Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 8. kapitola

20.02.2010 (09:45) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5758×

8. kapitola

Vedli mě dál až se před náma objevily siluety tří postav, které jsem všechny už znala z obrázků. Mezi nimi byla i ta malá dívka, Alice myslím, že se jmenovala. Potom tam byla ta blondýnka, která se tvářila překvapeně, ale jakoby vděčně a kluk, který byl na všech podobiznách a u něhož jsem znala jméno i bez představování. Ten se tvářil velmi podivně. V jeho obličeji se mísila úzkost, bolest, překvapení a nadšení. Zaraženě jsem zůstala stát a uvědomila si jednu věc. Sny a obrazy my ožívají.

„Tak ji sem vedem,“ usmál se Jasper. Podívala jsem se po něm, stál vedle mého pravého boku, ale on sledoval jen svého nejmladšího bratra. Koukla jsem se ještě na Emmetta, ale ten byl na tom stejně, jen mi připadal nějak natěšený.

„Ahoj Bello, slyšela jsem, že ses seznámila s mými bratry,“ usmála se Alice a přihopsala ke mně, přátelsky mě objala a já si připada, jako bych ji znala snad celou věčnost, ona se tak alespoň chovala.

„Ahoj Alice, ráda tě opět vidím,“ usmála jsem se, ale začínala jsem se pomalu dusit. Svěsila jsem své ruce, kterými jsem ji objala, ale ona mě stále pevně držela a houpala se na stranu. „Alice, dusíš mě,“ i můj hlas potvrzoval má slova.

„Promiň,“ odskočila a zatvářila se smutně. „Omlouvám se, nějak jsem zapomněla, že bys chtěla dýchat,“ snažila se usmát, ale provrtávala mě zkoumavým pohledem. Když neseznala nic převratného uvolnila se.

„Bello, dovol, abych tě seznámil i s ostatními. Tohle je Rosalie,“ chopil se slova zase Jasper a ukázal na blonďatou bohyni, která se na mě šťastně usmála. Nabízela mi ruku a já ji bez rozmyšlení přijala. Už mě snad ani nepřekvapovala její teplota.

„Těší mě,“ zamumlala jsem.

„I mě těší,“ vyhrkla a objala mě stejně podobně jako předtím Alice, ale jenom krátce. S omluvným úsměvem se odtáhla, ale i tak jsem na ní viděla, jakoby se jí snad splnilo tajné přání.

„A tohle je Edward,“ dokončil Jasper a ukázal na kluka s bronzovými vlasy. Tentokrát jsem to byla já, kdo jako první podal ruku, s obezřetným pohledem ji přijal.

„Taky mě těší,“ usmála jsem se na něj. Nepromluvil. Jen stále držel mou ruku a prohlížel si mě. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale nelíbilo se mi to. Díval se na mě nějak s očekáváním, ale někde hluboko v jeho očích jsem viděla bolest a já z něho byla neuvěřitelně zmatená. Vytrhla jsem mu svou ruku a podívala jsem se po ostatních, kteří nás se zájmem pozorovali. „Mohu se zeptat, proč se se mnou bavíte?“ nedalo mi to.

„Jen tak. Připadáš nám prima,“ pokrčil rameny Emmett.

„O tom pochybuju,“ zašeptala jsem si pro sebe a sklopila pohled. Nebyla jsem zvyklá na takovou pozornost a oni se chovala skutečně podivně. Nehledě na to, že už podivně vypadali.

„Co kdybys nám pověděla, proč tě chtěl ten kluk uhodit,“ zeptal se Jasper a upínal na mě své žluté oči. Od Edwarda vedle mě jsem uslyšela něco podivného, ale určitě jsem se přeslechla. Měla jsem pocit, jako když vedle mne zavrčí nějaká dravá šelma. Trochu to se mnou škublo, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.

„To je složité. Jen nejsem příliš oblíbená,“ vysvětlila jsem ve zkratce. Už od páté třídy jsem byla po většinou terčem posměchu. Teď na střední jsem do nedávna byla neviditelná, ale to bylo bohužel změněno.

„A to mu dává právo, aby tě uhodil?“ pronesl skrz zuby Edward. Vůbec poprvé tak promluvil a i když byl jeho hlas rozzuřený, měl sobě osten starosti. I tak byl prostě krásný a skoro sametový. Kdy jsem začala přemýšlet o tom, jaký má kdo hlas?

„Já jsem ho možná urazila,“ sklopila jsem oči. Právě jsem se zastávala Taylora, ale kdybych to neudělala... měla jsem jen divný pocit, že by to s ním nedopadlo dobře.

„Promiň Bello, ale my jsme tam byli a on si začal. Vůbec nechápu o co tady jde,“ tvářil se zmateně Emmett a Jasper mu náruživě přikyvoval.

„Neměli bychom jít do třídy?“ snažila jsem se změnit téma. Koutkem oka jsem zahlédla Angelu, jak na mě vyděšeně hledí a zbytek školy, který neměl nic na práci než dívat se na nás. To zas budou kecy!

„Zvoní až za pět minut,“ odporovala mi Alice.

„To možná ano, ale já jsem strašně pomalá a nemotorná. Musím si dávat pozor na cestu, takže mi to trvá déle,“ hledala jsem výmluvu a našla jsem jednu pravdivou. Jenomže na jejich tvářích se mihlo překvapení. To nevypadám jako nešika? Já si myslím, že má odřená zápěstí to křičí do celého světa. A kdybych neměla rifle, ale jen kraťasy uviděli by i má kolena, která nedopadla příliš dobře při minulém nočním letu.

„Tak dobře, ale na obědě nám to povíš,“ rezignovala.

„Promiňte, ale já na obědě sedím s Angelou už je to takový zvyk. Je to má jediná kamarádka,“ dodala jsem na vysvětlenou. Alice podivně zesmutnila sklonila hlavu, ale nakonec svolila.

Vydala jsem se na hodinu a v půli cesty se ke mně přidala i Ang. Vyzvídala mě co chtěli, ale když jsem jí pověděla, že se mi pouze představili a jak mě Jasper s Emmett zachránili před fackou umkla a dál se na nic neptala. Věděla až moc dobře, co se mohlo stát.

Celý dopoledne už proběhlo poklidně, pár lidí se na mě ještě zvědavě otočilo, ale dali klid. U oběda jsem měla pokušení říct Angele, že ti lidi, o kterých jsem jí vyprávěla, sedí na opačné straně jídelny a vypadají pořád stejně. Nevěděla jsem jak jí to říct. Buď už by si myslela, že začínám bláznit nebo by mi možná uvěřila. Bohužel naděje k druhé možnosti byli až příliš malé a já si byla skoro jistá, že bych skončila v blázinci nebo možná i ještě hůř, pokud to bylo možné.

V učebně dějepisu jsem už viděla mého souseda na místě, povzdechla jsem si, protože jsem nějak podvědomě tušila, že mě bude zpovídat. Pomalu jsem se došourala na místo a těžce sedla. Otočila jsem se na něj a prohodila jen tiché „Ahoj.“

„Povíš mi už, proč se lidi tak divně chovají?“ zeptal se z neskrývaným zájmem.

„Lidi jsou podivní, všude se chovají jinak a přesto stejně. Jsou jako velké stádo, které je rozmístěné po celé planetě, chovají se stejně, mluví stejně a přesto si navzájem nerozumí,“ snažila jsem se řeč zanést jinam.

„S tím s tebou souhlasím, ale vždy mají nějaký podnět, aby se chovali tak, jak se chovají,“ nenechal se. A to jsem doufala, že bychom mohli filozofovat na tohle téma.

„Co o mě vlastně víš?“ rezignovala jsem. Rozhodla jsem se, že mu povím můj nudný příběh.

„Nic moc. Jen, že nejsi populární, ale milá ano,“ usmál se na mne. Možná si chtěl šplhnout.

„Před dvěma měsíci mi umřel táta,“ začala jsem, chtěl mi skočit do řeči, ale zvedla jsem ruku, a tak mlčel. „Viděla jsem ho, jak umřel. Zastřelil se, vzal si svůj život a nikdo neví proč. Já byla shodou hloupých okolností u toho a všechno jsem to viděla, on o mě věděl, ale i přesto to udělal. Policie mě našla jak se skláním nad jeho tělem a jako první vydedukovali, že jsem ho zabila. Toho se právě ostatní chytli a já se stala nechtěně populární. Někdo se mě tady bojí, ale jiní si ze mě utahují a i když vědí, že jsem za to nemohla připisují mi to na triko a věčně připomínají,“ řekla jsem mu svůj zvrácený osud, ale celou dobu jsem jen pozorovala své ruce, které se chytaly a hned zase pouštěly.

„To je mi líto,“ řekl přesně tu větu, kterou jsem slyšet nechtěla.

„To nemusí, já si už zvykla,“ uklidnila jsem ho.

Dál probýhala hodina mlčky. Uvědomila jsem si, že v něm mohu vidět svého přítele, ač jsem ho znala asi jeden den, věřila jsem mu více než nikomu jinému, ale nedalo mi to a ke konci hodiny jsem se prostě musela zeptat, jinak by mě to zevnitř rozežralo.

„Jaspere, věříš na nesmrtelnost?“ zeptala jsem se ho a on sebou škubl.

Pro zajímavost. Vyhrálo E+B. Vy vůbec nejste přizpůsobiví a já to předtím tak krásně vymyslela k E+A. Nechápu, co by se Vám na tom nelíbilo. Stejně tohle nikdo nečte=( Jo a pohled Edy asi nebude, ono mi tam bylo jen, jak věčně strádá, a tak - prostě nuda.

7. kapitola <<< Shrnutí >>> 9. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 8. kapitola: