Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 15. kapitola

18.03.2010 (11:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6365×

15. kapitola

Ráno jsem udělala svůj pravidelný rituál a nerada odjela do školy. Přijela jsem, když už tam byli a okamžitě jak mě spatřili se ke mně začali přibližovat. Hlavně Alice. Začala jsem přední couvat a ona se zasekla v kroku.

„Nepřibližuj se,“ vykřikla jsem vystrašeně a pak hned utíkala do školy, kde jsem se snažila splynout s davem.

„Bello,“ uslyšela jsem za sebou tolik známý hlas. „Bello, počkej,“ zakřičela ta osoba znovu. Snažila jsem se co nejrychleji utéct, ale nedalo se. Dostihla mě.

„Jdi ode mě,“ zavrčela jsem. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, ale teď jsem v sobě cítila tolik síly, strachu, hněvu a nenávisti, že jsem se překvapením ošila. Stejně tak udělala i ta postava přede mnou. Nejspíše nečekala, že bych mohla něco takového vypustit z mého nitra.

„Bello, prosím, řekni mi, co se stalo,“ zaprosila.

„Nedotýkej se mne,“ vykřikla jsem výhružně, když natahovala svou ruku k mé paži a snažila se mne uklidnit. Několik lidí se po nás překvěpeně otočilo a něco si zamumlali, ale já byla plně zaměstnána tím odporným upírem, který si troufal hrát si na kamaráda.

„Prosím, řekni mi co se stalo,“ zaprosila bolestně a sklopila svůj zrak dolů.

„Co se stalo? Nic zvláštního, jen, že rodina, která se sem přestěhovala je nesmrtelná,“ zakřičela jsem. S ní to evidentně škublo a porozhlédla se po okolí, jestli to někdo neslyšel, čímž potvrdila má slova.

„Nemohly bychom si promluvit jinde?“ zeptala se potichu, ale bolest v jejím hlasu byla jen těžce schovávaná. Na chvilku mě to vytrhlo z té nenávisti a toužila jsem ji obejmout, ale hned jsem si vzpomněla, že by mě při tom mohla i zabít.

„Ne, Alice, tady se mi líbí,“ stála jsem si tvrdě za svým.

„Ale já ti to tady nemohu říct. Je to tajemství, které jsi se neměla dozvědět,“ vysvětlovala.

„A co když mě za to zabijete, že znám vaše tajemství?“ Hlas mi skřípal a přeskakoval z jedné tóniny na druhou. Celkově se podobal nějaké prašivé čarodějnici, která už toho velmi moc napovídala a svým hlasem způsobuje zimnici po celém těle.

„Neboj, nic se ti nestane, prosím, věř nám ještě chvilku. Vše ti vysvětlíme,“ uklidňovala mě. Tušila jsem, že asi dělám největší chybu svého života. Jen tak se vydám napospas odporným upírům, ale toužila jsem znát jejich tajemství. Co, když ho původní Bella ani neznala? Nebo, co když ho znala, ale já hloupá jsem to strachy nemohla dočíst a teď se tu možná chovám jako blázen? Ale také je možné, že jsou mé původní myšlenky správné a oni jsou bezduchá odporná monstra, která ubližují lidem.

Vedla mě až na parkoviště, ale místo toho abychom tam zůstaly mě vedla dál k její rodině a k jejich autům. Myslela jsem si, že zůstaneme jen na parkovišti a tam mi vše vysvětlí, ale Jasper mi otevíral dveře do nějakého stříbrného auta, podle nápisu vepředu Volva.

„Nenastoupím,“ zasekla jsem se a očima hypnotizovala dveře, aby třeba odlétla nebo se sama zavřela.

„Proč ne? Chtěla jsi vysvětlení,“ ptala se nechápavě Alice.

„Ano, to jsem chtěla, ale nechtěla jsem se při tom odvézt někam do neznáma, kde mě budete moc zabít.“

„Bello, ty si myslíš, že tě chceme zabít?“ smál se Emmett.

„Jste upíří a ti se něčím žíví,“ odřekla jsem mu. Jemu sklaplo a očima běhal ode mne k Alice, která záporně kroutila hlavou a zase zpátky.

„Jak to víš,“ zeptal se.

„To je jedno, proč jste mi to neřekli dřív. A co děláte ve škole?“ spustila jsem otázky aniž bych čekala na odpovědi.

„Bello, bude skutečně nejlepší, když s námi pojedeš k nám domů a my ti vše vysvětlíme, to slibujeme,“ Šel blíž ke mně Jasper, ale já před ním automaticky začala couvat, zastavil se a něco zamumlal. Měla jsem pocit, že řekl něco v tom smyslu, že jsem o hodně jiná, ale nemohla jsem si tím být jistá.

„Skutečně Bello, nikdo z nás by ti neublížil hned z několika důvodů. Některé ti řekneme, ale musíš s námi jet. Tady na to není nejlepší místo,“ klidnil mě tentokrát Edward. Také se přibližoval a já opět couvala, ale něco už mi napovídalo, abych to nedělala. Rezignovala jsem a šla k tomu, komu jsem věřila nejvíce. K Jasperovi.

Edward byl tím gestem zklamaný, ale jako by si ulevil, že už neodporuji.

„Kam teda pojedeme?“ zeptala jsem se ho.

„K nám domů. Pojedeme s Edwardem a Alice, Emmett s Rose pojedou za námi,“ objasnil mi situaci. Ne moc nadšená jsem nastoupila do toho stříbrného vozu a čekala až vyjedeme.

Cestou jsem si stáhla okýnko a snažila se uklidnit své srdce. Nejen, že jel Edward velmi rychle, ale fakt, že jsem sama v autě se třemi upíry mi k tomu taky moc nepomáhal.

Zastavili jsme nakonec až před jejich domem. Za normální situace bych se nad ním zastavila a pokochala se tou krásou, ale teď jsem se ošívala a přemýšlela, co se se mnou stane.

Jasper mě chytil kolem ramen a pod jeho dotykem jako by se vytratil všechen ten strach a nenávist k nim, kde ona se vzala to jsem netušila, ale bylo to něco tak přirozeného. Jako bych tušila, že je si nesmím pustit k tělu, protože jsou zlí.

Zavedl mě až do obývacího pokoje, který byl v přízemí. Posadila jsem se na jedno křeslo a opět se začala ošívat.

„Carlisle, Esme,“ zavolal běžným a normální hlasem Emmett. Byl nejspíš stále ještě konsternovaný z toho, že to vím, ale nehodlala jsem nikomu prozradit babičku, kterou nejspíš znali.

„Co se děje?“ Ze schodů sešel blonďák, který se rozhlédl kolem sebe. Jakmile mě uviděl usmál se, ale když si všimnul, že jsem spíše skrčená a tak trochu vystrašená zachmuřil se a otočil se na Edwarda, který negativně zakroutil hlavou. Na moment jsem se nad tím zastavila, ale potom sešla i hnědovlasá žena, která držela v rukou nějaké svitky bílého papíru.

Konečně jsem mohla poznat všechny tváře z obrázků. Jen jedna mi tu chyběla, Bella, ale ta už dávno umřela a nikdy se tu neobjeví.

„Co se stalo,“ zopakoval svou otázku Carlisle a sednul si naproti mne. Zkoumavě si mě prohlížel a já si připadala jako pod rentgenem.

„Bella to o nás ví,“ vysvětlila krátce Alice.

„Vy jste jí to řekli?“ zamračil se na své děti a rty spojil do přísné linky. Z jeho káravého pohledu jsem si připadala jako ublížené štěňátko, kterému oni ubližovali, ale ve skutečnosti jsem se toho dopídila sama.

„Neřekli, ona sama na to přišla,“ vysvětlila.

„Zajímavé... Bello, odkud víš naše tajemství?“ zeptal se opatrně a pomalu. Nejspíš se bál, aby neudělal nějaký prudký pohyb a nevystrašil mě, ale víc už to ani nešlo.

„Z knihy,“ špitla jsem půl pravdy. Jak jsem na parkovišti byla odvážná, teď jsem si přála, abych se chovala jako bych nic nevěděla, možná mě za to později zabijí, ale aspoň bych šla za tátou a Bellou, která by mi mohla dovyprávět svůj příběh.

„Jaké knihy,“ pokračoval stejně tiše jako já jemu odpovídala.

„Mé knihy,“ vydala jsem ze sebe.

„Asi z tebe nedostanu, jak se ten výtisk jmenuje, že?“ zeptal se se shovívavým úsměvem. Záporně jsem zakroutila hlavou. „A co o nás víš?“

„Jste upíři,“ vykoktala jsem ze sebe a nohy pevně přitiskla k tělu.

„Nic víc?“ Zakývala jsem hlavou ve znamení záporu. „Ale to je toho tedy skutečně málo. Bello, nás se nemusíš bát. Nejsme jako ostatní upíři. My nezabíjíme lidi, jako důkaz mohu dát naše oči. Upíři, kteří se říví lidskou krví je mají zbarvené do červena, ale my je máme žluté, zředěné zvířecí krví.“ Ačkoliv myslel slova pravdivě či ne, z mé polohy jsem se nehla ani o centimetru, jen jsem ho pozorně poslouchala. „Opravdu se nemusíš bát, my bychom ti nikdy neublížili.“

„Proč?,“ šeptla jsem.

„Pamatuješ, jak jsem ti na parkovišti říkal, že je hned několik důvodů?“ zeptal se opatrně Edward a kleknul si přede mne. Vzal mé ruce, které pevně objímaly kolena, do svých a jemně mě po nich pohladil. Přikývla jsem mu na souhlas, protože jsem neručila za svůj hlas. „Jeden důvod je ten, že nepijeme lidskou krev, ale druhý a alespoň pro mě mnohem podstatnější, připomínáš nám jednu dívku, kterou jsme kdysi potkali. Byla to milá, krásná a usměvavá dívka a ty jsi jí hodně podobná, jen ten úsměv teď postrádáš,“ zachmuřil se nad tím a opatrně mě pohladil po tváři. Mým tělem se rozlilo krásné mravenčení, ale strach jej dokonale překryl.

„Bella,“ špitla jsem.

Zasekl se rukou, ale pak se smutně usmál. „Ano, podle všeho tvá prababička. Ty jí znáš?“

„Trochu, její otec postavil náš dům,“ dívala jsem se mu do očí, ale i tak se snažila si zachovat chladnou hlavu.

„Ano, Charlieho jsem znal,“ usmál se. „Víš, Bella tento fakt přijala trochu jinak, ale je dobré vidět, že ty v sobě strach máš. Měla by jsi se od nás držet dál. Jsem si jistý, že to všichni pochopí.“ Při těch slovech se otočil po své rodině, následovala jsem jeho pohled a uviděla hned 6 nesouhlasných tváří.

„Myslím, že bych jela raději domů,“ pronesla jsem do ticha, kdy každý očekával můj verdikt, ale já na něj ještě nebyla připravená.

„Odvezu tě, neboj,“ usmál se Edward. Přikývla jsem mu na souhlas a vstala ze židle.

V tichosti jsme jeli až k nám domů a teprve až když jsme zastavili a já vystupavala mě zachytil.

„Bello, pamatuj si, že tě nikdo nebude soudit, ať si vybereš jakkoliv. Pro tebe by bylo ale lepší, kdyby jsi se rozhodla držet se od nás co nejdál,“ sklopil zrak a poslední slova se nesla jen v tichosti větru, který se venku začal zvedat.

Neodpověděla jsem mu, jen jsem vystoupila z auta a vběhla okamžitě do svého pokoje. Mamka ještě nebyla doma, takže jsem nemusela čelit všetečným otázkám.

Okamžitě jsem se vrhla na deníky a dočetla celý její rok.

Jak jsem mohla být tak blbá a mít z nich strach? Ptala jsem se po přečtení posledního zápisu, což byl den před 18. narozeninami. Prožila si opravdu nezvyklé dobrodružství, hlavně s Jamesem, ale její láska k Edwardovi, tomu nazrzlému klukovi, byla tak velká, že překonali všechno.

S pocitem, že všechno dopadlo tak, jak mělo, jsem se uložila ke spánku a s vidinou šťastného páru před očima jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila naplněná štěstím a láskou. Pořád jsem musela myslet na ty dva. Byla jsem strašně zvědavá jak to dopadlo, protože tam bylo ještě mnoho nezodpovězených otazníků. Jako například, proč jí nepřeměnil? Nebo, jak to, že jsem já na světě?

Mohla jsem konečně zůstat doma v posteli. Byla sobota a já neměla nic lepšího v plánu než dočíst si příběh Edwarda a Belly.

Vyhrabala jsem tedy z pod postele deník s číslem osmnáct a začetla se.

Jenomže už první zápis mě úplně vykolejil a já na to zírala jako na akční film.

13.9.

Milý Deníčku,

dneska je mi o rok více než Edwardovi. Nejen, že mě nechce přeměnit, ale já mám teď i takové zvláštní tušení, něco jako pocit... Nevím, neumím to popsat.

Edward bude za chvilku zpět, musel jít prý za Jasperem, takže se tu nebudu příliš rozepisovat, ale ve zkratce ti řeknu vše, co se dnes stalo.

Ve škole naštěstí nikdo nevěděl, že mám narozeniny, ale Alice to věděla moc dobře a hned mi musela dát dárky. Nakonec mě i pozvala na oslavu mých narozenin k nim domů.

Celý den proběhl v klidu, ale když jsem byla na oslavě stala se mi nehoda. Řízla jsem se o papír, a jak je Jasper ještě nový v tomto životním stylu, zaútočil na mě.

Edward ho sice odrazil, ale i mě a já spadla do skla. Mám pořezanou ruku a i když to pálí jak čert, nikdy bych mu to nepřiznala.

Raději budu končit, nechci aby na tebe přišel.

Mám tě ráda. Bella

Takže Edward nevěděl, že si psala deník? Velmi zajímavé, uvažovala jsem.

Četla jsem samozřejmě dál, ale šlo to od desíti k pět až páteční den byl nezvykle vynechán a potom zápis, který byl celý rozteklý, jako by někdo ten list postříkal rozprašovačem.

18.9.

Ahoj,

odešel. On odešel a nechal mě tu. Nemiloval mě, nikdy mě nemiloval. Bolí to, ale já to zvládnu, kvůli slibu, kvůli němu.

Proč? Nechápu to. Kvůli Jasperovi? Ale... proč?

Ať se vrátí, alespoň Alice, prosím. Chci ho zpět, i když mě nemiluje. Chci ho ještě jednou vidět. Prosím.

Ale ať on řekl cokoliv, já ho nepřestanu milovat. Nikdy.

Konec zápisu. Celý zmatený a chaotický, a tak to šlo po celý týden. Jen otázky, ale žádné odpovědi. Proč jí opustil? A co myslela tím, že ji nemiloval? Vždyť z každého předešlého zápisu to bylo jasné.

Až za měsíc od toho dne jsem se dozvěděla částečnou odpoveď. Vzpomínala, vzpomínala na to, jak jí vzal do lesa a tam jí řekl, že už ji nemiluje.

Tentokrát jsem nechtěla být tak zbrklá, ale i přesto jsem v sobě cítila smutek a bolest, podobnou bolest jako když jsem je našla. Jako velkou díru v hrudi.

Okamžitě jsem šmátla pod postel a nalistovala deník, kdy jí bylo Třicet pět. Už v prvním zápisu na její narozeniny jsem se dozvěděla, že on už se nevrátil a ona se pro něj stále zbytečně trápila.

Popadl mě neuvěřitelný vztek. Nechápala jsem, kde se ve mně ta rychlost vzala, ale rychle jsem vyběhla z domu a aniž bych tušila, kde ten hajzl bydlí, jsem zamířila do lesa. Vedla mě jen čistá nenávist k němu. Muselo mi přát štěstí nebo někdo jiný tam nahoře mě měl rád, ale asi po hodině běhu jsem se dostala před jejich dům.

Nezastavovala jsem se ťukáním, ale okamžitě vtrhla dovnitř. Seděl před klavírem a nad něčím uvažoval. Nehrál, jen se koukal na klávesy. Jakmile jsem tam však vtrhla, otočil se. Stoupl si a usmál se.

Jeho úsměv však zmrzl jakmile si všiml mého rozzuřeného obličeje. Přiřítila jsem se k němu a pěstí do něj uhodil.

„Ty hajzle, proč jsi jí to udělal? Ona tě milovala,“ řvala jsem a při tom se podivně třásla. Celé mé tělo se chvělo a já se cítila jako bych přišla právě ze sauny. Poodstoupila jsem od něj, celá vystrašená, co se to se mnou děje, ale pak jsem vybuchla a pochopila.

Přeměnila jsem se!

Zase tak vražedný ten konec není ne?=D

14. kapitola <<< Shrnutí >>> Sad end

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 15. kapitola: