Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 12

26.02.2012 (19:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 6823×

12. kapitola

Dva světy

Nebylo ani půl osmé, ani polovina utrpení za mnou, a já už začínala mít pochyby.

Co když jsem Edwardovi ukřivdila? Co když je to všechno jenom novinářská fraška a já mu tak dala košem naprosto zbytečně? A ačkoli se to zdálo ještě před pár týdny nemožné, chyběl mi. Chyběl mi pocit, že tu někdo pro mě je, bez ohledu na to, že mě zjevně nechtěl a že tohle cítění bylo sobecké.

Tak to přeci dopadnout nikdy nemělo.

On měl být někdo, kdo při mně bude stát ve všech životních chvílích, za koho se budu moct schovat, za koho budu moct bojovat a na koho budu moct být pyšná.

A on se mi stranil v každé volné chvíli, kdy ho ta těžká koule na nohách, Swanová, netížila.

Proč jsem o té Lorinnové neslyšela ani slovo dřív? Žánova podrobná analýza…

Vstala jsem z postele a ty tlusté černé desky vyhrabala během minuty v šuplíku s mým spodním prádlem. Na vrcholu jsem našla nejnovější zprávu ještě z toho týdne. Čím jsem probírala útržky z nižších sloupků, tím starší datum nesly a úplně naspodu celé té fotománie se schovávala malá fotografie studentky. Byl to přesně ten den, kdy jsem se zprávu o našem zasnoubení dozvěděla. Ale žádné starší zprávy v jeho ani v mém stohu neležely.

S obrovskou nechutí jsem zapnula svůj zaprášený notebook. Mělo mi být podezřelé, že internet se nechtěl za žádných okolností načíst. Bylo to určitě znamení. A po zadání jednoduchého hesla Cullen a Lorinnová jsem ty nepochopené náznaky dokázala přijmout.

Cullen odchází z hotelu s Lorinnovou!

Ano, jsou spolu, potvrdil blízký zdroj.

Strávili spolu noc v jednom z nejluxusnějších hotelů v New Yorku.

Požádal Lorinnovou Cullen o ruku?!

A stačilo to, rozhodně to stačilo k tomu, abych veškeré pochyby o Cullenovi a o jeho vztahu ke mně nepokládala za mylné. Skončil, naprosto skončil.

A jen co jsem zaklapla a třískla s tím nevinným přístrojem o zem, svalila jsem se do postele a s polštářem přitisknutým na hlavě proplakala celé dvě hodiny. A i když se moje teorie, že má žena pro muže jenom určitou dávku slz, zdála vždy pravdivou a dodržovanou, ten večer jsem poprvé okusila, jak chutná naprosté dno oceánu citů. Neměla jsem chuť se jím dál zalamovat, neměla jsem chuť na lásku. Vše se to zdálo naprosto zbytečné a pocit, že celá láska je jenom o tom, kolik utrpení druhému uštědříme, mě dovedl k prostému poznání – láska je na nic. A pokud jsem ji kdy měla šanci prožít, pak to bylo s Jacobem, pak to bylo ve chvíli, kdy jsem o Cullenovi neslyšela ani slovo.

Ale ani sebevětší odpor nemohl zabránit neustálým připomínkám. Prsten jsem z ruky nesundala a Edward… Na toho jsem myslela až příliš často.

I když jsem měla zavřené oči a přemítala o naprostých nesmyslech, nebo jenom četla, či se dívala, jak v zahradě zahradník seká trávník, pořád jsem myslela na něj. Na jeho úsměv, na jeho oči, na vůni jeho kolínské, na chuť jeho rtů, na chuť jeho úst.  A co bylo nejhorší… V ten okamžik to bolelo nejvíc a ne proto, že by Cullen byl mým utrpením. Ale proto, že jsem to všechno ztratila.

Tři dny naprostého zoufalství, tři dny neustálých hádek s Renée, tři dny vypnuté televize. Obě dvě jsme se měly navzájem plné zuby. Její shoot pro Vogue jsem odmítla podruhé a po tom, co se na mě má milovaná matka pečlivě zadívala, uznala, že by se mě stejně fotograf spíš polekal.

A protože je Žán skutečně velmi konzervativní mladík ze staré školy, dovolil mi zlepšit si špatnou náladu, nebo ji prostě úplně utopit na samotném dnu lahve s vínem.

Pomohlo to. Půl dne pomatených, nejasných myšlenek. Druhá polovina dne v limbu. A další celý den spánku. Výsledkem bylo stálé zmatení a už trochu ucházející vzhled – nevypadala jsem jako po absolvování plynové komory.

To ráno jsem se chystala dodržet poslední termín naší úmluvy. Během těch pár dnů se mi dostalo naprosto jiného, ale zásadního rozdělení. Už neexistovalo žádné po svatbě. Existovalo pouze do svatby. A byla jsem si naprosto jistá, že jakmile splním jedním slovem matčinu úmluvu, z kostela buďto uteču nebo odletím prvním letadlem na Hawaii a Renéiny peníze budou létat vzduchem. Slíbila jsem si, že za tohle všechno zaplatí. A nejen Renée, možná i Edward.

Na židli vedle postele už leželo připravené mé oblečení a precizně vybrané spodní prádlo. Přeci jenom… I fotograf byl člověk, který by mohl být znechucen mým zjevem a já tuhle Renéinu snahu – udělat ze mě na jeden den siluetu normálně fungujícího člověka – přijala s klidem. I mně to divadlo -  hrát si na silnou -  vyhovovalo.

S příjemným pocitem jsem sebou práskla do peřin a dobře mířenou ranou do lampičky zhasla světlo. V tu chvíli by se hodilo říci A je klid.

Bohužel i v tomto případě je klid docela irelevantní pojem, pokud pokoj, dům, či snad celý pozemek obývá víc narušujících jedinců.

Když na mém okně přistálo prvních pár kamínků, zdálo se mi, že ten večer moc foukalo…

Když se to stalo podruhé, měla jsem sto chutí na ty odporné novináře vylít kýbl vody…

A když ty zvuky prostě nedaly pokoj ani po půl hodině, nasupeně jsem vstala z vyhřáté postele v mých extravagantních růžových kraťáskách a bílém tílku pro milovníky piva a jala se ten zapeklitý případ vyřešit.

Ale jakmile jsem vyhlédla z okna, všechny nejhorší úmysly se scvrkly do nepatrného zrníčka bolesti někde hluboko uvnitř mě.

Pod oknem stál on. Opět s kapucí, ale podle jeho vysoké postavy, širokých ramen a tváře jsem jej poznala téměř okamžitě. A nemusela jsem slyšet ani jeho nakřápnutý hlas.

Venku lilo jako z konve, ulice potopené pod souměrnou vrstvou špinavého Seattleského deště nenabízely žádný úkryt pro vetřelce.

„Bello, musíš mě vyslechnout!“ naléhal jeho prochladlý hlas a zdál se stejně pevně rozhodnutý jako na tiskovce. Musel zakřičet, abych jej přes zavřené okno vůbec slyšela.

Tolikrát jsem si v duchu říkala, jak jím pohrdám, tolikrát jsem si v hlavě sestavovala tak drsné bezcitné monology – a ani v jednom z případů bych se na něj nedokázala podívat jinak než na sprostého děvkaře.

V tu chvíli jsem ale před oknem stála naprosto odzbrojená.

Chvíli jsem se na tu moknoucí postavu jenom dívala, proč ta nenávist mizela tak rychle, jak přišla?

O jeden krok jsem ustoupila, naprosto zbavená jakékoli touhy s ním mluvit, nebo slyšet jeho hlas. Pak se ale Edward zatřásl, zimou. Po jeho pažích a nasáklé mikině, která už nemohla pojmout víc vody, stékaly prameny deště. Působil tak…

Zbrkle jsem otevřela okno a vyklonila se do chladného podzimního nečasu.

Nepohnul se ani o píď, jako by mu to ani zmrzlé končetiny nedovolovaly.

„Odejdi,“ řekla jsem tiše, ale i přes burácející déšť to slovo s jasným významem uslyšel.

„Ne! Dokud nebudeš znát pravdu, neodejdu.“ Stále stejně tvrdohlavý…

„Tak tu budeš mrznout celou noc,“ připomněla jsem mu tvrdě a čekala, kdy se konečně v jeho těle probudí ten egoistický kus chlapa a smete romantického Romea stojícího pod oknem z hřiště.

„Tak se nikdy nedozvíš pravdu,“ oponoval stejně tvrdě jako já.

Chtěla jsem odpovědět něco skutečně chytrého, co by ho konečně zbavilo slov. Bůhvíproč mi ale jeho slova zněla v hlavě jako mnohem důležitější než ta moje, a pokud mělo pár chvil strávených s ním přinést pochopení, pravdu a konečné řešení, byla jsem ochotná jej pustit dovnitř. Ale všechno to bylo příliš složité na pouhé pojď dovnitř. A složitostí se tentokrát nemyslí hlídací pes Renée, uklízečka Žán nebo pár chlápků od CIA… Počkat…

„Jak ses sem dostal?“ Jo, to ho musí slov zbavit určitě.

„Ustup od okna, Bello.“ Jasně, žádné prosím, jenom prosté konstatování a než jsem v úžasu odskočila od okna, Edward se stačil vymrštit do vzduchu a jednou rukou se zachytit o římsu držící v létě květináče s Žánovými muškáty, dokonalá spolupráce nohou jej dokázala dostat těsně k jeho cíli, každý jeho pohyb působil tak neuvěřitelně lehce a dokonale… Chvíli jsem váhala, zda mu nemám podat pomocnou ruku, aby se dokázal přes parapet lépe dostat, než jsem ale stihla tuhle kloudnou mozkovou akci promyslet, Edward se rukama zapřel do futer a skrčkem proskočil oknem do mého pokoje.

Zastavil se přede mnou a já s úžasem hleděla před sebe. Tohle umí i lidi?

Edward zavřel okno, a přestože byl přísun vody odstřižen, na mé podlaze se začal napouštět pořádný rybník z promoklého Edwarda.

„Promiň,“ procedil skrz zaťaté zuby. Chvíli jsem nechápala, proč má čelisti tak pevně zaťaté, ale jen co svalstvo na jeho obličeji povolilo, šíleným způsobem se mu rozdrkotaly zuby.

„Edwarde, co to má být?“ Strhl si z hlavy kapuci. Z vlasů mu stékaly pramínky vody. Byl to už dokonalý odstín sytě hnědé…

„Musím ti to vysvětlit, nedovolím ti, aby ses na mě zlobila.“ Zněl tak zvláštně, jako by se bál, že ho vzápětí vyrazím z domu s bandou goril v zádech.

„Na to je pozdě, Edwarde,“ vydechla jsem a pár kroky si od něj získala trochu odstup. „Tohle bychom už neměli řešit. Prostě si každý žijeme vlastní…“

„Ne!“ přerušil mě drze a jeho promoklé paže si přidržely mé tělo. Aniž by chtěl, přitiskl si mě těsně k jeho tělu a tím na mě přenesl naprosto stejnou zimu. „Nedovolím ti, abys to zničila.“

„Já něco ničím? Já se paktuju za tvými zády s někým, koho zná celý svět, jen se vysloví tvé jméno a tím tě akorát podvádím?“ To objetí zesílilo, už začínalo bolet.

„A co Jacob? To nebyla zrada? To sis myslela, že mě to tenkrát nezrazovalo?“ Křičel na mě, ne nebyl hlasitý, ale křičel. Z jeho hlasu bylo cítit, jak strašně jej tohle všechno štve a možná mě i nenávidí.

Pečlivě jsem se vyhýbala jeho naléhavým očím a skryla před ním svou absolutní neschopnost jakkoli reagovat, nebo snad i lhát, protože v tu chvíli svým způsobem pravdu měl.

„Proč ses mě prostě nezeptala? Proč ses okamžitě naštvala, Bello? Vždyť Lorinnová je jenom jedním z mých nejlepších lidí. Není divu, že je na veřejnosti všude se mnou, ona musí. Má to v popisu práce. A protože si na nás chtějí nějací novináři namastit peněženky… Tak tě ztratím?“ Řekl to? Opravdu ano?

„Edwarde, já nevím, co si mám myslet.“ Dva ledové prsty si přidržely mou bradu těsně u jeho tváře. Jako by se bál, nebo snad trpěl?

„Co cítíš, Bello?“ A teprve teď jsem byla v háji, protože jeho pohledu, jeho očím, se prostě uniknout nedalo. Edward ze mě dostal všechny odpovědi, ani na mě nemusel tlačit.

„Cítím smutek, Edwarde. Nedovedeš si představit, kolik se toho za těch pár dnů v mém životě změnilo… A ty se mnou jednáš, jako bych byla tvoje snoubenka už celé roky.“

„Ale ty jsi moje snoubenka,“ připomněl mi drze krutou pravdu.

Po celou tu dobu se mi nepřestal dívat do očí, byla to jedna z nejtěžších chvílí mezi námi. Nedokázala jsem si jej nepřipustit blíž… Jako by se zbořily všechny barikády, jen co ke mně udělá jeden jediný krok.

„Dej mi čas, nic víc teď nepotřebuju. Dej mi čas skousnout všechny tyhle… události i slečnu Lorinnovou. Nemělo mě to ani překvapovat, měla jsem tušit, že to s tebou tak je.“ Zatvářil se trochu ukřivděně a trochu nazlobeně.

„Bello, nejsem žádnej zasranej panic a ne, skutečně neodmítnu, když mi pěkná žena strčí do kapsy klíče od jejího bytu. Ale od té doby, co znám tebe, je všechno jinak a věř mi, prosím, že jsem od té doby na žádnou jinou nepomyslel. Proto ti připadám jako sobeckej parchant, co tě nestále zraňuje a dělá jenom to nejhorší… Pravdou je, že takový asi jsem, ale jenom proto, že já tě nemůžu a nesmím ztratit!“ A od té chvíle se dusno v mém velkém pokoji nedalo dýchat a žádný z jeho pohledů už nebyl tolik zlý, ale ani ta podezřelá něha mi nebyla dostatečným odůvodněním, proč jsem jej k sobě vlastně pustila.

„A proč mě nemůžeš ztratit, Edwarde?“ Byla to přesně mířená otázka. Přesně jsem věděla, co od něj chci a potřebuju zjistit. A právě ten fakt – že jeho odpověď bude víc zásadní, než si on sám nebo já uvědomuju – mě přiměl strašně se bát.

„Mám tě rád, Bello.“ Bylo to svým způsobem dětské, ale zároveň víc upřímné, než jsem čekala. A proto bylo těžké sevřít jeho tvář v dlaních a zpříma mu hledět do očí. Bylo to jako s plným vědomím strkat hlavu do včelího úlu.

„Tak to dokaž, Edwarde.“ Nepatrně rozšířil oči, ale nijak nereagoval.

A když se zdálo, že jsem se z prvotního šoku přeci jenom dokázala vzpamatovat, bylo toho už příliš…

„Prosím, odejdi.“

„Bello,“ podivil se s tvrdým nevěřícným hlasem.

„Odejdi a dej mi čas.“

„Když odejdu, kde vezmu jistotu, že jsi stále mou Bellou?“ Jako kdyby tu jistotu někdy vůbec měl…

„Doufej.“

Chtěl mě ještě jednou obejmout. Jen se ale pokusil ten pohyb naznačit, zarazila ho má sevřená pěst zapřená do jeho hrudi. A Edward to okamžitě pochopil. Tu noc se na mě podíval s neskrývaným neštěstím.

Vyskočil z okna stejně jednoduše jako přišel. Kolem mě bylo jenom prázdno a tma.

A byla jsem na úplném začátku. Neschopna spát, mluvit nebo přestat na něj myslet. A Renéeiny požadavky znovu sfoukl vítr.

Následující dny získaly novou barvu, odstín a především chuť.

Každý krok se mi zdál těžší. Možná proto, že to unavené tělo předstíráním už odmítalo jakkoli spolupracovat s umanutou tvrdohlavou hlavou.

Ale sama jsem se tentokrát nemohla ani cítit. Bylo to vlastně štěstí, které pokaždé přineslo smutek. Viděla jsem ho všude, každý den, téměř každou hodinu.

Každé ráno čerstvý puget rudých růží před dveřmi domu. Každý den jeden dopis – ale ne Edwardův. Zdálo se, že ani Edward nevěděl, co se s ním děje nebo jak mi dát najevo své city. Proto se řídil hlubokými milostnými citáty slavných a pokaždé je s malým dodatkem poslal v bílé tvrdé obálce jako neustálou připomínku toho, že tu pro mne je.

A že šetřil slovy on, rozhodl se nešetřit slovy spisovatelů, a tak se jeho dopisy staly hlavním důvodem všech probrečených momentů. Neplakala jsem z lítosti, ale z dojetí a zoufalství.

Když jsem sama vyšla na ulici s obrovskou touhou zakousnout se do dobře propečených baget z malého pekařství na rohu devadesáté druhé a třetí, překvapilo mě jeho auto u samého počátku cesty.

A teprve tehdy jsem si uvědomila, jak moc velký zbabělec jsem. Utekla jsem do domu dřív, než stačil zabrzdit a veškerou touhu po jídle jsem zahnala do kouta, protože se mi neuvěřitelným způsobem scvrkl žaludek.

Snažila jsem si zachovat chladnu hlavu a každý řádek jeho dopisů rychle smést z paměti, podvědomě jsem ale tušila, že z nich žiju, a že z jeho slov každé ráno beru sílu k tomu, abych vstala. Proto jsem nikdy žádný nevyhodila.

Kdykoli Renée potřebovala zajistit schůzi nebo měla příliš práce a nemohla tak stíhat více věcí najednou, byl tu on a vždy se ochotně nabídl. Zvykla jsem si špízovat za Renéeniými dveřmi, když v její kanceláři projednávali další postupy.

Doufala jsem, že si i on uvědomuje, jak moc se ty nekonečné minuty liší od minulých strastiplných chvílí a také jsem doufala, že jeho snaha je vědomá. Že to není jenom kupička dobře poskládaných náhod.

A když se Edward kdovíjakým způsobem dozvěděl o mé hříšné lásce ke švýcarské čokoládě, bylo jí najednou všude plno. A byl to první dárek, ze kterého byli nadšení všichni obyvatelé domu, protože na mně Edward rozhodně nešetřil, mohlo si na těch desítkách balení pochutnat několik lidí.

Kdokoli po mně cokoli žádal, vše bylo vyřízeno. Edward si převzal mé starosti na sebe. A tak se stalo, že se jednoho dne v dopise objevila i velmi naléhavá žádost. Ten zatracený photoshoot se prostě nemohl odkládat do nekonečna a Edward mě sám prosil…

´Vím, že chtít po tobě to samé co tvá matka s vlídným hlasem je vražedná kombinace. Ale i tak tě žádám, Isabello, prosím.´

Ten den přidal verše od Voltaira.

A já se opět cítila o něco hůř.

Renée skákala do vzduchu, když jsem tu ne příliš radostnou novinu sdělila u snídaně. Očividně si oddychl i Žán. Ten den se už ani neobtěžoval mě informovat o dalším došlém pugetu růží. Za to mě nezapomněl poučit o důkladnosti čištění zubů – když už se tedy jdu někam zubit před objektiv.

„Žáne, o to se neboj.“ Stačila jsem ho ubezpečit, když jsem si v riflích a neučesaných vlasech oblékala bundu plně připravená vyrazit na smrt zvanou Vogue.

„Jedete sama?“ S podezřelým výrazem jsem se k němu obrátila. Proč by se na to ptal, kdyby zase neměl něco za lubem?

„A s kým bych měla jet?“

Zatvářil se rozpačitě a pak se znovu podrbal na plešce. S trochu ztraceným pohledem odpověděl. „No… já nevím třeba… S panem Cullenem?“ Panem? Nemohla jsem poznat slovník, který Žán použil, když o něm mluvil.

I Renée se za těch několik dní nevídané laskavosti a štědrých darů přestala vyjadřovat jako dlaždič, když se jednalo o Edwarda.

„Co s ním všichni máte?“ vyjela jsem možná trochu přehnaně. Žán se však jenom pousmál a galantně mi otevřel dveře.

Do poslední chvíle to vypadalo, že mi už neodpoví. Ale opět stihl překvapit. Než za mnou řidič stihl zabouchnout dveře, zavolal na mě z domu Žán.

„Je očividné, že vás ten chlapík miluje, slečno.“

Štěstí? Trochu strach?

Byl to vlastně tak trochu normální den. Až na neuvěřitelné množství lidí, co vás najednou berou jako tu nejméně dokonalou věc na světě a každý detail vaší tváře je třeba přetřít na jiný odstín nebo jej prostě elegantně schovat za působivou přednost. Já se v tu chvíli bála toho, že ty desítky maskérů a kostymérů přijdou na to, že u mě žádná taková přednost neexistuje.

Bylo příjemné být znovu mezi lidmi – mezi cizími lidmi. Nikdo se na mě nemohl dívat upřímně, protože o mně nikdo z nich možná ani nevěděl.

Po krátké zkoušce a nekonečných přípravách květinových dekorací na vyříznutém kusu luxusního modrého pokoje se konečně dostavila řada na samotné focení.

Všichni se usmívali a všichni se mi snažili maximálně vyjít vstříc. Což bylo víc nepříjemné, než jsem čekala. Ale jakmile se ten postarší usmívající se prošedivělý pán s modrou šálou kolem krku chopil stativu s foťákem, už mi do smíchu nebylo – zrovna v tu nejvíce potřebnou chvíli.

Jako první přišel na řadu typicky přehnaný Dior a jeho letní kolekce šatů.

A ačkoli jsem se v krajkách a nechutném množství barevných filtrů cítila jako vánoční ozdoba, při pohledu na příjemný dav kritiků s velkými úsměvy jsem se jednoduše musela smát taky.

U Christiny Lacroix to šlo vše jako po másle. Lehké, vzdušné a odvážné zelené šaty jsem díky jejich volnosti a vkusnému střihu milovala od prvního pohledu.

Dolce&Gabbana. Mnohem, mnohem odvážnější, než se mi u jeho předchozích kolekcí zdálo. V dokonale krojeném výstřihu mi nachladl až pupík a s délkou to také nepřehnali. Fialová barva mi nikdy neslušela… Ovšem nadšený fotograf byl jiného názoru.

Ani zdaleka bych se necítila tak strašně, kdyby se mi přesně do zorného pole v dolaďovací pauze nedostal on. A zatímco mi maskérka znovu přepudrovávala nos, Edward ze mě nespustil oči a vedl usměvavý rozhovor s mužem, bez nějž by Vogue nikdy nebyl tak dokonalým módním guru.

André Leon Talley se na Edwarda usmíval jako sluníčko a každou druhou sekundu se s tím samým úsměvem obracel i na mě. Něco si domlouvali… Něco mi tajili… A mně to bylo navýsost nepříjemné.

Později se situace stala ještě horší.

Když jsem vyšla z šatny v naprosto nepřípustně krátkých rudých šatech do půlky stehen, kam zasahovala pouze krajka a zbytek pořádné látky se ztratil někde u rozkroku, bylo mi neuvěřitelně trapně.

Seděl vedle muže, co si všechny vyfocené skvosty pečlivě prohlížel na monitoru a měl tak s fotografem víc než přímý kontakt. Můj snoubenec se zaujetím sledoval monitor, veselý kudrnatý černovlasý muž mu s radostí něco ukazoval a Edward vypadal… zaujatě.

Pojem zaujetí jsem ale možná použila naprosto nepatřičně, protože potom se to, co se objevilo na jeho tváři v okamžiku, kdy mě spatřil zpět ve výřezu místnosti, nedalo popsat. Edward byl jako opilý, lehce otevřel ústa a zrudl! Edward Cullen zrudl!

A co jsem asi tak měl říkat – nebo dělat – já!

Podle pokynů jsem se opřela o připravenou černou pohovku a litovala kostymérčina rozhodnutí vynechat v tomto případě podprsenku. Bylo to tolik odvážné, bylo to… moc.

Ale když Edwardův úžas nezmizel ani ve chvíli, kdy poprvé krátce zasvítil blesk, bylo to najednou mnohem lepší, a i když to bylo pokrytecké a tak trochu sobecké, cítila jsem se rozhodně líp než kdy předtím. A tak jsem se nebála zajít někam, kam mě ukřičené hlasy posílaly. Pózovala jsem ochotně - odvážné nebo neodvážné, čert to vem.

Zákonitě po takovém výkonu musela přijít úleva. A poslední šaty.

A tady jsem teprve s klidem mohla konstatovat – Tak tohle je láska na první pohled!

Byly neskutečné. Dlouhé až na zem, bílé jako první sníh a jednoduše střižené. Připadaly mi jako přesná kopie svatebních šatů až na pár černých ornamentů na korzetu a černé drobné krajky ve výstřihu.

Carolina Herrera si přála k tomuto typu šatů pouze jednoduché doplňky – dlouhé bílé rukavice, rozpuštěné vlasy a bílá růže v nich.

Nedala jsem jinak a prvně se sama v šatech před zrcadlem pořádné prohlédla. Svůj názor jsem dokázala změnit téměř okamžitě. Ne, nebyly svatební. Byly prostě jenom dokonalé.

Tak dokonalé, že by dokázaly vehnat slzy do očí i těm nejméně zaujatým ženám.

Rozhodně se líbily i Edwardovi. Poprvé během celého focení se na mě usmál. V očích měl vepsané něco, co už nikdy nedokázal smazat, a dokonalé poblázněné vychvalování ze stran komentujících dělalo celou situaci bláznivější a bláznivější.

Když jsem šaty po focení odkládala, bylo mi do breku. Nechtěla jsem je sundat, v nich jsem si připadala dokonalá, perfektní a především…. Zjevně jsem se v nich líbila Edwardovi, a to byl snad nejdůležitější důvod.

Po dlouhém loučení a spoustě gratulací jsem se skleněnou hlavou opouštěla ateliér. Marně jsem ho vyhlížela – svědomí mi stejně říkalo, že bych znovu utekla. Ale on nikde nebyl…

Zklamání mi ale rychle vynahradil a rozhodně bylo o co stát.

Když jsem vešla do domu, zkoprněla jsem na místě. Kde je všechnopředvídající Žán? Rozhodně musel vědět, že přijedu tak pozdě a sama.

„Žáne? Renée?“ zavolala jsem do útrob domu. A odpovědi se mi okamžitě dostalo. Byl to sám Žán. Jeho hlas byl přidušený a slabý, rušený neznámým vrzotem. Až po chvíli pomohla služebná Jane otevřít Renée dveře a vyvést obvázaného a malátného Žána bez uniformy pouze v domácím a v obvazovém. Vyvezla ho na vozíku.

Ten obraz byl vlastně k neuvěření. Žena, jíž měl sloužit, se o něj starala. Renée a city?!

„Co se ti proboha stalo?“ vyjekla jsem zděšeně a rychle doběhla až k němu. Pod očima se mu táhly syté modré půlkruhy a jeho dokonalou pleš zakryly metry obvazů.

„Žán si uvědomil, že celý den focení nemůžeš vydržet bez poctivé svačiny, kterou ti sice ráno připravil, ale zapomněl dát. Uvědomil si to hned, jakmile za sebou zavřel dveře. Pokoušel se vás ještě na příjezdové cestě dohnat, ale na potopené pěšince mu to podklouzlo.“ Žán se tvářil normálně, lehce nadzvedával koutky při každém dramatickém zvýšení hlasu.

„Žáne,“ vydechla jsem a pohladila ho po složených rukou na klíně.

„Je v pořádku, až na pár zlomenin.“ ujistila mě Renée. „V nemocnici se stihl pohádat s půlkou personálu, že si ho tam ale rozhodně nechat nemůžou.“ Nedokázala jsem potlačit smích při představě našeho Žána, jak se celý zafačovaný hádá s doktorem.

„Tak proč jsi ho nezastavila?“ obrátila jsem se s úsměvem na Renée. Ta se zatvářila trochu vážněji a nasucho polkla.

„Já u toho nebyla.“ Nechápala jsem, proč se tolik polekala, když jsem se na to optala. Možná měla výčitky, že Žána do nemocnice neodvezla ona.

„Tak kdo byl s Žánem v nemocnici?“ Náhodný chodec? Sanitka?

„Edward.“ Zástava srdce, nefunkčnost plic. Opět vyslovila jeho jméno bez zaškaredění. Už žádný Cullen.

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Edward čekal před bránou, chtěl se ujistit, že tě cestou nebude otravovat žádný novinář. Ale než se stačil rozjet, uviděl pád Žána. Ani mi nic neřekl a odvezl jej rovnou do nemocnice. A -“

„Musel se se mnou táhnout cestou z auta až do nemocnice, musel jsem se ho úplně vyšťavit. Celou dobu tam se mnou čekal a doprovázel mě na všechna vyšetření. Pak mi v automatu koupil kávu a odvezl zpět domům.“ Skočil jí do řeči velmi výřečný Žán s úsměvem.

„Chtěl tě zastihnout na focení, ale stihl asi posledních pár minut.“ Teď už se Renée zase usmívala.

Srdce se mi pak rozbušilo stokrát silněji. Byla jsem mu tolik vděčná. Zachránil muže mého života. Co se to sakra dělo? Proč jsem ničemu nerozuměla? Proč jsem jenom věděla, že bez něj prostě nemůžu být?

„Je to od něj velmi šlechetné.“  Kývla hlavou Renée.

„To ano.“ Toužila jsem jí to říct, jim to říct. Jak moc jsem mu vděčná, jak dokonalý je poslední týden. Jak si mě získal ne pro to, že k tomu měl prostředky, ale proto, že se kvůli mně měnil, on se kvůli mně snažil!

Kvůli mně pomáhal lidem, kterým by předtím nikdy nepomohl – Renée.

Lidem, které neznal, ale věděl, že je miluji – Žán.

A zatímco jsem se já nořila v myšlenkách a bláhových oblacích, stalo se nemožné.

Domovní zvonek ohlásil příchod poslíčka. Jane od něj převzala obrovskou kartonovou krabici se zlatým potištěním a jedním velkým jménem v dolním rohu. Carolina Herrera.

„Božínku,“ vzdychla Renée a dokonce i Žán zvědavě natahoval hlavu.

„Můžu?“ optala se nesměle, když jsem se já k žádnému pohybu neměla.

Podala mi bílou obálku, a zatímco se ona s Jane a s neustálými připomínkami Žána – z které části rozbalovat bude nejlepší – snažili zjistit obsah té obrovské krabice, já žasla nad úhledným dokonalým písmem.

Po dnešku už mi ten důvod nemůže připadat dost jasnější. Můžu žít buďto s tebou nebo vůbec. Až se naše životy uklidní, mé všechno, jen díky chladnému přemýšlení o nás dvou můžeme dosáhnout smyslu společného života.

I já cítím bolest. Stále totiž nevím, zdali tě skutečně mám.

P. S.: Viděl jsem tě v těch šatech jenom jedinkrát v životě. Už teď ale vím, že byly stvořeny pro tebe.

Edward

A kdo má chuť, může si zaáchat stejně jako já!

Díky úžasné nicolCarlieCullen se Prodaná dočkala traileru!

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 12: