera. Chápu tvou bolest, jež jsem dnes cítil ve tvých myšlenkách. Dokonce chápu i to, že miluješ i nenávidíš zároveň, ale měla by sis uvědomit, že jeden cit je silnější. Který, to víš jen ty. A potom, tvůj vztah s Alecem by mi udělal velkou radost,“ řekl otcovsky. Byla jsem z toho opravdu překvapená, nic takového se snad ještě nikdy nestalo! Nevěděla jsem, jak bych se měla chovat, a tak jsem jen seděla a mlčela. Pochopila jsem, že bych měla jít a zvedla jsem se z pohovky. Je pravda, že ke mně byl vždy velmi shovívavý a svým způsobem milý.

„Vážím si tvých slov, omlouvám se za svou nejistotu, ale musím si vše nechat projít hlavou a pročistit si myšlenky. Děkuji, Aro.“ Přikývl a na jeho tváři se objevilo něco, čemu by se dal říkat upřímný úsměv. Nebo možná nebyl upřímný, ale byl pro mě neznámý…

Procházela jsem chodbami hradu a nohy mě samy zanesly do mé komnaty. Nic se tu nezměnilo, ani špetka prachu tu nebyla, protože hrad se udržuje v neustálé čistotě. Otevřela jsem svůj batoh a vyndala jsem z něj své potřebné věci, které jsem si zabalila. Telefon, doklady, které byly samozřejmě falešné, náhradní klíče od auta, jež mi sem přivezou a truhlu s mými vzpomínkami. Položila jsem ji na její místo v polici a padla jsem na postel.

Plášť jsem hodila na zem a nechávala jsem se unášet na vlnách svých myšlenek, potřebovala jsem přemýšlet. Slyšela jsem to ticho, které bylo všude kolem mě. Pozorovala jsem strop, který byl osvětlen oknem, které bylo zrovna otevřené. Stará, ale krásná, malba byla laděna do světle žluté barvy, kterou protkávala rudá. Stejně rudé byly i závěsy kolem oken a potahy na posteli. Další barva, která zdobila můj pokoj, byla zlatá, skutečné zlato, či jen zlaté nitky, které protkávaly látku na polštářích a dece. Konečně doma, pomyslela jsem si. Ale nebylo mi dopřáno užívání klidu, protože v tu chvíli někdo zaklepal na dveře…

27. kapitola - Shrnutí - 29. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XXVIII.: