Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 19. kapitola

02.05.2011 (21:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2878×

Kousni mě aneb Rodina na prvním místě (Bella)

Černý kožený kabát měl tak dlouhý, že kdyby jen nepatrně ohnul záda, dotkl by se svého odrazu na podlaze. Jenže on stál naprosto vzpřímeně – ruce schované v kapsách černých kožených kalhot tak těsných, že je ze sebe musí snad slupovat – a díval se na mě. Triko téže barvy, na můj vkus až příliš upnuté a těžké černé boty dokreslovaly jeho neobvyklý vzhled.

Hádala bych mu tak dvacet lidských let. Delší, černé vlasy se mu vlnily podél obličeje a zvýrazňovaly tak jeho oči, v nichž tančily pobavené jiskřičky. Zadívala jsem se do těch čokoládových očí mandlového tvaru a znovu jsem žasla. Z výšky zhruba stoosmdesátipěti centimetrů na mě shlížely oči stejné barvy a tvaru jako ty moje. Byl to zvláštní pocit.

„Sacro immortale,“ řekl příjemným hlasem, když přecházel kolem stolu ke mně, aniž by jedinkrát zamrkal.

Nemohla jsem z něho spustit zrak a to ani ve chvíli, kdy se zastavil dva kroky přede mnou a se stále pobaveným výrazem zvedl levou ruku v gestu očekávání.

Naprázdno jsem polkla a pomalu vložila svou ruku do jeho.

Mé překvapení bylo naprosto nelíčené. Během té krátké chvilky se v mé hlavě vyrojilo mnoho různých scénářů, ale tohle by mě nikdy nenapadlo.

Lehce se uklonil a zároveň pozvedl naše spojené ruce. Přesně na půli cesty se jeho rty lehce přitiskly k mé ruce a ihned ji zase opustily. Tak starosvětské, ale o to půvabnější a lichotivější to gesto bylo. Zareagovala jsem mírným začervenáním a sklopila zrak k podlaze, což mi příliš nepomohlo, protože mě odtamtud pozorovala jeho dokonalá kopie.

„Těší mě, že vás smím poznat,“ dodal, když pouštěl mou ruku.

„Nejsem nedotknutelná, což jste si právě ověřil a nesmrtelná také ne,“ začala jsem naši konverzaci narážkou na jeho první slova.

„Jako semi-strix jsme nesmrtelní, ani nemusíme být úplnými upíry,“ poučil mě.

„Znamená to, že jsme stejní?“ Že jsem také poloupír? Bylo by příjemné potkat někoho jako jsem já.

„Dá se to tak říci. Oběma nám do úplné přeměny chybí málo,“ odpověděl a když uviděl můj nechápavý výraz, raději pokračoval ve vysvětlování. „Vy ke své přeměně potřebujete druhou polovinu svého srdce a mně stačí kapka jedu mého otce.“

„Mám to chápat jako metaforu?“ Z nějaké důvodu moje mysl vytvořila obraz, jak mu jeho otec – ať už je to kdokoli – spílá za něco bezvýznamného a on vztekem zbělá tak, že se z něho stane upír. To by zřejmě byla ta poslední pomyslná kapka do poháru, než by přetekl – v jeho případě zamrzl.

„Ano i ne. Vaše část byla myšlena metaforicky, moje metafyzicky,“ uchechtl se.

„Takže?“ Tázavě jsem zvedla obočí a věnovala mu všeříkající pohled.

„Obojí je součástí dlouhého příběhu, který začíná mnou a končí vámi,“ odpověděl a ukázal směrem ke dveřím.

Pohledem jsem následovala jeho ruku a uviděla šest podobizen. Jeden muž a pět žen na nás povýšeně shlíželo ze svých rámů umístěných nade dveřmi. No jasně, celý Aro. Při příchodu vidět nejsou a při odchodu se všichni obvykle dívají k zemi, takže také nemají šanci je zahlédnout. Visí zde jenom pro něho.

„Isabello Marie Swan Volturi, dovolte, abych vám představil vaši rodinu. Muž vlevo se jmenuje Gabriel Volturi, vedle něho je Elizabeth Marie Swannová, po její pravé ruce visí její sestra Rebecca Swannová, vedle níž se nachází Niccoletta Gabriela Swannová, dcera Gabriela a Elizabeth. Niccoletta Gabriela měla dceru Niccolettu Elizabeth, jejíž podoba je na druhém obraze zprava. A svou matku na obraze vpravo určitě poznáváte.“

Chtěla jsem jít blíž, abych si je mohla prohlédnout. Buď tu začíná být tma, nebo se můj zrak zhoršil. Udělala jsem sotva pár kroků, když se mi zatočila hlava. Obrazy přede mnou se rozostřily ještě více a potom už jsem vnímala pouze to, že padám. Něčí ruce mě zachytily těsně nad zemí a pak už mě pohltila všudypřítomná tma.

...

„Isabello?“ slyšela jsem nějaký povědomý hlas volat mé jméno z obrovské dálky.

Tma se proměnila v lehký mlžný opar a já jsem mohla začít opět vnímat sama sebe, své tělo. Uvědomila jsem si, že ležím na něčem měkkém, zřejmě na posteli. Ruce jsem měla položené podél těla a až pod bradu jsem byla přikrytá dekou. Velmi pomalu jsem otevřela oči a rychle je zase zavřela. Nade mnou se skláněl jeden z portrétů z Arovy pracovny, jen měl delší vlasy a ustaraný výraz.

Znovu jsem se podívala v naději, že ta halucinace zmizí. Stále tam byl a vypadal velmi reálně. Opatrně jsem se posadila a zadívala se na něho. Vybavilo se mi jedno jméno.

„Gabrieli?“

„Těsně vedle. Mé jméno je Daniel,“ odpověděl s mírnou úlevou v hlase, ale stále si mě starostlivě prohlížel.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco vzal mou ruku a začal zkoumat žíly na zápěstí.

„Vyprávěl jsem ti o svém bratrovi a tvé rodině a ty jsi potom omdlela,“ řekl a svou pozornost zaměřil na druhé zápěstí. Uvědomila jsem si, že jsem dosud neznala jméno svého hosta a že je to poprvé, kdy mi tyká.

„Omlouvám se, strach o tebe mi vyhnal z hlavy společenské konvence. Dovol, abych vše uvedl na pravou míru. Na tom obraze je Gabriel, kterého můj otec nechal zničit, protože prozradil své tajemství člověku a já jsem jeho bratr Daniel,“ pomohl mi pochopit. Teď už jsem tomu konečně začínala rozumět.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem ve svém pokoji, což mě uklidnilo natolik, že jsem byla schopná znovu uvažovat.

„A co ta podoba? Vážně na tom obraze nejsi ty?“ zeptala jsem se, když jsem si konečně uvědomila všechno.

„Jsme dvojčata, takže bych to mohl být já, ale naštěstí nejsem. Kdybych tam byl, znamenalo by to, že jsem mrtvý,“ odpověděl a zavrtěl hlavou, jako kdyby z ní chtěl vyhnat nějakou nepříjemnou vzpomínku. A snad aby odvedl své myšlenky jinam, změnil téma.

„Kdy jsi se naposledy krmila?“ Tak to musím opravdu přemýšlet.

Nikdy bych neřekla, že přemýšlení může takhle bolet.

„Už nějakou chvíli to bude. Myslím, že by to mohl být tak týden. Předtím, než jsem s Arem letěla na Aljašku,“ odpověděla jsem. Nechtělo se mi věřit, že je to jenom týden. Stalo se tolik věcí.

„Jak jsi mladá, tak jsi nezodpovědná,“ povzdechl si a pokáral mě pohledem.

„Co, prosím?“

„Zvlášť ty, abys neomezovala své schopnosti, se musíš krmit denně, při těch nárocích, které na tebe klade Aro. Copak tě o tom nepoučil? Několikrát jsem mu to zdůrazňoval.“

„Řekl mi, že kdykoli budu potřebovat, mám si zajít do kuchyně, tam mi dají dárcovskou krev. A že to nemám přehánět, protože moje tělo stejně přebytek vyloučí.“

„Až ho potkám, tak na něj poštvu tebe. Nebo zkusím... přesvědčit Jane, aby s ním něco udělala.“ Při slově přesvědčit se zhnuseně ušklíbl, takže bylo nad slunce jasné, jakým způsobem by to udělal. „Ale to asi nejspíš nepůjde. Ona ho miluje. Budu muset vymyslet něco rafinovanějšího.“

„Nechápu, proč se zlobíš. Sice jsem to nikdy nezkoušela, ale Aro má nejspíš pravdu,“ řekla jsem klidně.

„Nemá. Chtěl jenom vyzkoušet další svůj experiment. A taky se tě bojí, stařík jeden paranoidní,“ zpražil mě naštvaným pohledem. Zvedla jsem ruce v gestu, že se vzdávám, protože jsem byla absolutně mimo.

„Omlouvám se. Opět. Nebylo to myšlené na tebe. Ale mohl tě tím i zabít. Žádné tělo, jež pouze krev drží při životě, ji nikdy dobrovolně nepošle pryč. Uloží si ji do zásoby na horší časy. Pojď, něco bych ti chtěl ukázat.“ Nečekal na mou odpověď, vzal mě za ruku a odvedl k zrcadlu v koupelně.

„Pořádně se podívej a řekni, co vidíš,“ ukázal na můj odraz v zrcadle. Po několika dnech jsem se na sebe zase podívala a to, co jsem uviděla, mě vyděsilo.

Pohled mi vracela dívka, jejíž kůže byla voskově šedá. Vyhublé ruce, vpadlé tváře a zastřené oči svědčily o dlouhodobé podvýživě, temné kruhy pod očima o nedostatku spánku. Její dlouhé vlasy ztratily lesk.

„To nemůžu být já. Vždyť takhle jsem před pár dny nevypadala,“ odpověděla jsem.

„Dva dny jsi byla mimo a během té doby tvé tělo spotřebovalo poslední zbytky energie. Reaguje rychleji, takže k takové proměně mu stačí pouhé dny, lidské tělo potřebuje přinejmenším měsíce. A ty máš před sebou nanejvýš hodiny života,“ poučil mě, znovu.

Zoufale jsem se podívala na své vyhublé ruce, potom na Daniela a doufala, že pochopí i beze slov mou žádost o pomoc.

„Počkej tady, hned budu zpátky,“ řekl a zmizel.

Myslí tady v koupelně? Asi stačí v pokoji, pomyslela jsem si, když jsem slyšela vrznout dveře. Pokrčila jsem rameny na znamení rezignace a pomalu si došla sednout zpět na postel. Byla jsem neskutečně unavená a začínala mě bolet hlava.

Měla jsem chvilku na přemýšlení, a tak jsem uvažovala nad tím, jestli se Jasperovi a Emmettovi podařilo dostat v pořádku domů. Snažila jsem se zabavit, abych nemusela myslet na to, že se necítím zrovna nejlépe.

Rozhlédla jsem se po pokoji v naději, že mi tady třeba nechali vzkaz, kterého jsem si zatím nestihla všimnout, ale nic jsem nenašla. Doufala jsem tedy, že o sobě ještě někdy dají vědět.

Obě dvě návštěvy – Rosalie s Esmé i Jasper s Emmettem, byly vítanou změnou mého jinak dost stereotypního života zde na hradě.

A samozřejmě Daniel, jehož otcem, jak jsem vyrozuměla, je Aro, je velmi milým zpestřením. Je krásný, to ano, ale také je můj pokrevní příbuzný.

Jako v odpověď na tuto myšlenku se v mé hlavě zničehonic objevily dvě malé postavičky a snažily se svým způsobem vyřešit mé dilema.

„Hlavně na to nezapomeň, až popustíš uzdu své fantazii,“ ozval se čertík.

„Kušuj, je to náš předek,“ odpovědělo svědomí s podobou andílka.

„Jo, předek s tím nejhezčím zadkem, jaký jsem kdy viděla. Na toho nemá ani Ed,“ ušklíbl se zlomyslně čertík.

„Ed není náš předek, takže toho máme povoleného. Proč s ním nejsme?“ zajímal se andílek s naivním tónem v hlase.

„Jo, proč s ním nejsme?“ zopakoval čertík. Takže teď se spikli proti mně? Tak to tedy ne.

„Já ti řeknu proč,“ mluvil andílek na čertíka. „Protože pro slečinku nebyl dost dobrý. Zdrhla od něj a on je teď s Tanyou, takže se k nám už nevrátí.“

„Taková škoda. A přitom byl fakt k nakousnutí,“ odpověděl čertík tak smutně, že bych mu to málem uvěřila.

„Víš, kdo je víc k nakousnutí?“

„Nech mě hádat. Že by náš nový objev?“

„Kušujte obě, copak nemůžu mít svou hlavu jenom sama pro sebe?“ okřikla jsem je. Andílek nahodil nevinný úsměv a zmizel. Čertík zvedl jednu ruku, udělal lascivní gesto andílkovým směrem a vzápětí po něm nebylo ani vidu.

Už jsem měla pocit, že začínám bláznit, protože po slovní přestřelce zvědavosti a opatrnosti se o mou hlavu přetahovalo svědomí a ten čertík byl zřejmě chtíč.

Nebudu lhát, Daniel se mi opravdu líbí a dokážu si představit, že bych ho políbila, ale to přece nic neznamená. Jsou důležitější věci, než moje touha po jeho těle.

Mám takové tušení, že jeho zkušenosti se mi budou opravdu hodit. Zřejmě už bude na světě dlouho. K tomu všemu je sečtělý, inteligentní a vtipný. Nebýt jeho, byla bych na tom opravdu špatně. Ne, že bych právě teď nebyla, ale on zřejmě ví, jak mi pomoci.

V koutku své mysli ještě stále doufám, že to Aro nemyslel zle a že mi tu pro mě životně důležitou informaci prostě zapomněl říci. Bohužel už s tím nic nenadělám. Od samého začátku jsem si byla jistá, že jsem Arův experiment a po čase mě to přestalo trápit, ale mám takový pocit, že Daniel se s tím z nějakého důvodu nehodlá smířit.

Není to dlouho, co se známe, ale jsem si jistá, že kdyby nepatřil mezi mé předky, nikdy bych ho nenechala odejít. A rozhodně se ho musím zeptat, jak to myslel s tou kapkou Arova jedu. Moje hlava sice pobolívala, ale ani to jí nezabránilo ve vytvoření představy, jak asi Daniel dostává z Ara jeho jed. Tak tomu se vážně nešlo nesmát.

„Vidím, že už máš lepší náladu,“ řekl Daniel, jakmile uviděl úsměv na mé tváři. Přikývla jsem.

Nevšimla jsem si jeho příchodu, ale dlouho tu být nemůže.

Nevím, co jsem čekala, že uvidím, až přijde, ale nezaznamenala jsem žádnou změnu. Oblečení měl stále stejné, ani v rukou nenesl nic, pro co by musel jít. Tak kam tedy šel?

„Co způsobilo pozitivní změnu tvé nálady?“ zeptal se.

„Došlo mi pár věcí, jako třeba to, že je Aro tvůj otec, což není ta vtipná část a potom jsem si vzpomněla, jak jsi mluvil o kapce jedu a aniž bych se o to nějak zapříčinila, moje mysl mi vnutila představu Ara jako hada, kterému je odebírán jed,“ odpověděla jsem a znovu se usmála.

„Nevím, jak to dělá. Než přijedu, předem zavolám a on mi ho sám připraví do lednice v laboratoři. Je tak zapálený do pokusů, že to udělá raději dřív, než abych potom musel čekat. Upíři mají jed místo slin, takže to tak vtipné nejspíš nebude,“ odpověděl a bylo vidět, že moje dobrá nálada se částečně přenesla i na něho. Dlouhou chvíli jsme se navzájem dívali do očí a topili se v pohledu toho druhého. Moje mysl v té chvíli vykazovala naprostou absenci jakýchkoli myšlenek.

„Už chybí jenom ručník,“ řekl a uhnul pohledem, čím přerušil ten kouzelný okamžik.

Zamrkala jsem a hlava mi opět ztěžkla pod tíhou myšlenek.

Dívala jsem se, jak mizí v koupelně a ihned se zase objevuje, tentokrát se sněhobílým ručníkem v ruce. Odložil ho na postel a začal si svlékat svůj dlouhý kabát, pod nímž měl černé triko s krátkým rukávem. Sledovala jsem každý jeho pohyb a nemohla se vynadívat.

„Děje se něco?“ zeptal se, čímž si opět získal mou plnou pozornost. Zavrtěla jsem hlavou.

Kabát letěl obloukem přes pokoj a skončil na stolku u dveří. Daniel se usadil na posteli, zády opřený o stěnu, jíž se postel dotýkala čelem.

Seděl proti mně a ručník rozprostřel mezi nás.

„Co se chystáme dělat?“

„Nakrmit tě,“ odpověděl věcně a jeho pohled sklouzl na jedno zápěstí. Zachvátila mě panika. Tohle jsem nikdy předtím nedělala. Vlastně jsem neměla žádnou představu o průběhu upířího krmení, protože jsem vyrostla na hrnečcích. Ani jsem to nikdy neviděla jako nezúčastněný pozorovatel.

„Myslel jsem si to. Tak pro začátek trochu biologie,“ řekl a zvedl jednu ruku dlaní vzhůru nad ručníkem. „Na zápěstí se to nejlépe učí. Vidíš tady ty žíly? Je jich tu víc, nebudu tě zatěžovat názvy. Ty si vyber vždy tu prostřední, to je tahle. A kousni do místa před rozvětvením. Vlastně je to naprosto jednoduché, jen musíš dávat pozor, abys neprokousla i šlachy pod ní.“

„Kousni? Jednoduché?“ Zděšení mnou projelo jako ostrý nůž a usadilo se u srdce, které bilo jako o život. Nedokázala jsem si představit, že bych mu mohla jakkoli ublížit. Vždyť byl starší a rozhodně silnější než moje maličkost na pokraji smrti.

„Špičáky máš správně ostré na to, aby prokously kůži, ale nejsou tak dlouhé, aby ses o ně náhodou poranila, když je nepotřebuješ. Upírovi bys nemohla ublížit, ale na člověka nebo poloupíra stačíš.“

Měl se mnou obdivuhodnou trpělivost a já jsem si každým okamžikem připadala hloupěji, že nevím nic o svém vlastním těle.

Ani jsem se to neměla odkud dozvědět. Aro, který osobně dohlížel na můj výcvik, mě naučil jenom bojovat a používat štít mnoha různými způsoby. O upířím životě jsem se nedozvěděla zhola nic. Tedy kromě toho, jak ho ukončit.

Daniel si mě opřel zády o sebe a připravil se na kousnutí, které ne a ne přijít.

Zalila mě jeho vůně a s ní i vlna klidu a harmonie. Cítila jsem se volně a zároveň bezpečně. Téměř se mi chtělo spát.

„Jsi vyhladovělá. Prostě zavři oči, kousni a nějak to dopadne,“ šeptal mi do uchal a jeho dech mě pohladil po krku. Účinek to mělo okamžitý. Cítila jsem, jak se mi zuby prodloužily zhruba o půl centimetru a celé moje tělo bylo najednou vyprahlé, žíznivé. Nešlo odolat, krev v jeho žilách mě volala. Chvíli jsem ještě hypnotizovala jeho ruku, na níž se zřetelně rýsovalo několik žil, které vedly od zápěstí k lokti těsně pod kůží, potom jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a kousla.

Jasně jsem vnímala, jak moje zuby projely kůží i jeho slabé syknutí.

„A teď pij.“

Probuzení aneb Upíři přece nespí (Edward)

„Edwarde Anthony Masene Cullene! Jsi takový pitomec, že ti rovno není!“

Co mi není rovno, po tom je mi... pomyslel jsem si, ale raději jsem mlčel. Zase na mě křičela a já jsem byl rád, že Aljaška je tak rozlehlá a my nemáme žádné sousedy v okruhu třiceti mil.

Stála přede mnou a tvářila se jako elfí zkáza světa. Dříve by její chování vyvolalo úsměv na mé tváři, protože jsem věděl, že jí to dlouho nevydrží. To už ale dávno neplatí, protože s každým dalším konfliktem je vytrvalejší.

Nepřetržité staccatto, které vyklepávala nožkou do dřevěné podlahy v obývacím pokoji, mi začínalo neskutečně lézt na nervy. Navíc mi překážela ve výhledu na televizi.

Co si o sobě vůbec myslí? Že když má vize o té lidské holce, tak mě přesvědčí, že je pro mě Tanya špatná? Řekl bych, že si docela dobře rozumíme. A kdo jiný než já to může posoudit?

Posledních pár let jsou Aliciny pokusy o to, abych si vzpomněl, velmi intenzivní a málokdy nekončí hádkou, protože stále ještě nepochopila, že o něco takového nestojím. Když něčemu nevěřím, těžko to můžu podporovat nebo chtít.

Jakmile se Alice rozhodla jít do obývacího pokoje, všichni začali tušit, že se schyluje k nejhoršímu. Tanya, Esmé a Rosalie byly na lovu a Jasper, Carlisle a Emmett se za nimi raději vydali také, jakmile na schodišti uslyšeli Aliciny kroky.

„Není lidská, krmí se. Sám se o tom můžeš přesvědčit,“ řekla, jako kdyby to byla ona, kdo čte myšlenky a ukázala mi vizi, jak ta dívka sedí na nějaké posteli, zády opřená o svého hostitele a krmí se z jeho ruky.

„Alice, doufám, že je to naposledy, co ti to říkám. Fakt, že jsem ji viděl a přečetl si její jméno, i všechny zážitky s ní spojené, ve vašich hlavách, neznamená, že o ni jakýmkoli způsobem stojím. Popravdě mi už začíná docela vadit. Nemůže za to, ale pokud ji potkám, jsem ochoten obětovat její život, jen abys mi s ní dala pokoj,“ odpověděl jsem podrážděně. Pořád dokola se opakující scénář vzápětí nabral trochu jiný směr. Konečně. Ne že by věčnost sama o sobě nebyla nudná, ale rozhovory s Alicí byly posledních několik let ubíjející rutinou. Dokonce mi už ani nevadilo, že přede mnou opět skryla nějakou vizi, protože to dělá běžně a já opravdu nemám náladu na její záporné odpovědi. Zahlédl jsem pouze záblesk tváře té holky, kolem níž se točí všechny naše rozhovory.

„Můžeš mi říct, co jsi dělal, když jsi od nás odešel?“ Na to se sice neptala poprvé, ale pochyboval jsem, že obvyklá odpověď „Našel jsem Tanyu a vrátil se domů" jí dnes bude stačit.

„První rok jsem se potuloval po světě, potom jsem se na pár let zastavil za Tanyou. Pak jsme se spolu nějakou dobu potulovali po světě a nakonec jsem přišel domů,“ odpověděl jsem lhostejně a pohrával si s dálkovým ovladačem od televize, stále doufajíc, že jeho infračervený paprsek, namířený správným směrem, zastaví příval Aliciných slov.

„A mohl bys mi říct, jestli jsi tam nepotkal třeba někoho známého?“ zeptala se a v hlavě jí na krátký okamžik probleskla tvář hostitele té holky. Zdál se mi trochu povědomý, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit.

„Byli opravdu důkladní,“ poznamenala Alice. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Ptala jsem se tě proto, že ti zřejmě někdo zčásti vymazal paměť a poupravil charakterové vlastnosti.“

„To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšel.“ A to bydlím s Emmettem. Věnoval jsem jí pohrdlivý pohled. Nic jiného si taky nezaslouží, když o mě takhle pochybuje. Kdo by mi tak asi mohl vymazat paměť, aniž bych o tom věděl? Kdo by něčeho takového byl vůbec schopen? Nikdo silnější nebo mocnější než upíři přece neexistuje. A já jsem upír, který čte myšlenky, takže bych to měl vědět.

I když, musím přiznat, že jistou logiku to má. Pokud vezmu v úvahu, že by upír mohl mít schopnost přimět i upíra, aby zapomněl, pak je to teoreticky možné, ale stále si nejsem jistý tím charakterem. Upíři jsou přece, jak známo, neměnní.

„Dobře, Alice. Poslouchám.“ Jsem zvědavý, co mi řekne. Ale ne zase tak moc, abych přestal myslet na Tanyu a náš lov minulý týden. Slyšel jsem, že ona a její sestry našly zálibu v lidských mužích, ale že by byla až tak šikovná, to jsem do té doby netušil. Být člověk, nejspíš bych omdlel, ale jsem upír, takže jsem si to opravdu užil.

„Nevím, kdo to byl, ani kde jsi ho potkal. Vím jen to, že jsi tam byl s Tanyou a jsem si jistá, že je do toho -“

„Tanyu z toho, prosím, vynech. Jsem ochoten ji bránit za jakoukoli cenu, protože to byla právě ona, kdo mi pomohl, když jsem to nejvíc potřeboval.“ Zmínka o Tanye mě vytrhla z vlastních vzpomínek na ni.

„Tak mi tedy prozraď, odkdy sleduješ televizi. Do té doby, než jsi přišel s Tanyou, se na ni díval jenom Emmett a občas Jasper. Ty ji poslední dobou sleduješ denně a je ti jedno, co tam běží. Kdy jsi se s Emmettem naposledy vsadil? O cokoli? A kdy jsi naposledy hrál?“ Při poslední otázce přešla přes pokoj a jedním rychlým pohybem stáhla plátno z klavíru. Vyskočil jsem z pohovky, překonal vzdálenost mezi námi a zůstal stát vedle ní. Rukou jsem přejel po tom až příliš známém, leskle černém povrchu a zjistil jsem, že už je to opravdu dlouhá doba, protože povrch nebyl tak hladký, jak jsem si ho pamatoval. Začaly se na něm tvořit malé prasklinky.

Chvíli jsem bojoval s touhou sednout si a začít hrát, ale věděl jsem, že si to Tanya nepřeje.

„Dříve, než před setměním se nevrátí, takže se posaď,“ ukázala na lavici. „A zahraj první, co tě napadne.“

Poslechl jsem ji a vzápětí se domem linula pomalá, něžná melodie, kterou moje ruce vykouzlily automaticky. Ani jsem nemusel přemýšlet nad tím, co hraji.

Zaposlouchal jsem se a mou mysl zaplavily zvláštní myšlenky. Řekl bych, že by to mohly být vzpomínky, ale jistý jsem si nebyl, protože tak hluboko do Aliciny hlavy jsem neviděl.

Čokoládové oči... Mahagonové vlasy do pasu... Pleť jako z porcelánu...

Tak a dost!

„Alice,“ zavrčel jsem. „Zase ji mám v hlavě, mohla bys na ni přestat myslet aspoň na chvíli?“ Alice nepřítomně vzhlédla z pohovky, kde seděla a prohlížela si nějaký časopis se svatebními šaty, protože před pár dny měla vizi, že se s Tanyou zanedlouho vezmeme. Hlavu měla plnou návrhů šatů, které by upravila tak, aby Tanye seděly.

To ovšem znamená jediné. Ta dívka je v mých vzpomínkách.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 19. kapitola: