Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 6. kapitola - Volterrský dvůr

Torta


Setkání s osudem - 6. kapitola - Volterrský dvůrCo nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

6. kapitola - Volterrský dvůr

Komediantský vůz přijížděl po hrbolatém dláždění k bráně na vnitřní nádvoří hradu a Esmé se zachvěla. Měla zvláštní pocit. Podobalo se to trémě, ale trémou trpívala jen jako malá, už dávno si byla svým uměním jistá. Ale přece jen malá nejistota v ní byla. V tak vznešeném prostředí, na šlechtickém dvoře se jim ještě nikdy nepodařilo vystupovat. Jestlipak jejich skromné umění bude pro takové panstvo dost dobré? Odmění je potleskem nebo se budou ušklebovat nad falešným pozlátkem jejich kostýmů?

Manuel od Carlislea věděl, že bratři Volturiovi jsou znalci umění všeho druhu. Byli mecenáši malířů a sochařů, hudebníků i divadelních společností, na jejich dvoře často byli hosty nejpřednější umělci své doby. Ti budou určitě nároční a jejich hosté taky. Manuel byl ale na svou bandu hrdý.

„My se za sebe stydět nemusíme,“ tvrdil. „Jsme akrobati a obratní žongléři, o Esméině tanci ani nemluvě. Ať některý z malířů nebo muzikantů předvede dvojité salto mortale! Ať zkusí chytit alespoň jeden z hozených míčků a poslat ho zpátky do vzduchu tak, aby vzápětí mohly chytit jiný! Ať zkusí hodit nožem tak, aby se zabodl, natož aby ještě trefil přesně cíl! Naše umění je stejně dobré jako jejich, možná dokonce lepší, o to nemám strach. A muzikanti jsme taky – copak nehrajeme a nezpíváme Esmé k tanci?“ Odfrkl si, obrátil oči v sloup a všechna pochybnosti zahnal mávnutím ruky.

On se na vystoupení těšil. Konečně dojde uznání a zasloužené odměny za ty roky dřiny a nepohodlí ve voze a pod širým nebem. Hubené roky, kdy země, kudy projížděli, byly zničené povstáními a vojenskými taženími. A jestli tentokrát konečně bude odměna dostatečná, a podle Carlisleových slibů se zdálo, že ano, budou moci to věčné harcování pověsit na hřebík, doma v Andalusii si koupit malý domek s vinicí a dožít svůj život v klidu. Z Maria by nakonec mohl být vážený statkář, jestli se jim dobře povede. To byl jeho dávný sen. Viděl na svém synovi, že komediantský život není pro něj. Byl moc jemný a útlocitný, a i když Carmen tvrdila, že život ho okřeše, Manuel by ho toho rád ušetřil. Když práce nejde od srdce, celý život má člověk zkažený, to dobře věděl.

Vrzla vrata a livrejovaní sloužící je nechali vjet na nádvoří. Spustili postranici vozu a přiběhli další pacholci, aby jim pomohli nanosit dovnitř vybavení a rekvizity. Manuel komandoval co a kam, Pablo nosil se sloužícími a Carmen s Esmé zmizely uvnitř, kde je služka odvedla do místnosti, vyhrazené jako šatna. Šly dlouhou klenutou chodbou, kterou osvětlovaly jen louče na stěnách; z kamenných zdí sálal chlad a Esmé přejel po zádech mráz. Je to tu tak ponuré… tady že bydlí její láska? Ale nejspíš je zavedli do traktu pro služebnictvo. Panstvo bude mít určitě prostory útulnější a přepychově zařízené.

Služebná otevřela dveře a ony vešly do celkem útulné místnosti, osvětlené svícemi i loučemi. Na zdi viselo velké zrcadlo, zdi byly bíle omítnuté, kolem stálo několik lenošek a křesel, dva stolky, určené k rozložení líčidel, velká skříň a dvě komody. Opodál toaletní stolek s majolikovým umyvadlem a dvěma džbány, jedním s horkou a druhým se studenou vodou, v poličce pod umyvadlem byly složené ručníky.

„Až se upravíte, zazvoňte, prosím. Ples už začal, vaše vystoupení je naplánováno na půlnoc jako zlatý hřeb večera,“ oznámila jim služebná. „Pokud potřebujete pomoc při převlékání, pošlu sem komornou.“

„Není třeba,“ odmítla Carmen, která se rychle probrala z úžasu nad tím přepychem. Takhle vybavenou místnost nečekala. „Jsme už oblečené. Jen dokončíme úpravy.“

„Na toaletním stolku jsou líčidla, můžete je použít, pokud chcete,“ dodala služebná, uklonila se a nechala je o samotě.

Když za ní zapadly dveře, Carmen se usadila u toaletního stolku, zadívala se do zrcadla, zamračila se na první vrásky, které se jí dělaly kolem očí, a pak se otočila na Esmé, která rozpačitě postávala u dveří.

„Maj´ tu to nejlepší zrcadlo, jaký jsem kdy v životě viděla.“ Rozhlédla se po komnatě, zhodnotila pohledem čalouněné lenošky a křesla, ocenila v duchu vykládané komody a majolikovou mycí soupravu a pak spokojeně ohrnula ret.

„Jsou bohatí. A jestli k nim patří i ten tvůj doktor, mohla by sis sednout do měkkýho. Jen nebuď hloupá, pořád to říkám.“

Esmé zavrtěla hlavou, ale mlčela. Už nechtěla s Carmen na tohle téma rozpřádat hovory, příčilo se jí měřit lásku penězi a prospěchem, který by jí z toho kynul. Jako by Carmen jejich cit pošpinila. Chtěla Carlisleovi dát všechno co měla, chtěla ho milovat, chtěla, aby miloval ji; poprvé v životě chtěla zjistit, kam by ji zavedly jeho rty, ruce, tělo… Pokaždé, když na to pomyslela, rozhořely se jí líce a ten oheň se pomalu přesouval dovnitř; cítila jak taje, jak jí běhá mráz po zádech, jak jí buší tep ve spáncích i jiných místech, kde se dřív nikdy neozval. Ale pak jí do těch představ vždycky zaznělo cinkání peněz, vyvolané Carmeninými řečmi, a ty krásné pocity zhořkly a zešedivěly. Nechce za svou lásku nic jiného než tu jeho, ale měla strach, že jí to neuvěří. Carmen jí do duše nalila jed a Esmé měla ošklivý pocit, že nemá právo na štěstí. Nikdy nebudou moci být spolu. Neožení se s ní, vlastně jí ani neřekl, že by o to stál, a i kdyby, ona nemůže přijmout. Nemůže se Carlisleovi rovnat stavem ani bohatstvím, vždycky to bude vypadat, že si ji koupil. Ale svou lásku mu dát může, jen si za ni nevezme nic. Nikdy.

„Co s tebou je, holka? Jsi bledá jako smrt, vzpamatuj se trochu!“ nespokojeně si ji prohlížela Carmen. „Takhle nemůžeš vystupovat. Budu tě muset nalíčit, jinak se na tebe nikdo ani nepodívá.“

Vstala a začala se prohrabovat v líčidlech na stolku, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Jen pojď dál, Manueli,“ Carmen se ani neotočila a dál hledala na stolku růž na tváře. Teprve Esméin povzdech a měkký mužský hlas ji přiměly se podívat, kdo to vlastně vešel.

„Dobrý večer, dámy.“ U dveří stál Carlisle, ale v první chvíli ho ani nemohly poznat. Ten tam byl jeho obvyklý zjev. Byl oblečený jako nejpřednější kavalír; sněhově bílá košile vykukovala zpod brokátové krátké vesty, na sobě měl krátké kalhoty a kabátec ze stejné látky, bílé punčochy a černé střevíce, u boku se mu houpal kord. Jen oproti současné módě neměl na hlavě paruku jako všichni vznešení páni, světlé vlasy měl svázané sametovou stuhou do copu, v ruce držel kobouk a právě s ním zametal podlahu v hluboté úkloně.

„Nám není třeba se klanět, drahý pane,“ přivítala ho Carmen koketním úsměvem, když překonala první překvapení. „Co vás za námi přivádí?“

„Chtěl bych si promluvit se slečnou Esmeraldou, jestli je to možné,“ pronesl Carlisle obřadně. Esmé vykulila oči. Co ho sem přivádí, co tak důležitého jí musí říct, že to nemohlo počkat po vystoupení, přece za ní měl přijít! Ale než stačila domyslet, Carmen už odpovídala a významným úsměvem naznačovala, že chápe.

„O samotě, že? Samozřejmě, ponechám vám soukromí. Sice bych jí měla dělat gardedámu, ale v našich kruzích se to nebere tak přísně,“ hlaholila a po cestě ke dveřím Esmé štípla do ruky, jako by jí chtěla připomenout, aby se nechovala jako husa. „Využij toho, ty hloupá,“ pomyslela si ještě, zavřela za sebou dveře, pak se na chodbě rozhlédla a vydala se najít Manuela.

Esmé zatím nespustila z Carlislea oči. „Co se děje?“ hlesla; náhle ji přepadl ošklivý pocit, že to, co jí přišel říct, se jí nebude líbit. Jako by slunce náhle zastřel mrak.

„Já… nevím, jak začít.“ Carlisle rozpačitě držel v rukou před sebou klobouk a upíral na Esmé úpěnlivé oči. Jako by ji předem odprošoval za to, co jí poví, jako by předem žádal o smilování, o rozhřešení. A Esmé v tu chvíli věděla, co zazní, byla si jistá, že ví, co uslyší.

„Prostě to řekni,“ pronesla se zoufalou odvahou. „Je konec, viď? Přišels‘ mi říct, že tě nejsem hodna, že nemůžeš svázat svůj život s komediantkou. Že to všechno byla chyba, žes mě nikdy neměl líbat, nikdys‘ mi neměl říkat, že mě miluješ; co na tom záleží, že já tebe ano?“

A najednou jí Carlisle klečel u nohou, objímal její boky s tváří zabořenou do jejích sukní, jeho hlas zněl zpočátku tlumeně, ale zněla z něj beznaděj, jako by vzlykal.

„Odpusť, lásko, to jsem nechtěl. To já nejsem hoden tebe; máš pravdu, že nic z toho se nemělo stát. Ale ne proto, že bych tě nemiloval; jsi jediná, kdo probudil mé dávno mrtvé srdce a vždycky už bude patřit jen tobě. Ale ty nevíš, kdo jsem, ty nevíš, co jsem; nikdy jsem neměl dopustit, aby se to stalo, ale byl jsem sobec a doufal jsem ve štěstí. Ale už se nesmíme vidět, hrozí ti nebezpečí, hrozí ti smrt. Nesmím ti říct, proč a kým jsem vázán, smíš vědět jen tolik, že jsem prokletý a nechci tě strhnout s sebou…“

Esmé nechápala ani polovinu toho, co jí tu říkal. Z těch slov slyšela jen jediné – miluje ji a pro její bezpečí se jí hodlá vzdát. Vzala jeho hlavu do dlaní, vzhlédl k ní, a když uviděla jeho zmučené zlaté oči, podlomily se jí nohy a ona klesla na kolena do jeho náruče.

„Je mi to jedno. Půjdu třeba do pekla, jen když to bude s tebou,“ vzlykla a polykala slzy.

„Nesmíš, to nesmíš. Chci, abys žila, zapomeň na mě; jsi mladá a krásná, vdáš se a budeš mít děti a já budu vědět, že jsi šťastná. Buď šťastná i za mě,“ šeptal jí do vlasů a utíral jí slzy. Když k němu vzhlédla, neudržel se a políbil ji.

Klečeli naproti sobě, Carlisle ji objímal se zoufalou touhou už ji nikdy nepustit, líbal ji a v duchu se s ní loučil, navždy, do její smrti. Věděl, že on už žít nebude nikdy.

xxxx

Ples vrcholil. V nádherné taneční síni ozářené stovkami svící ve zlacených nebo snad dokonce zlatých svícnech stáli hosté podél stěn. Společnost před chvílí dotančila a teď sledovala vystoupení komediantů, jak jim bratři Volturiovi slibovali, zlatý hřeb večera.

Carlisle stál za sloupem a jeho zrak byl neustále upřený jen na jednu postavu v krvavě rudých šatech. Na dívku štíhlou jako proutek, s kaštanovými vlasy smotanými do uzlu a ozdobenými jeho růžemi, na dívku, které jeho polibky uměly vehnat nach do lící a rozzářit oči, která ale byla dnes smrtelně bledá a její oči? Nebyla v nich ani jiskřička života. „Co jsem to jen udělal?“ vyčítal si v duchu.

Vedle něj stál Felix, jeden z gardy volterrských vládců, a upřeně zíral na totéž, co Carlisle. Mračil se, a když zavrčel, upoutal Carlisleovu pozornost.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle.

„Voní, ta holka tak voní… Ty ji necítíš? Jak to sakra můžeš vydržet?“ Felix na něj upřel černé oči a znovu zoufale zavrčel.

„Ovládej se,“ zavrtěl Carlisle nesouhlasně hlavou, ale uvnitř ho sevřel strach. Felix vypadal žíznivý. Jestli se neudrží, jak ho zastaví? Posunul se blíž, aby na něj dosáhl.

Uprostřed tanečního parketu končil Pablo s Manuelem žonglérské vystoupení; akrobatické skoky už měli za sebou. Ukláněli se a sklízeli zasloužený potlesk, pak odběhli stranou, usedli na židle a do rukou vzali kytary. Carmen se postavila k nim; zazněly první akordy a ona poprvé tleskla.

Do středu parketu vyšla Esmé, ruce zdvižené v taneční póze. Melodie se pomalu rozbíhala a pohyby té nejkrásnější tanečnice, kterou kdy viděl, se zrychlovaly zároveň s ní. Zpočátku pomalé a ladné pohyby paží, prohnutá bedra a hrdě vztyčená šíje, pak v souzvuku s hrdelně zpívanou divokou písní prudší a prudší otáčky, zdvihy a víření kastanět v jejích dlaních, a celou dobu z její tváře nezmizel soustředěný výraz. Neusmívala se jako jindy. Carlisle už její tanec viděl tolikrát, chodil na každé jejich představení, a přece mu připadalo, že ho vidí dnes poprvé. Esmé do něj vkládala svou duši, a dnes to nebyla veselá a šťastná duše. Dnes to bylo loučení, loučení navždy, pohřeb zklamaných nadějí a první lásky. Zazněl poslední akord a Esmé, prohnutá jako luk v závěrečné póze, se narovnala, uklonila a odběhla stranou. Vypadala tak nešťastně, jako by ji potlesk a déšť zlatých mincí, které pršely na parket jako ocenění jejího umění, ani nezajímaly.

Pablo s Manuelem sesbírali mince a pak sloužící přinesli dřevěnou desku, kterou podpěrami vzpřímili na jedné straně parketu, poblíž sloupu, za kterým stáli i Carlisle s Felixem. K desce vyzývavým krokem došla Carmen a postavila se zády k ní. Rozpažila ruce a zády přitiskla na plochu, lascívně se usmívala a čekala. Naproti už stál Manuel s připravenými navajos, rozpřáhl se a nůž zasvištěl vzduchem jako šíp, zabodl se těsně vedle Carmenina pasu a zadrnčel, že to bylo slyšet v celém sále, náhle ztichlém jako hrob.

Esmé stála opodál a marně se snažila Carlislea ještě alespoň jednou zahlédnout. Přejížděla zrakem po kolem stojících vznešených hostech a náhle ji na jejich vzhledu něco upoutalo. Mají divné oči… tamhleten kavalír jako by je měl rudé, a ta dáma za ním taky. Nebo se jí to zdálo? Klame ji zrak ve světle svící? Přepadl ji velmi podivný pocit. Zadívala se na tři hlavní hostitele dnešního večera a po zádech jí přejel mráz. Byli podivní. Stejně jako Carlisle neměli na hlavách paruky, už tím se od svých hostí odlišovali. Dva z nich měli smolně černé vlasy, jeden téměř bílé, přestože byl mladý a krásný. To byli vlastně všichni. Jen jejich tváře byly bledé a pohled jejich očí tvrdý a nesmiřitelný. To k nim je Carlisle vázán? Jich se bojí? Ale jak a proč?

Potlesk společnosti ji upozornil na skončené číslo a ona vyběhla ke Carmen, aby pomohla sklidit nože z desky. Už to nějaký čas nedělala, v posledné době si s Carmen vyměnily role. To jen na tenhle večer přesvědčila Carmen Manuela, aby ji nechal dělat figurantku, prý aby se rozloučila se svou kariérou. A Manuel pro klid v rodině souhlasil. Carmen s Manuelem se ukláněli a Esmé zatím za jejich zády vytahovala navajos z desky, když tu ale zpoza sloupu zaslechla zavrčení. Vzhlédla a uviděla černé oči, jak ji lačně sledují. Lekla se, ruka jí sjela po ostří nože a ona vyjekla bolestí. Její dlaň se plnila krví. Řízla se.

Najednou se kolem ní začalo dít něco, co vypadalo jako hrůzný sen, jako noční můra. Zpoza sloupu vyrazil vysoký mladík s černýma očima, vrčel a zrak upíral na její ruku. Vypadal hladově. A nebyl sám. Vrčení se začalo ozývat ze všech stran. Esmé zmateně zírala do davu černých očí, svátečně vystrojení hosté cenili zuby a plížili se k ní, připomínajíce spíš divou zvěř. Vyděšena couvla a poraněnou ruku svírala v té druhé. Koutkem oka viděla Manuela a Pabla, jak se k ní snaží prodrat, najednou Pablo vykřikl a zmizel v davu, vzápětí zahlédla, jak Manuela jeden z hostů povalil na zem a jak ho… líbá na krku? Ne, nelíbá! Teď zvedl hlavu a od úst mu kape krev!

Vykřikla hrůzou, když ji popadly něčí studené ruce a strhly ji stranou. Pak viděla Carlislea, jak popadl toho černookého kolohnáta, zvedl ho a jako hadrovou panenku hodil do blížícího se davu. Otočil se k ní, strhl ji do náruče a přitiskl své rty na její krk.

Zaslechla vzteklé zavrčení z několika hrdel, pak Carlisle zvedl hlavu od její šíje, zavrčel v odpověď a zasyčel: „Táhněte! Ona je moje!“

Znovu přitiskl rty na její hrdlo a táhl ji ze sálu pryč. Jen koutkem oka zahlédla, že Carmen povalil další z hostů, a v uších jí zněl výsměšný smích jednoho z Volturiů:

„Takže přece jen nejsi tak imunní, příteli! Stačí kapka krve!“

Carlisle se ani neotočil. Jen se rychle sehnul, popadl Esmé do náruče a jako blesk se řítil chodbami ke vstupní bráně. Až tam ji postavil na nohy, spěšně ji políbil a vtiskl jí do dlaně měšec s penězi.

„Seber Maria a utečte co nejdál, než přijdou na to, že jsi přežila, lásko. Musíte se zachránit, utíkej jako o život. Já musím zůstat. Říkal jsem ti, že jsem prokletý,“ dodal zlomeně.

Esmé upřela na Carlislea vyděšené oči, najednou si vzpomněla, kdy se poprvé setkali. Vzpomněla si na postavu v lese a na laň, padlou u jeho nohou, a ze sevřeného hrdla dostala jen jedinou větu: „A ty... jsi stejný jako oni?“
Zavřel oči, tvář mu zkřivila bolestná křeč, pak na ni pohlédl a se zoufalstvím v očích pomalu přikývl.
Pak poodstoupil a zašeptal: „Už se neuvidíme. Utíkej, spas se!“

Předchozí *   Shrnutí *   Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 6. kapitola - Volterrský dvůr:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!