Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 21. kapitola

06.05.2012 (11:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2527×

Převýchova 21. kapitola

Bella

Už měsíc jsem upír. Krmím se lidskou krví a cvičím se na boj, který jsem nikdy nechtěla vést. Volturiovi mě využívají jen jako nástroj k zničení lidí, kteří by jim v budoucnu mohli uškodit. Střídají se u mne různí cvičitelé, připadám si jako zvíře v cirkusu. Zavřené, krmené a cvičené. Jane byla jediná, která se zde se mnou otevřeně bavila. Ostatní se mě báli. Nenašla jsem na upírství žádnou kladnou stránku. Byla jsem rychlá, mrštná a krásná, ale něco důležitého mi chybělo. Často, když pustím uzdu své fantazii, myslím na Edwarda. Chybí mi ten jeho arogantní úsměv, ale i jeho veselé oči, které mě sledovaly na každém kroku. Vzpomněl si na mě aspoň jednou? Nebo jsem byla jen chvilková zábava?

            Sedím na posteli, ale necítím radost, pouze naprosté znudění. Za chvíli mě čeká další cvičení. Rozhlédnu se po svém pokoji a vidím jen čtyři stěny, dveře a okno. Byl tady luxusní nábytek, velké zrcadlo a obrazy. Koupelna v přilehlém pokoji byla z velké části z mramoru. Šatník byl plný nejnovějších módních kousků. Dříve bych byla radostí bez sebe, ale teď nevím, co je to radost, pouze otupělost.

            Účastnila jsem se i popravy. Byl podvečer a přivedli sem nějakého upíra, který se pokoušel stvořit nesmrtelné dítě. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že stvoření nemrtvého v dětském věku je přísně zakázáno. Bránil se, pokoušel se ospravedlnit, ale vše bylo marné. Odtrhli mu hlavu a spálili jej. Bylo jasné, že v popravách se vyžívá Caius. Já necítila nic, absolutně nic.

           Alec se neukázal. Za celý měsíc jsem ho neviděla a ani jsem se po něm neptala. Necítila jsem k němu to, co předtím. Jediné, co jsem teď vnímala, byl hněv. Obrovský hněv a vztek se ve mně snoubil s pocitem smutku a ztráty. Nejdříve jsem cítila potřebu se Cullenovým pomstít za to, že mi neřekli, kdo jsou. Teď jsem chápala, že nemohli nic říct. Tolik jsem toužila po přítomnosti Alice. Byla to opravdová přítelkyně.

            Alec. To jméno zní z mých rtů jako nadávka. Také jsem mu chtěla nadat. Nejenom nadat, chtěla jsem ho uškrtit, zničit. Chtěla jsem mu udělat to, co on udělal s mými idejemi a sny. Až teď jsem si uvědomila, že bych chtěla rodinu, děti a co mám teď? Nic. Jen život v zatracení. Lituji svého rozhodnutí odjet s Alecem. Možná by mi bylo lépe ve Forks. Už nemá cenu se litovat. Z chyb se člověk učí, ale chudne a já ze své chyby zkrachovala. Co mi je po nádherných šatech a životě v blahobytu, když mi chybí duše. Něco, co jsem tam kdysi měla a teď je tam jen chlad, tvrdý led.

            Z přemýšlení mě vytrhla Jane, „Bell, kde jsi? Zase půjdeme pozdě!“

            „Jane, ono se to nezblázní. Tak chvilku počkají. Nech mě obléci a já tam potom dojdu. Nebo mi nedůvěřuješ?“

            „Jasně, že ti důvěřuji. Tak já půjdu do tělocvičny a počkám tam na tebe.“ A s těmito slovy mě opustila.

            Tolik toužím se rozběhnout a běžet, dokud se všechny myšlenky ztratí a zůstane po nich jen prázdné místo. Bože, netoužím po lítosti. Chtěla bych to nějak vrátit Alecovi. To, že mě připravil o panenství a ještě k tomu přeměnil na upíra. Ani se mi neomluvil.

            Převlékla jsem se do klasické teplákové soupravy. Svázala vlasy do culíku a vyběhla z pokoje. A jak se tak řítím po chodbě, slyším zvláštní zvuk, něco jako… mlaskání? Normálně bych ten zvuk ignorovala, ale teď mi něco ve mně říkalo, že tam mám jít. Temná chodba volala po konání špatných věcí. Cítila jsem vůni dvou lidí, upírů. Už mě došlo, co tam asi dělají, ale vtom jsem poznala jednoho z hlavních aktérů.

            „Ráda tě vidím, Alecu.“

            Následovalo naprosté ticho.

            „Bello? Co tu děláš?“ vykřikl jako by viděl mrtvého. Vždyť já vlastně jsem mrtvá.

            „Překvapení, viď?“

            „Bello, já nevím co říct.“

            „Mohl bys mě představit své známé.“ Musela jsem si blahopřát za ten dokonalý klidný hlas. On u mě nikdy nesmí vidět porážku.

            Následovalo dlouhé ticho. Jeho známá byla nefalšovaná blondýna s vymeteným mozkem. Koukala na mě jako čerstvě vyoraná myš. Alec si může gratulovat, přesně k němu pasuje.

            „Bello, tohle je Irina. Je to moje… kamarádka,“ vysoukal ze sebe nakonec. Také už bylo na čase.

            „Ráda tě poznávám,“ pronesla jsem vyrovnaným hlasem, ale jaksi jeho kamarádka měla na starosti něco jiného.

            „Tak já jsem tvoje kamarádka, jo?“ Její hlas byl pištivý. Pravda, Alec s ní dělal jiné věci, u kterých se zrovna mluvit nemuselo, ale tady se překonal. Raději jsem nechala šťastný pár svým radovánkám. Ani si nevšimli, že jsem odešla.

            Kráčela jsem chodbami, které se zdály bez konce. Jen tma a chlad. Necítila jsem nic. Jen jsem litovala, že jsem věřila pěkné tvářičce, která mě podvedla. Proč? Toto je můj osud? Být navždy uvězněná v chladném těle bez duše? Nebylo by lepší toto celé skončit? Volturiovi by to nedovolili. Aniž bych si to uvědomila, vzpomněla jsem si na moji maminku. Jak se mi stýská potom všem lidském, živém, teplém. Ze mne se stala pouze chodící mrtvola, postava z hororů. Nikdy jsem nevěřila na duchy, upíry a vlkodlaky. Vysmívala jsem se těm, co na ně věřili, a teď jsem to, v co oni věří.

            Každá žena touží po alabastrové kůži a nádherných vlasech s mahagonovým nádechem. Já toto vše mám a cítím se prázdná. Pořád si musím klást tu samou otázku. Má to vůbec cenu?

            Když jsem konečně došla do tělocvičny, čekalo mě tam překvapení v podobě Ara. Musela jsem se mu uklonit, tak zní pravidlo na tomto hradě. Aro se na mě usmál takovým zvláštním způsobem.

            „Isabell, rád tě po dlouhé době vidím. Dostal jsem zprávu, že jsi dokončila všechno, co jsi měla nakázané, a teď přejdeme na praxi. Vedla sis dobře. Pojď, půjdeme ke mně do pracovny.“

            Musela jsem ho následovat. Pracovna byla kousek od tělocvičny. Opět mě zaujaly ty obrovské svazky knih. Svůj pohled jsem přesunula na Ara, který mi pokynul, abych se posadila.

            „Aro, co jsi mi chtěl říci?“

            „Pozval jsem Cullenovi na ples pořádaný tady v paláci a ty budeš mít za úkol nás všechny zaštítit. Budeš mít i možnost splnit svůj úkol, kvůli kterému jsi zde. Pokud ho splníš, čeká tě svoboda, ale můžeš tu s námi dál zůstat. Bude tady více hostů, ale bude stačit zaštítit jenom nás. Potom si s nimi můžeš dělat, co chceš.“

            „Dobře, kdy přijedou?“

            „Za tři dny.“

            Za tři dny zemřou buď Cullenovi, nebo já. Ara jsem nechala, ať si myslí své, ale Cullenovi nezemřou, rozhodla jsem se zemřít. Bude to tak lepší pro všechny. Cullenovi nechám jít, oni se o sebe postarají a já budu mít klid.

            S touto myšlenkou jsem odešla do svého pokoje.

Alice

            Nelíbí se mi to. Nevidím žádnou budoucnost Belly, ani nás. Jediné, co lze spatřit, je Aro, jak se uštěpačně usmívá. Brr… o mých vizích ví jen Jasper, který cítí moje obavy. A samozřejmě Edward, ale ten to nevnímá. Ten je poslední měsíc jako ve snech. Hledali jsme Bellu, ale nenašli jsme ji. Moje kamarádka. Nevím, co se s ní stalo, ale cítím, že stále žije. Rodina je jako na trní a dneska ještě přišel ten dopis.

            Pozvání na ples pořádaný ve Volteře. Dalo by se pochopit, kdyby chtěli vidět zase Carlislea, jejich přítele. Ale jejich počínání je značně podivné. Jsme zváni všichni, ale jak přišla tato pozvánka, nevidím naši budoucnost. To znamená jen jediné.  

            Čas jakoby šel dál, ale naše rodina se změnila. S Jasperem držíme při sobě, ale vidím tu tichou domácnost mezi Esmé a Carlislem. Emmett se skoro pořád hádá s Rose. Z Edwarda je pomalu zvíře. Nevidíme ho skoro pořád…

            Ale musí teď přijít kvůli tomu plesu. Něco ve mně mi říká, že tam bude Bella. Musím zavolat Edwardovi.

            „Alice?“

            „Edwarde, musíš hned přijít domů.“ Je to vůbec jeho hlas?

            „Hm… přijdu.“

            „Edwarde, pozvali nás do Volterry a něco mi říká, že tam bude Bella.“ Doufala jsem, že na toto bude slyšet.

            „Bella?“ Následovalo dlouhé ticho.

            „Edwarde, prosím, přijď.“

            „Hned jsem tam.“ Jak při zmínce o Belle jeho hlas pookřál.

            Tak to bychom měli. Edward přijde a teď musíme dát do pořádku rodinu, abychom tam jeli připraveni na vše. 

Omlouvám se za dlouhé čekání. Ale pokusím se vám to v blízké době vynahradit. Vaše Iva. 

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 21. kapitola: