Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna Volturi - 3. kapitola

08.12.2009 (17:30) • princesVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5909×

3. Kapitola - Soud

S Jane jsme si sedly na své trůny a čekaly. Mě osobně soudy moc nebaví, pořád to samé dokola, nejdřív otec zarecituje zákoník upírů, pak řekne, čím se provinil, no a pak jsou upíři nebo novorození popraveni. Když se ukáže, že někdo z odsouzených má nějakou užitečnou schopnost, přijmeme ho do naší gardy.

„Začíná soud.“řekl, otec a usedl na svůj trůn.

Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupili Demetri s Felixem kteří, vedle sebe táhli tři upíry. První vypadal tak na 28let, měl kratší blond vlasy pečlivě nagelované, byl hezký až na ten jeho blbě se smějící obličej. Druhý vypadal na 22let, měl také blond vlasy, ale měl je delší a svázané do ohonu, byl také mohutnější než ti dva předním, až nato že, se díval jenom na mě a na tváři měl slizký výraz, fuj. Radši jsem se podívala na toho posledního, byl to mladý kluk, vypadal na 16, měl krátké tmavě hnědé vlasy, nagelované do úhledných špiček, byl o hodně hezčí než ti dva předním a navíc se jako jediný tvářil normálně. Došli až k našim trůnům a uklonili se. Jak praktické usmála jsem se.

„Zdravím tě, Thomasi, Jamesy a Lucasy.“ řekl otec.

„Rád vás vidím, ale mrzí mě, že za takových okolností.“ dopověděl otec a vypadá to, že je mu to opravdu líto.

„Nás také.“ pověděl Thomas ale, neparně se ušklíbnul, a už zase jsem se stala středem jeho pozornosti. To mě však vytočilo a tak jsem mu poslala myšlenku.

„Proboha, nečum na mě jak idiot.“

„Ale, ale princeznička sem nám nějak naštvala.“ Řekl to tak odporným a znechuceným hlasem, že jsem myslela, že mu utrhnu tu jeho odpornou palici.

„Děje se něco“? pošeptala mi do ucha Jane.

„Jo děje, ten Thomas je tak odporný a nechutný upír!“ poslala jsem jí myšlenku.

„Co? Říkal ti něco?“ poslala mi se strachem Jane.

„No víš…“chtěla jsem říct Jane, že je to v pořádku, ale až teď jsem uslyšela otcova slova.

„Jestli nechcete umřít…“ pronesl tragicky. „Tak vás s velkou radostí přijmu do naší gardy.“

„No to snad ne!“ Ne tati, prosím. Prosila jsem v myšlenkách otce. Ten se na mě jenom zaujatě podíval a čekal na vysvětlení, všimla jsem si, že ten pitomec Thomas zase na mě čumí. Než jsem stihla něco říct, ozval se ten pitomý upír.

„S radostí se k vám, Aro přidáme.“

„Ach jo.“ tak tohle nepřežiju, má hnusný myšlenky, svlíká mě v nich a dělá různý jiný věci, ze kterých mi je mi vážně na zvracení.Tedˇ už všichni tři stáli v řadě vedle Felixe a Demetriho.

„Jdeme“ řekla jsem směrem k Demetrimu a Felixovi, oba jenom kývli a už stáliy vedle mě. Jenom jsem kývla na otce, že odcházím, podívala se na naše nové přírůstky v gardě. No super, teď už na mě pro změnu čuměli všichni tři.

„Idoiti“ pronesla jsem k nim. Slyšeli to, protože se na mě udiveně dívali. Jenom jsem se usmála, a už jsem s Jane a mými bodyguardy odcházela pryč.

„Co se děje“? zeptala se Jane.

„Nejradši bych toho Thomase vykastrovala.“ Řekla jsem a Demík s Feldou se rozesmáli.

„No vy dva se moc nesmějte, jste další na řadě!“ řekla jsem a společně s Jane jsme se rozesmály. Oba dva na mě vyděšeně zírali a pro jistotu si svoji chloubu drželi.

„Tak co jdeme už?“ křikla jsem na ně „Jdete jak hlemýždi.“

„Jdu k sobě, kdyby něco tak zařvi.“ pronesla s humorem Jane.

„Neboj se“ řekla jsem a vešla do svého pokoje. Ještě než jsem zavřela, řekla jsem Felixovi a Demetrimu.

„Budu si číst, tak ať mě nikdo neruší, teda pokud nepůjde o život.“ Oba dva přikývli, skočila jsem na svou postel a otevřela rozečtený román Na větrné hůrce. Když už jsem četla poslední kapitolu, tak někdo zaklepal. Jenom jsem zavrčela něco ve smyslu: nelez sem, jinak tě zabiju. Ale někdo opět zaklepal.Vrrr. „Dále!“ zařvala jsem a schovala se za postel, jakmile jsem slyšela, že se dveře zavřely, skočila jsem na toho dotyčného, dala mu ruce za hlavu a natáhla se, že mu dám pěknou ránu do kokosu a až teď jsem si všimla, kdo to je.

„Alecu?“

„Ne tady máš poštu. Jasně, že jsem to já!“ řekl a podíval se mi do tváře.

„Promiň, jsi v pořádku?“

„No zažil jsem už horší pády.“ řekl a zasmál se.

„Asi jo“ řekla jsem a pomohla mu na nohy, „Co potřebuješ?“

„Myslel jsem, jestli by ses nechtěla jít projít na zahradu… se mnou.“ pípl nakonec, asi se bál, abych mu vážně jednu nevrazila.

„Jo hrozně ráda“ řekla jsem, vzala ho za ruku a vyšla z pokoje. Demetri a Felix stáli v pozoru.

„Jdu se projít, sama s Alecem  žádný rušení jasný!!“

„Já to s tím vykastrováním myslela vážně takže, bacha.“ řekla jsem, když chtěli něco namítat. Pořád jsem držela Aleca za ruku a táhla ho k zahradě. Bylo to mé nejoblíbenější místo, menší zahrádka s růžemi a sluníčkem, tady jsem se mohla pohybovat normálně i ve dne, nikdo by mě tu nemohl vidět. Vyšli jsme ven, kde nás ozářilo sluníčko a sedla si na mou houpačku.

„Nádhera“řekla jsem

„Je to hezké, ale viděl jsem už něco krásnějšího.“ řekl Alec a podíval se na mě, dívala jsem se mu do očí. Když se začínal sklánět.Už jsem nechtěla díl čekat, chtěla jsem ho políbit, když v tu chvíli se ozvalo za mými zády.

„Výsosti, Váš otec vás volá.“ Otočila jsem se a spatřila toho podvraťáka Thomase.

„To se ti líbí? Štvát mě, viď?“ Poslala jsem mu myšlenku. Jenom se ďábelsky usmál. A poslal mi zpátky.

„Jo líbí a navíc, já umím líbat líp!“ řekl a mrkl na mě.

„Jdeš?“ zeptala jsem se Aleca.

„Ještě tu zůstanu“ řekl a podíval se na západ slunce.

„Dobře“ řekla jsem a šla k Thomasovi. Zase měl odporné myšlenky, radši jsem na sebe dala štít, abych to nemusela poslouchat. Jenom se zasmál, je vážně hrozně ujetý.

„Magore!“ řekla jsem a otevřela dveře do otcovy pracovny.

„Ahoj“ řekla jsem a usmála se.

„Má drahá, rád tě zase vidím. Posaď se!“ Řekl a se ukázal na křeslo u sebe. Sedla jsem si a znovu se usmála.

„Tady máš, drahoušku.“ řekl a podával mi malou krabičku s čokoládovými bonbony, jako malá jsem je milovala a to se nezměnilo.

„Díky“ usmála jsem se a už do sebe cpala bonbony. Otec mě pozoroval a celou dobu se usmíval, nakonec mi podal svůj kapesník, mám špinavou pusu, jsem to ale čuně, zase se zasmál.

„Tati?“

„Ano miláčku?“

„Mohla bych si s Jane zajet do Milána na nákupy?“ chviličku přemýšlel, bože zase se o mě bojí.

„No dobrá, ale vezmeš si sebou dva bodyguardy. Bohužel tu budu Felixe s Demetrim potřebovat, takže někoho jiného. Co třeba Thomase?“

„Proboha ne, jeho ne.“

„Ano, on pojede“ řekl otec.

„Tak jo, ale vezmu sebou ještě Aleca pro jistotu. Děkuji“ řekla jsem Arovi a objala ho.

„Pro tebe všechno, Bell!“

„Zatím“ křikla jsem na otce a vyrazila do svého pokoje se převléct. Vzala jsem si své oblíbené černé džíny, boty na podpatku a tmavě modrou halenku. Můžeme jít, řekla jsem si a vyrazila na recepci, kde už čekali ostatní.

„Tak honem, jedem už!“ křičela nedočkavá Jane.

„Jo jedem.“ řekla jsem trochu sklesle, když jsem si uvědomila že, ten blbý upír jede s námi.

„Jakým autem pojedeme?“ zeptala se mě Jane.

„Co takhle Audi?“ řekl Alec.

„A co takhle běž se vycpat!“ slyšela jsem myšlenky Thomase. Je vážně idiot.

„A co takhle, nikdo se na tvůj blbý nápad neptal, tak radši kušuj!!!“ Poslala jsem mu myšlenku, jenom se zase tak debilně usmál a byl zticha díky bohu, pomyslela jsem si aspoň chvíli klid.

„Vezmeme mercedes G55 je tmavý a mě se líbí.“ řekla jsem a mrkla na Jane.

„Jo abych nezapomněla, pánové…“ ukázala jsem na Thomase a Aleca „…vy dva sedíte vzadu.“

„Takto teda ne!!“ řekl Thomas.

„Hele ty mě budeš poslouchat, nebo ti urvu tu tvou pitomou hlavu a ani nevíš, s jakou láskou bych to udělala.“ řekla jsem a už si představovala, jak bych si to vychutnala a ještě k tomu bych se děsně smála. Krásná to představa.

„Jedem“ křikla jsem a ve vteřině byli všichni v autě, jak praktické. Jeli jsme dvě hodiny a celou cestu jsme všichni byli zticha, tak jsem vypnula štít a poslouchala jejich myšlenky.

Jane: Už se těším, užijeme si to, jako vždycky. Jsem ráda, když spolu jede na nákupy, seženeme nejkrásnější šaty, ve kterých bude jako popelka a pak jí koupím její oblíbený jahodový koktejl a velikou čokoládovou oplatku s medem.

Ta mě vždycky překvapí, usmála jsem se, za chvíli se k tobě vrátím Jane, teď jdu dál poslouchat, bože já jsem jak špion. Ale někdy jeto zábava nejlepší je, že když něčí myšlenky poslouchat nechci, tak zapnu štít a už ho neslyším, tak jdeme dál.

Alec: Měl jsem to vymyšlené, ach jo…to je guláš snad na něco přijdu, vždycky když něco potřebuju tak to nakonec neseženu.

No tak tohle snad nedává ani smysl, co měl na mysli? Chudák jeden, ani sám neví. To se mi taky jednou stalo, celý den jsem běhala po Volteře a sháněla jsem svou oblíbenou knížku Na větrné hůrce a nakonec jsem ji našla v šatně. No jo jsem sklerotik. Tak dál.

Thomas:Jsem rád že, mě Aro nezabil a dal mi šanci zůstat u nich v gardě, budu ji mít každý den na očích a kdybychom spolu třeba cvičili… počkat to jako myslí mě? Bože to je vážně děsný pako, já cvičit s ním? To by otec nikdy nedovolil, si myslí jako co? Já o takového pitomce vážně nestojím, je nevychovaný a blbý.

„Přestaň na mě myslet, je to odporný.“ poslala jsem mu v myšlence a propalovala ho nenávistným pohledem přes zpětný zrcátko.

„Mě se to líbí a navíc nikdo neřekl, že musíš poslouchat.“ Štěkl na mě a zase si mě představoval nahou.

„Tak za prvé, mi vykej a neštěkej tu na mě nebo ti místo hlavy utrhnu něco jiného a bude to hodně nepříjemný. A za druhé, bude nejlepší, když do konce nákupů budeš držet pysk, nikdo na tvé kecy není zvědavý a já obzvláště ne."

„Blabla ..bla ještě něco?“ poslal mi.

„Jdi do … výš kam.“ řekla jsem a raději zase pustila štít. Až teď jsem si všimla, že jsme už v Milánu.

„Jupí!!“ zaječela Jane a začala si tleskat. Zaparkovala jsem na parkovišti obchodního centra v Milánu, vyšli jsme a podívali se okolo sebe, nikdo tu není, to jsou všichni asi vevnitř a navíc tady to mají moc drahé, sem obyčejní lidé nejezdí. Zamkla jsem auto a po boku Jane jsem se vydala dovnitř.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

<<< Moje shrnutí ooooo Shrnutí Petronely >>>

Autor: princesVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna Volturi - 3. kapitola: