Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 19

15.09.2009 (17:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3290×

EDWARD
Byla přilepená na stěně a pozorovala nás. Nepoznala nás snad?

Zvedl jsem se, ani se nepohnula a své oči ze mě nespustila. Podíval jsem se ji do nich a to co jsem spatřil mě dokonale překvapilo a zaskočilo.
Bylo v nich tolik bolesti a nedůvěry, ale byla tu ještě jedna věc a to jejich barva. Neměla je červené, ale zelené s odstínem do zlata. Vypadaly přesně jako moje před mou bolestivou přeměnou. Tohle jsem v životě nezažil a podle strnulých pohledů a myšlenek ostatních ani oni ne.
Jediný Jasper zůstávál v klidu a upřeně ji sledoval a snažil se předvídat její další chování, přece jen měl s novorozenými největší zkušenosti z nás všech. To co jsem viděl v jeho představách o jejím dalším chování se mi vůbec nelíbilo. Takhle by se moje Bella přece nechovala, vždy (téměř) se chovala rozumně, přece si něco musela přenést i sem do další existence…
Jasper vycítil moje pochybnosti.
,Edwarde, je novorozená, bude se podle toho chovat. Teď to není tvoje Bella, ale bezcitný krvelačný úpír.’
Poprvé za celou dobu se promluvila Bella: “Jaspere, já tě slyšela.” řekla to klidným hlasem, takže se umí ovládat. Jako souhlas na mé myšlenky na mě jen kývla.
“Jak…jak jsi to udělala?” vykoktal ze sebe Jasper. Upíři můžou koktat? Bells slyšela na co myslím a unikl ji slabý smích.
“Já…no vlastně ani nevím…viděla jsem vás jak se bavíte v myšlenkách a přála si, abych věděla o čem se bavíte a…ono to najednou šlo.”
“Slyšíš i ostatní?” zajímal jsem se. Chvíli byla potichu a poslouchala.
“No…jen když chci. Když si řeknu, že někoho nechci slyšet, tak je ticho, ale když chci tak slyším toho koho chci nebo všechny. Nechápu Edwarde, jak to můžeš vydržet.”
“Taky to nechápu…”usmál jsem se na ni a ona mi svůj úsměv opětovala. , Hlavně Rose a Emmet je něco strasnýho’ dodal jsem v myšlenkách, Bella se rozesmála a já s ní.
“Je příjemné vědět, že se umíš ovládat, ale přesto se tě musím na něco zeptat. Nemáš hlad?” ozval se za celou dobu poprvé Carlisle.
“No, vlastně abych řekla pravdu, tak trochu ano. Pálí mě v krku, ale…” ozvalo se zakručení jejího žaludku. Všichni jsme se na ni nevěřícně dívali. Tohle už vůbec není normální, upírovi nemá kručet v žaludku.
Otočila se na mě. “Edwarde, nemohl bys mi prosím udělat ty tvoje lívance? Mám opravdu hlad.” To už jsem svou zvědavost na uzdě neudržel ani já. 
“Bells, lásko, ty máš hlad…no myslím jako člověk? Nemáš potřebu uhasit to pálení v krku?”
“No to bych raději až později, ale teď mám vážně chuť na ty lívance prosím.”
Jen jsem nevěřícně zakroutil hlavou a vydal se směrem do kuchyně následován Bellou.

BELLA
Nechápu, proč na mě všichni tak zírají.
,No jo zase jsem ta divná co?’ pomyslela jsem si a nechala Edwarda, který už byl u dveří, aby to slyšel.
Otočil se na mě s tím nejkrásnějším úsměvem na rtech a poslal mi svoje myšlenky. 
,Nejsi divná, ale výjimečná. A mimochodem…miluju tebe!’
,Víš jak potěšit.’ poslala jsem mu na oplátku.
,Říkám jen pravdu,’ odpověděl a díval se mi přitom do očí. Měl je hluboké a vyzařovala z nich čistá upřímnost a láska. Pořád jsem se dívala do jeho mysli a viděla tam, jak myslí na svoje zelené oči. Proč to dělá? Snaží se snad přede mnou skrýt nějaké myšlenky?
“Ehm, Edwarde…začíná být rozrušená.”
Zřejmě si přečetl, proč to tak je, protože mi s úsměvem na rtech odpověděl : “Bells, to nejsou moje oči, na které myslím.”
Začínala jsem být podrážděná a naštvaná, myslí snad na nějakou holku? I když jsem odpověď nečekala nebo možná nechtěla, tak přišla a překvapila.
“Ano myslím, jak ty říkáš na holku…”u toho jsem se začínala mračit, přišel zpátky ke mně, položil mi ruce na ramena a spoutal mě ve svém pohledu a pokračoval. “…ale sama moc dobře víš, že jediná, na kterou jsem kdy myslel jsi ty a ani teď tomu není jinak.”
“Ale…já nemám zelené oči…”pořád jsem se mračila a on se víc a víc usmíval. Emmet vybuchl smíchy. “No tak brácha už ji netrap a řekni ji to.”
Mě tato situace vůbec vtipná nepřišla a nepomáhal mi ani fakt, že Jasper byl ze mě čím dál tím víc nervózní a propaloval mě pohledem. 
“Co mi máš říct?” vyjelo ze mě.
“Lásko, ale ty teď máš zelené oči. Přesně takové, jaké jsem měl já ještě než jsem byl přeměněn, ještě když jsem byl člověk. Akorát je mi záhadou proč tomu tak je.”
Ozval se Carlisle : “Řekl bych, že to má něco společného s tím, že jsi ji přeměnil ty Edwarde, ale to stejně nevysvětluje proč má takovou barvu.”
Znovu se ozval můj žaludek…všichni vybuchli v hlasitý zvonivý smích.
Přiřítila se ke mně Alice a objala mě. Myslím, že kdyby mohla, tak by plakala štěstím. “Bello jsem tak ráda, že jsi to pořád ty!!” Postupně mě objali všichni a Alice se znovu ujala slova.
“Bells pojď se mnou, musíme tě obléct, Edward ti mezitím udělá jídlo.” Chytla mě za ruku a táhla mě za sebou.
Došly jsme do jejího pokoje. Alice se zastavila uprostřed pokoje a s nepřítomným výrazem se zasekla. Jakmile se vrátila do přítomnosti a na tváři se ji rozlil úsměv.
“Takhle by to šlo…” zamumlala si pro sebe, asi zapomněla, že ji uslyším i když si to řekne jen pro sebe. Otočila se na mě. “Ty běž zatím do sprchy a já ti nachystám oblečení.”
Poslušně jsem nakráčela do koupelny, shodila ze sebe oblečení a vlezla do sprchy. Když jsem se sprchovala, tak jsem slyšela klapnutí dveří, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, asi mi sem Alice jenom hodila oblečení. Jak jsem se osprchovala, tak jsem vykoukla ze zástěny a spadla mi brada…

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčeni 19: