Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 28. kapitola

09.04.2012 (17:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 5300×

Když jsem si Edwarda brala, děsila jsem se toho, jaké to bude vidět ho stárnout. Myslela jsem, že se mi bude sypat před očima a časem mi přijde jeho vzhled odpuzující. Ale opak byl pravdou. Chlapi prostě stárnou do krásy a jsou pořád šíleně sexy, a to přesně Edward byl. Zajímalo mě, jak se rok po roce měnil, a každá změna mi přišla úžasná… lidská.

Ale věděla jsem, že on si prožívá muka. Mučilo mě to, ale byla to věc, se kterou já nemohla nic udělat. A ani nikdo jiný. Nejen, že bych mu to nedovolila, protože jsem sobec a já milovala člověka, ale navíc je velká vzácnost, když potkáte upíra, který to dokáže, a ještě by pak chtěl mít na krku novorozeného. Je téměř nemožné proměnit člověka – chce to absolutně dokonalé sebeovládání a desítky dalších faktorů. Já je měla, ale nebylo nám to souzeno. Tak jsem se rozhodla, a tak to taky zůstane. Ryba nedokáže žít na suchu a já se nedokážu vzdát Edwarda a proměnit ho v hnusnou kreaturu. Jsem sobec a už jsem se s tím naučila žít. Ale s tím, co jsem ve své podstatě, se nenaučím žít nikdy.

Když bylo Edwardovi čtyřicet, vlasy mu začaly protkávat stříbrné nitě a lesk bronzových vlasů mizel. Dva dny byl zavřený v koupelně a odmítal se mnou komunikovat. Nepromluvil ani slovo a já seděla za dveřmi a vyprávěla mu o okamžicích, kdy mě začal přitahovat, a o chvíli, kdy jsem se do něj zamilovala. Neodpovídal, ale já věděla, že poslouchá.

Jakmile vylezl, vrhla jsem se na něj a objala ho.

„Miluju tě. Rozumíš?“ zašeptala jsem mu do hrudě.

„Já vím,“ řekl a jeho dech mi ovál temeno hlavy. Zvedla jsem oči a prohrábla mu vlasy.

„Je to sexy,“ hlesla jsem a on se nevesele usmál, ale k mé úlevě zůstal v mém objetí až do rána, kdy jsem mu dokazovala, jak moc ho miluju. Udělala jsem mu ranku nad loktem, a když jsem se blížila k vyvrcholení, nastavil mi ho, abych to zakomponovala do toho jedinečného zážitku.

Jenže každým rokem se to zhoršovalo, i když jsem myslela, že aspoň na nějakou dobu je krize zažehnána.

Leželi jsme na pláži, když jsme si rozhodli zase zaletět na Karibské ostrovy, kde jsme trávili líbánky. Moje kůže nechutně zářila a pableskovala na všechny strany. Vypadala jsem jako velký diamant. Neměla jsem ani plavky, protože Edward tu kůži zbožňoval a pusinkoval každý její kousek. Já ho hladila na plochém, vypracovaném břichu, které dřel každý den v posilovně. Dával si kvůli mně extra záležet, i když jsem to po něm nechtěla, a snažil se udržet krok. Pořád jsem měla za manžela modela a byla jsem na něj hrdá.

„Co bych dělal, kdybych tě tenkrát na té hodině nepotkal?“ zeptal se a nad hlavou mu zářil kužel světla. Vypadal jako anděl.

„Neříkej - co kdyby. To je milion možností a milion jiných budoucností. My jsme tady, tak mě jen miluj.“

Vystřídali jsme tucty různých míst a vždycky se zabydleli jen na chvilku. Jakmile nás to omrzelo, koupili jsme si rezidenci někde jinde. Požádala jsem Edwarda, aby nikdy nepracoval – netušila jsem, jestli by vůbec chtěl, ale určitě jsem věděla, že nechci, aby lítal hodiny někde v práci, když se náš čas ztenčoval. Ano, někdo by řekl: „Tak ho, ty pitomče, proměň, když ti to vadí!“ Ale já s tím byla smířená a jen jsem se nechtěla zbytečně okrádat o chvíle s ním, když máme účty po celém světě.

Ale při tom cestování jsme se důkladně vyhýbali Evropě… Konkrétně rodné Itálii. Modlila jsem se, aby se ten šašek na trůně nerozhodl nás hledat. I když je malá pravděpodobnost, že by to dokázal. Mě Demetri nenajde a Edwarda Volturiho taky ne. Nevím, co si z toho vyvodí, a bylo mi to jedno. Spoléhala jsem jen na to, že jim čas po více než třech tisících letech ubíhá jinak a všimne si až příští století, že se mu jeho milovaný, vševědoucí Edward dlouho neozval. Pak si to odnesu já…

Edwardovi se po padesátce začal ztrácet pigment z rukou, a to vedlo k tomu, že zalarmoval notáře a právníky a nechal absolutně všechno přepsat na mě.

„Edwarde, ty neumíráš. Proč, sakra, budu podepisovat tohle?“ prskla jsem na něj, když jsme seděli před právníkem, který čekal, až to všechno stvrdíme našimi podpisy.

„Bello, jsi moje manželka a já si přeju, abys byla zabezpečená,“ řekl klidně a já se podívala na chlapa v obleku, co si nás s údivem prohlížel.

„Zabezpečená? To nemyslíš vážně, ne?“ Měla jsem tolik peněz, že bych mohla zaplatit část dluhu Řecka a on mě bude zabezpečovat.

„Jsou to naše peníze a až já jednou nebudu, chci, aby ses nemusela tahat po kancelářích, abys dostala to, co je tvoje. Prostě to podepiš. Prosím,“ dodal smířlivě a já bych ho v tu chvíli nejradši rozsekala na sto malých Edwardů. Ale copak jsem mu mohla v něčem odporovat? Vzala jsem do ruky propisku a koncentrovala se z části na to, abych ji samým rozčílením nezlomila. Načárala jsem na lištu Isabella Marie Masenová a odhodila ten kus papíru od sebe, jako kdyby byl otrávený.

„Děkuju,“ řekl Edward vroucně. Pravdou bylo, že mě nerozzuřily peníze. Vlastně jsem ani nezuřila. Zakrývala jsem tím nesnesitelnou bolest z toho, že jsme tu potvrzovali, že z Edwarda vážně jednou vyprchá život.

„Sakra, kam jsem dal klíče?“ zasyčel a hrabal si v kapsách.

„Dal jsi je mně,“ upozornila jsem ho a podala mu je.

„Vážně?“

„Ne, schovávám ti je schválně,“ odsekla jsem a zakroutila hlavou. Edward si přilepil ovládání k obličeji, aby viděl na milion tlačítek, co ovládání auta nabízelo.

„Potřebuješ brýle,“ řekla jsem a on mě ignoroval. „Edwarde, slyšíš mě?“

„Žádné brýle nepotřebuji. Vidím dobře.“

„Nevidíš dobře už dva roky. Myslíš, že jsem si nevšimla, že jsi přestal číst?“

„Bello, já brýle nepotřebuji,“ zopakoval a probodl mě pohledem.

„Tak čočky.“ Zafuněl a dupal k autu. Sakra. Přicupitala jsem ke dveřím a tiše vlezla na sedadlo. „Dobře, tak ne. Já ti budu předčítat. Jen se mnou mluv,“ prosila jsem a on si třel kořen nosu. To dělal vždycky, když chtěl ještě něco namítat, ale pro naše dobro to zahnal.

Jednou v noci jsem se vrátila z obchodu, abych doplnila lednici. Edward ležel na pohovce a k mému překvapení nespal. Koukal na televizi, a to na Pretty woman.

„Už se zase na to koukáš?“ zeptala jsem se se smíchem a posadila se vedle něj, abych mu složila hlavu do klína.

„Vždyť jsem to neviděl několik let,“ namítnul dotčeně.

„No, pokud si dobře vzpomínám, tak naposledy včera,“ utrousila jsem a kreslila mu kolečka po stehně.

„Ne, to jsem nekoukal,“ odporoval a já k němu zdvihla pohled.

„Ale ano. Seděl jsi přesně tady a zíral na to celý večer, protože jsem byla na lovu. Když jsem odcházela, byl jsi v polovině.“ Napjal čelist a zakroutil hlavou.

„Snad bych si pamatoval, žes byla včera na lovu,“ přecedil.

„No, a já si to asi pamatovat nebudu, ne?“ řekla jsem ironicky a on vyskočil na nohy.

„Ano, tvoje upíří paměť. My víme,“ dodal a odcházel do ložnice. Ani jsem nevypnula televizi a pokračovala za ním.

„Vyčítáš mi to?“ zavrčela jsem.

„Ne,“ štěkl a zabouchnul mi dveře před nosem. Otevřela jsem je a šla za ním jako ocásek až do postele, kam ulehnul a ukázal mi záda. Ty svalnatá záda jsem zbožňovala, a tak jsem na ně přilepila rty a přitiskla se na něj celým tělem.

„Vůbec mi to neulehčuješ, když na mě takhle…“

„Bello, jdi ode mě,“ pronesl vážně a kladl důraz na každou slabiku.

„Co?“ vydechla jsem a doufala, že se otočí a řekne, že to byla legrace.

„Prostě se mě nedotýkej.“

„A to proč? Jsi můj manžel,“ připomněla jsem mu tu úžasnou skutečnost. Odtáhl se ode mě a vylezl z postele. Podle jeho výrazu jsem věděla, že je zle.

„Proč? Protože jsem skoro o čtyřicet let starší, než ty!“ Já věděla, že tohle jednou přijde, ale přesto jsem naivně doufala, že si to srovná v hlavě a uvědomí si, že mezi námi dvěma je to naprosto něco jiného, co se vymyká všem rovnicím a pravidlům.

„No a?“

„Jak – no a? Jak můžeš říct – no a?“

„Nechápu tvůj problém,“ mlžila jsem, i když jsem přesně věděla, o co jde. Jenže já už mu to vysvětlovala milionkrát a bylo to jako mluvit do zdi, takže radši budu hrát hloupou.

„Bello, nenuť mě, abych řekl něco, čeho bych litoval,“ zašeptal s napnutou čelistí.

„Edwarde, já tě miluju. Navěky. Víš, jak je to silné. Tak přestaň hrát tohle divadlo a pojď spát.“

„Nejdu.“

„Sakra, miloval si Emily! Víš, jaké to je!“ Oba jsme zůstali mlčet, protože tohle jméno bylo tabu, stejně jako celé to téma. Neměla jsem to vůbec vypustit z úst, ale stalo se. Teď si ponesu následky. Možná bych se měla tiše vytratit na lov. Sice jsem po včerejšku plavala, ale ještě to nebylo nepříjemné. Radši budu šplouchat, než být teď tady a snášet tichou domácnost.

„Jdu na lov. Nevím, kdy se vrátím,“ hlesla jsem a vyskočila z okna. Běžela jsem a nezajímala se o to, kam. Cestou vzteky porazila pár palem. Zavřela jsem oči a snažila se vypnout, a tak jsem doslova zválcovala les. Rozhodla jsem se v lese přečkat aspoň den nebo dva. Nechtěla jsem být bez Edwarda, ale on teď nemohl být se mnou. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila Hankovo číslo.

„Ano?“ ozvalo se a já se radostně usmála, když jsem slyšela aspoň jeho hlas.

„Ty nevíš, kdo ti volá?“ zeptala jsem se a zasmála se.

„Já… Promiň. Nějak už mi to dneska nemyslí.“

„Vždyť jsme ve skoro stejném časovém pásmu…“

„Jsem v nemocnici,“ přerušil mě unaveně a já sklapla.

„Proč? Co je ti?“

„Mně nic. Dawn pracuje srdce jen na třicet procent…“

„Co? Jak? Proč… Proč o tom nic nevím?“ vypískla jsem a vylezla si do koruny palmy a sledovala mořské vlnobití.

„Protože nechci, aby se to na tebe valilo ze všech stran. Máš svých problémů dost.“

„No, tak to je kravina. Jste moje rodina. Bude v pořádku?“

„Musí se šetřit, a to pořádně.“

„Fajn. A co ty?“

„No, co já? Táhne mi na sedmdesát. Žádný ráj to není, ale jsem spokojený. Máme zahradu a nové sousedy, co v jednom kuse vyhrávají na celé okolí. Člověk se ani nemůže vyspat…,“ rozpovídal se. Pořád ještě učil, i když už měl nárok na důchod.

„A co Adrian?“ zeptala jsem se, když skončil. Ten pacholek se mi skoro nikdy neozval.

„Adrian… Myslím, že se z tebe konečně dostal.“

„Prosím?“

„Nebyl by rád, kdyby věděl, že ti to říkám, ale bylo to trochu jinak, než demonstroval na veřejnosti. Ale má přítelkyni. Jsou spolu čtyři roky a před dvěma měsíci ji požádal o ruku.“

„Páni,“ vydechla jsem a snažila se to všechno absorbovat. Nebyla jsem tam pár let a tolik se toho zase změnilo. Jen já se neměnila. Bylo to, jako by se celá planeta otáčela, a já byla úplně mimo – uzavřená v bublině. Jen díky Edwardovi jsem nebyla úplně izolovaná, protože jsem každou změnu prožívala s ním. „Hanku, známe se padesát let… Je to tak hodně a mně to přijde zároveň tak málo…“

„Protože se snažíš zapadnout do lidského světa. Vždycky to budeš vnímat na dvou frekvencích.“

„No… To je super.“ Zaslechla jsem zapípání a následný hlas zdravotní sestry.

„Musím běžet. Chybíš mi, Bello,“ rozloučil se, a než jsem stačila odpovědět, telefon byl hluchý. Zůstala jsem bez pohnutí a čekala, až přejdou dva dny. No, nakonec jsem to vydržela jen ten jeden den a druhý den večer se vrátila. Odrazila jsem se od oblázků na cestě a dopadla hladce na terasu. Edward ke mně seděl zády v křesle a já se zaradovala, že na mě čeká.

„Promiň za ten včerejšek,“ šeptla jsem a položila mu ruku na rameno. Pomalu sklonil hlavu, aby se podíval na moji dlaň, a pak trhnul hlavou ke mně. Oči měl prázdné a zmatené. Snažil se na mě zaostřit.

„Kdo jsi?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 28. kapitola: