Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 15. kapitola

09.03.2014 (15:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1285×

Pohled Edwarda

Hnal jsem se po silnici, jako kdyby mě někdo pronásledoval. Policistům by se zajisté při pohledu na mou rychlou jízdu protočily panenky, ale mně to i tak nepřipadalo dost rychlé. Jako upír jsem holt takovou jízdu miloval, navíc když jsem spěchal. Zlehka jsem ťukl na brzdu a auto okamžitě zastavilo. Elegantně jsem vystoupil a už stál u těch známých dveřích. S mou neomylnou pamětí jsem si moc dobře pamatoval mé první dojmy z tohoto domu. Nechtělo se mi věřit, že by taková hezká, podezíravá a vybíravá dívka jako Bella mohla bydlet v takové... barabizně. Ale brzy, skutečně brzy jsem poznal, že jí to je úplně jedno. Hlavně, když měla jídlo, pití, střechu nad hlavou, práci a svůj klid.

Ruku jsem měl zvednutou a zaťatou v pěst, jak jsem se chystal zaklepat, avšak mě něco zarazilo. Z domu jsem už z dálky slyšel dvě bijící srdce, což bylo v naprostém pořádku, ale až teď jsem si plně uvědomil, že slyším i dvě mysli. A to nebylo možné - Belle jsem myšlenky číst nedokázal už od prvního okamžiku, právě to mě na ní upoutalo. A i kdyby se něco dalo do pořádku, její mysl by nebyla taková. Nebyla by o ní samé.

Zahodil jsem za hlavu slušné vychování a rovnou vešel dovnitř a nakráčel si to do obýváku, kde sem a tam pochodovali s telefonem v ruce Melinda a Bellin zaměstnavatel. Mike.

„Ach, Edwarde! Konečně jsi tady, to je tak nevýhodné nemít tvé číslo!” vybafla na mě Melinda. Bohužel jsem z ní nedokázal nic vyčíst, myšlenky se jí točily pouze okolo Belly a obrovského strachu.

„Co se stalo? Kde je Bella?”

„Včera pozdě večer odcházela z práce domů jako vždycky, ale o hodinu později mi Mel volala s tím, že nedorazila. Hledali jsme ji celou noc i ráno, ale jako by se po ní země slehla. Mobil taky nebere,” vysvětlil mi pohotově Mike, Melinda totiž vypadala na to, že by mi toho řekla tolik a zamatala by to tak, že bych to ani se svou nadpřirozenou chytrostí nedokázal pochopit.

A v tu ránu jsem si připadal jako po uhození bleskem.

Byl jsem jako opařený.

V hlavě jsem si stále dokolečka přehrával Alicinu vizi. Bella, slzy, strach. Bylo mi okamžitě jasné, že se jí něco muselo stát, že se vize naplnila. A nechtěl jsem tomu uvěřit. Civěl jsem před sebe a přemýšlel nad vším možným i nemožným. Připadalo mi, že v tomhle zmateném a ohromeném stavu jsem musel být nejméně několik hodin, ale ve skutečnosti to trvalo jen pár sekund. Člověk to nemohl ani stihnout zaznamenat. 

„Alice to věděla,” řekl jsem.

„Co věděla, Edwarde, co?” naléhala Melinda, které byla zřejmě ještě v takovém stavu, že si dokázala dát pět a pět dohromady a pochopila, že Alice je nějaká upíra, nějaká nadpřirozená bytost jako já. Já jí totiž nic o své rodině neříkal, ale jestli Bella, to nevím.

„Ona měla vizi, jenž říkala, že se Belle něco stane. Řekl jsem jí to, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Prý to je jen hloupost. Slíbil jsem jí, že dnes přijedu, ale je pozdě. Musíme ji najít... Pojeď se mnou ke mně, bydlím ve Forks, to není moc daleko. V domě už je pár členů mé rodiny a oni nám pomůžou, jsou jako já,” vysypal jsem ze sebe rychle a nedbal na to, že tu stále byl Mike a stále poslouchal.

Šlo tu přeci o Bellino bezpečí!

„Mel?” 

„Miku, prosím, koukni se ještě po městě. Seattle je celkem veliký a Bella může být kdekoliv. Já pojedu s Edwardem a taky budeme hledat.”

A dál už jsme se nějakými řečmi nezdržovali. Mike odešel kamsi do města a ještě se pokusil Belle dovolat, ta to samozřejmě nebrala. Mezitím jsme už s Melindou seděli v mém Volvu a uháněli po překvapivě prázdné silnici pryč. I když zase tak překvapivé to nebylo, najel jsem totiž na silnici, která vedla do Forských lesů, tam opravdu nikdo často nejezdil.

Očekával jsem, že Melinda bude překvapená, proč nejedeme alespoň podél civilizace. Očekával jsem, že v tom bude hledat zradu. Jelikož jsme však byli na jedné lodi, rozhodla se mi důvěřovat. I když musím přiznat, že s velkým sebezapřením - a nijak se tím ani netajila.

Jel jsme tak rychle, jak to jen šlo, a jí se určitě dělalo hodně špatně, ale nic na sobě nedala znát a prostě to přetrpěla. Ani nevím, kdy, ale konečně jsme dorazili k nám domů. Ve vile jsem slyšel kroky, dýchání a myšlenky, všechny zvuky byly ale tak tiché, že je lidský sluch nemohl ani v nejmenším zaznamenat.

Bylo poznat, že Melinda nejdříve byla z modernosti, prostornosti a čistoty domu uchvácena, ale nezdržovala se tím. Vběhl jsem dovnitř s ní v patách a už na nás čekala Esme, Carlisle a Rosalie.

„Edwarde?” oslovil mě už Carlisle s otazníkem na konci a rovnou přeskočil nějaké představování s Melindou, ačkoliv to byl gentleman. Bylo mu jasné, že bych sem cizího člověka netahal pro nic za nic. A to pochopili i ostatní, tudíž Rosalie nezačala hned nepřátelsky vrčet. 

„Ta vize Alice se splnila, Bella je pryč.”

Poté už šlo všechno rychle, až Melinda nevěděla, kam dřív skočit. Jak Carlisle, tak i Rosalie a Esme si pamatovali Bellinu vůni a navíc jí byla Melinda nasáklá. Rozdělili jsme se. Rosalie se vydala do lesů, Esme mířila na Aljašku pro zbytek rodiny a Carlisle měl za úkol hledat v městech okolo Seattlu. Já a Melinda jsme jeli mým autem k Mikeově hospodě, kde byla Bella viděna naposledy. 

Moc dobře jsem slyšel, jak moc rychle Melindě bušilo srdce. Přišla o jednu dceru a nechtěla ztratit i tu druhou. Sookie a Bella pro ni byly všechno. I já jsem byl vyděšený. A to dost. Ani jsem nevěděl, jak je možné, že jsem k Belle tak přilnul. Nejdříve mě překvapila její uzavřená mysl, poté charakter, ale teď? Kdo ví. Já rozhodně ne. Byla rozmýšlivá, ostražitá, opatrná, nepřátelská, nevrlá a samotářská, ale když se někomu povedlo dostat se jí pod kůži, což není nic lehkého, poznal, že dokáže být i milá, přátelská a dokonce i vtipná. Někdy.

„Tak co, máš něco?” vyptávala se Melinda, když jsme konečně dorazili k hospodě a já... očuchával okolí. Ačkoliv včera pršelo, můj čich byl tak dokonalý, že jsem jí ještě cítil.

Přikývl jsem.

„Myslíš, že ji mohl unést třeba... třeba upír?” děsila se.

„Je to možné... Pojď za mnou,” přitakal jsem neochotně a vyšel kupředu.

Jelikož tudy Bella chodila celkem často, moc dobře jsem jí cítil. A naštěstí měla stále jednu a tu samou cestu, takže mě její pachová stopa nemohla zmást. Postupoval jsem rychle dál a dál, ale nebylo to dostatečně rychle, ovšem už takhle měla Melinda co dělat, aby se mnou dokázala udržet krok. Samozřejmě jsem nešel v předklonu s pokrčeným nosem. Byl jsem normálně vzpřímený a ruce jsem měl podél těla, a ačkoliv jsem pořádně nasával vzduch, nos jsem taky nekrčil. Mé oči prozkoumávaly okolí, hledaly něco, co sem nepasovalo, něco divného anebo neobvyklého.

Vtom mě do nosu uhodil známý pach, který jsem sice cítil jen jednou v životě, ale i tak jsem tu osobu okamžitě poznal.

„To snad není možné...”

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 15. kapitola: