Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 40. kapitola

07.07.2012 (19:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2166×

Je mi to tak líto, příteli!

„Stavím se... jindy. Tvoje rodina tu informaci taky bude muset vstřebat,“ odpověděl mi Matt.

„Nebudou mi to věřit,“ poznamenala jsem.

„A co Edwardovo čtení myšlenek?“ připomněl mi.

Protočila jsem oči nad svou nedůmyslností a přikývla jsem. „To by mohlo fungovat.“

Přes tvář mu přeběhl letmý úsměv. „Doprovodím tě aspoň k té skále.“

Mlčky jsem přikývla a nechala jsem se vyvést z malého srubu, kam mě předtím zavedl. Nepřeměnil se, šel vedle mě lidskou rychlostí a nic neříkal. Občas mi přišlo, že mě zkontroloval pohledem, ale než jsem se stihla přesvědčit, už se zase díval přímo před sebe.

To ticho mi nebylo příjemné. Chtěla jsem s ním nějak komunikovat, ale nevěděla jsem, co říct. Možná, že kdybych nasadila nějaké neutrální téma, mohli bychom spolu zase mluvit. Chtěla jsem opět nerušeně poslouchat jeho hluboký hlas. Ale pak jsem si řekla, že jestli už si teď nemáme co říct, jak bychom spolu mohli být...

„Neřekla jsi mi, co se tady dělo, zatímco já byl pryč,“ zeptal se mě po několika desítkách metrech cesty lesem.

„Já nevím,“ vyhrhla jsem dřív, než jsem se stihla zamyslet nad odpovědí.

Upřel na mě tázavý pohled.

„Většinu toho času jsem moc nevnímala, co se děje kolem mě,“ upřesnila jsem. „Ale... jestli si ještě pamatuješ toho Carlisla a Esmé, o kterých jsi mi nesměl říct, tak ti teď žijí s námi. Carlisle je moc fajn. Ve svém smyslu se spousta věcí vrátila do normálu. Děcka zas vyrůstají s rodičema, každý si užívá jeden druhého, přesto je znát, jak se všechno změnilo. A Rose... je mrtvá.“

Zděšeně se po mně otočil. „Mrtvá?“ zeptal se nevěřícně.

Přikývla jsem. To, že zemřela kvůli mně, tak jako měl zemřít on, jsem mu zatajila.

„Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by někdo z nich nepřežil...“ řekl potichu.

„To si ani nejde představit,“ odvětila jsem a pomyslela na tu neskutečnou bolest.

Zamračila jsem se. Ať jsme se snažili jakkoli, vždycky jsme skončili u toho stejného tématu, jako by mezi námi ještě visela nějaká nedořešená věc.

Cesta ubíhala celkem pomalu a mně najednou připadalo, že od té chvíle, co jsem skočila z té skály, abych se přesvědčila, jestli jsem se nezbláznila, uplynulo tisíc let. A přitom to mohlo být jen pár hodin, než jsme oba pověděli svoje příběhy.

„Tohle je nesnesitelné,“ zastavil se z ničeho nic a naléhavě se na mě podíval.

„Co?“ nechápala jsem.

„Jít jen tak vedle tebe, poslouchat tvoje srdce, cítit tvou vůni, přemýšlet, co se ti asi teď honí hlavou, a doufat, že tohle všechno dobře dopadne,“ začal ze sebe chrlit všechno, co ho tížilo.

„Jsem zmatená,“ odvětila jsem. „Nedokážu tuhle atmosféru rozluštit. Nevím, co se stane, ale to se nám tehdy přece líbilo, že jsme nevěděli, co nás čeká...“

„Žili jsme ze dne na den, těšili se, kdy se znovu uvidíme, každé ´ahoj´ už mělo být poslední, ale přece jsme se k sobě vrátili a ujistili se o své lásce...“ doplnil mě.

Proti své vůli jsem se usmála. Ty vzpomínky byly šťastné. „Nebo jak jsme se tenkrát ztraili po cestě na jeden z našich výletů!“

Matt se zasmál. „Jen jsem to hrál, že jsme se ztratili! Nemůžu uvěřit, žes mi na to skočila!“

„Ty jeden podvodníku,“ pleskla jsem ho po ruce a smála jsem se.

Chytil mě za tu ruku a podíval se mi do očí déle, než je obvyklé. Srdce se mi rozbušilo. Musela jsem uhnout pohledem, abych se v těch jeho měděných očích opět neutopila. Ne, teď už ho do svého srdce nepustím tak lehce. Už nikdy tam nesmí způsobit takovou paseku jako teď.

Kousek té dobré nálady nám vydržel a když jsme došli k té skále, bylo mi trochu líto, že už se s ním musím rozloučit. Na jednu stranu jsem si přála, abychom od sebe měli nějaký odstup, ale na druhou stranu jsem se bála, že když teď odejde, už se nikdy nevrátí.

„Tak tedy jindy,“ použila jsem jeho slova pro naše rozloučení.

„Brzy,“ šeptnul a naklonil se ke mně, aby mi dal pusu na čelo.

Zaskočeně jsem napjala svaly a stiskla oči k sobě. Žádný dotek jsem ale na svém čele neucítila; pravděpodobně si to rozmyslel, když uviděl mou reakci. Pak se otočil a vmžiku byl pryč.

Jakmile jsem osaměla, znovu mě napadlo, jestli se mi to celé zase jenom nezdálo. Ale nemohlo, teď už ne! Tenhle zázrak se stal a stal se mně, i když jsem na celém světě byla jedna z posledních, která by si to zasloužila.

Nevěděla jsem, jestli se mám domů rozběhnout a hned jim sdělit tu šťastnou novinu, nebo se jen doplížit a užívat si svoje opojné zjištění a pak to jen nějak stručně sdělit. Nakonec jsem zvolila spíš tu druhou variantu.

Když jsem konečně došla k domu, Edward už na mě čekal venku.

„Takže vážně? Je to pravda?“ ujišťoval se, i když to musel již vidět v mé hlavě.

„Vypadá to tak,“ odpověděla jsem. „Už jsi jim to řekl?“

„Ne, myslel jsem, že bys to chtěla udělat sama.“

„Víš, jaký z toho mám strach,“ namítla jsem.

„Máš obavy o Emmetta,“ konstatoval.

Kývla jsem.

„Není důvod to odkládat, dozví se to tak jako tak,“ přesvědčoval mě.

„Já vím, k ničemu by to nebylo dobré,“ souhlasila jsem. Ale nedokážu si představit, jak celé rodině oznamuju, že důvod mého zbláznění se najednou rozplynul a všechno by se mohlo vrátit do starých kolejí.

„Tak pojď,“ vyzval mě. „Koho mám zavolat?“

„Tátu a mamku, Andie, Ryana a... Emmetta.“

Kývl a byl pryč. Došla jsem do obýváku řejivého sídla a nervózně pochodovala z místa na místo. Jak jen zvolit ta správná slova?

Po schodech pomalu a otráveně scházel Ryan. No, zrovna moc mě nemusel, tak co se má divit. Pak se zvenku objevili taťka Jake s mamkou a pak ze svého pokoje přiběhla překvapená sestra Andie. Chyběl už jen ten poslední...

„Co se děje, zlatíčko?“ zeptala se mě mamka a upřela na mě zkoumavý pohled. Co asi mohla vidět? Zračilo se mi něco z toho, co jsem právě prožila, ve tváři?

„Chvilku počkej, chtěla bych vám to říct všem najednou,“ odvěrila jsem a odvrátila tvář.

Další tři minuty jsme v tichu čekali. Pak přes verandu konečně přišel, vlasy měl rozcuchané, jako by běžel z velké dálky. Emmett prošel prosklenými dveřmi a rozhlédl se po skupince která se tu sešla.

„O co jde?“ zeptal se nechápavě.

Najednou jsem cítila, jak mi vyschlo v puse. Hlasitě jsem polkla a pak jsem cítila, jak mě někdo zezadu popostrčil. Byl to Edward.

„Jde o to, že... Něco se stalo. Něco, čemu nejspíš nebudete chtít věřit,“ začala jsem.

„A co tedy?“ přerušila mě Andie.

„Totiž...“ sbírala jsem odvahu vyslovit to nahlas. „Matt je živý. Je tady.“ Tak a bylo to venku.

„Cože?“ vypadlo z táty a Andie najednou.

„Jak to jako myslíš, že je tady?“ nechápal Ryan.

„Že je tady. V La Push.“

„Zbláznila se?“ zeptal se Ryan a podíval se na Edwarda, který stál za mnou. Zavrtěl hlavou. „To není možné! Poznal bych, že je tu vlkodlak!“

„Ne tak docela,“ odpověděl za mě Edward. „Matt ztratil některé vlkodlačí znaky jako je pach a komunikaci pomocí myšlenek.“

„Nemožné!“ trval si na svém Ryan.

„Ty jsi s ním mluvila? Jak jsi ho objevila?“ vyzvídala Andie.

„Mluvila. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. A pak jsem skočila ze skály a doufala, že tam bude.“

V tu chvíli jsem pohledem zkontrolovala Emmetta. Celou dobu nic neříkal, jen tam stál jako socha. Teď, když uslyšel, že jsem skočila z té skály a on tam byl, obdařil mě neskutečně zraněným pohledem a byl pryč. „Emme!“ vztáhla jsem za ním ruku, ale to už dávno mohl být stovky metrů od domu.

„Ty jsi skočila ze skály?“ zopakoval po mně táta. „Becco, jsi šílená? Co kdyby tam nebyl?“

Vnímala jsem ho jen na půl ucha. „Setkala bych se s ním tak jako tak. Akorát by to bylo někde v jiném světě.“

Pak jsem se otočila a šla jsem do svého pokoje. Ostatní s nimi přece může vybavit Edward. Stejně ví všechno. Všechno, co cítím. Třeba to, jak líto mi je Emmetta. Ten jeho pohled! Tím jako by říkal všechno... Zradila jsi mě. Tobě jediné jsem věřil... A co jsem jako čekala? Že mi velkoryse popřeje štěstí a bude za mě rád, že jsem dostala další šanci? Ve skrytu duše asi ano. Ale jak bych se asi zachovala já, kdyby ta situace byla naopak? Copak bych dokázala mu to přát? Necítila bych se taky podvedená?

Byla jsem sklíčená. Zradila jsem ho. Chtěla bych si s ním o všem promluvit, ale copak mám šanci? Utekl ode mě a já nemám šanci ho nikdy najít. I když... Edwarde?

Za pár vteřin lehce ťuknul na moje dveře a vzápětí vešel dovnitř. Hned ale zakroutil hlavou. „Nech ho být. Potřebuje čas.“

„Cítím se hrozně.“

„Ty za nic z toho přece nemůžeš,“ připomenul mi. „Máš ohromné štěstí. Nenech si ho protéct mezi prsty.“

Nic jsem mu na to neřekla, a tak odešel a nechal mě tu samotnou utápět se v depresích a na druhou stranu se za sebe sobecky radovat. Jenže ta radost mi nikdy nevydržela dlouho a já jsem přemýšlela, jak bych mohlo Emma aspoň trochu utěšit. Seskočila jsem z postele a namířila si to do Jiskřivého sídla. Šla jsem ke dveřím pokoje, na který jsem ještě nikdy neklepala.

„Becco? Co pro tebe mohu udělat?“ zeptal se laskvě Carlisle.

„Mohla bych s vámi mluvit?“

„Prosím tě tykej mi,“ navrhl mi. „Chceš jít dál?“

„Radši bych někde venku,“ požádala jsem ho.

„Samozřejmě,“ kývl a vyprovodil mě ven.

Hodný kus za domem jsem začala mluvit. „Jak je to s láskou mezi upíry?“

Vypadal, jako by ho moje otázka zaskočila. „To je dost široké téma. Máš na mysli něco konkrétního?“

„Vlci se mohou otisknout a pak je to navždy. Když umře ona, on může steskem po ní zemřít taky. Jak to funguje mezi upíry?“

„Láska upíry mění. Když upír potká tu pravou, změní ho to. Svým způsobem to funguje jako otisk.“

„A když někdo z nich zemře?“

„Upíři steskem neumírají. Nemohou zemřít, když přestanou pít krev, jen jsou pak velmi slabí, ani kdyby si chtěli sami ublížit. Žijí většinou dál, musí se s tím smířit,“ vysvětloval mi.

„A když se s tím nesmíří?“

„Dříve by vyhledali Volturiovi, aby jim k smrti pomohli. Ale vzhledem k tomu, jak vypadá náš svět po oné bitvě, tak daleko jezdit nemusí. Upírský svět je znepřátelený, nikdo nevěří nikomu. Prokázat někomu takovu službu nebude problém, bohužel.“

„Nemůže se upír znovu zamilovat a změnit se?“

„To opravdu nevím, Becco,“ přiznal. „Říká se, že někteří upíři si znovu najdou své protějšky, ale nemůžeme vědět, jestli je to pak ještě skutečné. Možné to asi je, když je to ta pravá nebo pravý. Lidé se taky mohou znovu zamilovat.“

„Myslíš si, že ji Emmett najde? Tu pravou?“

Po tváři mu přeběhlo pochopení. Porozuměl, proč jsem se ho na to ptala. „Možná někdy v budoucnosti ano, za pár desítek let, až se bolest po její ztrátě ztlumí. Přál bych si to pro něj.“

„Desítek let?“ podivila jsem se.

„Upíři počítají čas jinak než lidé.“

„Ale to je pozdě!“

„Já chápu, že pro něj chceš to nejlepší. Ale vyrovnat se s tím musí sám. My mu můžeme být jen oporou.“

Kývla jsem. Já mu oporou moc nejsem. Poděkovala jsem mu a vydala jsem se sama směrem k La Push. Procházela jsem se po pláži a dívala se do dáli. Kde teď asi je?

Po setmění jsem se vrátila do domu. Edward na mě čekal, jeho pohled byl neprůhledný.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho rovnou.

„Emmett se už nevrátí.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Co se to stalo s Emmettem? A jak to Becca všechno zvládne?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 40. kapitola: