Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 18. kapitola - Bellin pohled

25.04.2011 (11:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1902×

Den ještě nekončí

Až po dlouhé době Jasper dostal zajímavý nápad – celou větu zrcadlově obrátil. Bylo to až geniálně jednoduché. Najednou se mi všechna slova zdála známější, a stejně tak i celá věta.

Dívku svých snů okouzlit podvakráte může, neboť jeho láska vůči ní na rozdíl od jiných šanci druhou dostane.

Jednotlivá slova byla zastaralá, ale pochopitelná. Té větě jsem však vůbec nerozuměla. Byla sice v italštině, kterou mluvím i píšu jako svou rodnou řečí, ale připadala mi jako vytržená z kontextu.

„Takže přeci jenom,“ hlesl Jasper. Ani jsem se nemusela ptát, co to je. Naše mysli byly spojené jako jedna. Druhá část věštby. Nyní už jsem porozuměla.

Na počátku století posledního věku starého vejde v existenci ten, jehož myšlenka cizí každá trápit bude v noc i den. Dívku svých snů okouzlit podvakráte může, neboť jeho láska vůči ní na rozdíl od jiných šanci druhou dostane.

Ale zdálo se, že to ještě není všechno.

„To bude možná ten největší problém. Zjistili jsme, že Elizabeth upadla do tranzu a pronesla tuto věštbu, když byla těhotná. Rebecca ji zapsala. A nakonec Niccoletta ji našla a rozdělila na tři části, které poschovávala, aby se nedaly snadno najít. Dvě, ke kterým zanechala stopu ve své pozůstalosti, už máme, ale ke třetí jsme zatím nenašli ani jedno vodítko.“

„A jak dlouho vám to trvalo?“

„Necelých deset let. Od té doby, co jsme se o té věštbě dozvěděli, se ji snažíme najít. Neměli jsme téměř žádné informace ani věrohodné zdroje. Všechno jsme si museli sami ověřovat a dávat pozor, abychom nevypadali, že něco hledáme. Byli jsme tak opatrní, že ani Denalijští a Edward nic nezjistili.“

„Proč je tak důležitá?“

„Copak jsi neposlouchala? Myslím, že je to tam vcelku jasně popsané. Věštba byla pronesena tvou praprababičkou Elizabeth v ten samý den, kdy se narodil Edward. Už to chápeš?“

„Takže jste přesvědčení, že se to týká mě a Edwarda a-“ Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale oba nás vyrušil vpád stále spícího Emmetta, kterému se začal zdát sen.

„Bellinko... Rosinko...“

Ono se mu zdá o… To bych nikdy… Má jediné štěstí, že se mu nic nezdálo, když jsme byli ještě nablízku.

„Ne že to řekneš Edwardovi,“ podívala jsem se na Jaspera zděšeně, když jsem konečně byla zase schopná logicky uvažovat. Kdyby mohl, asi by sám nejraději zmizel klidně i k Arovi do náruče, hlavně pryč od Emmetta a jeho snu.

„Neřeknu, neboj se. Vážně mě nikdy nenapadlo, jaké to je dívat se někomu do hlavy. A zvlášť v takových chvílích.“ Necenzurovaná verze Emmettova snu byla snad úplně všude. Nešlo se před ní schovat.

„Jsem rád, že můžu sdílet pouze pocity. Prosím, vezmi si ho zpět. Určitě to zvládneš lépe než já.“

V myšlenkách litoval Edwarda, který byl nucen tak dlouhou dobu prožívat situace podobné té, v níž jsme se právě nacházeli. Věděl, že už nikdy nechce zažít nic podobného. A rozhodl se, že nás dá zase dohromady třeba i násilím, jen abych mu mohla ulevit od cizích myšlenek a dopřát mu chvilku klidu. Chtěl věřit tomu, že proto se Edward chová tak zvláštně, třebaže jeho podezření byla jiná.

Udělala jsem, o co mě požádal. Vzala jsem si zpět štít, takže Jasper mě už nemohl slyšet. Právě včas, říkala jsem si, když… Och, tak to už je i na mě příliš.

Nechala jsem Emmetta dál snít a stáhla z něho štít. Občas ho prostě jen na chvilku zkontroluji. Ať si má své sny. Realita je jiná. A nikdo jiný se to nedozví.

Do hradu jsme se vrátili stejnou cestou, kterou jsme odešli.

Když jsme procházeli pod hradbami, dávala jsem si velký pozor, abych se znovu nezranila. Další takové zdržení by nás mohlo stát mnohem víc úsilí vymyslet věrohodné alibi. Čím větší zpoždění, tím horší to potom bude. Určitě o nás už ví.

Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře do zahrad, ulevilo se mi. Zkontrolovala jsem celý hrad, kdyby se náhodou někde poblíž nacházel nějaký upír, ale přišli jsme zrovna v době krmení, takže tato část hradu byla vylidněná. Pod štít jsem pustila pouze Jaspera, abychom se v případě potřeby mohli domluvit.

Už to vypadalo, že si nás nakonec opravdu nikdo nevšimne. Chyběla nám jedna odbočka do poslední chodby a tam se nacházel pokoj, v němž spal Emmett. Ale to by se nesměly blížit rychlé lidské kroky.

Jasper zareagoval první a pohotově mě strhl do výklenku za nějakou sochu. Zády jsem se opírala o chladnou zeď a on byl lehce přitisknutý ke mně. Jeho ruku jsem měla přes ústa, kdybych náhodou vykřikla. Stín nás skryl před zraky všech, kdo by mohli jít okolo.

Kroky se přibližovaly, až najednou ustaly. Dotyčný zůstal stát přímo pod sochou.

Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nedýchala.

Zdálo se, že to trvá celou věčnost. Všude okolo vládlo hrobové ticho, rušené pouze zrychleným tlukotem dvou srdcí a jedním dechem.

Dívali jsme se s Jasperem na sebe a oba si přáli, aby to co nejdříve skončilo. Když už jsem si byla jistá, že mě nic nepřekvapí, věnovala jsem mu dost výmluvný pohled, abych podpořila své myšlenky a on pochopil, že mě nemusí hlídat. Vysvobodil má ústa ze zajetí své ruky, ale neodtáhl se, jak jsem očekávala. Namísto toho mě oběma rukama jemně objal a přitiskl k sobě. Dala jsem mu ruce kolem pasu a poprvé se zhluboka nadechla. Akorát včas, protože se mi už začínala točit hlava. Spolu se životadárným kyslíkem se do mého těla dostávala i Jasperova omamná vůně. Hlava se mi sice točit nepřestala, ale díky jeho bezprostřední blízkosti jsem si mohla připadat aspoň trochu chráněná. Tak bezpečně jsem se cítila pouze ve chvílích, kdy mě objímal Edward. Dovolila jsem své mysli, aby si dělala, co chce, a s bolestí v srdci se dívala.

Vzpomínala na něho. Na všechny sliby, které jsem mu dala a jediným rozhodnutím je všechny najednou porušila. Bolelo to, protože někomu tak dokonalému jsem neměla právo ublížit. A ať bude moje věčnost, jak chce dlouhá, nikdy si to nepřestanu vyčítat. Dovolila jsem si pouze doufat, že je aspoň trochu šťastný.

Po tom, co jsme si posílali jenom obrazy a pocity, jsem myslela, že mě rozbolí hlava z toho, jak byla Jasperova slova hlasitá a jasná.

„Po tom, co jsi odešla, s námi nechtěl žít, a tak se toulal po světě. Více než patnáct let mu trvalo, než se vrátil. A přivedl si s sebou Tanyu. Byli jsme rádi, že máme Edwarda zpět. Jak se ovšem postupem času ukázalo, nebyl to náš Edward, který po tvém odchodu pouze přestal hrát na klavír a neoplácel Emmettovi jeho vtípky.

Tenhle Ed byl zamlklý, téměř se nesmál, málokdy sám začínal konverzaci, většinou pouze reagoval. Jako kdyby měl od někoho cizího určené, co si má myslet, a jak se cítit. Zdálo se dokonce, jako kdyby na tebe úplně zapomněl. Několikrát jsem se pokoušel mluvit s ním o tobě, ale nikdy jsem z něho nedostal jinou emoci než zvědavost nebo znuděnost, a to i ve chvílích, kdy jsem na tebe myslel. Vzpomínal jsem, jak vám spolu bylo, a posílal jsem mu jeho vlastní pocity, které z něho tehdy sálaly tak jasně, že to nebylo možné přehlédnout, i když jsem se o to v zájmu vašeho soukromí snažil. Vrcholem mého snažení bylo, že mi řekl, že jsem se asi zbláznil, když si myslím, že by mohl milovat člověka. Má přece svou perfektní Tanyu, kterou by za nikoho jiného nevyměnil. Zvlášť ne za člověka, kterého ani nezná.

Zdálo se mi to zvláštní, a tak jsem pod záminkou lovu jednoho dne svolal rodinnou poradu v lesích, když ti dva byli zaneprázdnění. Výsledkem bylo, že jsme se shodli na tom, že Edward určitě není sám sebou. Překvapivé bylo to, že je přesně takový, jakého si ho Tanya představovala.

První věc, která nás napadla, byla, že má právě ona nějakou schopnost. Ale téměř ihned jsme to zavrhli, protože by nám o tom Eleazar určitě řekl. Počítali jsme s jeho upřímností, a tak jsme hledali dál.

V rámci našeho hledání někoho, kdo může ovládat více než jeden a půl století starého upíra, jsme narazili na zmínku o věštbě, která se týká tebe a Edwarda. Ta nás odvedla od původního záměru-“

Váhavé, pomalé a hlavně vzdalující se kroky přerušily proud Jasperových vzpomínek i tu zvláštní atmosféru, která mezi námi panovala. Jako by vzduch byl nabitý statickou eletřinou.

Zdálo se to jako nekonečně dlouhá doba, během níž se stalo mnoho věcí. Ihned jsem začala prohledávat okolí, abych zjistila, kdo to byl. Nechápu, jak jsem mohla Giannu přehlédnout. Celou dobu byla jenom kousek od nás. Teprve teď jsem si vzpomněla, že chodí do umývárny na této chodbě vždy v době krmení, protože je nejdál od „Jídelny“.

Když kroky definitivně odezněly, oběma se nám ulevilo. Nepřestávala jsem poslouchat okolí, kdyby se blížilo ještě nějaké nebezpečí. Zatím nebyl v dosahu nikdo, ale to se mohlo změnit každým okamžikem. Jasper to také pochopil, proto mě vzal do náruče, a velmi rychle nás přemístil do pokoje k Emmettovi.

Posadili jsme se do křesel ke stolku, protože Emmett se jaksi ještě neráčil probudit, a přemýšleli nad tím, kdo může být tak silný, aby ovládl mysl upíra.

„Myslíš, že by to mohla být třeba čarodějka nebo někdo takový?“ zeptala jsem se po chvíli. Jako na souhlas Emmett ve správnou chvíli slabě zachrápal.

„Také nás to napadlo, ale čarodějky a čarodějové jsou lidé omezovaní svými fyzickými možnostmi, a proto nemají dost sil, aby ovládali někoho jiného než lidi nebo zvířata. Navíc je takové chování proti jejich zásadám. A když je člověk s čarodějnou mocí přeměněn na upíra, ať už z vlastní vůle či nikoliv, automaticky ji ztrácí. Jeho krev je pošpiněna a tím i jeho možnost konat dobro. Nepředpokládá se, že by existovali hodní upíři.“

„Ale vy jste hodní,“ namítla jsem. Byla to pravda. Nikoho hodnějšího jsem nikdy nepoznala. A vážně jsem si nedokázala představit Esmé, Carlislea nebo Alici s rudě žhnoucíma očima, jak lační po krvi nějakého člověka.

„Hodní být můžeme, ale jed máme všichni stejný. A hodný upír by člověka nekousl. Což mi připomíná, že bych se ti chtěl omluvit za ten incident pod hradbami.“

„Nic se nestalo, takže na to, prosím, zkus zapomenout.“ Té představě jsem se usmála. „Nebo o tom aspoň nemluv. Edwardovi by to zřejmě bylo jedno, ale ostatním ne, a Emmett by ti to předhazoval, kdykoli by měl příležitost.“

„Mýlíš se. Emmett by mě nejspíš zabil,“ odpověděl pohotově a naprosto vážně. Nevěřícně jsem se na něho dívala a čekala na objasnění.

„Neměl bych ti to říkat, ale asi bude lepší, když se to dozvíš hned a ode mne. Víš, Emmett-“

Ale už jsem se nedozvěděla, co Emmett, protože naše Šípková Růženka se právě vzbudila.

„Dobré ráno přeji,“ pozdravila jsem ho s úsměvem, třebaže se slunce již sklánělo k obzoru na západě. „Jak jsme se vyspinkali?“

„Ne tak nahlas, prosím,“ žádal sotva slyšitelným šepotem. „Je mi nějak divně.“

„Jestli tím divně myslíš bolest hlavy, žaludek na vodě a několikahodinové okno ve vzpomínkách, tak vítej v mém světě. Máš kocovinu,“ odpověděla jsem také šeptem.

Jasperův uvolněný smích vykouzlil úsměv i na mé tváři.

„Nemám zase takové okno, něco si pamatovat musím. Jsem přece upír,“ zavyl konsternovaně. Vzápětí se chytil za hlavu a v myšlenkách se proklínal, že byl tak hlasitý, protože ho jenom víc rozbolela.

„Jsi upír s kocovinou a předtím jsi byl opilý upír. Až tak moc ses nelišil od opilých lidí, jen bylo těžší tě nést, ale to jsme s Jazzem také zvládli.“

„Cože jste dělali?“ Myslel si, že ještě ke všemu špatně slyší.

„Donesli jsme tě až do téhle postele, v níž ses probudil.“ Teprve teď se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v neznámém pokoji někde daleko od místa, kde zanechal svoje vzpomínky.

„Řekl jsem včera něco nevhodného?“ zeptal se opatrně.

„Ne, snad ani ne. Jen jsi nazval Eda pomatencem, Alici malým skřetem a potom jsi mluvil o nějakém čaroději,“ odpověděla jsem pohotově. Zajímalo by mě, co tím myslel.

„Hmm, tak snad abych ti vysvětlil toho čaroděje, všechno ostatní, doufám, chápeš.“ Ležel na zádech stále v posteli, jednu ruku měl za hlavou a druhou si překrýval tvář. Mlčela jsem, stejně jako Jasper po celou dobu naší konverzace.

„Mám teorii o tom, že našeho Eda ovládá čaroděj. Musíme ho najít – Alice se ho snaží zahlédnout ve vizích – a přesvědčit ho, aby toho nechal. V nejhorším ho vysaju. Za to mi můj bratr stojí.“

Když jsem ho tam viděla ležet a utápět se ve vlastních mlžných vzpomínkách, neměla jsem to srdce mu říct, že tato teorie není správná.

Naše rozjímání bylo přerušeno krátkým zaklepáním na dveře.

„Iss, chce s tebou mluvit Aro. Prý je to-“ ozval se hlas Chelsea, ještě než úplně otevřela dveře.

„Důležité,“ dopověděla jsem za ni. Vždy, když mě Aro chce vidět, je to důležité.

„Teda, tys' ho zřídila,“ řekla obdivně, když její zrak padl na Emmetta.

„To ne já, to má Bloody Mary,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Ale i tak děkuji, mám na tom zásluhu.“ Takhle dostat našeho Emma se jen tak někomu nepovede.

„Páni, je docela kus,“ pokračovala po podrobnější prohlídce. Emmett lehce zavrčel, když se mu zdálo, že už je příliš blízko.

„Dámy, je docela zadaný,“ napodobila jsem s úsměvem Elsin hlas.

Díky jedinému mému pohledu začala pochybovat, jestli jsem s ním vážně něco měla.

Jasper to už nevydržel a začal se smát. V tu chvíli si ho Els teprve všimla.

„Takže rovnou dva, jo? Teda, Iss, ty se nezdáš,“ mrkla na mě. Podívala jsem se na ni pohledem to-myslíš-vážně a jala se představit návštěvu, jako správná hostitelka.

„Tenhle ženáč,“ ukázala jsem směrem k posteli, „je Emmett, tady v rohu sedí Jasper - dnes bez manželky. A tahle věčně single a zvědavá rudoočka je má přítelkyně Chelsea.“ Emmett se nezmohl na víc než jen mávnutí rukou a Jasper s Chelsea si vyměnili pobavený pohled.

„Co chce Aro?“ zeptala jsem se po chvíli ticha a vyrušila tím Chelsea z hypnotizování Emmetta.

„To nevím, ale už jsme se zdržely dost.“ Vzala mě za ruku a táhla pryč z pokoje. Než za námi Els zavřela dveře, stihla jsem se ještě pohledem omluvit Jasperovi.

Šly jsme pomalu, abychom měly čas si popovídat.

„Takže ty s nimi vážně nic nemáš? Vždyť jsou k nakousnutí. Oba dva,“ snažila se ze mě dostat nějaké informace.

„A oba dva jsou něco jako moji bratři. Jejich příjmení je Cullen,“ odpověděla jsem prostě.

„Emmett a Jasper Cullenovi? Neblázni. Vždyť ti by sem nikdy dobrovolně nepřišli,“ vyvalila na mě své rudé oči v udivení.

„Taky že nepřišli. Přiletěli jsme a Emmetta do postele donesl Felix.“

„Do tvé postele,“ nezapomněla zdůraznit. Při pohledu na ni jsem se musela zasmát. Kdyby mohla, nejspíš by se tam vrátila a představila se Emmovi osobě. Teď zrovna by z toho neměl velkou radost.

„Znovu podotýkám, že oba mají manželky, kterými jsou moje sestry.“ Menší varování neuškodí.

„Víš, Iss, ty jsi vážně romantik. Celou dobu, co tě znám, a že už to nějakou chvíli bude, jsem tě neviděla se jedinkrát doopravdy bavit. Zasměješ se jenom, když se opravdu snažím. Pořád jen vzdycháš po Edwardovi. Kdyby za to aspoň stál,“ vybalila na mě, že jsem se nestačila divit.

„Stál by za všechno. Zemřela bych, aby můj anděl mohl žít,“ povzdychla jsem si.

„Tak je načase se vrátit a učinit tvým romantickým představám zadost. Jsem ochotná ti s tím pomoct a už tě nikdy nevidět, jenom abys byla šťastná. Víš, jak tě mám ráda. Trápí mě, když tě vidím takhle nešťastnou. Ne, že bych tě někdy viděla v jiném rozpoložení, ale byla by to příjemná změna.“ Kdyby mohla plakat, tekly by jí teď slzy proudem.

„Díky, Els. Jsi ta nejlepší rudooká přítelkyně na světě,“ poděkovala jsem jí a objala ji. Chelsea je skvělým příkladem toho, že ne všichni upíři jsou bezcitní zabijáci. A že každý má na výběr.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Povídej.“

„Potřebovala bych, abys vzala bratry k Naomi. Řekni jim, ať si vyberou, kam chtějí dopravit, ale hlavně ať co nejdřív odejdou. Ráda jsem je viděla, ale není dobré, aby tu zůstávali. Určitě se ještě někdy setkáme. Vyřiď jim mé pozdravy a omluvu, že se s nimi nemůžu rozloučit sama.“

„Pro tebe cokoliv,“ řekla a potom jsme mlčky došly před dveře Arovy pracovny. Naposledy mě objala a vzápětí jsem osaměla.

„Pojď dál, Iss,“ ozval se z pracovny Arův hlas. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla, rychle setřela z tváře jedinou zrádnou slzu a bez zaklepání vstoupila.

Aro seděl jako obvykle za svým pracovním stolem. Rukou mi ukázal na volnou židli před ním. Posadila jsem se a zpříma mu pohlédla do očí, což by si nikdo jiný nedovolil. Chtěla jsem dát jasně najevo, že z něho nemám strach a že jsme si rovni, což nebyla tak úplně pravda. On měl vyšší postavení ve světě upírů a já zase schopnosti, o nichž si on může nechat jenom zdát. Klidně můj pohled opětoval. Věděl to.

„Drahá Isabello,“ začal, jako kdybych byla jeho sekretářka a on mi diktoval dopis. „Vím o tvé návštěvě a rozhodl jsem se nabídnout ti kompromis. Nechám Carlisleovy syny odejít, když ty budeš dělat společnost mému hostu, jehož příchod očekávám každým okamžikem.“ Přikývla jsem a čekala, jestli i tento kompromis bude obsahovat, pro Ara tak typické, ale.

Zřejmě to bylo vše, co mi chtěl, protože bez jediného slova vstal a odešel. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se právě stalo.

Slíbila jsem dělat společnost nějakému návštěvníkovi a na oplátku Aro pošle Jaspera a Emmetta domů, aniž by je nějak zdržoval. Lépe už to dopadnout snad ani nemohlo. K tomu všemu jsem ještě byla sama v jeho pracovně, což se stalo vůbec poprvé. Využila jsem toho a rozhlédla se.

Neshledala jsem nic zajímavého. Prostá kruhová místnost s kamennými zdmi, pokrytými policemi s knihami do výše dvou metrů, byla uměle osvětlená, protože tu chyběla okna. Pod nohama jsem měla podlahu z černého mramoru hladkou jako zrcadlo a přesně uprostřed stál velký zdobený stůl z ebenového dřeva s křeslem a dvěma židlemi. Na jedné z nich jsem před chvilkou seděla.

V očekávání, že přeci jenom uvidím něco neobvyklého, jsem obešla stůl a zůstala stát zády ke dveřím. Když jsem ovšem ani tentokrát nic nenašla, začalo mi vrtat hlavou, proč si právě tuto místnost Aro tak úzkostlivě hlídá. Doufala jsem, že mě moje zvědavost nedonutí pročítat všechny jeho knihy, aby měla klid.

„Jen nahlédnout. Prostě vezmi nějakou knihu do ruky, třeba tamtu, co vypadá jako deník a prolistuj ji. Vždyť je to tak jednoduché,“ našeptávala mi zvědavost.

„Aro ví, proč sem nikoho nepouští samotného. Otoč se a zmiz dřív, než se vrátí,“ radila mi opatrnost.

„Jenom chvilku. Jen jednu knihu… Proč by tě tu jinak nechal a beze slova odešel?“ žadonila zvědavost.

„Kdo ví, co můžeš najít. Nechtěj to vědět. Běž pryč!“ trvala na svém opatrnost.

Třetí – nezúčastněné – já mlčky naslouchalo jejich konverzaci, která začínala přerůstat v hádku o to, kdo má lepší argumenty.

Umlčelo je zaťukání na dveře. Naštěstí. Nezúčastněné já se je totiž právě chystalo vyprovodit z mé hlavy s tím, že už se nemusí vracet.

„Aro tu není,“ zareagovala jsem pohotově a doufala, že dotyčný odejde. Neozval se sice žádný hlas, ale otevírající se dveře mi byly dostatečnou odpovědí. Otočila jsem se, abych příchozímu viděla do tváře – a pokud to není Aro –, připravena nás oba vyprovodit z této zapovězené místnosti.

Při pohledu na něj se mi ale všechny myšlenky rozutekly jako švábi, když se rozsvítí světlo. Což bylo vcelku trefné přirovnání, protože on se opravdu usmíval jako sluníčko. A byl nádherný.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 18. kapitola - Bellin pohled: