Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 15. kapitola

12.05.2011 (22:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 10021×

Edit: Článek neprošel korekcí!

„Zeptej se mě na to, Bello. Odpovím ti,” řekl naprosto vážně. Já si naopak nebyla vůbec jistá tím, na co bych se ho měla ptát. Bylo tu sice pár věcí, které mi vrtaly hlavou, ale nebylo to nic, kvůli čemu bychom si měli kazit tohle nádherné ráno. Edward mě ale stále pozorně sledoval. Bylo na něm vidět, že mi odpovědět chce, ale já nevěděla, kterou otázku očekává, a tak jsem střílela od boku.

„Jak to máš s Jessicou?” Obočí se mu stáhlo k sobě. Dle jeho výrazu jsem usoudila, že tohle nebyla ta otázka, kterou očekával. Ale mě opravdu v tu chvíli nic jiného nenapadlo.

„Nijak. Jsme jen kamarádi,” řekl jen tak ledabyle. Skepticky jsem povytáhla obočí.

„A to rande?” Edward si povzdechl a kroutil hlavou.

„Žádné rande nebylo.”

„Ale Jessica…” přerušil mě.

„Jessica po mně chtěla, abych ji naučil míchat pár drinků, než půjdeme na vysokou. Vzal jsem ji k nám do baru. Rande z toho udělala ona a to jenom proto, protože doufala, že by ses o tom zmínila před Mikem a on by začal žárlit.” Edward protočil oči a pokračoval. „Snažil jsem se ti to vysvětlit, ale tys mě naprosto ignorovala a nechtěla se mnou mluvit. Tak jsem to vzdal, za což bych si teď nejradši naliskal.” Prstem mi přejížděl po hraně čelisti až k bradě. Pak vzal mou tvář do dlaně a přejel ji palcem.

„A proč jsi s ní šel do lesa?” pokračovala jsem. Zhluboka se nadechl a zadíval se mi do očí.

„Kdybych ti řekl, že jsem věděl, že je rozhodnutá tam jít i sama, věřila bys mi?” zeptal se s neskrývaným zájmem. Byla jsem z jeho tónu zmatená. Nevěděla jsem, jaký spád nabere naše konverzace.

„Nevím,” odpověděla jsem po pravdě. Edward posmutněl. “Ale kdybych řekla ano, co bys řekl pak?”

„Řekl bych ti, že zdejší lesy jsou plné divoké zvěře. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.” Přikývla jsem, protože tohle bylo logické. Navíc, mě taky nenechal přespat samotnou v lese tenkrát v létě.

„V tom případě ti věřím.” Pousmál se, ale jeho oči ho opět prozradily. Trápil se. Byl smutný a já nevěděla proč. Nahla jsem se k němu a políbila ho…

Celé dopoledne jsme strávili v posteli. Líbali jsme se, dotýkali jeden druhého a vyznávali si lásku. Bylo mi nádherně… příjemně. Jenže to uteklo moc rychle a my museli po obědě vyrazit zpátky domů. Nechtělo se mi, ale Edward mi slíbil, že sem můžeme jet v létě a zůstat tu tak dlouho, jak budeme chtít.

Když jsme zastavili před naším domem, loučili jsme se snad ještě další hodinu. Nechtělo se mi vystupovat z jeho auta. Po celou cestu, co jsme jeli z Kanady, jsme nemluvili. Nepotřebovali jsme to. Ve chvílích, kdy nemusel řadit mě držel za ruku a pokradmu se na mě díval. Byla jsem na tom úplně stejně. Připadala jsem si, jako bychom byli v nějaké uzavřené bublině, která nás izolovala od ostatních, i když seděli za námi. Jess mi s radostí přenechala místo spolujezdce a sedla si na zadní sedadlo doprostřed. Edward se nemýlil. Opravdu se jí líbil Mike, ale ten si toho samozřejmě nevšiml. A já to taky nezpozorovala. Vždy jsem byla tak zaměřená na Jessicu a její chování vůči Edwardovi, že jsem vůbec nepostřehla její zasněné pohledy na našeho blonďatého kamaráda.

„Musím jít,“ zašeptal mezi polibky. Nespokojeně jsem zamručela a Edwardovy koutky se vytáhly do úsměvu. I přes to, že už musel jet domů, si mě k sobě přitáhl a polibek prohloubil.

„Zítra se uvidíme. Taky si musím převzít maturitní vysvědčení,“ říkal přesvědčovacím hlasem. Ale i tak jsem na něm poznala, že by nejradši zůstal. Upřímně, kdyby Charlie nebyl doma a každou chvíli nevykoukl z okna, pozvala bych Edwarda dál. Ale takhle jsem si jen povzdychla.

„Co se děje?“ zeptal se na můj ztrápený výraz.

„Já jen, že jsou chvíle, kdy bych nejradši zastavila čas a pak jsou ty, kdybych ho nejradši popohnala dopředu,“ vysvětlila jsem.

„Myslím, že vím, jak to myslíš.“ Sklonil se k mému spánku a vtiskl mi polibek do vlasů. „Ale stejně by mě zajímalo, kterou chvíli bys chtěla zastavit?“

„Třeba tuhle,“ vypustila jsem a přitiskla se k němu ještě blíž, jak to jen prostor auta dovoloval.

„Taky bych si to přál,“ povzdechl si a já měla pocit, že se za těmi slovy skrývá nějaký jiný význam, kterému jsem nerozuměla.

Neochotně jsem vystoupila z auta a počkala až zadek Volva zmizí za obzorem. Teprve potom jsem vešla do dveří. Táta už na mě čekal v předsíni.

„Ahoj, Bells. Tak jak ses měla?“ culil se od ucha k uchu.

„Jo, dobrý,“ chtěla jsem znít nevzrušeně.

„To bych ti věřil, kdyby ses s Edwardem neloučila padesát dva minut v autě,“ pořád se smál. Povzdechla jsem si.

„Tati, prosím, nerozebírej to,“ žádala jsem ho.

„Já nic nerozebírám, ale byla by slušnost, kdyby se mi tvůj kluk představil… chápeš musím si ho rodičovsky podat,“ zadržoval smích. Protočila jsem oči a Charlie vyprskl. Už jsem se na něj nepodívala.

„Dobrou,“ prohodila jsem a zmizela v patře. Skočila jsem si do sprchy a pak zalehla do postele.

Ráno jsem docela dobře vyspaná slezla do kuchyně. Táta si zrovna naléval kafe, když mě pozdravil.

„Dobré ráno, nervózní?“ zeptal se.

„Dobré, ani ne. Spíš na mě doléhá nostalgie.“ Přikývl, že rozumí.

„Jo. Sice to je dávno, ale taky si ten pocit pamatuju. Neboj, až budeš na vejšce, na střední si ani nevzpomeneš,“ chlácholil mě.

Po snídani jsme vyjeli do školy. Edward jel dneska se svojí rodinou. Čekal nás závěrečný ceremoniál s modrými hábity a klobouky. Školní aula byla slavnostně vyzdobená a před vyvýšeným pódiem stály seřazené židle jedna vedle druhé jako v divadle. Charlie si šel sednout hned do první řady, která byla určena pro rodiče a příbuzné studentů. My s Angelou a Jessicou stály v předsálí a sledovaly okolní dění.

„Holky, bude se mi po tomto stýskat,“ Jess pohodila rukama.

„Jo, mě taky,“ Ang se přidala. Pak se na sebe podívaly a roztáhly paže, aby se objaly. Jenže se vrhly na mě a každá mě drtila z jedné strany.

„Holky, ještě bude čas na slzy,“ řekla jsem nakřáplým hlasem. Sama jsem cítila, že moje oči nemají daleko k dojetí, ale držela jsem se z nich nejlépe. Jess už plakala a Ang měla už na krajíčku.

„Jo, to máš pravdu,“ přitakaly a odtáhly se. Pak se kolem mě omotaly studené paže a já věděla, komu patří.

„V té modré ti to neskutečně sluší,“ zašeptal mi u ucha a políbil na krk. Otočila jsem se k němu a místo pozdravu se vrhla na jeho rty. Jak moc mi chyběl.

„Ehm, ehm,“ někdo si vedle nás odkašlal. Podívala jsem se na toho dotyčného. Táta. Stál u nás a usmíval se od ucha k uchu.

„Dobrý den, náčelníku,“ Edward ho pozdravil.

„Nazdar, Edwarde. Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl rádoby vážným hlasem s cukajícími koutky.

„Samozřejmě,“ Edward přikývl a odtáhl se ode mě. Cítila jsem, jak jsem zbledla. Co má k sakru ten můj otec v úmyslu?

„Neboj, Bells. Neukousnu ho.“ Podíval se na Edwarda a rozešel se do sálu. Edward šel za ním. Sledovala jsem je, jak se zastavili ve dveřích a bavili se. Tedy spíš Charlie vypadal jako, když má důležitou přednášku a Edward ho pilně poslouchal. Pak mu na něco odpověděl a oba se usmáli. Nakonec si podali ruce a táta odešel. Edward se na mě podíval a usmál se tím svým pokřiveným úsměvem.

„Co ti říkal?“ moje obavy byly velice dobře slyšitelné.

„Nic, jen jsme si přátelsky popovídali,“ odpověděl a u toho se tiše smál.

„Spíš to vypadalo, že ti něco přikazuje…“ zabrblala jsem a rozešla se do sálu, protože se z něj ozval mikrofonem zesílený hlas ředitele. Edward šel se mnou a před uličkou do řady, ve které jsem měla sedět, mě naposledy políbil a odešel na své místo, vedle jeho sourozenců.

Po skončení slavnostního ceremoniálu jsem zamířila za tátou, který v rukou držel digitální foťák. Napadlo mě, kde ho asi vzal.

„Bello, pojď. Tady Mike nás vyfotí,“ zamával na mě a já šla za nimi. Postavila jsem se vedle táty a před sebou držela maturitní vysvědčení. Pak ještě následovalo další pózování s Jessicou, Angelou, Mikem a Erikem. Pohledem jsem hledala Edwarda. Ač jsem nesnášela jakékoliv fotografování, chtěla jsem mít alespoň jednu fotku s ním. V davu studentů, kteří stáli u pultu, za kterým obsluhoval nějaký starší pán, jsem zahlédla jeho vlasy. Rozešla jsem se k němu, ale on se od nich odtrhl i s Jasperem. Byl to zvláštní pohled. Edward Jaspera přirazil na zeď a něco mu zřejmě říkal. Pak se oba otočili a vydali se k východu. Jasper šel před Edwardem, který mu svíral ruce za zády, jakoby to byl nějaký vězeň. Jasper sebou házel, ale nikdo si jich moc nevšímal, protože na podiu zrovna zpívala školní kapela. Pak vyšli ze dveří.

Prvně moc děkuji za komentáře u předchozího dílku. Tento patří mezi ty zlomové, takže se těším na vaši reakci. Příště proběhne odhalení, strach, útěk, návrat a taky krádež...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 15. kapitola: