Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 22. kapitola

15.04.2012 (09:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6944×

22.

NÁLADA

  Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se budu chovat jako umanutá puberťačka, asi bych se mu vysmála do obličeje a poklepala si na čelo. Na nějaké scény mě neužije, ale vypadalo to, že ve mně Edward občas probuzuje to nejhorší.

  „Tu snídani si sníš tady s námi!“ ozval se za mnou tátův naštvaný hlas, když jsem dupala po schodech s talířem, na kterém jsem měla namazanou celozrnnou housku s medem. Chtěla jsem si vychutnat snídani ve svém pokoji v klidu – kterého jsem se od ráda ještě nedočkala, protože jakmile jsem ráno, doufajíc, že tím, že jsem u Cullenových nepřespala a odjela jsem bez dalších řečí poslušně domů, jsou neshody zažehnuty, vstoupila do kuchyně, okamžitě jsem byla zaúkolována. Na celý den.

  Zhluboka jsem se nadechla, abych nezačala řvát, a v duchu se zase zeptala na tu otázku, kterou si poslední dobou kladu nějak často: co se se mnou děje?

  „Sním si ji u sebe v pokoji – v klidu a v tichosti.“

  Přestože jsem mluvila normálním tónem bez použití jízlivosti a zřetelného odporu s hlasitostí, která je v běžném rozhovoru zcela přijatelná, otcova slova nasvědčovala tomu, že on slyšel něco jiného: „Nekřič na mě, Isabello!“

  Přikrčila jsem se; Charlie mě nikdy neoslovoval mým plným jménem, jen snad tehdy, když šlo opravdu do tuhého a on byl rozzuřený, až do nepříčetnosti – nutno podotknout, že jsem nikdy tátu nevytočila tak, že by se na mě doopravdy hodně rozzlobil.

  „Vždyť nekřičím,“ bránila jsem se. V ten moment mi to došlo. On prostě nechtěl, abych trávila čas s Edwardem, protože se o mě zbytečně bál, a tak měl vymyšlený plán – bude mě obviňovat, já se budu logicky bránit, občas si neodpustím zvýšení tónu, což on vezme tak, že jsem nevychovaná, udělí mi milion domácích prací a já budu mít smůlu a nikam s Cullenovými ani Edwardem nepůjdu.

  „Nechcete přestat? Jste slyšet po celých státech!“ ozval se najednou nad námi maminčin ostrý, zvučný hlas.

  Zvedla jsem k ní zrak přesně ve chvíli, kdy procházela po schodech kolem mě.

  „Já si nezačala,“ zabručela jsem, příliš potichu, aby mě jeden z nich mohl zaslechnout.

  Charlie ostře vydechl a z jeho výrazu šlo poznat, že je rád, že se k nám Renée připojila a on tak bude mít další autoritativní osobu na své straně. Já se ovšem nenechala jen tak zmanipulovat, a proto jsem použila metodu přemlouvání - vlastní manipulaci.

  „Mami,“ začala jsem prosebným tónem a ignorovala Charlieho, jehož oči se podezřením zúžily na úzké štěrbinky, a který si právě nevěřícně, překvapený, co to na mamku zkouším, založil paže na prsou.

  „Vaše včerejší reakce byla naprosto bezvýznamná – už jenom proto, že jsme byli na návštěvě a to chování nebylo zrovna vhodné vůči Carlisleovi a Esmé. Vždyť jste prakticky prohlásili, že mě jejich syn chce jenom do postele…,“ brebentila jsem a vrtěla přitom freneticky hlavou na důkaz toho, jak hodně mi jejich chování přišlo nesmyslné. Nakonec jsem si uvědomila, že tohle asi není nejlepší cesta. „Ale já vám nehodlám nic vyčítat, jen vám chci říct, že Edward by nikdy nic takového neudělal. A já ostatně také ne. S Edwardem spolu chodíme necelé dva dny. Navíc, Edward má trochu staromódní názory, pokud je o… ehm, pohlavní styk. Edward je prostě jiný.“

  „Všimla sis, že si použila Edwardovo jméno čtyřikrát za deset vteřin?“ zamumlala Renée zamyšleně.

  Podívala jsem se stranou, jak mi zrudly tváře. Doufala jsem, že rodiče konečně pochopili.

  „No,“ protáhla najednou maminka a já se na ni v naději podívala. „Možná, že jsme to trochu přehnali…“ Stále se zamyšleně mračila na podlahu a pak přeskakovala pohledem ze mě na Charlieho… který se netvářil, že by zrovna s Renée souhlasil. Zkusila jsem se přestat tvářit nadějně, jenže mamince můj výraz neušel. „Což ovšem neznamená, že jsme najednou se vším svolní. Jen uznávám, že to asi nebylo úplně vhodné a že jsme možná viděli Edwarda ve špatném světle, ale musíš nás pochopit – je to tvůj první kluk.“

  Snažila jsem se je opravdu pochopit. „Já vás chápu… jo, z tohohle úhlu to plně chápu, ale pořád jsem naštvaná. Edward přece neřekl nic tak hrozného, že jste museli hned vyvádět. Slyšeli jste Esmé – mají několik pokojů pro hosty, takže bych s Edwardem nespala v jedné místnosti.“

  Renée se usmála a zvedla ruce v obraně. „Dobrý, dobrý, pochopili jsme, že se nemusíme bát toho, že bys z nás udělala brzy prarodiče.“

  Zvedla jsem obočí – to bylo lehké, nemusela jsem začít mluvit o dalších důvodech, proč se nemusí děsit našeho vztahu.

  „Takže můžu po snídani jet ke Cullenovým?“ zeptala jsem se a usmívala se.

  Čekala jsem, že Charlie bude silně protestovat, a také že ano, ale jinak než jsem myslela. „Nemůžeš u nich otravovat každý den.“

  Zamračila jsem se. Možná má pravdu. Třeba u nich opravdu dost překážím.

  Najednou zazvonil telefon a já nadskočila. Charlie se vydal do kuchyně a já vyděšeně letěla za ním. Jestli je to Edward, byl Charlie poslední člověk, který by teď od něj měl zvedat telefon. Odložila jsem talíř na jídelní stůl a rychle se otočila k telefonu, ale táta právě zvedal sluchátko a přikládal si ho k uchu.

  „Charlie Swan,“ ohlásil se spořádaně a já zaťala dlaně v pěst. „Ahoj, Alice… ne, vůbec nerušíš...“

  Úlevně jsem vydechla. Charlie měl Alici i Rosalii rád, protože mu Renée v pátek, než odjeli do La Push, řekla, že právě díky nim jdu na ples a netrávím pátek doma sama. Oblíbil si je a myslím, že i Esmé s Carlislem na něj udělali dojem a ani k Jasperovi a Emmettovi se nechoval nijak špatně. To jen Edward mu do oka nepadl.

  „No… já nevím,“ mručel Charlie nabručeně. „Jo, takhle… ty už sem jedeš?“ Táta se po mně podíval. Pokrčila jsem rameny; nevěděla jsem, že Alice má v plánu přijet na návštěvu.

  „A není to hloupé? Aby neotravovala… Jo ona nikdy?! Aha, tak to je jiná… Ne, na to už jsem vážně zapomněl… Já vím, že Edward takový není… Ano, mně už to Bella všechno vysvětlila… Já to vše chápu, Alice… Dobře, uvidíme se.“

  Vyjeveně jsem zírala na Charlieho, který právě položil sluchátko do vidlic. Cože? On už na to zapomněl? Potlačovala jsem vítězný úsměv.

  „Alice tu bude co nevidět,“ oznámil mi. Jak jsem ovšem znala Alici, její Porshe a tu nesnesitelně rychlou jízdu, věděla jsem, že pravděpodobně právě přijíždí k našemu domu.

  „Řekla, proč přijede?“

  „Prý jen na návštěvu,“ řekl Charlie znuděně a odloudal se k televizi.

  Já i Renée jsme za ním překvapeně koukaly.

  „Buď ráda, že to vzal takhle… Ta holka musí mít obrovský talent, co se týče přemlouvání,“ usmála se.

  „Jo, to Alice umí dobře.“ Zamyšleně jsem pozorovala dřevěnou podlahu, když v tom se ozvalo klepání na dveře a já už podruhé vylekaně nadskočila.

  „Máš černé svědomí,“ nadhodila Renée pobaveně, ale já jí skoro neposlouchala. Rychle jsem šla otevřít dveře Alici. Jakmile jsem jí spatřila, ztuhla jsem zděšením.

  „Co to má být?“

  „Co myslíš?“ opáčila skepticky.

  Zděšeně jsem pozorovala, jak vchází do domu, přes ruku dvě tašky, z kterých díky nedopnutým zipům koukalo několik kusů oblečení. Tentokrát se nenechám tak snadno zmanipulovat, tentokrát žádnou barbínu dělat nebudu… To tedy ne.

***

  Samozřejmě, že nemělo smysl si něco takového slibovat, protože odmítnout Alici… to snad ani nejde. Když na vás nepoužije ten svůj štěněčí kukuč, prostě a jednoduše vám to rozkáže a vy pod jejím rozkazovačným tónem akorát sklopíte uši a uděláte, co chce.

  Takže jsem teď stála před zrcadlem u sebe v pokoji a pozorovala Alici, která upíří rychlostí přebíhala z jedné strany pokoje, kde ležely tašky s doplňky, zpátky ke mně. Chtěla jsem se jí několikrát zeptat, proč mě tak fintí, ale ona mě zvednutím ruky a prohlášením: „ne, ne, žádné mluvení“ vždy umlčela. Zjevně se na to musela pekelně soustředit. A když se konečně rozhodla, že světle modré džínové roury, světle béžové triko s dlouhým rukávem, tmavě hnědá blůzka na úzká ramínka a baleríny stejné barvy jako top, je ta nejlepší volba, problém začaly představovat doplňky, protože – cituji – jsem prostě nemohla jít jen tak a náušnice, náramky a řetízky jsou nejvyšší nutností.

  Vlasy jsem měla vyfoukané, volně rozpuštěné, a musela jsem říct, že se to Alici opravdu povedlo. Normální holka by se bála, aby si vlasy třeba nějak nerozcuchala, když bude milionkrát přetahovat přes hlavu tam a zpátky nekonečno řetízků a nasazovat tisíc párů náušnic – vzhledem k Alicině přeplněné tašce, která obsahovala bižuterii, to byly počty opravdu správné. A já jsem možná byla normální holka, ale neměla jsem normální kamarádku. Alice se totiž nestačila s řetízkem ani přiblížit mé hlavy, protože se jí pokaždé oči rozostřily, ona viděla, jak to bude vypadat, a odhodila řetízek stranou.

  „Můžeš mi –„ pokusila jsem se zeptat.

  „Nemůžu,“ odsekla a dala se do vybírání náušnic, když byla s finálním výběrem náramků a řetízků spokojená.

  Moje trpělivost právě přetekla.

  „Tak podívej, já tu ze sebe nenechám dělat nějakou převlékací panenku – tohle jsem podstoupila… asi třikrát… a to nepočítám nakupování. Řekni mi, co se chystá,“ pěnila jsem a sledovala Alicin soustředěný obličej přede mnou. Můj naštvaný hlas, o kterém jsem si myslela, že ji dostane do varu, s ní ale nic neudělal. Normální člověk by se se mnou začal hádat, nebo by se alespoň bránil. Budu si muset zvykat, že od té doby, co jsem Cullenovy poznala, už je málo co normální.

  Chtěla jsem se Alici vyškubnout a čekat, dokud mi to nepoví, ale zkuste přeprat upíra. Když jsem v jejích očích zahlédla naštvaný záblesk, málem jsem vítězně zatleskala. Konečně jsem se totiž dostala pod tu její klidnou masku. A jestli mi někdo chce vynadat, že dráždit upíra bych neměla… je to zbytečné, protože já se jich prostě nedokážu bát.

  „Panebože!“ vyhrkla Alice netrpělivě s malou dávkou rozčilení – opravdu není snadné naštvat ji. „Můžeš sebou přestat cukat?! Nech mě ti nasadit tyto náušnice a já ti hned vše povím. No, původně to sice mělo být překvapení – ne že bych nebyla jediná, která to za překvapení považuje…“

  Mračila jsem se na její nevinný výraz a přemýšlela, co má v plánu. Nakonec jsem povolila a držela, když mi náušnice ve tvaru pávích peříček nasazovala do uší.

  „Ták,“ protáhla spokojeně a zadívala se na mě.

  Kysele jsem se usmála. „Jsem ráda, že sis ze mě zase udělala oblékací barbínu! Tohle bylo naposledy, užij si dnes těch pár minut slávy, až tvůj výtvor… někdo uvidí.“ Byla jsem nejistá, protože jsem nevěděla kvůli čemu, nebo komu jsem se tak fintila.

  Alice se vesele zasmála – a já málem vybuchla vzteky, když jsem si všimla, že jí moje skeptická nemilá poznámka vůbec nerozhodila. „Vždycky říkáš, že je to naposledy, ale máš pravdu – užiju si slávu, až můj výtvor dnes všichni uvidí, až na to, že ne několikaminutovou. Jsi překrásná, nikdo z tebe nespustí zrak po celou dobu, co budeš v jejich blízkosti.“

  Její nálada mi zase lezla na mozek. Bylo překvapující, že přestože Alice dokázala být skvělou kamarádkou a já ji měla moc ráda, jako sestru, dá se říct, občas bych jí nejraději pořídila lepenku na její pusu… a sebrala jí všechny kreditky.

  Vyčkávavě jsem se na ní podívala.

  Ona se však usmívala jako sluníčko a prohlížela si mě od paty až k hlavě.

  „Dozvím se konečně, proč jsi mě tak oblékla?“ zeptala jsem se netrpělivě.

  Alice po mně hodila otrávený pohled a moje nitro zajásalo – další rozumná reakce, už jsem si myslela, že je snad zproštěna všech negativních emocí…což není tak neopodstatněné vzhledem k tomu, koho má za manžela.

  „Dobře, jak chceš,“ odsekla nabručeně. „Všichni dnes jedeme do kina.“

  Přimhouřila jsem oči. „V čem je háček?“

  Zmateně se zamračila. „Žádný není.“

  Zdvihla jsem obočí. „Vždycky nějaký je… No tak jo, jedeme do kina… Ehm, my dvě, nebo použiješ ty svoje skvělé přesvědčovací schopnosti a přiměješ mého otce, aby mi dovolil trávit odpoledne s Edwardem a ostatními?“

  Alice se uchechtla a zavrtěla pobaveně hlavou. „Tvému tatínkovi to vadit nebude, rozhodl se, že to předtím opravdu přehnal, a možná se i omluví za unáhlenou reakci.“

  „Vsadím se, že ne,“ zamumlala jsem. Alice se na mě s širokým úsměvem podívala a mně to došlo. „Ne, ne, ne! Fajn, nesázím se!“ vyhrkla jsem rychle se smíchem. „Občas zapomínám.“

  „Škoda. Myslela jsem, že bych uhrála nějaké ty nákupy,“ řekla smutně a hodila po mně štěněčí kukuč.

  „No,“ zaváhala jsem, když jsem ten její obličej spatřila, tak smutný, tak roztomilý, že by zlomil i toho nejtvrdšího, „asi bych nákupy zvládla, když nebudeš moc přehánět.“

  Alicina maska ublížené rázem spadla a ona se na mě se šťastným a trochu vítězným úsměvem vrhla. „Díky, Bello! Já věděla, že jsi rozumná! Alespoň víc, než ostatní. Oni jsou neskuteční, Edward s Emmettem měli nedávno nápad, že mi schovají kreditky. Hrůza.“ Otřásla se.

  Zjevně mají stejné nápady jako já.

  „Tak jdeme dolů, ještě se musíš naobědvat,“ rozkazovala. Díky Alici jsem ztratila pojem o čase. Vrhla jsem letmý pohled na hodiny visící nad dveřmi – bylo 12:48 – než mě Alice vytáhla z pokoje.

  „To snad není možné!“ bědovala jsem šeptem, jak mě táhla dolů ze schodů. „To, že tvůj bratr umí dokonale omamovat, jsem už včera zjistila, ale teď to vypadá, že to máte v rodině, ty jedna přesvědčovací manipulátorko!“

  Alice se zachichotala, protože ona můj tichý šepot slyšela stejně dobře, jako bych promluvila nahlas, a obě jsme vkročily do kuchyně.

  Charlie v místnosti nebyl, ale zaslechla jsem nějaký hluk, takže je zjevně u televize. Renée právě vyndávala porci steaku v marinádě a opečených brambor z mikrovlnky a pokládala je na jídelní stůl vedle dalšího talíře. Všimla jsem si, že jeden ušpiněný talíř už je ve dřezu, takže táta je pravděpodobně po obědě, přesně ve chvíli, kdy maminka sahala po dalším talíři do skříňky.

  „Mami, on ještě někdo bude jíst?“ zeptala jsem se zmateně.

  Renée se na mě otočila a trochu skepticky, s káravým pohledem, že jsem zapomněla, se podívala na Alici. „No ano, Alice přece.“

  Dotyčná začala zběsile kroutit hlavou a já v jejích očích spatřila zděšení – jo, teď se ukaž, vědmo, tohle jsi trochu nevychytala, hlavně, že máš plnou hlavu nákupů.

  „Ne, paní Swanová, děkuji. Vypadá to sice výborně, ale já jsem jedla, než jsem odjížděla.“

  Musela jsem si připomenout, že jsem dnes vstávala dost pozdě, protože jinak by Alice měla pouze snídani, tudíž by jí maminka oběd donutila sníst. Lidé obědvají v půl dvanácté, ne?

  Renée se chvíli zamračeně dívala na Alici, talíř, který držela v ruce, a mě, načež si rezignovaně povzdychla. Zaregistrovala jsem i další výdech, ale úlevný – Alice se vyhnula lidskému jídlu.

  „Tak, co vy dvě plánujete na odpoledne?“ zeptala se maminka, když si sedla k jídelnímu stolu, hned poté, co Alici nabídla sklenku vody. Tu už neodmítla, ale nevypadalo to, že by se chystala ji vypít.

  Hodila jsem pohledem po Alici. Přesvědčování je její práce, ne moje.

  „Myslela jsem, že bych vzala Bellu do kina, jestli to nevadí,“ prohlásila ta vědma vedle mě a nahodila ten svůj přemlouvací pohled.

  Renée se usmála a já viděla, jak se rozplývá nad Aliciným kukučem. „Samozřejmě, že to nevadí. Pojedou i ostatní? Vsadím se, že si uděláte pěkné odpoledne. Vím, že jsme to včera přehnali, tudíž doufám, že se budu moci Edwardovi omluvit.“

  Překvapeně jsem zamrkala, ale Alice si zachovala klidnou tvář.

  „Ano, pojednou i ostatní. A hezké odpoledne je v plánu, to mi věřte.“

  To bylo nějak moc lehké, ale Alice už musela vědět, o čem rodiče přemýšlí, a navíc říkala, že není žádný háček…

  „A jsi si jistá, že to nebude tátovi vadit?“ zeptala jsem se pochybovačně.

  Maminka zavrtěla hlavou. „Má výčitky už od včerejšího večera. Jakmile jsme ulehli do postele, viděla jsem jeho zamyšlený pohled, a když jsem se zeptala, oplatil mi otázkou, jestli to nepřehnal.“

  „No tak… tedy dík,“ zamumlala jsem nevěřícně.

  Renée sklopila pohled k talíři. Alice po mně hodila široký, vítězný úsměv.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 22. kapitola: