Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 5. kapitola - Ultimátum

14.11.2010 (17:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1630×

5. kapitola - Ultimátum

Esme se vrátila do domečku zrůžovělá a oči jí svítily jako lucerničky. Řekl jí, že ji miluje! A pak ten polibek… ještě teď jí srdce tlouklo jako zvon. Nikdy dřív nic takového necítila, ale věděla, že kdyby chtěl, nechala by se od něj líbat po zbytek svého života. A asi nejen líbat… Jenže pak najednou jako by zamrzl. Omluvil se, a když se ho zmateně ptala, co se stalo, zašeptal: „Miluji tě, Esme, ale nemám právo tě chtít. Nesmím tě chtít. Nejsem takový, jak mě znáš.“

Nechápala to. Jaký jiný by měl být? A tak zavrtěla hlavou.

„To není pravda. Jsi milý, hodný, starostlivý, jsi takový, jakého jsem si tě…,“ nervózně polkla a nadechla se, „zamilovala. Protože já tě taky miluji.“ Objala ho kolem krku, přitiskla se k němu a tentokrát ho políbila ona. A on se nebránil. Když už jí nestačil dech a museli se od sebe odtrhnout, přitulila se k němu a on jí do ucha vydechl: „Nezasloužím si tě.“

A pak už musela jít, aby se ji Manuel nevydal hledat – šla přece jen pro vodu. A teď, stále ještě zadýchaná, položila vědro v kuchyni vedle ohniště a snažila se upravit si rozcuchané vlasy.

Carmen si ji změřila od stolu, kde měla vytažený kostým na zítřejší večer a ještě na něm něco spravovala.

„Stalo se něco?“ zeptala se zvědavě a Esme se zarazila. To je to na ní tak poznat? No jistě, Carmen má s takovými příhodami bohaté zkušenosti, ta pozná všechno!

Zavrtěla hlavou a špitla: „Ne, nic.“ Nechtěla se svěřovat zrovna Carmen. Zase by měla ty její řeči. Jenže Carmen nebyla včerejší, a když viděla, jak se Esme zasněně usmívá a sahá si rukou na rty, svitlo jí.

„Políbil tě, co? Já to věděla! Věděla jsem, že se mu líbíš! Nebuď hloupá, Esme, a drapni ho, dokud je čas. Brzy odjedeme, užij si a něco z něho vymáčkni, dokud to jde,“ usmála se potměšile a významně povytáhla obočí.

Esme se zamračila; Carmeniny řeči už znala skrz naskrz, ale dnes jí vadily dvojnásob. Jako by pošpinily to, co se událo mezi ní a Carlislem, jako by z citu dělaly obchod. Ten polibek byl tak… nečekaný, a přestože byl v podstatě nevinný, Esme si nebyla jistá, co to s ní vlastně provedl. Cítila se zvláštně. Chtělo se jí usmívat a zároveň plakat štěstím, mrazilo ji a polévalo horko a trnuly jí dokonce i prsty na nohou. Když cítila Carlisleovy rty na svých, někde hluboko uvnitř se v ní rozhořel oheň, jehož plamínky se jí šířily tělem a zapalovaly jiskřičky vzrušení v každém kousku její kůže. Tak taková je láska? Protože jedním si byla jistá – miluje Carlislea. Miluje ho tak, že neví, co si počne, až z Volterry budou muset odjet, a to už dlouho trvat nebude, v tom měla Carmen pravdu. Jen co se Mario zotaví, aby snesl cestu. Jejich představení už viděl kdekdo, zítra vystoupí dokonce v paláci a pak bude čas hnout se na další štaci. A jí zůstane jen pár uschlých růží, vzpomínka na polibek, při kterém málem omdlela štěstím, a bolavé srdce. Proč jí to chce Carmen zošklivit? I to málo, co může dostat? Obvykle mírná, povolná Esme najednou cítila, že toho má dost. Tentokrát mlčet nebude.

„Proč to děláš, Carmen? Proč ze všeho musíš ždímat peníze? Proč chceš prodávat dokonce i mě? Nikdy jsem ti nic špatného neudělala. Pracuju stejně jako vy všichni, vydělávám tancem a akrobacií, peru, vařím, zašívám, starám se, jak to jde. Vím, že nemám rodiče, vím, že jste se mě s Manuelem ujali a živili mě, ale myslím, že jsem si to vždycky bohatě odpracovala. Tak co ti na mně vlastně vadí?“

Carmen se zarazila. Takhle s ní Esme ještě nikdy nemluvila a ona najednou nevěděla, co říct. Kousla se do rtu. Vlastně má ta holka pravdu. Pracuje stejně tvrdě jako ostatní, možná dokonce tvrději, jenže… s ní se život taky nemazlil.

„Takhle to u komediantů chodí, děvenko. Mě se taky nikdo neptal, když jsem byla mladá. Když byly peníze za vystoupení, byly. Když ne, dalo se prodat i něco jinýho. Třeba dívčí tělo. Za přízeň hezký holky zaplatí rád pán i kmán. Taky jsem se ze začátku cukala, ale víš co? Nakonec se mi to líbilo. Docela mě i mrzelo, když pak Manuel nechtěl, abych… Žárlil. Prej že chce vědět, že jeho děti jsou opravdu jeho!“ odfrkla si opovržlivě.

Esme na ni vykulila oči. „Copak tys ho neměla ráda?“

„Měla a mám, co by ne. Ale to se nevylučuje. Můžeš mít ráda jednoho mužskýho a přitom se těšit i s jinejma. Jenže Manuel by mě přerazil,“ zamračila se Carmen. Pak se zkoumavě zadívala na Esme.

„Tobě se ten doktůrek líbí, co?“ Když Esme neodpověděla, ušklíbla se. „Jen nezapírej, líbí, to poznám. A že se líbíš ty jemu, to je stejně jistý, jako že se ráno rozední. Dal nám peníze na pronájem tohohle domku a pro moje krásný oči to nebylo. Chceš se mu líbit, nebo ne?“

Esme váhavě přikývla. Jistěže se mu chce líbit! Ale přece ho nebude svádět! Není pouliční holka, to prostě nedokáže.

„Jenže Carmen, já se mu líbím. Říkal to. Jenže se mu nechci nabízet!“

„Tak víš co? Oblíknout se tak, aby ti to slušelo, to není nabízení. A jestli ho to trochu nažhaví, tím líp. Tím se nic nezkazí. Zítra budeš jen tancovat, figurantku na házení nožema můžu Manuelovi dělat zas jednou já,“ zablýsklo se jí vypočítavě v očích. Zatím jí její plán na získání role vychází. Honem pokračovala, než Esme začne něco tušit. „Ty se soustřeď na to, aby z tvýho tance všem jen přecházel zrak. Počkej tady.“ Vstala a zmizela za dveřmi pokojíku, který obývala za kuchyní. Chvíli bylo slyšet jen šustění látky a pak se vynořila - v náručí záplavu rudého hedvábí.

„Tumáš, zkus si je. Ty jsou moje, v těch jsem kdysi tančila já.“

Esme nevěřícně zírala na nádherné šaty s bohatými volány a hlubokým výstřihem lemovaným černou výšivkou. Vypadaly jako plamen, ohnivé a krásné a svůdné. Co se to s Carmen stalo? Najednou jako by z ní byl někdo úplně jiný.

„Jsi si jistá, Carmen? Mám přece svoje šaty, třeba tyhle ještě někdy budeš potřebovat,“ bránila se nesměle.

„Teď po mně přebíráš štafetu ty a já se s tím musím smířit, i když se mi nechce,“ pokrčila rameny Carmen. „Seš holt mladší, v tom má Manuel pravdu. Já se vztekala hlavně proto, že se mi to nechtělo přiznat. Žárlila jsem a budu žárlit dál, na to vem jed. Ale úspěch vystoupení má přednost. A myslím, že až tě v těchhle šatech doktůrek uvidí, vypadnou mu voči.“

xxxx

Kéž by, pomyslela si Esme, když si před popraskaným zrcadlem přihlazovala sukni rudých šatů na bocích. Kéž by mu vypadly oči. Nebyla marnivá, ale myšlenka, že by se Carlisleovi líbila tak, až by mu přecházel zrak, se jí nečekaně zavrtala pod kůži. Chtěla by to. Chtěla by, aby se mu líbila, aby ho přitahovala, aby se nedokázal ovládnout…, aby ji líbal, hladil jako včera. Aby sebrala odvahu a hladila ho i ona. Nebyla včerejší, život v komediantském voze postrádal intimitu soukromých ložnic; ledacos už zahlédla i zaslechla a dobře věděla, jak to mezi mužem a ženou chodí. Stejně ale, i když ji teď poprvé v životě muž přitahoval, nedokázala překonat přirozený ostych a dotýkat se ho tak, jak o tom horečnatě snila. Možná, kdyby měli víc času… ale nemají ho. Ona brzy odjede, on určitě nevymění život váženého lékaře mezi bohatou šlechtou za kočovný život nejchudších, žijících na okraji lidské společnosti. Vždyť ani právo na pohřeb v posvěcené zemi nemají!

Zarděla se při poslední myšlence, která jí bleskla hlavou. Co by dělala, kdyby se stal ten zázrak a on ji požádal, aby zůstala s ním? Zradila by své dosavadní živitele? Zahodila by svou čest a hrdost za možnost poznat rozkoš těla a štěstí dvou lidských bytostí, i kdyby mělo trvat krátce? Protože to, že by ji chtěl jako svou ženu, to si nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. S dívkami jako ona se bohatí mladíci nežení. Nikdy mu nebude rovna, nikdy nemůže doufat v nic jiného, než že by se mohla stát jeho milenkou. Ale ten světlovlasý mladík s horoucím pohledem barvy roztaveného zlata ji přitahoval takovou silou, že navzdory všem svým předsevzetím o tom uvažovala. Věděla, že nikdy nic podobného necítila, a myslela, že už ani nikdy cítit nebude. Ten mladík byl její osud. A osudu se vzpírat nelze.

Znovu na sebe pohlédla do kalné plochy oprýskaného zašedlého olověného zrcadla a červeň jí zbarvila líce. Co si to tu namlouvá? Políbil ji a to je všechno. Je hezká a patrně se mu líbí, a tak si vzal, co mu nabízela. A ona si hned maluje vzdušné zámky. Ale když jsou ty představy tak krásné…

„Esme, kde vězíš? Už máme načase, musíme jít!“ slyšela zezdola Manuelův hlas.

„Hned jsem dole!“ zavolala, rychle si uhladila neposlušný pramen vlasů, který jí vyklouzl z uzlu v týle, a opravila růži upevněnou v bohatých kadeřích. Vyběhla z pokojíku a nakoukla k Mariovi.

„Drž nám palce, Mario, jdeme na to,“ usmála se na něj ode dveří. „Když to dobře dopadne, dostaneme dost peněz, abychom vydrželi přes zimu.“

„Škoda, že nemůžu s vámi,“ stáhla se Mariovi tvářička lítostí. „Rád bych viděl, jak to vypadá u takových bohatých pánů.“

„Ještě nejsi v pořádku. Až se uzdravíš, ještě toho uvidíš, jen se neboj. Máš před sebou celý život. A já ti to budu všechno vyprávět.“ Vesele na něj mrkla a pak už seběhla schody do přízemí.

xxxx

„Volal jsi mě, Aro?“

Světlovlasý mladý lékař stál před svým pánem a přítelem a upíral na něj pohled mírných, bezelstných zlatých očí.

„Volal, příteli. Jane s Alecem mi říkali, že jsi navštěvoval ty komedianty nějak často. Rád bych věřil, že příčinou byla jen ta tvá podivná záliba v lékařském umění, ale váhám. Netáhlo tě tam náhodou ještě něco jiného? Jedna mladičká dívka, například?“ Aro směrem k mladíkovi napřáhl ruku dlaní nahoru a to vybízivé gesto bylo pozváním, které si žádný z jeho poddaných nedovolil nikdy odmítnout. Carlisle to věděl. Ani jeho přátelství s Arem ho od povinnosti nechat si přezkoumat své myšlenky neosvobodilo. A tak k němu přistoupil a položil svou ruku do jeho napřažené dlaně. Poraženě svěsil hlavu. Teď záleželo jen na tom, v jak milostivé náladě Aro bude.

Ten po chvíli promluvil a z tónu jeho hlasu nebylo možné vyčíst nic. Byl bezbarvý, tichý a klidný.

„Tak. Myslel jsem si to. Sice mě to překvapuje, ale Amorovy šípy si zřejmě nevybírají své cíle. Miluješ ji?“

„Ano, Aro. Nikdy bych nevěřil, že budu natolik požehnán, abych k někomu cítil takovou lásku, ale stalo se to.“

„Jenže je to člověk. Takový vztah není trvale možný. Víš, jak končívají lidští milenci a milenky naší rasy,“ konstatoval nevzrušeně Aro. „Nejsi první, koho popadly takové choutky, ale tělesná láska mezi člověkem a příslušníkem našeho stavu může vyústit jen jedním způsobem. Zabiješ ji. Ať už tě svede její krev nebo tělo, smrt je nevyhnutelná, vzal jsi to v úvahu?“

„Ano, vzal. Ale existuje i jiná možnost,“ pevně prohlásil Carlisle a Aro nechápavě povytáhl obočí. Jiná možnost? Jaká jiná možnost?

Carlisle viděl, že Aro nechápe, co se mu snaží sdělit, a tak pokračoval.

„Prostě to nenechám zajít tak daleko. Já ji opravdu miluji a nedokážu si představit, že bych jí někdy ublížil. Nenechám k tomu dojít.“

Aro na něj vytřeštil oči v němém údivu. Tahle možnost by ho nenapadla ani v nejdivočejších představách. Už byl na světě tisíce let, tisíce let si neodepíral žádný ze světských požitků, nebyl zvyklý se jakkoliv omezovat a taková míra odříkání ho překvapovala a fascinovala.

„Ale příteli! Ty jsi opravdu synem svého otce! Ani anglikánský pastor by nebyl schopen takového sebemrskačství. Nejen že se vzdáváš její i jiné lidské krve, ty se chceš vzdát i požitků těla! Vím, že tě nedokázala rozptýlit nikdy žádná z našich krásek, ale doufal jsem, až jednou tvé srdce promluví, že se změníš. Ale ty jako by ses předem nechtěl svého odříkání vzdát. Zamiluješ se do člověka!“ Náhle Arovi proběhla hlavou myšlenka, která ho osvítila jako blesk z čistého nebe.

„Tak ji proměň! Až bude jako ty, budeš ji mít navěky a bude po starostech.“ Opřel se pohodlně v křesle, spokojený sám se sebou, jak to hezky vymyslel, a vyčkávavě se zadíval na Carlislea v očekávání jeho reakce.

„To ne!“ Carlisle se před zraky svého vládce snažil skrýt zděšení. „To nemohu. Nemohu připravit nevinnou mladičkou dívku o duši, nemohu z ní udělat to, co jsme my, nemohu ji odsoudit k věčnému zatracení. Snad kdyby byla na pokraji smrti, byl bych v pokušení, ale takhle… má před sebou celý život. To se jí raději vzdám, i když budu navěky trpět, nikdy už nebudu milovat nikoho jiného, a to ty dobře víš, Aro. Přes všechno, co říkáš a jak se tváříš, zůstáváš Sulpicii věrný a nikdy ses na jinou ani nepodíval. Jak by ses zachoval na mém místě?“

Aro poslouchal svého mladšího přítele a díky jeho slovům zpytoval to, o čem si myslel, že už nemá. Svědomí. Nakonec shovívavě zavrtěl hlavou.

„Já jsem mnohem větší sobec než ty, Carlisle. Nerozpakoval bych se získat pro sebe to, po čem toužím, a to za jakoukoliv cenu. Jsem zvyklý si brát, co chci, a jiný už nebudu. Nemůžu tvrdit, že chápu tvoje stanovisko, ale zvykl jsem si tě za ten krátký čas, co jsi tady, považovat téměř za syna. Budu tvoje rozhodnutí respektovat a obhájím je i před bratry, ale pamatuj, že tvoje rozhodnutí je konečné. Tu dívku uvidíš dnes naposledy, bude tu vystupovat a to už odvolat nemůžeme. Ale nemůžeme ani riskovat, že se dozví, kdo jsme. Zákon o utajení naší podstaty je jedním z nejpřísněji dodržovaných. Kdyby se dozvěděla, kdo jsme, měla by jen dvě možnosti, a ani jedna by pro tebe nebyla přijatelná, to ty víš. Takže tím to dnes skončí a ty už se s ní setkat nesmíš. A jestli ne…,“ jeho pohled ztvrdl, „přes všechnu náklonnost, kterou k tobě chovám, potrestám tebe i ji. A ty dobře víš, že naše tresty jsou konečné.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 5. kapitola - Ultimátum: