Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 26. kapitola

06.04.2012 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4737×

Edward slavil třicáté páté narozeniny a já – my oba jsme si uvědomili, že se musíme odstěhovat. Už jsme tu bydleli skoro deset let a já nezestárla ani o den. Dawn si mě už tolikrát prohlížela a ptala se, jak to dělám, protože ona sama měla s Hankem po čtyřicítce. Moje odpověď už přestávala být věrohodná, protože mi mělo být o deset let víc, než mi skutečně je.

Přišel čas odejít a tohle byla poslední příležitost se rozloučit. Říct sbohem jediné rodině, kterou mám, a začít někde nový život. Jako už tolikrát…

„Kam půjdeme?“ zeptal se Edward, když jsem mu zapínala košili.

„Kam budeš chtít,“ odpověděla jsem, protože je to jeho lidský život a já chci, aby ho prožil, kde bude chtít. Všechno, co chtěl, bylo svaté, protože jsem ho milovala. Kromě jediné věci, která byla zase posvátná z jiného důvodu.

„Mně na tom nezáleží. Chci být na nějakém místě, kde budeš moct vycházet přes den ven a kde budeme mít klid.“ Usmála jsem se a on si opřel čelo o to moje. Ještě stále jsem mu neřekla, že jsem se do něj vážně zamilovala, přestože vím, jak chutná upíří láska už přes pět let. Asi věřil tomu, že ho ani nikdy milovat nebudu, a tak mu to řeknu dneska… Snad to bude ten nejhezčí dárek, co bych mu mohla, v rámci svých možností, dát. Kdybych byla člověk, dala bych mu rodinu, ale teď mu můžu nabídnout jen svoji věčnou lásku.

„V tom případě to vidím na Kanadu nebo Aljašku,“ řekla jsem a nastavila mu záda, aby mi zapnul zip na šatech. Přilepil mi u toho rty na rameno a zdálo se, že by je radši svléknul, než zapnul.

„Musíme tam,“ opakoval si a odstoupil ode mě.

„To musíme,“ souhlasila jsem. „Mám pro tebe navíc překvapení,“ oznámila jsem a on na to nereagoval zrovna nadšeně. Jen pokýval hlavou a vzal si ze skříně kabát.

„Nebude ti v tom zima?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Ne, nebude. Neboj. Myslím, že v mém věku už se zvládnu obléknout,“ řekl a nebyla v tom žádná jízlivost. Prostě byl tak uvolněný… dospělý. Stálo mě značné úsilí, abych ve společnosti nevypadala jako jeho dcera, a ani se nechovala jako sedmnáctiletý teenager, a myslela jsem, že to mi to jde, dokud jsem neslyšela, jak si naši známí povídají o tom, že Edward by si měl najít někoho ve svém věku a založit si rodinu, protože já jsem pravděpodobně jen zlatokopka, a tak dále. V restauraci se jednou číšnice zeptala Edwarda, co si dá dcera… Ale zvládali jsme to oba dobře. Po všem, co se stalo, bylo tohle to nejmenší.

„Ruku, zlato,“ šeptl, když jsme šli k Dawn a Hankovi.

„Ale je zima a já…,“ začala jsem, ale umlčel mě tím, když rozhodně propletl své prsty s mými.

Před dveřmi jsem se zastavila, protože jsem mu to chtěla říct dřív, než kolem nás bude plno lidí.

„Dám ti ten dárek teď,“ rozhodla jsem a on přimhouřil oči. „Neboj se. Není to nic strašného, tedy možná je, protože se do tebe zamiloval upír.“ Ztuhnul a přiblížil se k mému obličeji, jako kdybych tam měla něco vepsáno, a on si to až z těsné blízkosti mohl přečíst. Chvíli mě propichoval očima a vynechal dýchání. Pak si oddechnul a zase se narovnal.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se, no, on měl jiné plány. Chytil mě pod bradou a na mě spadala zelená sprcha z jeho očí.

„Můžeš mi to říct v té správné verzi?“

„Miluju tě?“

„Ne jako otázku.“

„Miluju tě.“ Úlevně se usmál, a pak si sáhnul do kapsy. Klekl na jedno koleno a já netušila, co jde teď provádět. Asi jsem to věděla, ale přišlo mi to tak neuvěřitelné, že jsem to nebrala v potaz.

„Jsem rád, že sis to konečně přiznala,“ začal a já se zamračila.

„Tys to věděl?“

„Říkal jsem ti, že se tvoje city jednou změní. A tak se můžeme vzít ještě předtím, než odejdeme, a mít tam tak svoje přátelé. Isabello Volturiová, miluju tě a chci, aby sis mě vzala, protože jsi pro mě důležitější, než můj vlastní život – důležitější, než cokoliv na světě. Chci, abys byla moje a nosila mé jméno, a tak se konečně zbavila toho hnusného, italského příjmení, protože to už k tobě nepatří,“ promluvil pevně a otevřel černou, saténovou krabičku. Vystavil tím na svět obrovský briliant na jemném kroužku z bílého zlata.

Tohle byl ten nejkrásnější zážitek v mém předlouhém životě. On vlastně ani nemá konkurenci, protože dřív bylo všechno jen v šedivých barvách. Až když jsem zase potkala Edwarda, tak to proťala duha.

Najednou jsem pocítila strašnou potřebu všechno uvést na pravou míru, protože kdysi jsem strašně toužila po tom, obrat ho o to, co by mohl v lidském životě mít, protože to zase on vzal mě. Teď už ne a já potřebovala, aby to věděl.

„Edwarde, já… Nikdy ti nebudu moct dát dítě. Nikdy se mnou nebudeš mít rodinu a nezestárneme spolu a kolem nás nebudou běhat vnoučata…“

„Ptal jsem se, jestli si mě vezmeš. Na to se odpovídá ano nebo ne,“ přerušil mě a naprosto ignoroval moji poznámku.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla jsem konečně, protože na tohle jsem byla sobecká dost. Vyndal prstýnek a navléknul mi ho na prst. Potom ho políbil a vstal, aby obdaroval i moje rty.

„Miluju tě,“ řekl a já už mu na to konečně mohla plnohodnotně odpovědět.

„Miluju tě.“

O dva dny později, kdy jsem už plánovala dokonalou svatbu, což bude nakonec to rozloučení s New Hampshirem, se mi na displeji ukázalo číslo, které jsem už dlouho neviděla, a to stejně jako jeho majitele.

„Adriane?“ hlesla jsem do telefonu a čekala na odpověď. Už předtím, než mi odpověděl, jsem věděla, že bude něco špatně.

„Můžeš pro mě přijet na letiště?“ zeptal se unaveně.

„No… Jo, můžu.“

„Dobře. Počkám před halou,“ ukončil rozhovor a telefon byl v tu ránu hluchý. To bylo stručné. Nasedla jsem do auta a přijela pro toho ztraceného a nalezeného. Myslela jsem, že i když jezdí po celém světě a rozdává autogramy, tak si na mě vzpomene a třeba se ozve. Nevděčník.

Zastavila jsem a dívala se ke dveřím, ale slyšela jsem splašený dech z druhé strany. Jakmile otevřel a vítr mi přivál jeho vůni do nosu, myslela jsem, že ho zabiju. S čepicí, kapucou a brýlemi hodil na zadní sedadlo jedinou tašku a zapadl do sedačky vedle mě.

„Ty kreténe,“ zavrčela jsem a natáhla se po jeho ruce. Snažil se mi jí vyrvat, ale to bylo směšně malé úsilí. Vytáhla jsem mu rukáv a podívala se do loketní jamky. „Ty jsi takovej debil,“ přecedila jsem skrz zuby a zavřela oči, abych se už nemusela dívat na fialové skvrnky po jehlách.

„Drtíš mi ruku,“ sykl.

„Nejradši bych ti ji utrhla!“

„Není to tvoje starost.“

„A čí teda? Víš co? Vypadni z auta. Nechci tě ani vidět.“ Jen seděl a nevím, na co zrovna mohl myslet, protože jsem mu do obličeje přes fousy, kšilt a brýle neviděla. Pokoušela jsem se přijít na to, jestli už nemá propadlé tváře. Pořád se ani nehnul a zřejmě mě nebral vážně, a tak jsem se přes něj natáhla a otevřela dveře. Chytila jsem ho za rameno a vyhodila ho na silnici. Zase jsem dveře zavřela a rozzuřeně odjížděla pryč. Vrčela jsem si sama pro sebe a zavadila o zpětné zrcátko. Stál na stejném místě se shrbenými rameny a já praštila pěstí do palubky, kterou jsem tím poslala do věčných lovišť. Zacouvala jsem zase zpátky a málem přejela pár lidí. Šeptali si nadávky, zatímco jsem čekala, až Adrian zase nastoupí.

„Takže, co se stalo?“ zeptala jsem se a snažila se znít vyrovnaně. „Teda… Vidím, co se stalo. Bože, já bych tě nejradši zabila.“ Zas tak vyrovnaná jsem nebyla.

„Prostě se to stalo. Párkrát, ale už jsem s tím skončil, takže si nedělej starosti,“ zašeptal naprosto nevěrohodně. To mě naštvalo ještě víc.

„Adrine, ty jsi, do hajzlu, zkurvenej feťák! Je mi z tebe zle!“ Feťáci nepotřebovali, aby je někdo litoval… Byl to odpad lidské společnosti. Jejich krev kysele páchla a mně to ani nesevřelo krk.

„Nejsem feťák,“ odporoval.

„To si myslí většina feťáků. Tohle, kamaráde, vyřešíme. To si piš,“ prskala jsem nervně.

„Nic řešit nepotřebuju. Jen mě vezmi domů.“

„Domů? Zbláznil ses? Myslíš, že tě takhle může vidět tvoje máma, která tě nade všechno miluje? Zlomilo by jí to srdce.“ Nikdy jsem ho neměla podporovat, i když měl talent. Měla jsem přihlížet tomu, jak studuje medicínu, stejně jako všichni v jeho rodině. Potom by se nic takového nestalo. Mlčel a já jela rovnou k nám. Byla jsem ráda, že je ticho, protože jsem byla moc podrážděná na to, abych komunikovala jako normální člověk.

„Jsi zasnoubená?“ zeptal se, když po chvíli zvednul pohled od podlahy, a podíval se na můj prsten.

„Hm.“

„Bereš si Edwarda?“

„Koho jiného?“

„Nevím… Kdy to bude?“

„Tenhle týden.“

„Aha,“ hlesl a zase sklopil hlavu dolů.

Zajela jsem hladce do garáže a vystoupila. Třískla jsem s dveřmi až nebezpečně tvrdě a nevraživě sledovala Adriana, jak vratce stojí na nohou.

„Kdy jsi naposled spal?“

„Už nevím.“

„No, to je prostě super,“ podotkla jsem a vedla ho po schodech nahoru. Edward nebyl doma, protože zařizoval něco ve městě. „Teď se vyspíš,“ nařídila jsem mu a otevřela dveře do pokoje pro hosty. „A potom si promluvíme o tom, co dál,“ uzavřela jsem to a zabouchla za ním dveře. Měla jsem takovou chuť ho pořádně zmlátit, jenže to by mi moc dlouho nevydržel. Ale já to z něj dostanu i tak. Cítila jsem zvláštní potřebu ho chránit, abych mu vynahradila jeho dětství, o které jsem ho vraždou jeho otce připravila. Tímhle způsobem můžu říct – je mi to líto.

Mohla bych sice cítit výčitky za všechny, co jsem kdy zabila, ale já se prostě nakrmila, a pak šla dál, i když se mi to nelíbilo. Ale pak přišel Adrian. Následek mého konání a já se tak poprvé mohla podívat do tváře někomu, komu jsem zničila rodinu a vidět ten smutek, který mi do té doby zůstával utajen.

Svezla jsem se na podlahu vedle dveří a zamrzla v tureckém sedu. Čekala jsem bez dechu a pohnutí až do večera, dokud se neprobudil a neosprchoval se. Když si vyčistil zuby, vešla jsem do pokoje a posadila se na postel. Vypadnul z koupelny a já se mu tak poprvé mohla pořádně podívat do tváře. K mé úlevě ještě neměl ty typické, propadlé tváře a nepřítomný pohled.

„Tak pojď. Chci všechno slyšet,“ pobídla jsem ho a ukázala na místo před sebou.

„A můžu se aspoň obléknout?“ zeptal se, protože měl jen ručník kolem pasu.

„Ne. Nejsi první chlap v ručníku, kterého jsem viděla, takže si sedni okamžitě na zadek,“ přikázala jsem mu a on rezignoval.

„Co chceš slyšet konkrétně?“

„Jak se to stalo?“ Promnul si oči a lehl si. Civěl do stropu a nejspíš přemýšlel, jak začít.

„Koncerty, turné… Není to zase taková zábava. Všechno na mě dolehlo a já už byl… Nezvládal jsem to, a tak jsem do toho spadnul.“

„Co přesně?“

„Kokain a…“

„Mlč,“ přerušila jsem ho. „Kdy jsi měl poslední… dávku?“

„Včera.“

„Adriane!“

„Skončil jsem s tím. Už to svinstvo nechci vidět!“

„To bohužel nestačí,“ odpověděla jsem mu na jeho naléhání a vstala. „Nebude to trvat dlouho a budeš se třást jako osika. Řekni mi, co teď?“

„Peněz mám dost. Koupím si dům a…“

„O peníze nejde. Ale teď mi řekni, co s tebou mám dělat já. Mám tě poslat na odvykačku?“

„Jsem dospělý. Nikam mě posílat nebudeš….“

„Ne, Adriane! Ty nejsi dospělý. Sakra, místo toho, abys už zakládal rodinu, fetuješ. Měl sis vážit toho, cos měl. Ne, všichni máme ty možnosti,“ dodala jsem tiše a on se poprvé zatvářil opravdu provinile. „Takže co?“

„Prosím tě, já tam nechci,“ šeptnul a já si povzdechla.

„Rozmyslím si to. Proberu to s Edwardem a ty zatím odpočívej. Aspoň tě budu mít pod dozorem.“ Poslušně přikývnul a já byla ráda, že mu pomůžu. Kdybych ho z toho nevytáhla, byla by to moje osobní prohra.

„Díky, Bello.“

„Je zač, protože já mám chystat svoji svatbu.“ Podíval se na mě zpod dlouhých řas těma šedivýma, velkýma očima.

„Můžu tam? Myslím na tvoji svatbu?“

„Nechci tě tam,“ zasyčela jsem okamžitě. Zase jen přikývnul a sklopil pohled. „Ale asi se to bez tebe neobejde, protože jsi tak nějak moje rodina a té já si dovedu vážit. Je to zázrak, víš, když má upír rodinu. Vlastně je to nereálné. Ani Volturiovi nejsou rodina. V gardě je upírka, která má schopnost upevňovat vztahy a tvořit vazby mezi nimi. Také je dokáže roztrhat…,“ rozpovídala jsem se a dostala se do situace, kdy jsem mu vyprávěla o svém životě – neživotě. Vlastně většinu věděl, ale jen zprostředkovaně a já to chtěla všechno říct sama.

„Ty se tak hrozně nenávidíš,“ konstatoval a já se rozhodně nesnažila mu to vyvracet. „Přitom jsi tak výjimečná.“ Smutně jsem se usmála.

„Víš, Hank a Edward mi to pořád předhazují. Jak jsem si dokázala udržet lidskost a vůbec, jak jsem strašně lidská, ale skutečnost je taková, že nemám s lidmi společného nic. Moje emoce jsou jiné, a když neuvažuješ jako člověk, co na nic z toho nevěří, uvědomíš si, že i fasáda je naprosto odlišná. V těle mi koluje jen jed, nemám orgány… Všechny se spálily při přeměně. Moje vlasy nepřestřihneš, moje kůže je tvrdší než diamant… Mozek mi funguje úplně jinak. Ty dokážeš myslet jen na jednu věc, ale já na několik. Nejsem člověk a vždycky to tak bude. Ať už ostatní říkají cokoliv…“

„Klidně breč. Mně to nevadí,“ řekl, když se mi zlomil hlas.

„Já brečet nemůžu. Mám sice v očích jed, ale ten těm dvěma kamenným koulím jen dovoluje se hýbat. Vy máte slzy kvůli ochraně a zvlhčování, ale proč by něco chránilo a zvlhčovalo mrtvou… žulu?“ zeptala jsem se řečnicky a schovala si obličej do dlaní, protože mi můj pláč bez slz připadal odporný. Adrian mě objal a já mu zůstala přitisknutá na hrudi. Ještě, že Edward není doma, protože tohle mohlo vypadat divně.

„Musíš mi slíbit, že toho všeho necháš a začneš žít,“ zašeptala jsem a zkusila nevnímat ten kyselý pach jeho krve.

„Slibuju.“ Pokývala jsem hlavou a odtáhla se.

„To bys měl, protože život je to nejcennější, co máš. Važ si ho.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 26. kapitola: