Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 2. kapitola

15.10.2010 (16:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2787×

2. kapitola

„Dávej si větší pozor na pusu, Swanová. Nikdy nevíš, co se ti může stát.“

„Hlavně, že ty jo,“ řekla jsem a snažila se mu vytrhnout. On mě ovšem držel pevně. Přitáhl si mě k tělu.

„Je jenom otázkou vteřiny, než ti upír rozdrásá hrdlo a vysaje tvou krev,“ zašeptal mi do ucha a pustil. „Měla bys být opatrnější, smrt čeká na každém rohu.“

Odmalička jsem byla ten typ, který se nenechá jen tak zastrašit. „Od tebe to vážně sedí, psisko,“ odsekla jsem.

Zavrčel na mě. „Zahráváš si.“

„Ale copak? Snad bys mě nechtěl praštit?“ zeptala jsem výsměšně. Znovu na mě zavrčel a tentokrát se začal i trochu třást.

„Copak se děje? Doufám, že se nechceš proměnit ve velkého hrůzostrašného vlkodlaka?“ řekla jsem výsměšně a ve vzduchu naznačila uvozovky. Na to zavrčel ještě víc.

„No, páni. Už se tě vážně bojím.“ Tím jsem ho vyprovokovala ještě víc, protože mě chytl pod krkem a přirazil na stěnu. Bát se ale prostě nebylo v mojí nátuře.

„Tohle je všechno? Víc nedokážeš?“ vysmívala jsem se mu. Když on vypadal tak legračně. Popravdě jsem musela říct, že mi jeho stisk vadil, hodně. Nemohla jsem dýchat a mohla jsem snad i dosvědčit, jak modrám. Ovšem pokud jsem opravdu byla modrá, to nevím.

„Jarede, pusť ji,“ ozval se odněkud hlas Setha.

„Ty se do toho nepleť, Sethe!“ zavrčel na něj, ale se Sethem to ani nepohnulo.

„Říkám ti, pust ji! Vždyť je celá modrá.“ Ha, co jsem říkala? Sakra, už mi vážně docházel kyslík.

Jared jako by se probral a pustil mě. Ovšem nikdy v sobě neměl moc citu. Svezla jsem se na zem a lapala po dechu.

„Díky, Sethe,“ zakuckala jsem se.

„Nemáš zač,“ řekl s úsměvem a pomohl mi na nohy. „Nezapomínej, že ani s vlkodlaky není radno si zahrávat. Mohla bys snadno přijít k úrazu,“ dodal klidně. Koukla jsem se mu do očí. Měl tam pobavení, ale také strach o mě. Vždy jsem ho jako jediného měla ráda, byl moc hodný a milý.

„Měla bys jít a omlouvám se za Jareda, nemá v sobě špetku citu, to víš - to je celý on,“ řekl a pousmál se.

Usmála jsem se. „V pořádku, ještě jednou díky, Sethe.“

„Tak už to zkraťte, nebo tady vážně ještě někdo přijde o hlavu,“ zavrčel vztekle Jared a propaloval mě pohledem.

„To jsi celý ty, Jarede,“ řekla jsem v klidu. „Proč nikdy nemůžeš vidět věci i z lepší stránky?“ Nechápavě se na mě podívali.

„To myslíš třeba i smrt?“ zeptal se Seth. Než jsem stačila něco říct, vmísil se do toho Jared.

„Smrt nemá lepší stránku. Je taková, jaká je, každý si tím projdeme. Dřív nebo později, kromě těch pijavic támhle,“ dodal znechuceně a hlavou pokýval ke Cullenovic stolu.

Poprvé za tu dobu, co jsem byla tady, jsem se na ně podívala. Pár z nich se dívalo znechuceně na Jareda a ti další s obavami, opatrností a zvědavostí na mě.

Otočila jsem se zpět na Jareda. „Možná, ale to si myslíš ty. Vše má dvě stránky. Kladnou a zápornou. Nechápu, proč si každý u tohoto tématu vybíráte vždy tu zápornou,“ zamračila jsem se a otočila k odchodu.

Když jsem udělala tři kroky, znovu promluvil, tentokrát ještě naštvanějším hlasem.

„Má i lepší stránku? Smrt má lepší stránku věci, Bello!“ vyštěkl. Otočila jsem se, pohlédla mu zhluboka do očí a promluvila. I mě samotnou zarazilo, jak můj hlas zní klidně a vyrovnaně.

„Samozřejmě, že má. Jen ji málokdo vidí.“ S tím jsem se otočila, ale ještě před tím jsem se koukla ke stolu Cullenů.

Konkrétně mě zaujal jeden pohled - té blondýnky. Její pohled říkal něco zvláštního, jako by mě chápala. Jako by chtěla radši zemřít, než být tím, čím je. Vydala jsem se na další hodinu - biologii.

Když jsem vešla do učebny, sedla jsem si do poslední lavice, kterou jsem sdílela s Bryanem. Nemusela jsem na něj dlouho čekat a už byl ve dveří. Nesl sebou i moje klávesy, které jsem tam nechala.

„Díky,“ zamumlala jsem. Bylo mi jasné, co teď přijde.

„Bello? Jsi v pořádku? Co to mělo znamenat?“ Zvedla jsem hlavu a koukla do jeho ustaraných očí. Ach, Bryane, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě mám.

„Nic, jen malá přátelská potyčka.“

„Přátelská?“ vyjekl.

„Pššt,“ mírnila jsem ho, „uklidni se, nic mi není. Zapomeň na to,“ řekla jsem a v tu chvíli zazvonilo. Do třídy vešel učitel a za ním Edward Cullen. Byla jsem si jistá, že se na mě podívá. A taky že jo. Díval se na mě zkoumavým pohledem a jeho oči zabloudily k mému krku.

Moc jsem to nepochopila, ale potom mi něco došlo.

„Bryane? Mám něco na krku?“

Jeho oči se zúžily na úzké štěrbinky. Chvíli mlčel a potom promluvil: „Až na to, že na něm máš fialové fleky od toho, jak tě Jared držel, tak ne,“ řekl kousavě.

Povzdechla jsem si. „Bryane, promiň, ale já ti to nemůžu vysvětlit, pochop to.“

„Myslel jsem, že zrovna my dva před sebou nemáme žádné tajnosti!“ Au, to bolelo.

„Prosím, pochop mě.“ Koukla jsem se na něj s prosíkem v očích. Povzdechl si a kývl.

„Tak, třído,“ začal učitel, „jak už jste si už jistě stačili všimnout, máme nového žáka, sedněte si prosím vedle slečny Stanleyové,“ dodal a ukazoval na místo, kde seděla natěšená Jessica.

„Tak to bude ještě zajímavé,“ zhodnotil situaci Bryan. Usmála jsem se.

„Ahoj,“ napodobila jsem skvěle hlas Jessiky. Tohle jsem milovala, vždy jsme to s Bryanem dělali, někdy i s dalšími. Záleželo na tom, kolik nás bylo.

„Čau,“ řekl Bryan chladně. Koukla jsem se na Jessiku s Edwardem, bylo mi jasné, že mě Edward slyší, ale bylo mi to jedno. Znovu jsem začala mluvit, když jsem viděla, že Jessica otvírá pusu.

„Nezašel by jsi dnes někam? Ukázala bych ti město a potom bychom mohli zajít do kina, co ty na to?“

„Promiň, nemám zájem.“

„Ale proč?“ začala jsem koktat, jak už to Jessica dělala tolikrát. „Já to nechápu, všichni říkají, že jsem krásná. Já... Nepřipadám ti hezká? Jsem hezká?“

„Jsi nádherná, tak moc, až mě to skoro až bolí,“ řekl Bryan, až později uvědomujíc, co vlastně řekl. Zkoumavě jsem se na něj podívala, ale než jsem se stačila na něco zeptat, promluvil.

„Ehm, já totiž... Chtěl jsem říct, že... ehm...“ povzdechl si a zčervenal. Moc mu ty rozpaky slušely. Nahnula jsem se k němu a zlehka ho objala.

„Mám tě ráda, Bryane,“ zašeptla jsem mu do ramene. Nemohla jsem se mu kouknout do očí, nemohla jsem někomu říct do očí, co k němu cítím, a on to dobře věděl.

„Taky tě mám rád, Bells. Ale ta Jessica se nám povedla,“ řekl a nervózně se zasmál.

Zvedla jsem hlavu a usmála se. „Hm, ale stejně byl nejlepší Mike a jeho homosexuální přítel Tyler,“ zasmála jsem se a Bryan se přidal.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si profesor, „neruším?“ zeptal se.

„Vy nikdy, pane učiteli,“ řekla jsem se smíchem.

„No, když máte tak dobrou náladu, Bello, mohla byste si sednou například tady vedla pana Cullena, co říkáte? A slečna Stanleyová půjde dozadu.“

Najednou mě smích přešel, jak jsem si uvědomila jeho slova.

„Ale to nebude nutné,“ snažila jsem se s toho vyvléknout. „Já už budu hodná,“ řekla jsem a andělsky se usmála. Úsměv mi oplatil a já si na chvíli myslela, že mám vyhráno, ale opravdu jen na chvíli.

„To říkáte vždy, Bello, ale nikdy to nedodržíte, i když by se na první pohled zdálo, že jste anděl.“

Zářivě jsem se usmála. „Možná si pletete dojmy a pojmy, pane učiteli.“

„Možná,“ přisvědčil. „To je jedno, jděte si sednou vedle pana Cullena. Hned!“ dodal rázněji. S povzdechem jsem se zvedla a vydala se sednout vedle Edwarda.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl, když jsem si sedla.

„Není o čem.“

„Není o čem? Děláš si srandu? Jasně, že je o čem. Jsi člověk a -“ Nenechala jsem ho domluvit.

„Nikdy nepodceňuj ač na první pohled normálního a obyčejného člověka, Edwarde Cullene! Ano, jsi upír, no a? Vím to a co? Mně je to vážně putna, nikomu to neřeknu, nechci skončit v blázinci.“ S tím jsem se otočila a začala se věnovat učiteli.

Celou hodinu na mě zíral, bylo to dost nepříjemné. Ošila jsem se.

„Můžeš přestat?“

„S čím?“ zeptal se na oko nechápavě.

„S čuměním na mě!“ vyjela jsem. No, co se dá dělat. Jsem prostě člověk s velmi prudkou povahou. Pomalu jsem si vyhrnula rukávy. Nechtěla jsem se s ním prát, rozhodně jsem netoužila po zlomeninách, ale podivně mě to uklidňovalo

Otočila jsem se k němu a chtěla mu říct, ať jde - slušně řečeno - do háje, ale on místo toho zíral na mou ruku. Následovala jsem jeho pohled a hned pochopila, co ho zaujalo.

Zespod mé ruky se rýsovalo, pro všechny ostatní na první pohled, tetování, ale nebylo to tak. Byly to dva rádoby znaky, které se protínaly. (odkaz na obrázek)

„Odkud to máš?“ zeptal se mě Drákula. Drákula? No, to je jedno, to pojmenování se mi líbilo.

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím, co si pamatuji, vždy jsem to měla.“ Ani nevím proč jsem mu to řekla, upírovi otravnému.

„Vždy jsi ho měla? Tetování to není, to poznám,“ řekl zamyšleně, „i když to tak ale na první pohled vypadá. Jak jsi to udělala?“

„Já se tak narodila, jestli se ti to nelíbí, tak se na mě nedívej,“ odsekla jsem a snažila se ho ignorovat. Ovšem u Drákuly to jde velice špatně.

„To jako mateřské znamínko?“ smál se, ale měl v hlase napětí. Tomu jsem nerozuměla. „Víš vůbec, co to je?“

„Co, co je?“

„Tohle,“ ukázal na mojí ruku. „co znamenají ty znaky.“

„Ne, a ani mě to nezajímá.“ Zazvonilo. Oddychla jsem si. Hned si všechno sbalila a vystřelila ze třídy rovnou ke skříňkám. Dala jsem si tam svoje klávesy a šla na poslední hodinu angličtiny.

„Bože, já mám pech,“ zamumlala jsem si, když mi došlo, s kým ji mám. Když nemusím sedět vedle upíra, tak je to vlkodlak a ještě k tomu můj bývalý přítel!

Podíval se na mě a pozdravil: „Bello.“

„Jacobe,“ odpověděla jsem mu a sedla si.

„Jak se máš?“ vysoukal ze sebe.

„Žiju.“

„Bells,“ zasténal, „doufal jsem, že jsi mi už odpustila.“

„Ale já ti nemám co odpouštět, Jakey,“ dodala jsem sladce.

„Nech toho, sama moc dobře víš, že jsem s tím nemohl nic dělat. Otisk je otisk. A Lauren není tak špatná, jak se o ní říká. Měla bys ji poznat.“

„Ale já ji znám a upřímně, Jakeu,“ podívala jsem se mu do očí, „hodíte se k sobě. Jeden pokrytec větší než druhý.“

„Pokrytec?“

„Jo.“

Zasmál se. „Nebudu se s tebou hádat, Bello. Už dávno jsem zjistil, že s tebou to nemá cenu, ale jak jsi malá, tak jsi drzá, víš to?“

Zamračila jsem se. „Nevím a nejsem malá.“

„Jasně, jasně.“

Rock <<< X >>> martisek

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 2. kapitola: