Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec - 18. kapitola

18.10.2010 (08:00) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2786×

18. kapitola

 (Pohled Belly)

Běžela jsem domů jako o závod. Sotva jsem vešla do dveří, tak jako první se za mnou přiřítila Alice, která mě pevně stiskla, poté se odtáhla  a káravě  se na mě podívala. Já osobně jí to neměla vůbec za zlé.

„Máš nám co vysvětlovat, Isabello Swanová,“ založila si ruce na prsou, zamračila se na mě a čekala na moje vysvětlení. 

 „Alice, je mi líto, že jsem zase zbaběle utekla a nevrátila se včas. Jenže cestou mě někdo zdržel. A o tom bych si ráda s vámi promluvila a nejen o tom,“ než jsem to dořekla tak se tu shromáždili i ostatní Cullenovi.

 „Bello, tohle nám už příště nedělej,“ zašeptal mi Edward těsně u mého ucha, „měl jsem co dělat, abych se tě nevydal hledat. Byla jsi moc dlouho pryč. Myslel jsem si, že se ti něco stalo, ale ostatní mi řekli, že se potřebuješ s tím vším srovnat a že se určitě vrátíš. Já to sice věděl, ale i tak jsem se hrozně bál. Nechtěl bych o tebe přijít, víš to?“ Natočil si mě směrem k sobě a donutil mě tak se na něho podívat. V jeho očích se zračila bolest a strach o mě. Políbil mě zlehka na rty, objal mě, vzal mě za ruku a otočili jsme se na ostatní členy mé rodiny.

„Bello, holčičko, jsem tak ráda, že ses nám konečně vrátila,“ přiběhla ke mně Esme, která mě pevně stiskla ve své náruči. Postupně se vystřídali i ostatní členové mé rodiny.

„Asi už vám nemá smysl nic zatajovat a je na čase vyjít s pravdou ven. Nebude snadné o tom s vámi mluvit, ale už bylo toho všeho akorát tak dost.  A pokud se jedná o ty mé útěky, které jste mi tolerovali a chápali to, za to bych se vám chtěla moc omluvit. Nebylo to ode mne správné.“ Dívala jsem se všem do těch krásných kamenných tváří, které byly plné citu a pochopení. Někdy mám pocit, že si je nezasloužím.

„Ale no tak, Bello. Pouze jsi utekla před něčím, čeho ses bála. My to chápeme. A moc rádi si tě vyslechneme,“ přišel ke mně Jasper a zalil mě vlnou klidu.

„No, tak jdeme, děcka, protože, jak to tak vidím, bude nás čekat neobvykle dlouhý rozhovor,“ zavtipkoval Emmett a šli jsme si poté sednout do obýváku na gauč.

„Tak spusť,“ řekl Carlisle. Rozprostřelo se naprosté ticho a já vůbec nevěděla, jak mám začít.

„Než začnu, mám na vás ještě jednu otázku. Byl tu Aro?“ nedalo mi to a já se musela prostě zeptat.

„Aro si to nakonec rozmyslel a nechá tě už jednou provždy na pokoji. Ale stále nám není jasné, proč ta rychle couvnul. No, na druhou stranu je to jenom dobře. Teď máme otázku my. Proč se měníš tak často v jednorožce?“ zeptal se mě se zaujetím Carlisle. Aro couvnul? To se teda divím, ale má pravdu, je to jenom dobře. Konečně budu mít klid.

„Jsem moc ráda, že to tak dopadlo. A v jednorožce se měním tak často, protože jsem stále zneklidněna, to zpřehazuje moje hormony a já se pak můžu přeměnit, když na mě někdo jenom zvýší hlas. Do normálního stavu se to vrátí tehdy, až budu minimálně měsíc v klidu. V poslední době na mě všechno doléhalo, a proto to všechno. Víc k tomu asi neřeknu.  A teď přejdeme k tomu nejdůležitějšímu. Jak jsem vám utekla, tak jsem se schovala v lese. Bude vám to připadat neuvěřitelné a možná i divné, ale já tam potkala druhého jednorožce,“ než jsem to stačila doříct, vykřikl Emmett.

„Jednorožec? To jich je jako víc? A jak jsi na to reagovala?“ díval se na mě užasle.

„Nenechal jsi mi to dopovědět, Emmette. Všechno se postupně dozvíš, ale musíš mě to nechat doříct,“ řekla jsem mu a ostatní se tomu tiše zasmáli

„Ze začátku jsem byla zmatená a myslela si, že se mi to jenom zdá, ale opak byl pravdou. On se mě lekl a začal na mě útočit. Já začala naopak couvat dozadu. Rozběhla jsem, ale on mi běžel těsně v patách. Po chvilce jsem se zastavila a tentokrát jsem začala útočit na něho já. On ale začal couvat a najednou se přede mnou začal měnit z jednorožce v člověka. To mě ještě víc zmátlo. Byl to muž asi kolem 30 let a koukal na mě svýma zděšenýma očima. Já se před ním taky začala měnit v člověka. To ho ještě více vyděsilo. Poté jsem dopadla na zem a chvilku jsme na sebe zírali a konečně jsme prohodili spolu menší řeč. Tak zaprvé - dozvěděla jsem se a to mě totálně vyvedlo z míry a jsem v šoku z toho ještě teď, že je to můj otec. Byla jsem na něho tak podobná. Řekl mi i o mé matce, která zemřela při autonehodě, a také mi vysvětlil důvod toho, proč mě musel nechat u dětského domova. Nenáviděla jsem ho za to, ale začalo mi ho být na druhou stranu líto. Zjistila jsem totiž, že s tímto člověkem potřebuji být a potřebuji ho více poznat. No, ale než jsem mu cokoliv stačila říct, tak mi řekl poslední slova, na která určitě nezapomenu. Za příštího úplňku mě přijde navštívit. Tím to všechno skončilo a já se konečně vrátila k vám.“ Dokončila jsem svůj příběh a podívala se na Culleny. Ti na mě koukali s otevřenou pusou dokořán. Upřímně jsem se jim vůbec nedivila. Musí to být pro ně šok.

„No, Bello tak to je teda něco potkat po tolika letech v takové situaci otce. To muselo teda být něco. Co budeme dělat? A nechce tě do své péče získat?“ zeptal se mě Carlisle.

„Nebude nám dělat potíže. Chce, abych zůstala s vámi. Jen mě chce příště vidět to je celé. Ale já nevím, jestli chci. Je to na mě všechno moc rychlé. Ale do příštího úplňku zbývá ještě měsíc, takže to je v klidu,“ povzdechla jsem si a přitiskla se ještě víc k Edwardovi. Cítila jsem se už unaveně. Bylo to na mě moc. Za necelou hodinu je půl dvanácté a to značí, že se zase budu měnit. Dneska mi to ale vůbec nepřipadalo ideální. Edward si všiml toho, že se mi zavírají víčka, vyzdvihl mě do náruče a odnesl do pokoje a položil do postele.

(Pohled Edwarda)

 Dal jsem Belle pusu na tvář popřál jí dobrou noc a šel za ostatními. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, co nám pověděla Bella. Takže, abych si seřadil všechny priority. Bellin otec je jednorožec a chce se s ní znovu setkat. S rodinou jsme o tom debatovali ještě celou noc.

(Pohled Belly)

Probudily mě ranní paprsky slunce, které mě lehce šimraly na tváři. Protáhla jsem se a vstala z postele. Otevřela jsem okno a nechala na sebe vát svěží ranní větřík. Po chvilce jsem se vydala provést ranní očistu.

(Pohled Alice)

Dnes ráno jsem dostala vizi o tom, že nás odpoledne přijde navštívit sestra Anna. To mě vcelku vyděsilo a musela jsem to jít okamžitě vzkázat ostatním, aby se na tu návštěvu připravili.

Tak co stála tato kapitola za něco? Já netvrdím, že je nějak ideální, ale napsala jsem ji, jak nejlépe dovedla. No, v této kapitole se ještě Vánoce nekonaly. Ty jsem se snažila ještě oddálit a nechat je na příští kapitolku, ve ktéré vás bude čekat toho opravdu hodně. Doufám, že jsem čtenáře touto kapitolkou nějak nezklamala. Pokud, ano, omlouvám se vám. A adminům se opět chci omluvit za chyby, které mi tam naleznou a já je přehlédla. Opět jsem to po sobě četla a opravovala, jak nejlépe dovedla.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec - 18. kapitola: