Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 2. kapitola - Co na mě luskáš!

26.06.2012 (16:00) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2524×

„No to si ze mě děláte srandu!“ vypískla Jessica, jen co jsme dorazili na místo určení spolu, s dalšími pěti cestujícími, z nichž jsem některé ani neznala – museli jsme totiž každý vzít co nejvíce lidí, protože jak se ukázalo, ne všichni disponovali řidičským průkazem. Dvě holky a dva kluci se mačkali na sedačkách pouze pro tři a jeden kluk, který se už mezi ně opravdu nevešel, se uvelebil v kufru spolu s taškami. Celou cestu jsem se strachovala, aby nás nezastavila policie – myslím, že by nám nespolkli, že jedeme z volejbalové soutěže.

Jess vypnula motor a v mžiku vystoupila ven, aby mohla obdivovat tu nádheru. Okamžitě jsem ji následovala, aby mi někam neutekla – nikoho jsem tu neznala, a tak trochu mi dělalo problémy mluvit s lidmi, které jsem nikdy neviděla – prostě jasný introvert.

„To je naprosto boží!“ vydechla a očima klouzala po celém tom domě – no, domě, to není vhodné pojmenování. Dovolila bych si tvrdit, že to byl přímo palác. Velká rozloha, spousta oken, malé schodiště ke vstupním dveřím, všude samé květiny nebo sochy… Ještě chyběly věžičky s tajemnou komnatou. Okolo toho všeho se rozprostírala udržovaná zahrada ohraničená zídkou a honosnou příjezdovou bránou. Nevěřila jsem, že v takových rozlehlých panstvích ještě někdo může normálně bydlet, ale jak to tak vypadá, zmýlila jsem se. Ale Aaron taky mohl houknout, že to bude takováhle obrovská budova.

Mezitím se čtveřice vysoukala z toho malého prostoru a začala se protahovat, jak měli ztuhlé tělo z té nepříjemné jízdy.

Postupně přijela všechna auta a zaparkovala, kde se dalo – což díky rozlehlé zahradě nebyl nijak těžký úkol.

„Heeej! Lidi!“ zahalekal Jacob, popošel o pár schodů nahoru a přitom široce gestikuloval, aby přitáhl všechnu pozornost. „Jak jste si všichni mohli všimnout, tohle je ten dům, kde začne týdenní pařba! Vím, že byste nejraději začali hned, ale máme tu pár organizačních věcí. Zaprvé, z původních dvaceti lidí se jich vyklubalo osmdesát sedm – no není to úžasné číslo?! Také to ale znamená, že není dostatek postelí pro všechny. Nebudu tu dělat nějaký seznam, kdo kde bude spát, takže si prostě zaberte volnou postel a kdo se nevejde, obstará se mu něco na podlaze – hlavně nechci slyšet žádné handrkování! Zadruhé, v domě není nikdo jiný než my – jak víte, moji rodiče tu hodně dlouho nebudou a všichni lidi od kuchařek po zalévače květin dostali volno, takže je to jenom naše!“ Na to se ozval ohromný potlesk a pískot, do čehož Jessica ječela: „Bezvaaa!“. „A zatřetí… No, vypadá to, že žádné zatřetí není. Takže vzhůru dovnitř!“ zakřičel a otevřel dveře.

Okamžitě se roztrhla vřava – jeden přes druhého cosi křičeli o zabrání postelí, o kufrech a různých možných dalších věcech. Já jsem hledala Jessicu, protože ještě před chvílí stála vedle mě a najednou se vypařila jako pára nad hrncem.

„Jessico? Jessico?“ volala jsem na všechny strany, ale mezi rozmazanými tvářemi jsem ji nikde nezahlédla. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než vejít do toho obrovského domu a porozhlédnout se tam.

Uvnitř to vypadalo vskutku nádherně. Zdi obkládané dřevem, všude samé obrazy nebo diplomy, sošky, kam se podíváš – možná až trochu moc kýčovité. Po levé straně se táhly točité bytelné schody, také ze dřeva, a ústily do prvního patra, kde to žilo – jak jsem se mohla dovtípit, nacházely se tam pokoje. Povzdechla jsem si, obrnila se proti těm všem lidem a vyrazila nahoru.

Nakoukla jsem do prvního pokoje s broskvově barvenými stěnami, ale ihned jsem byla vykázána s tím, že „tady je to jen pro seattleské lidi a ať vypadnu“. Raději jsem ihned vycouvala, nechtěla jsem si ještě zavařit. U druhého pokoje jsem pořídila skoro stejně. Ve třetím jsem objevila ještě dvě volné postele – akorát pro mě a Jessicu. Teď by ještě chtělo najít tu druhou zmíněnou osobu.

Vešla jsem tedy do další místnosti v bílé barvě, ale ani tady jsem ji nenašla. Začínala jsem být zoufalá – je tu spousta pokojů a než je všechny projdu, ostatní nám je zaberou a my budeme spát na podlaze. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale tak samozřejmě se raději prospím na měkkém, než na nějaké nepohodlné podložce.

„Bello! Bello!“ zakřičel na mě povědomý hlas. Ihned jsem se otočila a uviděla Jessicu, jak na mě zuřivě mává skoro z posledního pokoje, co se nacházel v chodbě. Doběhla jsem k ní s viditelnou úlevou, že jsem ji našla, a hlavně, že se na mě nevykašlala.

„Už jsem něco zabrala,“ ukázala na dvě postele u okna, přičemž na ně nezapomněla dát něco ze svého oblečení, aby to tak i vypadalo, a nikdo nám je nesebral.

Vtom ale přišla do pokoje nějaká holka – byla o půl hlavy vyšší, blonďaté vlasy jí spadaly v loknách až po záda a oblečená v nejlepších značkách přicupitala na jehlových podpatcích k našim postelím, načež mikinu, která tam ležela, jakoby nic hodila na zem a uvelebila se na ní.

Koukala jsem na ni jako na zjevení. Nejen, že se jen tak nestoudně vetřela na naše postele, ale ještě k tomu byla tak krásná, až jsem si připadala jako nějaká umouněná holka, která by tady neměla co pohledávat. Opravdu, potkat tuhle holku a máte chuť se jít zahrabat.

„Sorry, ale jestli sis nevšimla, už jsou zabrané,“ oslovila ji Jess ne zrovna příjemným tónem a založila si ruce v bok. Ta ale o ni nejevila nejmenší zájem. Vytáhla si z kabelky hřeben a začala si česat vlasy – jako by je už tak neměla perfektní.

Nejistě jsem na Jessicu pohlédla. Ta ale svým pohledem propalovala bloncku, která dělala, že ji nevidí.

„Hej!“ luskla jí před očima, aby na sebe upoutala pozornost.

„Co na mě luskáš!“ osočila se na ni, okamžitě nabroušená na nejvyšší míru.

„Zkoušela jsem, jestli nemáš něco s ušima – doporučuju si je pročistit. Jinak bys slyšela, že tyhle postele už jsou obsazené.“

„No, dovol! Já mám uši čisté!“ rozpálila se do ruda, ale přesto si na ně sáhla, aby se o jejich čistotě mohla ujistit. „A je mi jedno, že jste tu byly dřív – nemáte žádný důkaz. Takže co kdybyste byly tak hodné, přestaly mě otravovat a konečně vypadly?!“ ukázala ke dveřím.

„Ale ta mikina…,“ nervózně jsem na ni ukázala a chtěla tak poukázat na skutečnost, že jsme tu opravdu byly první. Ale díky tomu, že jsem tu holku neznala a byla jsem opravdu hodně nervózní, něco jsem jen přiškrceně vybreptla a tak to vůbec nevyznělo tak, jak jsem chtěla.

Bloncka kus oblečení pohotově zvedla – nezapomněla se přitom pořádně nakrucovat – a hodila ji Jess do náruče. „Jaká mikina? Já žádnou nevidím…,“ pokrčila rameny a sladce se usmála. Myslela si, jak to bude mít jednoduché, ale to se přepočítala – to ještě nepotkala Jessicu Stanleyovou, se kterou nehne ani stádo volů, když si něco zamane.

„To myslíš vážně?! Nechtěj mě rozčílit!“ vybuchla moje kamarádka. „Myslíš si, že když jsi nějaká nafintěná nána, že ti svět leží u nohou?! Ani omylem! Takže koukej hodit tím svým nonšalantním zadkem a vypadni! Nebo ti mám pomoct?!“ zvedla obočí, pohodila hlavou a zaujala takový postoj, že to vypadalo, že se opravdu začne prát.

„A ty si myslíš, že mě tímhle vystrašíš?! Tak to se mýlíš! Abys věděla, já se umím prát!“ vystrčila bojovně bradu a šlehala po nás blesky.

Teď asi přišla řada na mě, abych něco řekla a připojila se do slovní bitvy, ale já jaksi neměla co říct. Nijak jsem nevynikala v ohnivých proslovech, po kterých si člověk sednul na zadek. Ne, spíš bych zněla jako ustrašené dítě, které se bojí i vlastního stínu. Což už ostatně dokazoval můj dřívější pokus.

Naštěstí to ale za mě vyřešil někdo jiný. Už to vypadalo, že si opravdu vjedou do vlasů, když se ve futrech dveří objevil Jacob s ležérním úsměvem na tváři. Lehce se opíral o rám se založenýma rukama na prsou a vypadalo to, jako by nás pozoroval už delší chvíli. Jakmile ho ta nána pitomá zaregistrovala, nahodila svůdný úsměv a dělala, že je všechno v naprostém pořádku.

„Dámy, neříkal jsem snad žádné hádky? A jen jdu na obhlídku a už slyším řev na celý barák,“ usmíval se a v očích mu hrály jiskřičky – kdyby se holky popraly, zřejmě by to se zájmem sledoval.

„Pardon, nechtěly jsme na sebe upozorňovat,“ pronesla s kajícným výrazem bloncka a provinile sklonila hlavu. Bylo jasné jak facka, že to hraje. „Ale už jsme se domluvily, jsou na odchodu.“

„Co prosím? Já asi špatně slyším!“ několikrát zamrkala Jess a znovu zaujala hrozivý postoj.

„Ale no tak, prosím. Docela rád bych viděl, jak se perete, ale kvůli pokoji to nemá smysl. Kdybyste se praly o mě, tak jo, to je jiná, ale takhle…,“ kroutil hlavou. „A protože to vypadá, že asi nejste na odchodu a já naštěstí zaslechl snad skoro celý rozhovor, poprosím tady krásku s blonďatou hřívou, aby mě následovala, protože tenhle pokoj si zabraly tyto dvě dámy,“ vysekl nám poklonu jako ve starých filmech. Ohromeně jsem se podívala na Jess, která vypadala úplně stejně překvapeně jako já.

„Já ale nehodlám spát na podlaze,“ ohrnovala ten svůj nosík, a kdyby se dalo zabíjet pohledem, byly bychom obě mrtvé a Jacob skoro taky.

„Myslím, že jsem zahlédl ještě jednu volnou postel, která by mladé dámě mohla vyhovovat. Mohu vás tam dovést?“ nabídl jí rámě jako gentleman. Ihned vyskočila a odešla do jiného pokoje, když viděla, jak se k ní chová.

„Páni,“ vydechla jsem. „Je to…“

„…fakt kus!“ dořekla Jessica a dopadla na postel. „Takový smysl pro humor! A tak galantní!“ rozplývala se.

„Jo. A taky je na nanicovaté nány.“

„Proč všechno hezké musíš hned zkazit?“ zamračila se na mě, ale nemyslela to zle.

„Promiň.“ Nic víc jsem neřekla a dala se na prozkoumávání našeho pokoje. Snad jako jediný měl jenom dvě postele, takže to bylo místečko, se kterým jsme se nemusely dělit. U okna se zelenými závěsy (které se mimochodem výborně hodily ke žluté barvě pokoje) byla přiražená dvě lůžka, na nichž se zrovna válela Jess. V rohu místnosti stála osamoceně prostá skříň a naproti ní stůl se židlí. Nic víc, nic míň. Jak to tak vypadá, kýčovité je to jenom na nejfrekventovanějších místech.

„Toho bych brala,“ povzdechla si Jess do ticha.

„Koho?“ nepochytila jsem to.

„Koho asi,“ zakoulela očima. „Jacoba přece.“

„Neříkala jsi ještě nedávno, že chceš dostat Mikea?“ škádlila jsem ji. „Ale máš pravdu, která holka by ho nebrala,“ pousmála jsem se a začala si vytvářet v hlavě obrázek, jak se spolu držíme za ruce a procházíme se po zahradě, zatímco mi vypráví jednu ze svých vtipných historek – určitě jich musel mít nespočet.

„Bello!“ napomenula mě. „Okamžitě s tím přestaň! Tenhle o nás nemá zájem – a kdyby ano, chci ho já!“ šibalsky se zasmála. Vždycky dokázala uhodnout, kdy si takhle fantazíruju. A jako vždycky měla pravdu – neměl o mě zájem a já budu jen zbytečně zklamaná, až si najde nějakou jinou.

„Já si nemůžu pomoct,“ povzdechla jsem si. „Chci už k sobě konečně někoho najít. Jako opravdu, žádné fantazírování a vymýšlení,“ zaúpěla jsem a plácla sebou do peřin vedle Jess. „Bohatě mi to stačilo s Bradem… Nejdřív jsem se do něj zakoukala, on mě bral jako kamarádku, já se bála ukázat víc… a než jsem se nadála, už měl holku. Musela jsem další půlrok trpět, že někoho má a přesto jsem pořád tajně doufala, že se do mě zakouká…“

„A nakonec to skončilo tím, že přešel na jinou školu a ty jsi měla smůlu. Jo, to si pamatuju. A taky ty trable s Dennisem, Ianem a Jackem,“ vypočítávala na prstech a já se červenala. Jessica byla má nejlepší kamarádka, které jsem svěřovala všechna tajemství. Věděla jsem, že si pořád dává pusu na špacír, takže bylo docela riskantní říkat jí o mých problémech s kluky a vylévat si srdce, ale já jinou kamarádku neměla. I introvertní holka si totiž chce popovídat. A navíc, Jess byla zběhlá, co se kluků týče, a dokázala mi poradit. „Hele, teď máš ale příležitost! Takových kluků tady je, to by v tom byl čert, aby ses nějakému nezalíbila!“ snažila se mi pozvednout náladu.

„O žádné ochlasty opravdu nemám zájem.“

„A kdo tvrdí, že tu jsou samí ochlastové? Ty jsi tady taky a jak je dobře známo, měla jsi nanejvýš pivo. Určitě tu nebudeš takováhle sama.“

„Pardon, dámy,“ ozval se hlas z chodby, načež zaklepal na dveře, čímž přerušil náš rozhovor na téma kluci, „přišel jsem se na vás jenom podívat, jestli náhodou nemáte trauma z té blondýny, kterou jste před chvíli chtěly zabít.“

Obě jsme vyletěly do sedu a snažily si upravit rozcuchané vlasy. V pokoji se opět objevil Jacob s tím svým úžasným úsměvem.

„Myslím, že to spíš má trauma ona z nás,“ zasmála se Jess. „Ale díky, že jsi ji odvedl – uchránil jsi ji od modřin a pěkně mizerné nálady.“

„Bylo mi potěšením,“ uklonil se a smekl imaginární klobouk. „Tak mě napadá – nechtěly byste si udělat okružní jízdu po domě i s výkladem?“

„Moment, prosím, musím se podívat do diáře, jestli na vás budu mít čas,“ začala s ním Jessica flirtovat. Nechápala jsem, jak to dělá – mně dělá potíže jen se s lidmi bavit a ona si tu s ním koketuje jako nic.

„A vida, zrovna tu mám pauzu mezi nabitým programem…,“ ševelila.

„V tom případě,“ odmlčel se a ukázal rukou ke dveřím. Jess vyskočila jako předtím ta bloncka. Hodila po mně pohled, ale nedokázala jsem rozluštit jaký. Znamená přidat se k nim nebo tady právě zůstat a nerušit je? Já vím, v tomhle se moc neorientuju.

Jacob její pohled asi postřehl, protože se hned zeptal: „A co druhá slečna? Poctí mě svou přítomností při vykládání o úžasné historii tohoto sídla?“ Přitom se na mě tak usmál, že kdybych byla kostka ledu, roztála bych na místě.

Nedělala jsem žádné okolky, rovnou přikývla a přidružila se k nim.

***

Snad po hodinovém výkladu pána domu jsme viděly vše, na co se jen dalo koukat. Dokonale jsme byly obeznámeny s historií celé jeho rodiny – a že bylo co poslouchat! A navíc, jak se k nám choval! Někdy nám dělal rámě a každá jsme se do něj z jedné strany zavěsily, jindy jsme se procházeli jen tak… A kdykoliv si někdo chtěl vyžádat jeho přítomnost, odbyl ho tím, že je zaneprázdněn dvěma sličnými slečnami, které nemůže jen tak opustit… připadala jsem si jak v románu Jane Austenové.

Když byla prohlídka oficiálně u konce, Jess si musela odskočit, takže jsem na ni jako správná kamarádka počkala. Společnost mi mezitím dělal Jacob, za což jsem byla vděčná, ale jenom tak napůl. Nedokázala jsem se s ním pořádně bavit – pořád jsem se zakoktávala, pletl se mi jazyk a jen jsem kuňkala. On ale dělal, že to nevidí. A teď nastalo takové to trapné ticho, kdy ani jeden neví, co má říct – on už se namluvil dost, kdežto já jsem pořád mlčela. Proč to té Jess musí tak dlouho trvat?

„Hezká květina,“ plácla jsem to první, co mě napadlo, když už ticho bylo neúnosné.

Otočil se za pestrobarevnou kyticí ve váze – určitě nějaké starožitné, přinejmenším z čínského porcelánu.

„Líbí se ti růže?“ zeptal se a přešel k nim, aby si je lépe prohlédl.

„Ani nevím… nikdy jsem se o květiny nezajímala, ale tahle mě nějak upoutala,“ řekla jsem poloviční pravdu. Květiny opravdu nejsou můj koníček a ta květina mě opravdu neupoutala – prostě mi jen přišla vhod k rozhovoru.

„Jaká se ti nejvíc líbí?“ vrhl na mě zkoumavý pohled. Přejela jsem pohledem po různých barvách růží a zastavila se na modré.

„Ta modrá,“ ukázala jsem na jednu.

„Oblíbená barva, hádám,“ usmál se na mě. Plaše jsem přikývla a začervenala se. „Tyhle jsou zrovna neobvyklé… stejně jako ty.“

Zastavilo se mi srdce a pak se jako o překot rozběhlo. Tváře mi hořely červenou barvou, že bych se směle mohla rovnat těm rudým růžím v kytici. Nevěděla jsem kam uhnout s očima, cítila jsem se úplně bezradná. Jak dlouho jsem snila o takové situaci, že mi kluk něco takového řekne? Milionkrát jsem si to přehrávala v mysli, připravovala jsem si, co na to řeknu… a teď jsem stála jako omámená a sotva se dokázala pohnout.

Jacob se natáhl pro růži, na kterou jsem ukazovala, a vytáhl ji z vázy. Podíval se na ni, potom na mě a pak mi ji s tím nejdokonalejším úsměvem předal. Jako robot jsem ji převzala, očima stále visícíma na jeho rtech.

„Už jsem tady,“ vydechla Jess a přidala se k nám, čímž přerušila můj hypnotizovaný pohled. „Jé, ty jsi dostala růži?“ vyzvídala hned, jakmile si všimla, že ji křečovitě svírám v rukách.

„A tady je druhá růže,“ usmál se na ni, stejně jako na mě, a podal jí červenou. Rázem mě přešla všechna romantika – myslela jsem, že to bylo určené jen pro mě! Ale… co když to udělal jen proto, aby se Jess neurazila? Samozřejmě, určitě…

„Bobe? Bobe!“ zaslechla jsem někoho křičet, takže dohady v mé hlavě ustaly. Za pár sekund se nám ukázal i zdroj toho povyku – kluk s bronzovým hnízdem na hlavě, jemuž vlasy trčely snad do všech stran a vytvářely tak dojem rozcuchaného a sexy účesu. Na sobě měl černou košili, která mu nehorázně slušela, zvlášť k jeho pleti, kterou měl bledou. Nechal si narůst kotlety a… opravdu má zlaté oči?

„Neviděli jste Boba?“ došel k nám. „Kluk s blonďatými vlasy, spoustou pih na obličeji… nemůžu ho nikde najít…“

„Bohužel,“ pokrčil rameny Jacob a já se chystala udělat to samé, když vtom se Jessica plácla do čela.

„Co je?“ ptali se všichni, zvědaví, co z ní vypadne.

„Ta jedna holka od nás z auta si povídala s nějakým Bobem, ne?“ otočila se na mě, aby se o něčem ujistila.

„Je to možný,“ kývla jsem. Pak mi to pomalu začalo docházet.

„Pane Bože!“ vyjekla jsem, když jsem si to uvědomila a přikryla si rukou pusu.

„Tak co je?“ ptali se kluci netrpělivě, chtějíc znát odpověď.

„To jako opravdu je ten kluk zavřený už přes dvě hodiny v kufru našeho auta?!“

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 2. kapitola - Co na mě luskáš!: