Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XV.


Silná touha XV.Kdo přišel navštívit Bellu? Jak se k návštěvníkovi bude Bella chovat a co se vlastně bude dít dál? Co nového se stane další školní den? Isabellu čeká malé překvapení, které souvisí s jejím autem...

„Bello?“ ozvalo se za mnou a já jsem leknutím vyskočila z pohovky, na které jsem seděla. Hlas, který se ozval za mnou, jsem dokázala bez problémů identifikovat. I po tak dlouhé době jsem ho stále znala. Neotáčela jsem se, nemohla jsem.

 

„Co tu děláš, Alice,“ promluvila jsem, když jsem se konečně mohla soustředit a s lhostejným výrazem jsem se otočila. Stálo mě to hodně přemáhání, ale zvládla jsem to.

„Já tu nastupuji do školy,“ odvětila trochu uraženě. „Co tu děláš ty?“

Její otázka mě nepřekvapila, ale ani nepotěšila. Co odpovědět? Dívala jsem se jí do očí a viděla jsem překvapení, které se v nich zračilo. Nejspíš nečekala, že budu tak nepřístupná, ale já musím taková být, protože když taková nebudu, tak opět všemu propadnu. To nechci!

„Já tu bydlím a chodím do školy! Nečekala jsem, že by ses tu objevila. Asi jsem se předtím špatně vyjádřila, co děláš v mém domě?“ Byla jsem zlá, mrzelo mě to, ale nešlo to jinak.

„Přišla jsem za svou kamarádkou, kterou jsem už celou věčnost neviděla. Stýskalo se mi a moc jsi mi chyběla, nám všem jsi moc chyběla,“ řekla tiše. Všechna bojovnost se z ní vypařila, když viděla můj vztek. On to nebyl vztek. Byla to maska, za kterou se ukrývala křehká upírka, která si znovu nechtěla projít tou šílenou bolestí. Když Alice odradím hned na začátku, tak budu mít klid. Alespoň doufám.

„Tak to mě mrzí,“ řekla jsem opovržlivě. „Vyřiď všem mé srdečné pozdravy.“

Hořce se na mě podívala, protože takové přivítání zjevně nečekala. Ona si můj hněv nezaslouží, ale já nemohu být milá ani na ni, protože bych tím všechno zkazila.

„Bello, já tě nepoznávám. Jsi jiná, zlá,“ zašeptala. V jejích slovech jsem cítila smutek. Dávno pryč je radost, kterou jsem z ní cítila, když přišla. Má role je úspěšná, tak proč se necítím šťastná? Proč cítím smutek? Posadila jsem se do křesla a pozorovala jsem Alice, která stála v rohu místnosti a tiše mě pozorovala.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se po chvíli ticha tím nejlhostejnějším hlasem, jaký jsem dokázala vytvořit. Nebylo mi to tak jedno, jak jsem předstírala, ale nemohu se tak moc kontrolovat. Prostě nedokážu být lhostejná, když mi na tom člověku záleží.

„Připravují dům, byla jsem v lese a ucítila tvůj pach. Byla jsem si neomylně jistá, že jsi to ty. Viděla jsem tě ve své vizi a chtěla jsem tě znovu vidět, ale ty o mou návštěvu nejspíš nestojíš. Měla bych jít.“ Nejspíš doufala, že ji zastavím, ale já jsem dělala ledově chladnou sochu, přes kterou neprochází jediná kapka citu. Nezastavila jsem jí, když procházela dveřmi, ani když se otáčela a doufala. Dokonce ani když stála několik minut před dveřmi. Pak utekla… Zítra je uvidím a nemám tušení, co udělám. Jestli uvidím i Edwarda, tak se musím hodně držet. Nedokážu dělat, že mi na něm nezáleží. Ale dokážeš! Přesvědčovala jsem sama sebe a po nějaké době jsem našla myšlenku, která mi spolehlivě pomůže chovat se k němu chladně. Stačí, když si vzpomenu na bolest, která mě spalovala, když jsem toužila po smrti. Vybaví se mi vzpomínky, ale věřím, že mi pomohou být zlou. Nebo alespoň chladnou!

„Bello, neuvěříš, kdo se sem přistěhoval a bude s námi chodit do školy!“ šeptala mi nadšeně Karoline, když jsem se objevila před školou ve svém autíčku. Ale uvěřím! Přes víkend jsem zůstala ve svém domě a nevylezla jsem ani na malou chvíli.

„Říkej mi, prosím, Isabello, nějak se mi to v poslední době začalo víc líbit. To asi neuvěřím, když to říkáš,“ snažila jsem se o nezúčastněný hlas, ale ona mě stejně neposlouchala a mlela si svou verzi.

„Adoptované děti doktora Cullena. Přistěhovali se sem z Aljašky a jsou neodolatelní, hlavně ten jeden. Edward Cullen, ale je zadaný,“ zoufala a já jsem pocítila bolest. Ledové ostří mi zajelo do srdce. Je zadaný? S kým, kdo nahradil mé místo v jeho životě? Ne! Ne, já nebudu slabá, nebudu na to myslet. Až je uvidím, tak nasadím nepřístupnou masku a budu svá. Sebevědomá, nová Bella, teď Isabella. Nechci, aby cokoli připomínalo mé staré já.

„Vážně, tak to mě mrzí, určitě by si tě vybral, kdyby zadaný nebyl,“ zkoušela jsem ji povzbudit a myslím si, že se mi to povedlo.

„Máš pravdu, určitě! A potom, nemusí být přeci zadaný pořád, ne?“

Vešly jsme spolu do vestibulu školy a ve třídě jsme počkaly na Tess, která přišla jen chvilku po nás. Doprovázel ji Thomas, který se na mě mračil.

„Bello, naštvala jsi mě. Nepřišla jsi do toho kina,“ řekl hned na úvod a já jsem si vzpomněla.

„Promiň, ale úplně jsem na to zapomněla, nebylo mi moc dobře. Asi nějaká malá viróza, ale už jsem v pořádku, můžeme jít jindy, ne?“ Mluvila jsem rychle, protože jsem chtěla celou událost zamluvit.

„Isabella,“ napomenula ho Karoline. Thomas se na ni podíval překvapeně a ona mu to ráda vysvětlila. Usmála jsem se, protože se dokázala zviditelnit i něčím, co se týkalo mě.

„Isabella chce, abychom jí tak říkali. Začalo se jí to víc líbit. Má pravdu, zní to dospěleji.“

Všichni byli trošku překvapení, ale neřešili to a celkem rychle přešli na mé jméno. Byla jsem ráda, že jsem dnes neměla žádný předmět s Culleny, takže jsem měla ještě na chvíli klid. Netrval dlouho. Na parkovišti před školou čekala celá parta upírů. Nedívala jsem se jejich směrem, ale cítila jsem jejich pohled. Nasedla jsem do svého auta a otočila jsem klíčem v zapalování, s úmyslem rychle zmizet z jejich dohledu. Nic se nestalo. Auto s rachotem zadrnčelo, ale pořád stálo na místě.

„Sakra!“ zaklela jsem. Teď tu ztvrdnu. Vylezla jsem z auta a všimla jsem si, že parkoviště je poměrně prázdné. Otevřela jsem kapotu svého autíčka a na první pohled mi bylo jasné, že v něm chybí nějaká součástka. Někdo mi auto lehce sešteloval!

„Nechceš pomoct?“ zeptal se hlas, který maskoval smích. Nepochybně to byl Emmett!

„Nepotřebuji pomoc, ale hodila by se mi ta součástka, kterou jsi z mého auta vytáhl!“ zavrčela jsem a on se rozesmál. Došel ke mně a objal mě. Chtěla jsem se bránit, ale měl pevný stisk. Emmett je přeci jen můj nejsilnější bývalý bratr.

„Neříkej, že nejsi ráda, že mě opět vidíš,“ smál se dál a dělal, že se nic neděje. Měl vedle mého auta zaparkovaný svůj Jeep, ve kterém seděla Rosalie a Jasper.

„Skákala bych radostí mnohem víc, kdybyste mi vrátili tu část, kterou jste mi vzali.“ Začínala jsem být protivná, protože jsem se jim chtěla vzdálit. Nechtěla jsem tu být s nimi.

„Pojeď s námi a my ti ji vrátíme,“ zavolal na mě Jasper, který se nakláněl z okýnka auta. Perfektní! Chtěla jsem protestovat, ale rozhodla jsem se, že je musím všechny potrápit. Nasedla jsem k nim a bez nějakého dalšího mluvení jsme dojeli k domu. Já jsem nemluvila, ale Emmett za celou cestu nezavřel pusu. Byla jsem uvnitř ráda, že jsem s nimi, ale nemohla jsem to dát znát. Tvářila jsem se pěkně kysele. Tomuhle se říká únos a vydírání! Rozhodila jsem si své dlouhé vlasy, které jsem si efektně tupírovala. Vypadala jsem potom sexy a nebyla jsem už ta vystrašená Bella, kterou jsem byla kdysi dávno.

„Bello,“ vydechla Esme, když mě spatřila ve dveřích domu. Rychle ke mně přiběhla a objala mě. Z horního patra se ozvaly kroky a během chvíle tu byli i Alice, Edward a jedna neznámá upírka. Nedokázala jsem ji nikam zařadit. Neznám ji, takže nevím, co od ní mohu čekat.

„Ahoj, Esme,“ řekla jsem, ale v mém hlasu byl slyšet chlad. To jsem chtěla.

„Tolik jsi mi chyběla, utekla jsi,“ řekla a hned zaváhala, jestli má pokračovat. Nejspíš se rozhodla zapomenout na to a pozvala mě dovnitř, abych se posadila. Nepotřebovala jsem to, ale bylo to lepší, než stát uprostřed dveří.

„Alice nám řekla, že jsi ve Volteře,“ promluvil Carlisle, když se se mnou pozdravil. Začal hovor a já nemám důvod být neslušná, takže mu mile ráda odpovím.

„Ano, žila jsem tam. Není to tak dlouho, co jsem Volterru opustila. Neodešla jsem navždy, ale chtěla jsem opět na nějakou dobu být venku,“ řekla jsem a usmála jsem se. Po tomhle úsměvu by smrtelníkovi šel mráz po zádech. Připadala jsem si jako kus kamene. Stejně chladná a necitelná. Do své role jsem se vžila perfektně.

14. kapitola - Shrnutí - 16. kapitola


Děkuji za Vaše předchozí komentáře, moc mě potěšily. :-)

Pro dnešní díl opět platí limit 5 komentářů, opět počítám i smajlíky. Takže nešetřete, klidně sem hoďte nějakou tu kritiku, či nápad, který máte pro pokračování.

Vaše Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XV.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!