Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 1


Prodaná 1Obchod za nekonečné blaho. Akcie společnosti Black Line klesají, tvrdá obchodnice je pro svůj úspěch ochotná obětovat cokoli. Hledá pomoc… Brzy se jí nabídne pomocná ruka. Sedm miliónů dolarů do začátku a mnohem víc. Stačí provdat svou dceru. Bohatý ředitel automobilových poboček po celém státě nachází zalíbení ve studentce, která jej odmítá. Zhrzený nápadník se nesmíří s její odpovědí. Bude dělat vše proto, aby si k němu našla cestu. Milióny, životy, smrt… Nic mu nebude dostatečnou překážkou.

(velké díky pro KACENQACULLEN)

 

Třídění, životní cesta

 

Ten mladej floutek si zjevně až moc dobře uvědomoval, jak moc mě má pod palcem. Nesnášela jsem ten pocit. Nesnášela jsem ty jeho značkový sluneční brejle, které v tmavé New Yorské ulici hodinu po půlnoci fakt nebyly zapotřebí.

Nedával mi smysl. On celý. A jemu mám dát svou jedinou dceru?

Objevil se ve městě z ničeho nic. Kluk prachatých podnikatelů z Floridy. Ale stejně rychle, jak sem přišel, se objevily i první problémy. Nebyla to náhoda. Akcie naší firmy se prodávaly za pakatel a já se napříč všemu snažila udržet stále stejně pohodlný výraz.

Jeho výdělky stoprocentně převýšily moje.

Jeho akcie pohřbily ty moje.

Podělanej parchant Cullen!

Dala jsem vsázku naprosto vše, co jsem měla.

On se spokojil jenom s tím jediným, po čem celou tu dobu toužil.

A já to musela udělat.

Pro naši firmu, pro mě, i pro ni

Ten večer jsem jí podepsala smlouvu na šťastný život. Žádná bída, žádné starosti, žádná láska

♣♣♣

 

Žán se ve dveřích mého pokoje objevil až kolem poledne. Jako jediný člověk v celém domě plně akceptoval mé požadavky na víkendové hovění – žádná pitomá sekačka pod oknem, bzučení vysavače, nebo nedej bože vůně oběda z kuchyně!

A pro případ, že by se toto všechno skombinovalo do jednoho vraždícího celku, byl tu Joshua, mnou od dětství nazýván Žán. Dnes ráno se tvářil obzvláště… zvláštně.

Nedržel v rukou noviny – možná zapomněl podplatit vydavatelství, aby obdržel výtisk mezi prvními -, což byl první podezřelý bod, ten druhý nastal, když se jeho štíhlá postava mihla rychlostí blesku kolem mé postele a v okamžiku se moje huňatá přikrývka ocitla v jeho náručí…

„Žáne!“ zaúpěla jsem a stulila se do klubíčka a jako žížala přežívala aktuální změnu mé ranní atmosféry.

„Madam Swanová pro vás dnes nechala připravit celou řadu úkolů, proseb a věcí, jejichž neodbytnost…“ I v tomto ohledu byl Žán geniální, jeho hlas uspával stejně jako kouzelná  harfa.

„Tak slečno!“ zaburácel jeho vysoce postavený lety vybledlý soprán.

A když ani ten nepomohl… Žán vždy zvolí tu o něco horší ruční metodu.

U snídaně jsem seděla sama, matka měla dnes schůzku s podnikatelem z Port Angeles, básnila o ní už čtrnáct dnů předem, a tak jsem si užívala snídani bez hádek a zbytečných konfliktů typických pro matku a dceru.

„Pošta,“ zabručel Žán a jeho plešatá hlava se objevila těsně nad obrovských pugetem bílých růží.

„Kolik sázíte dneska?“ S šibalským úsměvem jsem sledovala, jak vyndává z kapsy pečlivě vyžehlené uniformy padesátidolarovou bankovku, a pak si chvíli hladí lesklou pleš.

Nakonec prohlásil s jistotou: „Mike Newton.“

„Jacob Black,“ oponovala jsem mu statečně a už už se chvěla na rozuzlení.

Žán chvíli lovil v záplavě bílého kvítí, než vytáhl bílou obálku s tvrdým papírem uvnitř a pozlaceným pravým okrajem.

„Cullen?“ podivil se svým typicky jižanským přízvukem, který byl momentálně směšný víc než v kterýchkoli předešlých situacích. Stále si totiž neuměl poradit s tvrdým cé.

„Myslíš pana Kellana?“ zkusila jsem mu napovědět a přitom si do pusy cpala nesmírně velký sendvič.

Pokojská Jane neskrývala úsměv a zvědavě se Žánovi zadívala přes rameno.

„Ne! Je to Cullen!“ A Jane s jistotou přikývla. Tu chvíli, kdy se po sobě ty dva s knedlíkem v krku a nejistotou v očích dívali, jsem věnovala výběrů nejlahodnější slaniny z velkého tácu.

Pak se ale Jane s rozzářeným úsměvem podívala po Žánově padesátidolarovce a v další chvíli si ji už cpala za služebnickou uniformu v místech, kam Žán svým pohledem velice rád a často mířil.

„A to koště?“ otázal se a ukázal na růže.

„Pro charitu,“ poručila jsem a Žán se s úsměvem odporoučel k zahradnímu koši.

Choval se zvláštně. Žádné zprávy ekonomického rázu, ani poučování, ani snaha přechovat mě alespoň na tu chvíli, než vyjdu z domu. Byly tu hned dvě možnosti. Buď byl nemocný, nebo se něco skutečně dělo.

Netušila jsem, co má dnešní změna způsobit… A tak jsem tu trochu příliš nápadných náhod hodila za hlavu, nebo zmizela kdesi v mém žaludku společně s druhým kouskem křupavé slaniny.

Když jsem to ráno stála před obrovským zrcadlem v šatně a oblékala se do orvaných riflí a trička s hudebním zaměřením, přemýšlela jsem nad tím, kolik se toho pro mne v následujících dnech změní… Jak moc to můj život ovlivní.

Spolu s dovršením plnoletosti měla na mou hlavu přistát i další kupa starostí… Jako spoludědička jedné z nejproslulejších firem ve světě jsem musela ze svého předešlého života hodně věcí odebrat… Ale zároveň jich nekonečné kvantum přidat.

Doteď mě na jazyku pálila hořká pachuť a před očima byla najednou stejně rudá mlha jako v okamžiku, kdy to matka vyslovila poprvé.

A ačkoli luxus, bohatství a blahobyt byly dostatečnou záminkou k tomu, vlézt do takového chomoutu, bylo tu i něco, co celou tu dokonalou představu mělo na dočista pokazit.

První hrozbou pro mne bylo už jenom slůvko musím. Celé to bylo jako stát na okraji propasti. Stačil jeden krok bokem a už jsem nikdy nemohla vzít zpět žádné své rozhodnutí.

Matka stále opakovala, že těžkosti přijdou s časem. Nikdy jsem moc nepochopila, o čem mluví, a jelikož mě děsila představa, kdy se na titulních denících objeví spousta fotografií z tiskovky, kde se to vše dá veřejně najevo, odkládala jsem co nejvíce otázek na neurčito. Pevně jsem ale věřila, že matka hovoří o práci, ona sama ji milovala a bylo ochotná udělat cokoli pro svou firmu. Za to jsem ji nenáviděla, ale zároveň jsem ji obdivovala jako nikoho jiného.

Moje milující ztřeštěná matka Reneé.

Když jsem vycházela z domu, malém mne srazil malý zavalitý chlápek s modrou mikinou a kšiltovkou známé cateringové firmy pořádající afterparty všem zazobancům téhle oblasti vil.

Vykoktal něco jako omluvu a dál se pekelně soustředil nesvalit se, pod náporem velké palmy v květináči.

Už jenom pět dní do plnoprávnosti a vlastního konta.

Život je prostě fajn.

♣♣♣

Před školu mě zavezl řidič. Na přání matky jsem měla vyrůstat mezi těmi normálními občany, aby můj budoucí vliv nemohl být ovlivněn žádnou smetánkou, ani povýšením…

I když jsem většinu jejích nápadů neměla ráda, pro tenhle jsem otevřela náruč dokořán.

„Swanová!“ zakřičel na mě od hlavních dveří spokojený a jako vždy usmívající se Jacob a v minutě si mě silné ruce připlácly na jeho tvrdou hruď.

„Jdeš pozdě.“ Pokýval vážně hlavou a nepatrně mě plácl po zadku. Tohle gesto mě provázelo od prváku každým školním dnem a bylo nesmírně uklidňující vědět, že alespoň nějaká vlastnost s námi roste celé ty roky.

„Nauč se s tím žít,“ zchladila jsem jeho rozvášnění jedinou větou.  Pak si mě k sobě konečně přitiskl ještě víc a ještě těsněji a ještě vášnivěji… Jeho teplá náruč v chladném ránu mě donutila nahlížet na celý den krásnýma neunavenýma očima.

A to, že mě Jacob už dva měsíce směl oficiálně líbat na veřejnosti, byla druhá úžasná věc.

Renée se to nelíbilo. Jakmile mi bylo sedmnáct, zakazovala mi vše, co mělo s kluky cokoli společného. Ale za Jacoba jsem si bojovala. Tvrdě.

A protentokrát to byla matka, kdo musel jenom rozhodit rukama se sklíčeným výrazem přijmout pravidla.

Ten den jsem proklínala naprosto všechny učitele, které jsem potkala. Marně jsem jim v tváři pátrala a hledala jakýkoli náznak toho, co mě celé ráno kopalo do hlavy.

„O čem přemýšlíš?“ ozval se udivený hlas Jacoba za mými zády. Prstem jsem poukázala na všechny učitele stojící na chodbě a pak jeho směrem zasyčela: „Toho, kdo vymyslel nultou hodinu!“

Jacob mou stížnost přešel se smíchem a já se po pár kilech čokolády taktéž dokázala srovnat s tím, že tomu ústavu se prostě nedá utéct… nikdy!

Bohužel jsem tomu umaštěnému nultovému a imaginárnímu profesorovi musela nakonec děkovat. Jedině brzká nultá hodina dokázala oddálit čas, kdy se na pulty stánků, obchodů, krámů, poštovních schránek, pouličních hlasatelů a televiznímu zpravodaji dostaly do rukou ještě teplé výtisky bulvárních plátků a seriózních deníků.

A tak se to vše odehrálo až po té první brzovstávající hodině.

Seděla jsem zrovna na lavičce školního areálu, když mě něčí ruka divoce plácla do sešitu a neodbytně si tak upoutala mou pozornost.

„Tys to věděla!“ zakřičela místo pozdravu Angela, jindy velmi tichá a ochotná kamarádka.

„Tys to věděla a mně jsi neřekla ani slovo! Kde je náš společný slib?“ Byla rudá vzteky a zároveň šíleně zklamaná – a o to bylo horší, že jsem ji zklamala já.

„Angelo, co se stalo? Proč se zlobíš?“ Rychle jsem vstala a snažila se ji uklidnit, uchlácholit, ale jenom nade mnou opovržlivě mávla rukou.

„Prachy, vždycky to bylo jenom prachy, že jo?“ zasyčela vztekle jako had a otočila se ke mne zády. Za jiných okolností bych za ní okamžitě běžela, kdyby se z druhé strany školního pozemku neozval Jacobův rozhněvaný hlas, co přes zuby cedil po slabikách mé jméno.

V jedné z rukou drtil výtisk novin a měřil si mě neuvěřitelně strašlivým pohledem. Doba, za kterou dokázal přejít celý pozemek, uplynula jako voda a já najednou nemohla utéct těm žhnoucím očím, ale hrdě jim čelit.

„Proč jsi mi to neřekla?“ Nekřičel, tuhle větu téměř zaskučel jako raněné zvíře.

Záhad kolem mne bylo najednou moc…

„Nerozumím ti, Jacobe,“ povzdechla jsem si nešťastně a sledovala, jak se svaly na jeho rukou napínají, jako by po mně chtěl v následujících vteřinách vyskočit.

Neodpověděl, najednou se ozvalo rychlé mlasknutí, jak noviny hodil vztekle na zem. Chvíli sledoval moji nechápavou tvář a já se v mysli pomalu prodírala všemožnými vysvětleními, co by mohlo jeho chování takhle ovlivnit.

Znechuceně si odplivl na zem a s posledním ublíženým pohledem, co ke mně vyslal, se otočil zády stejně jako Angela.

Přiběhlo k němu pár jeho kamarádů. Tayler, Mark, John… Všichni se na mne dívali úplně stejně. Přes prsty. Jako na hmyz, jako na něco, co mezi nimi nemá co dělat.

Pohlédla jsem k zemi.

Můj pohled se setkal s mladou tváří muže ve slunečních brýlích. Ta žena o jeden rámeček vedle jsem byla já.

A pak už to šlo všechno strašně rychle.

Můj řidič, auťák, hanba, slzy, neštěstí, zklamání, zděšení…

Seděla jsem schovaná v mámině limuzíně za kouřovými skly. Kolem se strhla hotová bouře blesků foťáků těch nejrůznějších novinářů, jakmile jsme jenom zastavili na křižovatce. Kdyby nebyl matčin bodyguard tak vysoký, roztrhali by mě na kusy ještě před školou.

Plakala jsem celou cestu domů. Ve zpocených rukách jsem stále drtila titulní stranu novin.

 

 

Šok!

Milionářská svatba!

Black Line & Mclaren

 

 

Jasper v autě zapnul přehrávač s jeho nejoblíbenější uklidňující hudbou. Po očku mne zpětným zrcátkem sledoval. Nepomáhalo to…

„Už to nečtěte,“ pobídl mě povzbudivě. I on ty noviny viděl.

„Nechápu to,“ hlesla jsem zoufale a začala se pekelně soustředit na každé slovo v prvním odstavci.

 

 

Dnes v ranních hodinách byla do světa vypuštěna zpráva o údajné svatbě ředitele automobilové značky Mclarenu, majiteli ropných plošin v Africe a ropných vrtů Mexického zálivu, Edwardu Cullenovi, který se údajně na jaře toho roku ožení s dcerou Renée Marie Swanové, majitelky automobilového průmyslu Black Line, Isabellou Swanovou, spolumajitelkou této celosvětově uznávané firmy.

 

 

„Určitě se to vyřeší,“ usmál se Japser povzbudivě a hudbu zesílil o několik otáček. „Určitě to ještě není oficiální.“

A to byla jediná věta, která mě za celý den dokázala uklidnit. Zhluboka jsem vydechla a otřela si z tváře zbytek slz.

Zadívala jsem se na jeho fotografii. Vím, že jsem ji často vídala ve zpravodajských denících, ekonomickém kanálu… Vyfotili jej na letišti v New Yorku. Se slunečními brýlemi, černou koženou bundou a tvrdým neprůstupným výrazem. Byl… krásný, ale místo štěstí z něj čišela zlost a nenávist.

Vedle jeho fotografie se cudně usmívala mladá neplnoletá studentka na zvětšeném výřezu z ročenkové fotky ze střední.

Vedle sebe jsme vypadali jako dva naprosto cizí lidé.

Zrovna, když jsem se snažila tenhle nesmysl vypudit z hlavy a Jasperova hudba začínala účinkovat na moje mozkové závity, zahlédla jsem v poznámce pod článkem tučně zvýrazněné slovíčko.

 

Mluvčí pana Edwarda Cullena tuto zprávu s jistými výhradami potvrdil.

 

Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 1:

« Předchozí   1 2 3 4 5   Další »
10.01.2012 [20:19]

twilightkathei Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. DopeStars
10.01.2012 [19:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
UAU! Tak toto bude ešte veľmi zaujímavé! Už sa veľmi teším na ďalšiu časť. No a ja byť na Bellinom mieste, tak by som sa nesťažovala Emoticon Emoticon Typická americká zápletka - rozmaznaná Bella a frajírek Edward ... už sa teším! Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Gabbe
10.01.2012 [9:44]

GabbeHolky, dneska přidám. Emoticon Ještě jednou děkuju za váš zájem.

30. kamika
08.01.2012 [21:20]

kamikavypadá to zajímavě doufám že brzo bude pokračování

29. vesper
08.01.2012 [15:48]

vesper Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
nepřístupného, zlého Edwarda mám taky ráda. jasper jako řidič? Super. A dělá i toho bodyguarda nebo ho dělá Emmett?
Jakob je mi tady docela sympatický, je mi ho líto...

08.01.2012 [15:39]

Dorianna Emoticon Emoticon

27. Elizabet
08.01.2012 [14:57]

Jedním SLOVEM WOW!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Gabbe
08.01.2012 [10:30]

GabbeMilé čtenářky,
velice děkuji za vaše komentáře, strašně mě potěšily. Emoticon
Na další díl se můžete těšit doufám v úterý. Emoticon

08.01.2012 [3:23]

AfroditaAliceCullenTak to je úžasný!!! Fakt super, je to geniální už se strašně těšim na pokračování!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.01.2012 [0:17]

NatynQawow, tohle bylo jak vystřižený z americkýho filmu! Emoticon mám pocit, že jsem dokonce něco dálně podobnýho znala.. povídka, film, to nevim. Emoticon ale rozhodně se těšim na pokráčko Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!