Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 11. kapitola

Bela-Eclipse


Prokletí modré krve - 11. kapitolaTahle kapitola obsahuje dva rozhovory. Ten první je s osobou, kterou by asi nikdo nečekal, a ten druhý upřímnější, než samotné postavy předpokládaly.

Alice byla pro smrt, Edward pro život. Očekávala jsem, že se každou chvíli poperou, ale dnešek byl plný překvapení. V koupelně, kde jsem se vyplašeně tiskla ke zdi, se zjevil Carlisle, Emmett a Esme.

„Rosalie, odveď Jaspera!” křikl Edward nespouštějící zrak ze své černovlasé sestry.

„Co se to tu děje? Co vyvádíš, Alice?” ptala se Esme, ale co mě nejvíce udivilo bylo to, že se nikdo z nově příchozích nepozastavoval nad mou modrou krví, přestože Edward a Alice reagovali okamžitě.

„Copak nevidíš? Je modrá! Musíme ji zabít, aby ji mohl Jasper bezbolestně vysát, když je to Edwardova kamarádka. Všichni moc dobře víte, že on svým darem nejvíce trpí. Potřebuje ho vylepšit a naučit se ho ovládat, aby už nemusel vnímat naše emoce.”

Jakmile Alice domluvila, zmizela mi z dohledu a s ní i Esme a Emmett. Edward se uvolnil a Carlisle už chtěl chytit mou krvácející ruku, ale ucukla jsem. Tolik jsem se bála, jako nikdy v životě. „Carlisle je doktor, Bello. Chce se jen podívat na tvé... zranění,” zašeptal Edward tak, abych to slyšela, ale i přes to jsem si tím vůbec nebyla jistá. Jediné, co jsem chtěla, bylo sedět vedle Melindy u televize a hádat se se Sookie o tom, že je móda hloupá. Tak jako za starých časů...

„Prosím, Bello, ta ruka ti krvácí a měla by se ošetřit. Přísahám, že ti nechci nijak ublížit. Podívej se na mě. Upírům ztmavnou oči, když mají hlad a touží po krvi, ale ty mé jsou pořád stejně zlaté,” řekl Carlisle a měl pravdu. Ještě jsem se raději podívala na Edwarda, který přikývl.

Zničehonic jsem byla u něj v náruči a v té samé sekundě jsem mu seděla na klíně v Carlisleově pracovně, což nebylo díky jeho tvrdosti nejpříjemnější, ale nestěžovala jsem si. Carlisle mi ránu umyl, pro jistotu zašil pár stehy a ovázal obvazem. Poté se podíval do své lékařské tašky a podal mi jedno platíčko se šesti prášky.

„Kdyby tě to moc bolelo, vezmi si jeden na den.”

Přikývla jsem a podívala se na Edwarda.

„Chci domů...” pípla jsem a on jen přikývl, „... a ty zuby.”

Edward mě posadil do křesla, zmizel a zase se objevil s oním koženým sáčkem, ve kterém se schovávaly špičáky vraha Sookie, a dal mi ho kolem krku. Pak si mě vyhoupl do náruče a já zavřela oči, protože jsem věděla, co bude následovat. Běh. Nevím, jak dlouho to trvalo, čas jsem nebyla schopná vnímat. Jen jsem tiskla víčka k sobě, pevně se ho držela a znovu si připadala jako ta šestnáctiletá holka pracující v knihovně, která se mohla strachy rozpadnout, když zjistila, že je modrá.

Pamatuju se, že tenkrát to byl nejhorší okamžik v mém životě. Po chvíli naprostého šoku jsem vyběhla z knihovny, napařila si na hlavu starou kšiltovku a utíkala domů, kde jsem se rozbrečela. Máma s tátou se mě pořád dokola ptali, co se stalo, ale já jen zarytě mlčela. Nakonec jsem si sundala kšiltovku a přísahám, že na jejich zděšený pohled nikdy nezapomenu. Nikdy.

„Už jsme tady,” ozvalo se mi u ucha, a když jsem konečně otevřela oči, spatřila jsem moji a Melindinu ložnici. Melinda už nebyla doma, protože musela být brzy na nějaké brigádě.

Pomalu svítalo, ale sluneční paprsky se sem díky šedým mrakům nedostaly. Dnes bude pršet. Zase. Edward mě postavil na nohy a jediné, čeho jsem v té chvíli byla schopná, bylo sundat si boty a zalést do postele. Prosebně jsem se podívala na Edwarda a poprosila ho, jestli by si nelehl ke mně. Jen přikývl.

Asi jsem se ho měla bát, nedotýkat se ho a držet se od něj co nejdál, ale v tu chvíli byl on ten jediný, u kterého jsem se cítila bezpečně. Byl v podstatě nezničitelný a nelačnil po mé krvi, což mě celkem uklidňovalo, přestože strach neodešel úplně - stále se mi klepaly ruce.

Nevím, kdy jsem usnula, ani se na to nepamatuju... Probudila jsem se v deset a Melinda pořád nikde, jen jsem na její posteli našla vzkaz od Edwarda.

Drahá Bello,

je mi moc líto, že jsem tě vystavil takovému nebezpečí. Za Alice se ani omluvit nemůžu, to prostě nejde. Chápu, že mě teď asi nechceš vidět, ale potřebuju si s tebou o tom promluvit. Až se na to budeš cítit - zavolej mi, své číslo jsem ti uložil do mobilu. V lednici máš snídani...

Edward

Odešla jsem do kuchyně a otevřela ledničku, kde na mě čekal jeden velký sendvič. Pocit hladu jsem prozatím neměla, ale věděla jsem, že bych se měla najíst. Tak jsem vzala sendvič a sedla si s ním k televizi do obýváku. Když jsem ho dojedla, myslela jsem na to, jestli nemám Edwardovi zavolat. Vzala jsem mobil do ruky, ale napadlo mě něco jiného. Ani nevím, proč mě to napadlo, a proč jsem to udělala, ale vytočila jsem číslo svojí mámy.

„Renée?” zašeptala jsem. 

Rodiče jsem od doby, kdy mě na mé osmnácté narozeniny zavrhli, neoslovovala mami a tati a jim to ani nijak zvlášť nevadilo. Nesnášela jsem je za to, že mě zavrhli a opustili, přesto to však byli moji rodiče.  

„Bello... Copak chceš?” zeptala se unaveně, poněvadž jsem jí volala jednou za dlouhou dobu. 

„Sookie je mrtvá.” 

„Aha... A mně to říkáš, protože...” zamumlala. Ona nebyla zlá, jen stejně jako většina lidí brala modré za nepodstatné, otravné a zbytečné osoby, které by vlastně vůbec neměly existovat. Neměla jsem jí to za zlé, protože jsem sama dřív modrými pohrdala. 

„Protože jsem dnes málem taky umřela.”  

„Cože? Co se stalo?” zeptala se ustaraně, ale z nějakého důvodu mi to stále znělo jako: „Panebože, Bello, kde jsi k té modřině přišla?”

„Bylo to strašné. Krvácela mi ruka a... No, prostě... Patří to k těm věcem, o kterých ti nemůžu nic říct.”

„Jasně... Ty vaše tajnosti,” odfrkla si, „ale já vždycky říkala, že tě ta krev přivede do problémů, Bello.”

„A jak se má Charlie?” změnila jsem téma.

„Má se dobře a představ si, že si oholil ten hrozný knír!” Musela jsem se zasmát, protože Renée si na Charlieho knírek stěžovala snad ještě před tím, než jsem se vůbec narodila.

„A co David?”

David - můj dokonalý tříletý bratříček narozený těsně po mých osmnáctinách, kterého jsem viděla pouze na fotografii, ale to nebylo nic... On totiž snad ani neměl nejmenší tušení, že vůbec existuju. Že má někde starší sestru, která má problémy a vlastní rodina to s ní vzdala. Která by ho moc chtěla poznat, ale rodiče se bojí, že by ho mohla i pouhou přítomností nakazit, přestože to nebylo možné. Ale on byl prostě dokonalý a jako jejich miláček takový musel i zůstat. Povzdychla jsem si.

„Ten se má výborně. Ve školce se učili počítat do pěti, ale on to zvládá do deseti, šikulka můj. Dokonce se už nepodepisuje Dave, ale David, což je taky krok kupředu. No jo... za tři roky už ho čeká první třída. Někdy mi připadá, že ten čas letí až příliš rychle, ale on je tak úžasný a vždycky mě dokáže něčím mile překvapit. Samozřejmě jako každé dítě umí i zlobit, ale to jen dokazuje to, že je zdravý,” rozpovídala se nadšeně.

Jak už jsem se zmínila, můj mladší bráška byl její miláček. Dokonalý chlapeček, který ji nikdy nemůže zklamat. Narozdíl ode mne... Já ji zklama tím, že se mi změnila krev, že jsem se stala někým podřadným, už jsem jí nemohla dělat radost. A ta ostuda... Swanovic holka je modrá, no to přece není možný! Vždyť Charlie ani Renée takoví nejsou, tak proč zrovna Isabella musí být jiná?! Říká se, že rodiče své děti milují, ať už se děje cokoliv. Myslím, že kdybych umřela, tak by zajisté truchlili pro své prvorozené dítě, ale láskou bych to i tak nenazvala.

„To je šikula,” zabručela jsem a zavěsila. Ne že bych ho neměla ráda, on přece za nic nemohl, ale samozřejmě jsem mu záviděla. Takhle mě taky kdysi vychvalovali a nemohli se mě nabažit, ale tyhle časy už jsou dávno pryč...

Nevěděla jsem, co dělat dál, tak jsem se rozhodla napsat Edwardovi. Potřeboval si se mnou promluvit a já ho potřebovala vyslechnout. Ani nevím, proč se ho nebojím... Vždyť je to upír a jeho sestra mě chce zabít! Co víc ke strachu potřebuju?

 

Seděla jsem na jednom konci gauče a on na druhém. Choval se odtažitě a i jeho pohled byl opatrný, jako bych snad byla porcelánová panenka, která by se mohla každou chvílí rozpadnout.

„Takže...” pobídla jsem ho.

„Takže bych asi měl jít k věci. Vím, že se za Alice omluvit nemůžu, poněvadž to ani nejde. Ale chci, aby si věděla, že mi to je strašně moc líto. Já... Nikdy bych nedopustil, aby se ti něco stalo. Taky jsem ti chtěl vysvětlit, proč jsem vrčel. Víš... Když jsem uviděl a ucítil tu krev, bylo to něco neskutečného. Ty mi voníš jako každý jiný člověk, který nefetuje, nekouří a pije jen občas. Ale to neber zas tak doslovně, protože každý člověk má svou specifickou vůni. Jenže v tu chvíli jsem dokázal vnímat jen tři věci. Krev. Modrá. Dar. Jen to... Ale když jsi mě prosila, abych tě nazabil, něco mi přeskočilo v hlavě a já si uvědomil, že to jsi ty a nesmím ti ublížit. Moc mě mrzí, že jsem tě tím vylekal ještě víc. Pochopím, když už mě nebudeš chtít nikdy v životě vidět, ohrozil jsem tě... Tak já už raději půjdu,” řekl a vstal s tím, že odejde, ale pohotově jsem ho chytila za ruku. Vlastně to bylo vůbec poprvé, co jsem se ho dotknout chtěla a udělala jsem to. Jindy mě k tomu nutily okolnosti, strach... 

„Počkej, Edwarde. Nikam nechoď... Nemůžeš za to, co se stalo. A navíc si nejsem jistá, jestli bych tu vydržela sama. Nevím, kdy se Melinda vrátí.” 

„Chápu, bojíš se, že přijde Alice a... Nemusíš, Jasper a Rosalie ji vzali na Aljašku, kde máme přátele. Alespoň se uklidní,” přesvědčoval mě o mém bezpečí nevědíc, že se plete. Na možný příchod Alice jsem vůbec nepomyslela. 

„Ne, o Alici nejde, já jen... To nic,” povzdychla jsem si. 

„Řekni mi to.”  

„Je to moc osobní, nebudu tě s tím obtěžovat,” řekla jsem a zavrtěla hlavou.

„Bello, chtěla jsi mě podpálit, zabil jsem vraha tvé kamarádky, měl tě v náručí, nezabil jsem tě po zjištění, že znáš mé tajemství, zjistil jsem to tvoje a moje sestra tě chce zabít, tak něco osobního opravdu neuškodí,” namítl. Vlastně měl pravdu, proč bych měla chodit okolo horké kaše?!

„Tak fajn... V šestnácti letech jsem měla menší brigádu v knihovně a jedna holčička po mně chtěla, abych jí podala knížku z vrchní police. Musela jsem se postavit na rozviklanou stoličku, a když jsem konečně knížku popadla, zrthla jsem na sebe ostatní knihy. Jedna mě škrábla na čele, když jsem si na ránu sáhla a poté se podívala na prsty... Místo obvyklé červené jsem spatřila modrou. Utekla jsem domů a od té doby to šlo z kopce. Připadala jsem si, že mě rodiče berou jako nepříjemný hmyz, že už nejsem jejich dcera, ale odpad, který z ní zbyl. Připadla jsem si tak zbytečná... V osmnácti se mě zřekli s tím, že už se o sebe dokážu postarat sama, a asi dva měsíce poté se narodil můj bráška. David. Viděla jsem ho jen na fotce a on snad ani netuší, že vůbec existuju, že má sestru, kterou rodiče odkopli... Šlo to se mnou z kopce a ani už si nevzpomínám, kdy jsem poznala Melindu se Sookie, ale pak už bylo všechno lepší. S rodiči jsem se viděla naposledy, když jsem oslavila druhé kulatiny. A před chvílí jsem si s mámou volala a ona mluvila o tom, jak je David úžasný a dokonalý... Já mu prostě závidím,” rozpovídala jsem se a popotáhla, ačkoliv slzy se mi podařilo zadržet. Já už nechci brečet...

„Za to století, co po zemi chodím, jsem si všiml, že lidé jsou plní předsudků. A u tvých rodičů tomu není jinak... Určitě tě milují, jen se nedokážou přenést přes to, že jsi se změnila v někoho, koho nemají rádi. V někoho, o kom si většina lidí nemyslí nic dobrého. Modří byli vždycky odsuzováni, a tak to nejspíš i zůstane, ale rodiče tě mají rádi. Například já v hlouby duše nesnáším Carlislea za to, že ze mě udělal netvora, ale to neznamená, že bych ho nemiloval. Je to můj otec a mám ho rád. A tvoji rodiče nenávidí modré, ale tebe mají rádi, přestože modrou jsi.”

„Kéž by to tak bylo,” povzdychla jsem si.

„A co se ti vůbec na upírství nelíbí? Já myslela, že každý upír je pyšný na to, kým je. Já sice tvoji...” odmlčela jsem se a zapřemýšlela, „rasu nenávidím, ale nechápu, co na tom nemáš rád ty. Jak jsi se vůbec stal upírem?”

Znepokojeně se zamračil, ale poté se rozhodl, že mi o tom přece jen řekne.

„V roce 1918 jsem žil se svou matkou a otcem v Chicagu. Tenkrát mi bylo sedmnáct a silně udeřila španělská chřipka, které podlehl otec a pár dní po něm i matka. Ta však před svou smrtí poprosila Carlislea, který tam tenkrát k mé smůle - štěstí pracoval, aby mě uzdravil. Aby pro to udělal všechno. Ani jeden z nás neví, jestli věděla o upírech, a nikdy se to nedozvíme. Nakonec mě Carlisle proměnil,” vyprávěl mi a po celou tu dobu se mi upřeně díval do očí. Hltala jsem každé jeho slovo a vrývala si ten příběh do paměti, jako by neexistovalo nic důležitějšího.

„A co ti na nesmrtelnosti vadí nejvíce?” vyptávala jsem se neuvědomujíc si, jak blízko jsme seděli.

„Nikdy se nepohnu kupředu. Prakticky vím všechno, ale je mi to k ničemu... Nikdy nebudu moct založit vlastní rodinu. Navěky budu sám... Samozřejmě mám Carlislea, Esme, Rosalii, Emmetta, Alice a Jaspera, ale to není totéž, jako mít svou spřízněnou duši. I když tohle slovo bych nebral tak doslovně. Upíři totiž duši nemají,” zašeptal.

„Vysvětli mi to,” požádala jsem ho.

„Upír se tou pravou láskou - láskou navěky - může zamilovat jen jednou a nejde to vzít zpět. Může to být do někoho, koho znáš už léta, ale taky do někoho, koho potkáš na ulici. Carlisle má Esme, Rosalie Emmetta a Alice Jaspera, já však přestal dávno věřit, že někoho takového naleznu... Měla jsi ty někdy nějakého přítele?”

„Měla jsem dva. Jednoho na základce a druhého na střední škole, ale vlastně ani nešlo o lásku. Spíš to byly vztahy na vyzkoušení.” Pousmál se.

„No vidíš, my dva jsme asi ztracené existence,” zasmál se. „Ne že by jsi ty neměla šanci na lásku. Jsi krásná, chytrá a někdy i milá žena, jenže taky samotářska - dle mého názoru - nesnášející společnost.”

Než jsem na to něco stihla říct, zarachotil jeden a ten samý klíč ve dvouch zámcích, tiše vrzly dveře a do domu vstoupila Melinda. Svlékla si bundu a zula boty a vstoupila do obýváku s veselým úsměvem, který při pohledu na Edwarda okamžitě pohasl.

„Dobrý den,” řekl Edward a zdvořile se pousmál.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 11. kapitola:

 1
27.11.2013 [20:00]

riminiiVždy som premýšľala nad tým, prečo sa Edwardovi jeho život nepáčil. Nie len tomuto tvojmu ale celkovo aj tomu originálu. Však je večne mladý a keby nebol taký zatrpknutý, aj lásku si mohol nájsť skôr, keby chcel. Samozrejme, my musíme byť šťastné, prešťastné, že počkal... A toto tvoje písanie mi to pripomenulo. No prečo sa mu nepáčilo?? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nepochopím... dobre pár nevýhod, ale však keď našiel Bellu, nemohol byť šťastnejší. Emoticon
No a to s Bellinými rodičmi je dosť blbé. Také zachovanie. Akože nechcem hovoriť, možno je to mať modrú krv fakt blbé, ale ja by som sa možno cítila výnimočne. Podľa mňa ostatný iba závidia. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. emam
15.11.2013 [22:52]

emamKonec tajemstvím a Alice daleko... Tuším, že nás čeká sbližování, takže pro čtenáře ta nejhezčí část Emoticon Snad se to ještě nezkomplikuje Emoticon
Dočetla jsem k zatím poslední vydané kapitole. Za stručné komentáře se omlouvám, ale pořád s nimi nějak bojuji a učím se je psát. Prvních několik kapitol mě velice zaujalo a byla jsem zvědavá, jak se bude příběh dál vyvíjet. ke konci je to spíš o vztahu těch dvou. Čekala jsem větší dramata okolo její "modrosti", ale třeba ještě přijdou...?
Řeči o věku asi moc ráda nemáš, ale stejně máš můj obdiv, že ve svém věku dovedeš napsat takový kousek Emoticon Já bych to asi tenkrát dedokázala...

15.11.2013 [20:12]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. 1ajjka1
15.11.2013 [6:25]

skvelá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. magda
14.11.2013 [23:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Pegi
14.11.2013 [22:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. misacek
14.11.2013 [21:08]

Zajímavé poznávání Emoticon

3. BabčaS
14.11.2013 [21:08]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Mispool
14.11.2013 [20:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon další prosím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jsem zvědavá jak bude reagovat Melinda na Edwarda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
14.11.2013 [20:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!