Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 27. kapitola

08.04.2012 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4894×

Neberu si prince z pohádky. Nejsem dcera krále, kterou zlá macecha zavřela do věže, a nedala jsem své živé srdce princi, co mě statečně vysvobodil. Ale nebyla jsem ani žena, co potkala muže v kavárně a zamilovala se do něj. Edwardův a můj příběh byl mnohem spletitější a ne tak jednoduchý a láskyplný. Nebyla totiž nouze ani o nenávist a minulost, kterou jsem měla vypálenou na sítnici. Ale i přesto jsem byla stejně šťastná – ne-li víc – jako ta princezna z pohádky.

„Ty jsi tak krásná,“ šeptla rozněžněně Dawn, když mi upravovala sukni.

„Myslíš?“ hlesla jsem a zírala na svůj odraz v zrcadle, kde stála sněhová královna s mahagonovými vlasy po pás a zlatýma očima.

„Co s těmi vlasy. Vyžehlit a…“

„Ne. Necháme je takhle.“ Jistě, jen ať si zkusí vyžehlit moje nezničitelné vlasy s ocelovou texturou. A pak může taky zkusit letět na Uran papírovou vlaštovkou. Je tam stejné pravděpodobné procento úspěšnosti.

„Tak dobře. Bože, ukaž. Musím se na tebe ještě jednou podívat,“ přikázala a obrátila mě k sobě. Podívala jsem se jí do očí, které byly skelné, a ona snad nevědomky natáhla prsty k mé tváři. Pohladila mě fascinovaně po líci a měla jsem pocit, že studuje povrch mé kůže.

„Bello, jak ti může být dvacet sedm?“ zeptala se s živým zájmem a já couvla.

„Víš, přiznávám, že jsem neodolala botoxu,“ odpověděla jsem a předstírala zahanbení. Překvapeně zamrkala.

„Ve dvaceti sedmi letech? Co budeš dělat, až ti bude padesát?“ vypískla. To mi nebude nikdy…

„To budu řešit, až mi bude padesát,“ řekla jsem a usmála se, abychom se nakonec nepohádaly, protože ženský, co si píchají botox, jako pijí vodu, ztrácí výraz, a někdy to s nimi dopadne dost bledě.

„No, fajn,“ hlesla a zvedla ještě jednou nevěřícně obočí. Ať mě má klidně za idiota, ale ne za mrtvou stvůru.

„Jsi připravená vdát se?“ zeptala se a podala mi lodičky.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem a zatřepala rukama, abych vypadala, že mám nějaké reakce.

„No, páni,“ vypadlo z Adriana, když jsem se na něj otočila.

„Nápodobně,“ řekla jsem, protože ty platinové vlasy a šedé oči k tomu smokingu ladily dokonale. Třásly se mu ruce, ale byl čistý a oholený. Kdybych necítila jeho krev, byl by vážně pěkný chlap.

„Bello, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se. „O samotě,“ dodal a podíval se na svoji matku.

„Aha. Dobře. Počkám dole,“ řekla a tiše se vytratila.

„Co se děje?“ zeptala jsem a vklouzla do bot.

„Nic. Jen, než to uděláš, měl bych ti něco říct,“ začal a já přemýšlela, co to tak může být, „protože pak budeš vdaná, a to bude pozdě. Pravdou je, že jsem do tebe zamilovaný…“

„Moment! Cože?“ vyštěkla jsem a zůstala němě zírat.

„Uklidni se, nevěsto. Já vím, že ty miluješ Edwarda navěky, a tak dále. Ale chtěl jsem ti říct, že až bude nejhůř - a já jsem tady z celého toho kruhu nejmladší, takže bych měl být naživu, až se to stane – budu tu pro tebe jako tvůj přítel,“ domluvil a já myslela, že odpadnu.

„Adriane, ty mě nemiluješ, rozumíš. Já – jako upír – vydechuji vůni, která ti zatemnila mozek. Navíc ještě tenhle nelidský vzhled a ty fetuješ, takže…“

„Miloval jsem tě dávno před první dávkou.“

„To je jedno, ale pořád ti zatemňuji neúmyslně mozek.“

„I kdyby to tak bylo, moje city to nezmění. Ale to neřeš – já se z toho dostanu. Tohle není láska navěky,“ řekl s lehkostí a já doufala, že není předstíraná. „Tak jo. Taky počkám dole,“ řekl a vycouval z místnosti s očima zapíchnutýma v podlaze. Snažila jsem se s tím srovnat, i když mi to moc nešlo. On ví, co jsem, a stejně se do mě zamiluje. To je… inteligent. Kdybych mu řekla, kdo mu zabil tátu, nechtěla bych vidět, jak by obrátil. Nikdy se to nesmí dozvědět. Ať už by náš vztah jakkoliv prapodivný, měla jsem ho ráda jako svého přítele a nechtěla bych o něj přijít. Protože jak sám řekl – až bude nejhůř, budu ho potřebovat. A měla jsem ho ještě radši, když se zachoval tak, jak se zachoval. Jen mi to oznámil a zachoval si tvář. Nemlátil kolem sebe pěstmi a nekopal nohama, protože si beru jiného. Věděl, co pro mě Edward znamená. Věděl, že je to moje životní láska, respektoval to a nakonec mi ještě slíbil přátelství. To ho neuvěřitelně šlechtí.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a uhladila si těsné šaty, co mi splývaly po těle jako mléčný vodopád. Já se vážně vdávám!

Cesta do zahrady, kde se brali Hank a Dawn, byla krátká a já necítila ani kapku nervozity. Možná to bylo špatně, ale vážně jsme se s Edwardem znali tak dlouho a zažili toho tolik, že jsem to šla jen stvrdit. Věděla jsem, že mě miluje, a tohle byl jen obřad, při kterém se pod to ještě podepíšeme. Ale žádný podpis nedokáže vystihnout upíří lásku a lásku člověka k upírovi.

Z auta mi pomohl Hank a já na něj usmála, protože se taky obětoval aspoň na svatbu a oholil se.

„Připravená?“ zeptal se a já zakroutila očima.

„Proč se mě pořád všichni ptáte, jestli jsem připravená?“

„Protože se vdáváš. Vstupuješ do posvátného svazku manželského.“

„No, zní to děsivě,“ podotkla jsem a postavila se s ním před bránu a čekala, dokud nezačne znít Wagnerův pochod.

„Taky to děsivé je, ale dá se to zvládnout,“ řekl a zazubil se.

„Nepomlouvej přede mnou manželství. Ještě jsem do něj ani nevstoupila a už se mám začít bát?“

„To je individuální záležitost,“ pronesl.

„Jistě, pane profesore.“ Vtom začal hrát klavír a já se teatrálně zhluboka nadechla.

„Díky, Bello, za všechno,“ šeptl Hank, když jsem nakročila. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Za co?“

„Zachránila si mi život a díky tobě jsem viděl věci, které mě změnily, a já vím, že k lepšímu.“ Jen jsem přikývla, protože už nebyl čas. Kráčeli jsme uličkou a já hledala to jediné, co jsem chtěla vidět, a to Edwarda. Když jsem ho konečně našla, chtěla jsem přeskočit všechny tyhle pitomosti, a vrhnout se rovnou na něj. Bylo těžké zkrotit tu touhu, a tak jsem se mu zaklesla do očí a nechala se jimi očarovat, abych šla jako zhypnotizovaná – jako zamilovaná.

„Miluju tě,“ zašeptal jen pro mé uši, když jsem byla ještě několik metrů od něj.

„Miluju tě,“ naznačila jsem rty a on se usmál. To tempo bylo trýznivě pomalé, no, nakonec jsem se dočkala a Hank vložil moji ruku do Edwardovy.

„Opatruj ji,“ šeptl s ostřím hrozby a šel si sednout. Nebýt mých smyslů, vůbec bych netušila, že za našimi zády sedí desítky lidí. Oddávající začal pronášet ta slova o svobodné vůli, lásce a manželství. Vůbec mě to nezajímalo a věnovala všechnu pozornost jen Edwardovi. Říct – miluju tě – zabere dvě vteřiny. Ale dokázat to trvá celý život… Můžeme začít.

„Já, Isabella Marie Volturiová, beru si tebe – Edwarda Anthonyho Masena, za svého právoplatného manžela a budu tě milovat a ctít…,“ odříkávala jsem náš slib. Nechali jsme to u klasického slibu, protože jsme s Edwardem věděli, co mezi námi je, a že slova na to všechno nestačí, takže jsme si žádný nepsali. Nepotřebovali jsme to – věděli jsme to. I svatba byla jen symbolická věc v podstatě, i když jsem ji strašně chtěla. Prostě to mělo zcela jiný význam.

Když mi sliboval Edward lásku a oddanost, prožívala jsem čisté, neředěné štěstí, co mě hřálo u mrtvého srdce, a já se v něm topila stejně jako v jeho zeleném pohledu. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jeho tvář nebyla zbrázděná vráskami a v jeho očích bylo tekuté zlato… Nechtěla bych to za žádnou cenu zpět, protože jsem milovala Edwarda Masena a ne Edwarda Volturiho, který už neexistuje. Tenhle Edward s ním neměl společné nic. Tomuhle Edwardovi jsem věnovala svoje kamenné srdce a on ho s vděčností a vřelostí přijal.

„Ano,“ řekl hrdě.

„Ano,“ zopakovala jsem se stejnou hrdostí a doufala, že ji všichni slyšeli.

Oddávající nás prohlásil za manžele a my to konečně mohli stvrdit prvním manželským polibkem, protože na to jsem se těšila od začátku nejvíc. Líbali jsme se sice pořád, ale každý polibek byl jedinečný a každý byl vyryt do mé neomylné paměti. Jeho ruce majetnicky sevřely můj pas a já neodolala jeho zrzavým vlasům a zaplula do nich prsty, stejně jako jazykem do jeho úst. Byl to hluboký a dlouhý polibek – svatebčané museli čekat, až si přestaneme dokazovat fyzicky, jak moc se milujeme.

Pak jsme se od sebe odtáhli a ještě jednou se zadívali tomu druhému do očí. Otočili jsme se na všechny a ti vybuchli do jásotu a potlesku. Hank naštěstí nebrečel, ale Dawn měla oči jako dva rubíny, když si utírala slzy z tváří.

http://www.youtube.com/watch?v=lWxhIiwNvwc

Hledala jsem Adriana, abych měla svoji rodinu pospolu v záběru, ale odpovědí mi byl jeho hlas, co se linul z reproduktorů, když začal zpívat svým překrásným hlasem. Překvapeně jsem se podívala na Edwarda. Ten se usmál a pustil mě ze své náruče, aby zasedl ke klavíru.

V druhé řadě se náhle zvedli s trumpetami a zanotovali Adrianovi do rytmu písně All you need is love od Beatles, ale tohle byla značně upravená verze. Dokonalá verze. Když vyskočili do uličky dva naši známí s kontrabasy, plakala jsem nad krásou toho okamžiku. Zbožňovala jsem tu píseň – Edward to věděl, a teď mi ji tu hráli na mojí svatbě. Objala jsem si rukama hrudník a nechala se unášet štěstím až do nebes. Netušila jsem, že svatba může být tak dokonalá.

Adrian se mi díval do očí a k mé úlevě tam nebyl žádný smutek. Schovala jsem si obličej na chvíli do dlaní, a pak zase vykoukla, protože tohle bylo pro mě. Tolik krásy pro jednu zrůdu.

„Děkuju,“ šeptla jsem a podívala se na Hanka, který se mi smál, když viděl moje rozpoložení. Pak jsem zase obrátila svoji pozornost na Edwarda, co kouzlil s klávesy klavíru. Nemohl hrát tak, jako dřív, kdy se jeho prsty rozběhly a po chvíli byly neviditelné, ale pořád to uměl. Měl tři sta let cviku a jeho hra mě pohltila – už jenom proto, že ty tóny tvořil on.

Dnešek byl nekrásnější den v mém životě a já věděla, že to tak bude navždy. Den, kdy si upír vzal člověka, který ho miluje.

Po hostině - kdy jsem nenápadně házela dort pod stůl – a tanci přišel čas se rozloučit. Definitivně. Tedy, definitivní to bude jen s Dawn, ale věděla jsem, že čas strávený s Hankem se taky ztenčí, protože nebudeme už bydlet kousek od sebe.

„Měj se krásně, Dawn. A dej pozor na tohohle génia,“ zašeptala jsem jí do ramene.

„Vždyť se ještě uvidíme,“ zavzlykala. Netušila, že my dvě se už nemůžeme nikdy vidět.

„Budeš mi chybět, Dawn,“ řekla jsem a pustila ji. Usmála se a šla obejmout Edwarda. Na řadu se dostal Adrian.

„Jsem ráda, že tam nakonec půjdeš,“ přiznala jsem, protože jsme se dohodli, že půjde na léčení. A já mu věřila, že tam vážně půjde. Mluvila jsem s jejich doktorem, takže to budu kontrolovat, a když bude něco špatně, přijedu a srovnám ho latě.

„Jo. Nikdy se nepřestanu stydět za to, že jsi to viděla,“ hlesl a odvrátil pohled. Já pokrčila rameny.

„Ty víš něco příšerného o mně a já o tobě. Jsme si kvit.“ Objal mě.

„Nezapomeň. Jsem tvůj přítel,“ zašeptal mi do ucha a pustil mě. Na konec bylo to nejhorší. Hank.

„Takže,“ hlesl.

„Takže,“ odpapouškovala jsem a on mě bouchnul pěstí do ramene v přátelském gestu.

„Asi bych měla říct, že mi budeš chybět,“ řekla jsem a potlačovala pláč.

„A budu?“ zeptal se hloupě.

„Nejvíc na světě,“ vydechla jsem a přitiskla se na něj. „Jsi jediný, který mi věřil v každé situaci a nikdy mě nezradil. Udělal jsi toho pro mě tolik. Děkuju ti.“ Hladil mě po vlasech a tvář si položil na temeno mojí hlavy.

„Ale to nejdůležitější jsem ti nesplnil,“ litoval a já zakroutila hlavou a podívala se na Edwarda.

„Dal si mi lásku a rodinu. Víš, není to to, po čem jsem toužila nejvíc a vždycky toužit budu, ale jsem šťastná.“ Edward na mě kývnul, abych už šla, protože letadlo čeká.

„Sbohem, Bello.“

„Neříkej sbohem, Hanku, Zní to, jako kdybychom se už nikdy neměli vidět,“ napravovala jsem ho.

„Jsem jen člověk. Nikdy nevíš, co se může stát.“ Zmateně jsem se na něj podívala, ale to už při nás stála Dawn a Edward. Můj manžel mě chytil za ruku a vedl mě pryč. Ještě jsem se naposledy otočila, abych se podívala na svého nejlepšího přítele, který se klidně usmíval, ale oči měl skelné. Měl pravdu. Je člověk. Stejně jako Edward.

„Připravená na líbánky?“ zeptal se a já se zase dívala jen na něj.

„Nejsem živá a ani panna. Budou to líbánky snů,“ slíbila jsem a Edward se na mě zamračil.

„Můžeš přestat s těmi sarkastickými poznámkami?“ zeptal se.

„Ale to nebylo sarkastická poznámka. Líbánky si vážně užijeme.“

A tak jsme opustili New Hampshire a já netušila, že až znovu spatřím ty zelené lesy, moje štěstí bude ztracené…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 27. kapitola: