Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 14. kapitola

Bella a Edward


Prokletí modré krve - 14. kapitolaZ přemýšlení mě vytrhl otravný zvuk linoucí se z mobilu.

Seděla jsem u stolu s Mikem a Melindou. Bylo zvláštní sledovat je, jak po sobě hodí různé pohledy, rozpačitě se usmějí a opět se věnují svému talíři. Bylo to tak divné... Ale já mám co říkat. Seděla jsem naproti Melindě, hlavu jsem měla zastrčenou mezi rameny a nimrajíc se vidličkou v jídle jsem je pozorovala jako dva zločince.

„Miku?” řekla Melinda, a tím tak porušila hrobové ticho, jenž se neslo domem.

„Ano?” opáčil s úsměvem Mike.

„Jak jsi vlastně přišel na nápad zařídit si hospodu?” zeptala se se zájmem.

„No,” pousmál se Mike, „když jsem vystudoval střední a žádná vysoká mě nelákala, tak jsem...” A dál už jsem neposlouchala. Místo toho jsem raději pohledem hypnotizovala mobil ležící na stole. Vzkaz od Alice spojený s naléhavostí v Edwardově hlasu mi stále zněl v hlavě, nemohla jsem se ho zbavit. Dávej na sebe pozor, Bello. Dávej na sebe pozor, Bello. Dávej na sebe pozor, Bello. Dávej na sebe...

Zaklepala jsem hlavou.

Co tím asi myslel? Nebo spíš - co tím Alice myslela? Jestli měla nějakou vizi, ve které mi hrozilo nebezpečí, tak proč mě někdo z nich prostě nepřijel chránit? Jistě, jsem jen obyčejný člověk, nicka, když nebudu počítat to, že mi v žilách koluje modrá krev. Ale Edward je můj kamarád, a když mě bránil před sestrou, proč by mě nemohl ochránit i před nějakým jiným nebezpečím? Anebo si z nás Alice pouze vystřelila a má to být jen ubohý fór, který mě má přivést do rozpaků a paranoi.

Z přemýšlení mě vytrhl otravný zvuk linoucí se z mobilu.

„Bello, u stolu ne,” napomenula mě Melinda, avšak milý úsměv jí z tváře nezmizel.

„Tak já odejdu a už to nebude u stolu.” Vzala jsem mobil a vstala, při pohledu na displej se mi značně ulevilo, ale zvědavost narostla.

„Bello...”

„Melindo, to je Edward,” řekla jsem pouze a doufala, že by to mohlo stačit. O tajemném vzkazu jsem jí nic říkat nechtěla, ještě by se o mě zbytečně bála.

Ale skutečně to zabralo. Okamžitě sklapla a přikývla.

„Copak, Edward je tvůj přítel?” zajímal se pobavený Mike.

Zajisté, já a Melinda jsme přímo k popukání!

„Je to jen kamarád,” namítla Melinda, než jsem stačila odpovědět sama, to už jsem však mizela do ložnice a stiskla zelené tlačítko.

„Bello, jsi v pořádku?!” bafl na mě okamžitě. 

„Volal jsi teprve před hodinou, mezitím na mě meteorit opravdu nespadl.”

„Nedělej si z toho legraci, tohle je naprosto vážná věc.”

„Vždyť já jsem úplně vážná.”

„Ano, a pak skočíš pod vlak,” zabručel otráveně, ale i tak jsem slyšela tu starost v jeho hlase. Svým způsobem mi ho bylo líto. 

„Edwarde, neber to tak doslovně. Co když si Alice dělá legraci, aby mě vystrašila? Třeba v tom nic jiného není.”

„Ne. Byl jsem u toho, když to viděla, přečetl jsem si to,” namítl.

„A co to tedy bylo za vizi?” vyptávala jsem se.

„Ehm... Detaily nejsou důležité. A navíc tě nechci strašit ještě víc,” vykrucoval se.

„Řekni mi to.”

„Bello,” skoro zasténal, „slib mi, že na sebe dáš pozor.”

„Nejdřív mi řekni, co Alice viděla,” nenechala jsem se odbýt, a i když o tom nemohl vědět, na protest jsem si ještě založila ruku vbok.

„No... Viděla tvůj obličej - trochu špinavý, na čemž není nic zvláštního, ale ty oči... Ty oči. Byly plné strachu.”

„A to je všechno?” podivila jsem se. „Třeba jsem mohla pro něco jít do sklepa a spadl na mě pavouk, nebo tak...” Bylo hloupé mluvit o tom, jako kdyby se to už stalo, ale já si nechtěla připustit, že by se mělo něco stát, možná proto jsem o tom taky nedokázala mluvit v budoucím čase. A stejně se Edward jenom moc bojí, pomyslela jsem si. Ale proč?

„Jenže to není všechno...” upozornil mě a já okamžitě zbystřila. „Alice mi řekla o té zvláštní vizi, ve které tě viděla po mém boku plakat s modrými slzami. A ty zvláštní slzy, které zřejmě mají symbolizovat tvou krev nebo co, byly i v téhle vizi, a to je právě to zarážející. A já mám strach, že ti někdo něco provede, a souvisí to s tvou krví.”

„Ale no tak, Edwarde,” zaúpěla jsem. Už mi vážně lezlo na nervy, jakou měl o mě starost. Ale proč? Se svou krví už jsem žila nějaký ten pátek a naučila jsem se, jak se zachovat, když se prozradím. Samozřejmě mě okamžitě napadlo, že zřejmě někde upadnu, odřu se a někdo spatří mou krev. To by vysvětlovalo špinavý obličej, hrůzu v očích a modré slzy - krev. Navíc to bylo nejlogičtější vysvětlení, které mě napadlo.

A už jsem o tom nechtěla diskutovat.

„Přijedu, slibuju, ale bohužel to bude až pozítří ráno, dřív to nejde. Musím ještě cestou něco zařídit a taky z Aljašky do Seattlu to není pár kroků. I s mou rychlostí. Ale přijdu, to ti slibuju.”

„Jasně, Edwarde, jasně. Já ti věřím a tu chviličku to bez tebe vydržím, budu na sebe dávat pozor... A tak dále. Jenže teď už opravdu musím. Mike je tu na večeři a já jsem tu zavřená v ložnici už bůhví jak dlouho. Opravdu musím. Tak na shledanou pozítří, Edwarde!” rozloučila jsem se s ním a rychle zavěsila, než se stačil nadechnout a ještě mi něco říct. Zajisté chtěl.

S povzdechem a podivným úšklebkem na tváři jsem mobil uklidila do kapsy kalhot a pro jistotu ho ještě vypnula. Člověk nikdy neví, co má očekávat. Zvlášť od Edwarda. Vyšla jsem ledabylým krokem z ložnice, ale okamžitě jsem zůstala stát na místě, jako kdybych byla přikovaná. U vchodových dveří, na které jsem měla báječný výhled, stáli Mike a Melinda a objímali se. Melinda ke mně byla čelem, takže si mě všimla a už se chtěla od něj odtahovat, ale já se jen nevinně usmála, zvedla v povzbudivém gestu palce nahoru a opět zmizela za dveřmi ložnice.

Ani nevím, jestli mě to překvapilo. Mike byl úžasný chlap a Melinda báječná ženská, takže se k sobě přirozeně hodili. Navíc Mike toleroval modré a neměl žádné předsudky. Paráda... Jen ty vousy, ach ty vousy, napadlo mě dnes už po několikáté.

Rozplácla jsem se na posteli a dívala se do stropu, dávka štěstí, jíž mi poskytl pohled na mou matku a kamarádku zároveň v objetí hodného muže, se náhle vypařila a já opět musela myslet na ten podivný rozhovor s Edwardem.

Proč se o mě tolik bojí? Jsem jen obyčejný člověk, který umře - snad - za pár desetiletí. Poté bude po problému... Anebo že by mu na mě záleželo víc, než jsem si doposud myslela...?

Nebuď bláhová, ty náno pitomá, napomenula jsem se v duchu. Je to upír žijící na věky věků, prostě jen hledá rozptýlení a ty ho rozptyluješ na jedničku. Tak si nedělej zbytečné naděje!

„Počkat! Naděje?!” řekla jsem už nahlas a zarazila se.

Proč bych si měla dělat naděje? Po mužích jsem toužila kdysi dávno, bylo to ještě v době, kdy se svět zdál být normáním, poté už jsem ztratila zájem. A navíc jsem stejně nikdy neměla šanci, tedy velkou šanci. A když už bych chtěla nějakého přítele, upír by to rozhodně nebyl. To teda ne! Vždycky jsem upíry nenáviděla, tak proč mi byla Edwardova přítomnost tak zvláštně příjemná?

„Protože je to upír, přeci! A upíři jsou krásní a neuvěřitelní, je samozřejmé, že mě to k němu táhne. Zvlášť, když je mírumilovný k lidem...”

Mé hlasité a k mé povaze nemístné úvahy včas zarazila Melinda vcházející do ložnice. Usmála se na mě a posadila se na protější postel.

Taky jsem si sedla.

„Mike je opravdu zajímavý,” pípla nesměle.

„Zajímavý? Zajímavý?! Vždyť je to přesně tvůj typ a nemysli si, že jsem si nevšimla, jak ti při pohledu na něj zajiskří oči.”

„Dobře, jsem přistižena při činu. Ale ty bys měla jít spát, Mike říkal, že zítra na vás čeká spousta práce. Ono se i v tak neupravené hospodě taky občas musí uklidit,” poučila mě a se smíchem mi přehodila peřinu přes hlavu...

 

Chtělo se mi nespokojeně zakňourat, když mi začal brzo ráno zvonit budík, ale přeci jen jsem to udržela v sobě a pouze nasadila otrávený výraz. Ranní úprava probíhala jako vždy, když jsem se chystala do práce. Vyčistit zuby, učesat vlasy - dnes jsem si je výjimečně spletla do dlouhého copu, jenž mi kdysi vnucovala Sookie i přes fakt, že mi dle mého názoru absolutně nesedl - obléct, někdy do sebe hodit i kousek jídla a vyrazit. Jelikož pršelo a já si chtěla užít pocit kapek bubnujících na mé tělo, deštník jsem nechala deštníkem a přes tlustou mikinu jsem si přetáhla nazelenalou pláštěnku.

Ulice byly klidné a svítilo se jen v málo domech, i když se Seattle začínal pomaloučku a polehoučku probouzet. Kráčela jsem zlehka a s úsměvem na tváři a nevzpomněla jsem si na včerejší hovor s Edwardem, kdy on se málem třásl strachy a já ho měla chuť přetáhnout pánvičkou po hlavě. Nikdy jsem neměla ráda, když si o mě někdo dělal starosti. Obzvláště ty zbytečné.

V hospodě mě místo Mikea uvítala jeho milá sestra Rose a já se musela usmát ještě víc při pohledu na její kulaté tělo, jenž se s obdivuhodnou lehkostí pohybovalo po místnosti, její baculaté ruce sbíraly všechen nepořádek, který našly.

Den byl jako malovaný a já měla až zvláštně dobrou náladu.

To se moc nestávalo, zvlášť od doby, co Sookie...

„Přestaň se tvářit tak zkroušeně, Bello. Dnes je nádherný den, tak si ho nebudeš kazit pochmurnými myšlenkami, no ne?” pronesla, jako kdyby snad uměla číst myšlenky. „Ten příjemný deštík umyje ten svinčík venku a my dvě zařídíme, aby to prokouklo i tady. Co říkáš?” nadhodila s úsměvem a já horlivě přikývla. Tak jsem si tedy sundala pláštěnku a mikinu a pustila se do práce.

Nikdy jsem se práce a dřiny nebála, ale dnes jsem si říkala, kdy už to, sakra, skončí. Ale stálo to za to.

Pamatuju se, že ještě nedávno se u stropu držel cigaretový kouř, země byla špinavá a někdo na ni dokonce občas hodil nějaký ten vajgl, záclony byly zažloutlé a okna ušmudlaná, stoly měly dokonce vůni piva, když nějaký ten neopatrný zákazník převrhl svou sklenku. Teď však místnost skoro zářila. Rose prý včera záclony vyprala, a ačkoliv svou typickou nažloutlost stále měly, alespoň nebyly takové... povadlé. Okna byla umytá, podlaha vytřená a vzduch vyvětraný, stoly utřené... Prostě jsem nemohla věřit svým očím.

Mike přišel, až když bylo všechno uděláno, Rose říkala, že ze včerejška byl tak unavený, že ho nechala ráno spát. A všimla jsem si, že i jeho zástěra s namalovaným pivem byla vypraná a vyžehlená. Mike si stoupl doprostřed místnosti, rozhlédl se, poškrábal ve vousech, uznale kývl a řekl: „Dneska všechno vařím já.”

Poté následoval výbuch smíchu nás všech.

Zbytek dne už byl jako každý jiný. Přišli známí i neznámí zákazníci, samozřejmě nesměli chybět muži hrající karty. Všichni cítili, že tu panuje skvělá nálada, a podle toho se tak i chovali. Jen kartáři se mračili jako vždy, popíjeli pivo a hráli své oblíbené karty, změna nastala jen v tom, že staré a zničené karty vyměnili za zbrusu nové. Musela jsem uznat, že s těmi minulými se jim muselo opravdu špatně hrát. Byly osahané, zhnědlé, sem tam natržené a polité.

„Nezdá se ti tahle radost podezřelá?” tázala jsem se Rose.

Ta jen pokrčila rameny.

„Svět nemůže být jen ponurý a v tmavých barvách. Je potřeba se zaradovat.”

„Ale i tak... Tohle je nějak moc radosti najednou,” nenechala jsem se odbýt a má mysl samovolně zabloudila zpět k vizi Alice. Zakroutila jsem hlavou.

„Jo, holka, ty jsi zřejmě zažila tolik špatného, že si nedokážeš připustit, že všechno není jen ošklivé. Bojíš se podívat přes růžové brýle.” A tím náš rozhovor na toto téma skončil, jelikož už jsem na to neměla co odpovědět. Zřejmě měla pravdu.

Domů jsem se vracela hodně pozdě večer, Mike nás totiž vychvaloval ještě hodnou chvíli po zavíračce. Večer zase pršelo, takže pláštěnka našla své využití a já byla moc ráda, že jsem si ji vzala. Deštník bych zajisté zapomněla v hospodě. I přes to, že bylo po dvacáté druhé hodině, na ulici ještě několik lidí bylo. Obvykle bych se nad tím určitě pozastavila, ale dnes ne. Dnešek byl celý nějaký zvláštní. A jak jsem tak přemýšlela o tom, proč všude vládla dobrá nálada, nedávala jsem pozor, zakopla o výstupek na chodníku a už jsem letěla k zemi. Dopadla jsem na kolena a dlaně, které jsem si slušně odřela.

Zděšeně jsem pohlédla na modrou kapku krve, jenž z odřeniny ukápla. Zajisté si jí nikdo nemohl všimnout, a kdyby náhodou, nerozpoznal by ve tmě barvu té životně důležité tekutiny. I tak jsem měla nepříjemný pocit a už jsem pelášila domů, ještě jsem však stačila nepříliš zdvořile odmítnout pomoc od kolemjdoucího. 

Když jsem se dostala na ulici, která byla prázdná a vedla mě k našemu domu, značně jsem si oddychla. Rychlost kroku jsem však neubrala.

Avšak zničehonic jsem cítila něčí ruku na svých ústech, než jsem však stačila nějak zareagovat, ucítila jsem ještě ránu do hlavy a poté upadla do sladkého bezvědomí...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 14. kapitola:

 1
24.02.2014 [14:21]

Domulenkactu a ctu a ctu a najednou konec, Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tak me to vtahlo az se teda musim zeptat-kdy bude pokracovani prosím Emoticon Emoticon Emoticon

6. Pegi
16.02.2014 [14:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Mea
15.02.2014 [10:22]

MeaSakra, to je napínavý! Ale tebe nás trápit asi baví, co? Emoticon Emoticon Jsem ráda, že má Mel Mikea, ale ono se to stejně může ještě všechno zvrtnout... Emoticon Tak a jak to s tím unesením dopadne? Emoticon Kapča byla opravdu nádherná! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. emam
14.02.2014 [21:54]

emamSledké bezvědomí po ráně do hlavy? Emoticon By mě zajímalo, čím tu ránu dostala Emoticon Trochu se nám to tu táhlo. Takže se už moc těším, jak se v příští kapitole pohneme kupředu Emoticon

3. misacek
14.02.2014 [21:28]

hustý! Emoticon Emoticon

14.02.2014 [20:36]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Vendul
14.02.2014 [18:17]

Wau Emoticon
Luxus Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!