Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puto duše - 6. kapitola

10.04.2010 (21:30) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2109×

6. Kapitola

Nemělo význam protestovat, tak jsem vyběhla ven z domu. Byla jsem skoro na hranicích, když do mě něco silou vrazilo. Nebylo to něco, byl to Jake.

„Bello! Co tady sakra děláš? Já myslel, že jsme se na něčem domluvili,“ obořil se na mě.

„Jacobe, ty mě nechápeš! Něco mě tam táhne, ale nevím co,“ bránila jsem se.

„Fajn, jak myslíš, jednou přejdeš přes naše hranice, jsi náším nepřítelem a na naše území nesmíš... Dělej si tam co uznáš za vhodné, ale tady už pro tebe místo nebude. Rozmysli si co chceš!“ Vyjel na mě a já se na něj vykuleně dívala. Opravdu, by byli schopní mi to udělat? Nejspíš ano, a Jakovi slova mě v tom jen utvrdily. Silou jsem ho od sebe odstrčila a potom vstala. Jacob sledoval každý můj pohyb, až mi to lezlo na nervy.

„Nemusíš mě hlídat... Kam bych asi šla, kdybych odsud odešla?“ vykřikla jsem na něj, protože mě opravdu štvalo, jak na mě zírá. Otočil se a odběhl pryč. Potom jsem už slyšela jen vzdalující se dusot tlap.

***

Nikdo

Ať se dívka snažila, jak se snažila, utíkala každou noc k hranici. Skoro vždy ji přešla, jenže to by se nesměl objevit, někdo ze smečky. Vždy ji odradili. Už to trvalo téměř 2 měsíce a tak si Quiletští starší povolali smečku...

„Jacobe, je nám to velice líto, ale Isabella se nepoučila. Každou noc, celé 2 měsíce utíká a skoro překročí naši hranici. Je informována, co se stane, když ji překročí, ale nebere na to ohledy. Bohužel musíte hlídat naši vesnici a ne Bellu... Nejspíše ji vyhostíme z naší vesnice. Ať si žije tam, kde ji to táhne,“ začal jeden ze starších.

„Ale, to přece nejde...“ začal Jake, ale potom se zasekl, protože mu došlo, že starší použil tón, kterému se neodepírá...

„Ptám se vás, kdo jí to řekne? Ujmeš se toho Jacobe?“ zeptal se ho ten samý. Jacob se zmohl jen na přikývnutí.

„Pak tedy musíme tuhle schůzi ukončit...“ začali starší, ale Jake už vybíhal a utíkal rovnou domů. Domů za Bellou...

Bella

Sedím doma a čtu si knížku, kterou jsem četla už pětkrát. Já vím je to strašné, ale Jake nemá žádný knížky. Je buď na hlídce, nebo spí. Nic jiného jsem ho neviděla dělat...

Teď je na nějaké schůzi starších... S celou smečkou... By mě zajímalo, co tam řeší, že tam nemůžu být, poslední dobou jsem u čehokoliv, co se nějak týká tohohle území. Zaposlouchala jsem se do zvuků venku, jestli neuslyším kluky. Slyšela jsem, pouze jedny kroky. Byl to Jacob.

Vběhl domů a sledoval mě se smutkem v očích. Nechápavě jsem se na něj dívala a potom jsem to už nevydržela, tak jsem vyjekla:

„Jaku, stalo se něco?“

„Bello, je mi to tak líto,“ odpověděl mi, jenže jsem to nějak nepochopila.

„Jacobe, co se stalo? Co je ti líto? Proč se tak tváříš?“ vyjekla jsem znova.

„Bello... Prosím, až ti to řeknu neodsuzuj mě, nemůžu za to,“ zase mi nepřímo odpověděl.

„Jacobe Blacku, jestli mi okamžitě neřekneš, co se stalo odcházím,“ vyjela jsem na něj.

„Nebudeš muset,“ zase taková odpověď.

„Co nebudu muset?“ zeptala jsem se rychle. Jenže potom jsem si to hned uvědomila a rychle si dala ruku před pusu, protože jsem strašně hlasitě vyjekla.

„Co? Oni... oni mě... Mě vyhazují? Proč? Za co? Co jsem udělala?“ začla jsem na něj chrlit otázky, ale všechny se týkaly jedné a té samé věci.

„Ano, je mi to tak líto, Bello, vyhostí tě za to, že už 2 měsíce utíkáš a skoro vždy překročíš hranice. Já bych se tě zastal, ale nemělo by to cenu. Když se starší pro něco rozhodnou nic nejde udělat,“ mluvil potichu, jakoby se bál, že nás někdo poslouchá. Já si ho už nevšímala a rychle se rozběhla do svého provizorního pokoje. Našla jsem tu nějakou tašku přes rameno, tak jsem ji otevřela a naházela tam, těch svých pár věcí, co jsem si koupila. Vyběhla jsem před dům a tam zůstala stát.

Byla tam celá vesnice, včetně starších, kteří se na mě smutně dívali. V očích měli lítost. Jo jistě, teď budou litovat. Vyhodí mě a potom litují. Sakra, tak proč mě vyhodili? Rozběhla jsem se k lesu, když se ozval Jacob.

„Bello, počkej do zítřka. Odvezu, tě do Forks. Nemáš zařízený dům a nemáš peníze,“ řekl mi a tím mě ještě dorazil.

„Jacobe, já vím, že nemám nic. Nemám peníze, dům, přátelé...“ poslední slovo jsem zašeptala, přesto jsem věděla, že ho uslyší.

„Bello, ne tohle neříkej... Přátelé máš... Máš tu skoro přes dvěstě přátel, co by jsi chtěla?“ odpověděl mi a já se hořce zasmála.

„Jacobe, přátelé by mi tohle neudělali...“ zašeptala jsem a zmizela v lese. Doběhla jsem do nejhlubší části a tam si sedla. Přemýšlela jsem, proč mi to udělali. Přece není možné, aby mě vyhostili jen kvůli tomu, že jsem utekla k hranicím, které jsem díky smečce nikdy nepřekročila. To jsou tak bezcitní? Vždyť oni sami občas jezdí do Forks nakoupit, protože tady mají omezené množství potravin. Jsou směšní... Mají tu šest nebo kolik vlkodlaků a mají tu málo jídla. Vlkodlaci přece sní tolik jídla. Sama to vím, sama jsem jim vařila. Dělala jsem ze sebe akorát blbce. Nemůžu jíst, vařím jim. Nemůžu spát, ustýlám mu postel. Moc se nepřevlékám, ale oblečení jim peru. Opravdu jsem tam ty čtyři měsíce, nebo jak jsem tam dlouho byla, dělala jen blbce. Nic víc, nic míň.

Ani mi nepoděkovali, prostě jen vyhodili. A Jacob mi ještě připomněl, že nemám nic. To jsem tak potřebovala slyšet. Přesně tohle. Tss... Ale, když si to tak uvědomuju, asi udělali dobře, konečně nebudu závislá na nich, ale sama na sobě. Nevím jak dlouho jsem tu seděla, ale rychle jsem vstala a nadpozemskou rychlostí, jsem se vydala k hranicím. Dnes naposledy, ji překročím. Dnes budu konečně mimo La Push.

Stála jsem u hranice a zhluboka dýchala. Sice jsem to nepotřebovala, ale byl to takový uklidňující rituál. Naposledy jsem se nadechla a vydechla apřešla hranici. Tady byl vzduch úplně jiný. Předtím jsem cítila jen vlkodlačí vůni, ale teď cítím snad tisíckrát lepší. Sladká vůně. Ta, kterou jsem cítila v lese mi připomínala letní vůni, jakoby slunce. Teď, když jsem na území upíru a cítím vlkodlačí vůni odtud, už mi tak moc nevoní. Je obyčejná, oproti té sladké, upíří.

Rozběhla jsem se lesem a vyhýbala se stromům. Nebo uhýbaly oni mě? Netuším a je mi to jedno. Utíkala jsem hodně rychle a kdyby to bylo možné, nejspíš bych se dusila, ale já jsem pořád v klidu. Utíkala jsem chvíli, když jsem narazila na domek. Byl starý a zašlý, takže tu nejspíš nikdo nebydlel. Rychle jsem vběhla dovnitř, ale ještě před dveřmi jsem narazila na ceduli NA PRODEJ neváhala jsem a vešla dovnitř. To, co tam bylo mě překvapilo. Uvnitř byl snad všechen nábytek, který byl pokryt bílým prostěradlem. Rozběhla jsem se a odtrhla z nějakého křesla tu látku. Zůstala jsem v šoku. Pod látkou bylo krásné kožené křeslo. Začala jsem pobíhat po domě a uklízela. Po úklidu to tu vypadalo úžasně. Bohužel, domek nebyl můj, takže jsem se musela rozloučit.

Vyšla jsem ze dveří a po kamenné cestičce odcházela se sklopenou hlavou. Slyšela jsem nějaký tichý zvuk. Bylo to, jakoby vypadla nějaká obálka. Podívala jsem se kolem, jestli to nebylo něco mého a ejhle. Na zemi u nohou mi ležela bílá obálka. Pomalu jsem ji otevřela a to, co bylo uvnitř mě překvapilo. Uvnitř byla kreditní karta – platinová. Byl u toho i dopis. Rozevřela jsem jej a začetla se do něj.

„Drahá Isabell,

Asi se ptáš, kdo jsem. Je mi líto to ti nemohu říci. Je mi líto, že tě vyhodili z La Push, ale mělo se to stát. Vůbec jsi neměla být v La Push, ale tady, ve Forks. Asi se divíš, jaktože teď v ruce dřímáš platinovou kartu, ale nediv se. Je to něco, co si zasloužíš. Peníze, abys si mohla koupit tenhle dům. To taky není náhoda. Na nic se neptej, jen jednej.

Na kartě máš neomezené množství peněz, které jsou určené tobě. Utíkej do Seattlu a tam si kup auto, oblečení, ale hlavně tenhle dům. Taky se zapiš do školy. To je přece důvod, proč jsi ve Forks nebo ne?

Sbohem xxx

Kdo to je? Proč se podepsal jen xxx? Proč mi dal peníze? Množství otázek se mi honilo hlavou, ale na ani jednu jsem neznala odpověď. Rozběhla jsem se tedy do lesa, směr Seattle.

V Seattlu jsem byla během chvilky, protože jsem utíkala opravdu rychle. Prvně jsem si zašla do autosalonu a vybírala si auto. Vybrala jsem si úžasné Maserati A8CGS. Jenže, když jsem zaplatila, došlo mi, že neumím řídit. Vlezla jsem do auta a pokoušela se vzpomenout, jak mi to Jacob říkal. Pořád jsem si nemohla vzpomenout, když jsem najednou nastartovala a už jsem vyjížděla... Najednou jsem řídila skvěle a hnala si to rychlostí 200 km/h. V obálce jsem našla občanský průkaz a taky řidičský. Byl tam i pas, ale ten jsem si schovala. Podle občanského průkazu jsem Isabella Marie Daniel Stewons. Celkem hezké jméno.

Mířila jsem k obchodnímu středisku, u kterého jsem byla do deseti minut. Vystoupila jsem a zamkla autíčko, do kterého jsem se zamilovala. Procházela jsem se obchody a v ruce měla dalších 5 tašek. Zbylých 10 jsem už měla v autě. No co, když budu chodit do školy, potřebuju oblečení. Podívala jsem se na hodinky, které jsem si koupila a všimla si, že se blíží k páté hodině večerní. To bych si ještě mohla zajet koupit ten dům. Procházela jsem k parkovišti, když mě zasáhla upíří vůně. Rychle jsem se rozběhla do auta, nepotřebuju přece problémy. Nastoupila jsem a řítila si to k Realitním kancelářím...

← →

BellaCullenSwan x BlackStar

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puto duše - 6. kapitola: