Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 12. kapitola

29.12.2013 (13:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1253×

„No dobrý,” zamumlala Melinda, věnovala nenávistný pohled Edwardovi a poté se podívala na mě.

„Bello, kde jsi byla v noci? Měla jsem o tebe strach, ani vzkaz si mi nenechala,” řekla naštvaně.

„Omlouvám se, Melindo, byla jsem s Edwardem, nechtěla tě budit a na nějaký vzkaz jsem úplně zapomněla. Ale jsem už dávno dospělá, nemusím se ti ohlašovat.”

„Máš pravdu, to opravdu nemusíš, jenže jsou tu jisté věci, které -” Skočila jsem jí do řeči: „Edward o nás ví.” Její obličej po zpracování této informace zrudl a já si mohla být jistá tím, že se večera nedožiju...

Kráčela jsem vedle Edwarda ulicemi Seattlu a pevně svírajíc rukojeť deštníku brblala, jak hrozný ten déšť je. Edward se mi jen smál se slovy, že ve Forks bych nevydržela. Jenže já byla zvyklá na rozjasněné nebe a teplé sluneční paprsky, ačkoliv to tak díky mé světlé pleti nevypadalo.

„Melinda je opravdu úžasná žena,” pronesl Edward zničehonic.

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Cože?” vypadlo ze mě.

„Celkem mě fascinuje. Má vlastních starostí dost a k tomu si na krk vzala dvě mladé holky, které by to bez ní pravděpodobně nezvládly. Sice se ke mně nechová zrovna... přátelsky, ale to jen kvůli tomu, kdo jsem. Přesněji řečno - kým jsem. Ale slyším její myšlenky a vím, jak moc tě miluje, jak moc jí chybí Sookie, jak moc by chtěla manžela a děti. Vlastně, když už jsme u těch dětí, považuje tě za svou pravou dceru, proto se o tebe tak strašně bojí. Nechce, abys dopadla jako Sookie. V jejích očích jsi až příliš ohrožená, poněvadž se stýkáš se mnou, což je velmi nebezpečné. Ani si nedokážeš představit, co pro ni znamenáš.”

Mlčela jsem.

Nevěděla jsem, co na to mám říct. Už dávno jsem věděla, že jsem pro Melindu jako vlastní dítě - a že takhle vnímala i Sookie -, ale slyšet to z úst někoho jiného, někoho, kdo nás zná tak krátce, bylo skoro neuvěřitelné. Zvláštní. Velmi zvláštní. Podívala jsem se na Edwarda a přikývla se slovy: „Věř, že dokážu.” Melinda pro mě znamenala opravdu hodně. Přestože jsem skoro celý život strávila s Renée, měla jsem pocit, jako kdyby mě vychovala Melinda. Narozdíl od mé biologické matky se ode mě neodvrátila v nejhorším, právě naopak. Pomohla mi, aniž by mě pořádně znala.

Edward mi luskl před obličejem a já zběsile zamrkala.

„Haló, je někdo doma?” ušklíbl se.

„Co? Ehm, jo, proč?”

„Ptal jsem se, jestli si nechceš zajít na večeři.”

„Ano, to by bylo fajn.”

Přikývl a už mě vedl kamsi. Zastavili jsme až před dobře vypadající restaurací, která měla nad vchodovými dveřmi místo názvu nakreslené nějaké tři... pařáty?

„Co to je? Restaurace kuřích nožek?” zeptala jsem se a ukázala nahoru.

„To jsou vidličky, Bello,” zasmál se.

Vevnitř to bylo ještě hezčí než-li zvenčí. Stoly pro dva, světlé barvy a neodolatelná vůně jídla, která byla cítit snad všude. S úsměvem jsem se podívala na Edwarda, on se však tvářil poněkud kysele. Proč?

„Co se děje?”

„Ani ti nemusím číst myšlenky, abych poznal, že se ti tu líbí, ale pro nás upíry není pach jídla tak lákavý, právě naopak,” pousmál se.

„Tak můžeme jít jinam,” navrhla jsem, přestože se mi jinam nechtělo.

„Bello, všude je to cítit.”

„Tak proč se najednou ksichtíš?” Jen se zasmál.

Posadili jsme se ke stolu u okna, takže jsme měli pěkný výhled na okolí, především na tmavnoucí oblohu. Oba jsme vzali do rukou jídelní lístky, ačkoliv jíst budu pouze já.

„Co si dáš? Tohle,” navrhl a zabodl prst do lístku, „vypadá zajímavě.”

Podívala jsem se na místo, kam ukazoval, bohužel se mi nepodařil názem pro mě neznámého pokrmu rozluštit.

„Vždyť to ani nedokážu přečíst! Nejspíš si dám jenom špagety,” usmála jsem se. 

„Dobře,” přikývl, „jaké je vlastně tvé nejoblíbenější jídlo?” 

„Pff... To opravdu nevím. Sice třeba řeknu, že něco patří mezi mé oblíbené, ale nejčastěji jídlo rozděluji na chutná mi a nechutná mi. A co ty, Edwarde, jaká je tvá oblíbená krev?”

Krev. Něco, co bylo důležité pro život. Něco, co jsem na sobě tak nenáviděla... Ale vyhýbat tomuhle tématu jsem se navždy nemohla. Edward Cullen byl můj kamarád, jenže taky upír. Vlastně jsem si ho nedokázala představit, jak běží tou svou ohromno rychlostí, popadne nějakou srnku a vysaje jí krev. Nedokázala jsem si ho představit lovit.

Otřásla jsem se.

„Opravdu tě zajímá tohle? Ach, Bello, nekaž tenhle večer.“

„Co? Já ho kazím? Normálně se s tebou bavím... Pro nás lidi je normální jíst jídlo a bavit se o tom nejoblíbenějším, na druhou stranu pro vás upíry je normální živit se krví, tak proč bych se nemohla zeptat na tu nejoblíbenější?” zeptala jsem se a obočí mi vylétlo až bůhví kam.

„Je to odporné... Pro tebe.”

„Ale no tak, Edwarde. Viděla jsem svou přítelkyni ležet v nemocnici celou omotanou obvazy, kterými prosakovala modrá krev. Chtěla jsem tě podpálit a jedla jsem jídlo, které vařila má biologická máma, a to bylo hrozné i v době, kdy jsem byla ještě normální. Navíc jsi můj kamarád a konzumace krve k tobě prostě patří,” pošeptala jsem, aby někdo kromě něho neslyšel něco, co neměl.

„Jestli tě to tak moc zajímá, fajn... Má nejoblíbenější je totiž lidská,” zasyčel.

Už jsem pochopila, proč se o tom nechtěl bavit. Z mého pohledu to sice nebylo odporné, ale hrozné a nepříjemně překvapující rozhodně ano. Ale jistě... Měla jsem to očekávat. Každý upír se určitě lidské krve napil, tak proč ne i Edward?

„Promiň,” pípla jsem. 

„Ach, ne, ne... Ty se nemáš za co omlouvat, Bello. Já jen... Ty jsi tak neuvěřitelně čistá, tak moc čistá navzdory tomu, co sis prožila, a mně přijde špatné i to, že mluvíš o takových... věcech. Jako kdyby tě jen zmíňka o krvi, upírství, zabíjení a tak dále... měla pošpinit. A to mě neuvěřitelně štve, protože si přeju, abys takhle čistá zůstala,” zamumlal rychle, takže jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu správně rozuměla, ale rozhodně mi to vyrazilo dech.

„No,” řekla jsem nakonec, „já rozhodně čistá nejsem.”

„Z mého pohledu jsi.”

„Objednáte si něco? Nebo tu hodláte jen vysedávat? Diskuzní kroužek tu nevedeme,” řekl čísník kolem čtyřicítky s velkým břichem a řidkými vlasy, byl to takový ten typ, kterého by jste spíše měli za majitele, nikoliv zaměstnance.

„Neplatí náš zákazník, náš pán? Času dost, až budeme chtít, tak si objednáme,” odpověděl mu Edward a já cítila tu hrůzu, která z něj šla. Podívala jsem se na nepříjemného číšníka a spatřila v jeho očích strach, který mu Edward nahnal, měla jsem pocit, že musím něco udělat.

„Omlouvám se, přítel měl špatný den. Prosím jedny špagety a budu vám vděčná, když na to zapomenete,” řekla jsem mile a jako bonus položila na Edwardovu ruku tu svou.

„Samozřejmě,” odpověděl a už byl pryč. 

„Co s tebou je, Edwarde?” vyjela jsem po něm, avšak tiše.

„Promiň, já... Takhle se obyčejně nechovám. Ale odkdy jsi ty milá na lidi?” opáčil.

„Od té doby, co je straší upíři.”

To už mi číšník přinesl špagety a já si pomyslela, že si nějak pospíšil. Nejspíše kvůli Edwardovi, řekla jsem si v duchu a pustila se do jídla. Po zbytek večeře jsme prohodili jen pár slov a raději jsme se každý zabývali svými myšlenkami. Já skutečně obvykle nebyla na lidi milá nebo snad hodná a on zase nebyl takový. Edwarda jsem znala spíše jako toho mírumilovného gentlemana, ne nepříjemného upíra.

Když mě Edward doprovodil domů, Melinda už nás vyhlížela oknem. Poté, co jsme vešli dovnitř, se na mě zvláštně podívala.

„Bello, mohla bys prosím... Chci si s Edwardem promluvit mezi čtyřma očima.”

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 12. kapitola: