Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 41. kapitola

11.07.2012 (15:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2376×

Nic než člověk

„Jak to myslíš, že se nevrátí?“ vyhrkla jsem.

„Alice sleduje jeho rozhodnutí. Už se sem nechce vrátit,“ odpověděl mi Edward.

„A co chce dělat?“

„Toulat se po světě, být sám... nemá přesné plány.“

Kopla jsem do kamene přede mnou. „Je to moje vina!“

„Bylo to v něm už delší dobu, ale drželas ho tu ty. To, žes ho potřebovala...“ odvětil.

„Chápu,“ řekla jsem ukřivděně a ironicky jsem dodala: „Teď už ho nepotřebuju.“

„Snaž se ho pochopit,“ mírnil mě Edward.

„Ale víš, co je na tom nejhorší?“ křikla jsem hystericky. „Že já ho naprosto chápu. Jen nemůžu uvěřit, že mě tu nechal.“

Znovu jsem kopla do nejbližší věci pod mýma nohama a odešla jsem. Zuřivě jsem se potřebovala zbavit všech těch pitomých pocitů. Doběhla jsem do garáže, popadla první klíčky, které jsem viděla, naskočila jsem do wolkswagena a rozjela se pryč.

Rychle jsem přepínala kanály na rádiu a hledala co nejlepší písničku, která by vystihovala mou náladu. Na jedné stanici jsem pak objevila rockovou hodinku, tak jsem volume otočila nejvíc doprava a nechala si hudbu vyřvávat do uší. Pedál jsem stiskla až k zemi a pádila co nejdál od toho všeho.

Krajina kolem mě ubíhala a já jsem pořád neměla pocit, že už bych měla zastavit. Pak jsem objevila takovou menší sympatickou cestičku do hustého lesa, a tak jsem tam rovnou sjela. Auto se loudavě dostávalo přes kořeny starých stromů. Štvalo mě to věčné chrčení, tak jsem na místě zastavila, práskla s dveřmi a dál se vydala pěšky.

Dlouhými kroky jsem se hnala do srdce temného lesa. Potřebovala jsem se nějak vysílit, myslet spíš na fyzické potřeby než na cokoliv jiného. S každým dalším krokem byla větší tma, větve statných smrků byly nižší a nižší a já ztratila pojem o tom, kde zrovna jsem, přesto jsem se však neotočila.

Ušla jsem ještě pár desítek metrů, když mě do očí uhodil paprsek slunce. Rychle jsem stiskla víčka k sobě, čímž jsem neviděla na cestu a zakopla o kamen na cestě. Natáhla jsem se na zem jak dlouhá, tak široká.

„Ksakru,“ zaklela jsem a zvedla se na rukou. Byly celé černé od hlíny. Na koleně mi tekla červená a já jsem ještě jednou zlostně zaklela.

Pak jsem ale zvedla oči a všimla si té krásné louky, která se přede mnou právě rozprostřela. Všechna moje zloba byla najednou pryč. Celá louka byla prosvětlena slunečními paprsky a zaplavena tisíci květy fialových květin.

Fascinovaně jsem popošla blíž. To je nádhera, pomyslela jsem si. Sehnula jsem se a přičichla k té květině. Její sladká opojná vůně se mi vryla do mozku. Se zavřenýma očima jsem procházela po louce a hlubokými nádechy jsem si držela vůni v hlavě.

„Ale ale, kohopak to tu máme,“ ozvalo se z ničeho nic někde přede mnou.

Strnula jsem na místě. Tohle nebylo dobré. Spíš to bylo moc moc zlé. Přímo přede mnou stála v černém plášti s kapucí malá postava. Až když jsem spatřila její dětskou tvář, jsem v ní poznala Jane.

„Jsi naživu,“ konstatovala jsem pohrdlivě, abych zakryla strach, který se mě zmocnil.

Místo odpovědi se ušklíbla. Neměla ráda, když jsem s ní takhle mluvila.

„Jestlipak přežilo i tvoje dvojče?“ škádlila jsem ji. Až moc pozdě jsem si uvědomila, jak nebezpečně si hraju s ohněm.

Z jejího hrdla se ozvalo zlověstné vrčení a o zlomek vteřiny později stála přímo přede mnou. Z jejích rudých očí čišela velká bolest a zároveň ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat.

„A co ta tvoje slizká čtyřnohá bestie?“ vrátila mi hned.

Snažila jsem se skrýt zadostiučenění, které jsem cítila, a hledala jsem co nejvíc bolesti, kterou bych mohla vložit do svého projevu. Pokud Jane neví o jeho zmrtvýchvstání, je to jenom dobře, aspoň mu od ní nic nehrozí.

„Fajn,“ odsekla jsem a cukrkandlově jsem pokračovala: „Tak co ode mě chceš, má milá Jane?“

Znovu zavrčela. Dala se tak snadno vyprovokovat, připomnělo mi to mé staré časy. Mé staré rebelské časy...

„Takže teď, když tady nemáš nikoho, kdo by tě chtěl chránit nebo za tebe snad položit život,“ vyjmenovávala jízlivě, přesto jsem v ní vycítila velmi dobře skrývanou závist, „si s tebou konečně můžu vyřídit staré záležitosti.“

„Ach tak,“ pochopila jsem. Upíří msta, začínalo to být trochu ohrané téma. Samozřejmě že se mi chtěla pomstít za to, že za časů stravených u Volturiových jsem byla Arovým miláčkem a chráněncem. Náležitě jsem jí to dávala najevo, že ona je ta druhá, protože jsem věděla, že na mě nemůže. Teď to bylo jiné. Mohla mi utrhnout hlavu v kterémkoliv okamžiku.

„Jsem ráda, že víš, o co jde, aspoň si ušetřím to věčné kvákání,“ zvedla povýšeně nos.

„Jasně,“ řekla jsem zvesela. „Takže jaké máš teď plány? Zabiješ mě nebo budeš někoho vydírat nebo co?“

„Myslím, že si s tebou nejdřív trochu pohraju. Zdá se mi, že jsi můj talent na vlastní kůži vyzkoušela příliš málo. Pak tě zabiju.“

Když zmínila svůj talent, vzpomněla jsem si najednou na ten svůj. Vždyť já umím poslat kohokoli do bezvědomí pouhým dotekem! Vztáhla jsem k ní rychle ruku, ale ona s tímhle gestem pravděpodobně počítala a rychle se mi vyhnula. Pak jsem padla na kolena v neskutečných bolestech. Přesto jsem držela jazyk za zuby, aby mě neslyšela křičet.

„Tak jak se ti líbí tohle?“ chodila kolem mě dokola a kochala se tím pohledem.

„Je to prima,“ odpověděla jsem jí i přesto, že jsem věděla, že mi hned dá další várku.

Ta přišla o setinu vteřiny později. V hlavě mě mučily plameny, připadalo mi, že mi za chvíli praskne. Pak to najednou přestalo.

Ztěžka jsem nasadila úsměv. „Myslíš, že tě pak poprosím o to, abys mě zabila?“

„Vsadím se, že k tomu také dojdeme,“ usmála se na mě nazpět a znovu „zapnula“ ten svůj talent.

Sakra! Ať už to přestane. Néééé, běhalo mi hlavou.

„Ty nejsi moc chytrá, Jane,“ podívala jsem se na ní pak výsměšně.

Tak hrozně moc se jí to nelíbilo. Nenáviděla mě, to jsem viděla v jejích krvavých očích. „Od tebe to sedí, ubohá Blacková. Ani tolik snahy si nedali, abys byla co k čemu...“

„Máš pravdu. Jsem člověk... nic... člověk... Ale za nic na světě bych nechtěla být jako ty! Jaké to je žít s vědomím, že všechno, co jsi měla a milovala, je pryč, a že s tím budeš muset žít po každý další den své věčnosti?“

„Mám svou věčnost na to, abych to všechno mohla získat zpátky,“ odvětila a opět mi vrácela má slova: „Jaké je to žít s tím, že víš, že za pár okamžiků umřeš?“

„Osvobozující,“ vypadlo ze mě hned. „Ty si ani nedokážeš představit, jakou službu mi tím prokazuješ.“ Nechápavě na mě zírala, a tak jsem pokračovala: „Nechci žít. Chtěla jsem se zabít hned po tom, co jsem se dozvěděla, že je Matt mrtvý, jenže Cullenovi mi to nedovolili. Konečně mám příležitost dotáhnout svůj plán do konce.“

Její výraz se změnil. Představa, že by mi měla v něčem pomoct, se jí příčila. Provrtávala mě pohledem, aby vyčetla, jestli náhodou neblufuju. Jasně, že jsem blufovala! Copak bych teď chtěla zemřít?

Viděla jsem, že jsem jí překazila plán. Nevěděla, co má dělat. A já taky ne. Bála jsem se, že když ji ještě trochu popíchnu, odnesu si to životem. Ale risk je zisk...

Stoupla jsem si a odhrnula si své černé vlasy na jedno rameno. Odhalila jsem jí svůj krk a vybídla ji: „Tak na co čekáš? Jestli to chceš udělat, měla bys pohnout, protože Alice už určitě viděla tvoje rozhodnutí a všichni Cullenovi už jsou dávno na cestě sem...“

Trefa do černého! Jane zlostí zavrčela. Viděla, že prohrála. „Ještě jsem s tebou neskončila,“ sykla a byla pryč stejně rychle, jako se ukázala.

Ještě chvíli jsem tam překvapeně stála. Vážně jsem se právě zbavila Jane? Dokázala jsem to, i když nejsem nic než člověk?

Když jsem se vzpamatovala z prvotního nadšení, začala jsem hledat po kapsách svůj telefon. Jestli Alice přece jen viděla Janeino rozhodnutí, určitě zalarmovala celou rodinu. Měla bych jim dát vědět, že jsem v pořádku. Vytočila jsem tedy číslo na Edwarda.

„Becco,“ oslovil mě do telefonu dřív než jsem cokoli řekla. „Jsi v pořádku?“

Ještě jednou jsem se usmála nad svým vítězstvím. „Jo, neboj se.“

„Jsme na cestě, ale tak koukám, že to můžeme odvolat. Nebo ti mám přece jenom někoho poslat?“

„Ne, zvládnu to sama,“ odvětila jsem s úsměvem a zavěsila.

Ještě chvíli jsem se kochala tou loukou, připadalo mi, že se nic z toho, co se stalo za poslední dny, vlastně nestalo. A to, že jsem sem původně jela naštvaná kvůli Emmově odjezdu, mě najednou přešlo, i když vzpomínka na něj mi byla nepříjemná. Byla příliš smutná na tuhle náladu. Pustila jsem ji tedy z hlavy a pomyslela místo něj na Matta. Tohle kratší odloučení mi prospělo. Chyběl mi a já ho chtěla vidět.

Otočila jsem se tedy nazpět a hledala jsem cestu zpátky k autu. Kupodivu se mi to podařilo celkem rychle. Nasedla jsem dovnitř a vycouvala na hlavní silnici. Pak jsem podle ukazatelů jela nazpět do Forks. Na jedné křižovatce ve městě jsem špatně zabočila a na poslední chvíli jsem strhla volant na druhou stranu, takže auto za mnou bylo dost zmatený a zatroubilo na mě. Nebrala jsem to na vědomí a jela jsem dál až do chvíle, kdy se za mnou ozvaly policejní sirény.

„A sakra,“ špitla jsem si a šlápla na plyn.

Vlastně jsem měla spíš zastavit a použít na ně nevinný oči a úsměv. No počkat, tady něco nesedí. Já a nevinný oči? To asi těžko. Spíš jsem znovu probudila starou Beccu, která střídavě vyplouvala na povrch a stahovala se někam do ústraní.

Policajti mě ale pronásledovali dál a to mě donutilo přemýšlet nad tím, jak se jich zbavit. Zajížděla jsem do různých uliček, ale pořád jsem je měla za sebou. Byli vytrvalí, ale já měla lepší auto, a to mi mělo pomoct. Znovu jsem šlápla na plyn a na hlavní jsem to smykem otočila do protisměru a dřív, než se stihli otočit oni, už jsem zajela do uličky, kde se parkovalo podélně kolem silnice, hodila jsem to na volné místo, vypnula motor a schovala se. Za chvíli projeli kolem mě, ale nezastavili. Jednak nemohli vidět mou značku a jednak je určitě nenapadlo, že bych tohle zkusila. Když jsem viděla jejich auto mizet v dáli, vycouvala jsem zpět na hlavní a namířila si to domu.

Musela jsem se smát. Zase mi to prošlo. Že bych dneska měla šťastnej den?

Minula jsem ceduli La Push. Zastavila jsem před Mattovým domem a s dobrou náladou jsem zazvonila na dveře. Otevřel mi on a překvapeně si mě prohlížel.

„Čemu se směješ?“ zeptal se mě místo pozdravu.

„Právě jsem ujela poldům,“ zasmála jsem se a vešla jsem dovnitř.

„Ujela poldům? Tys něco ukradla nebo tak?“ ptal se vyděšeně.

„Ale co tě nemá,“ odvětila jsem klidně, sedla si na židli a dala nohy na stůl, „vzala jsem to špatným směrem a otočila jsem se trochu neočekávaně na křižovatce. Nic se nestalo.“

Zakroutil hlavou a protočil oči. „Ty jsi cvok.“

„Jo, něco na tom bude,“ souhlasila jsem. „Nepůjdem se projít?“

„Myslim, že to bude bezpěčnější než nechat tě tady,“ odpověděl a pak se na mě usmál.

Jeho úsměv na mě působil jak lék na uklidnění. Jako by se na chvilku zastavil čas, abych si mohla prohlédnout jeho krásné rty a ďolíčky na tváři. Vyprovodil mě ven a zamířili jsme spolu do lesa.

„Co všechno si ještě kromě toho dneska provedla?“ ujišťoval se.

„Poslala jsem do háje jednu otravnou upírku,“ chlubila jsem se.

Vyděsil se. „Upírku? Tady ve Forks?“

„Ne, bylo to daleko odsud.“

„A co jsi tam dělala?“ vyzvídal.

„Potřebovala jsem se uklidnit.“

„Kvůli čemu?“

„Emmett odjel.“

„Protože se dozvěděl, že jsem naživu?“ dovtípil se.

Kývla jsem hlavou.

„Bex, to mě vážně mrzí. Nechtěl jsem-“

„Nechtěl jsi co? Vrátit se? Zapříčinit to? Ale to je shodou okolností to nejlepší, co mě za poslední dobu potkalo. On sice odjel, ale ty jsi tady. A já mám zrovna dneska šťastnej den, tak toho chci využít,“ skočila jsem mu do řeči.

Jen sklapl pusu. Přistoupila jsem k němu o krok blíž a podívala se mu do očí. Hořely pro mě. Srdce se mi rozbušilo.

No tak, polib mě, polib mě, přála jsem si v duchu.

Myslíte, že Jane se už vytratila navždy? Že nechá Beccu být? A jak to dopadne s Mattem? :)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 41. kapitola: