Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 8

25.03.2015 (07:00) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2144×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Vzápětí jsem věděla, že je všechno špatně. Mravenčení v prstech u nohou mi dalo jasně najevo, že nad nimi  nemám žádnou vládu. Zapotácela jsem se, vykřikla a tělo stouplo do prázdna.

Ve chvíli, kdy jsem padala, se mi podařilo pořádně se nadechnout, ale když moje tělo udeřilo o hladinu, většina vzduchu mi unikla z plic.  Pevně jsem zavřela oči a ruce si obalila kolem hlavy.

Panikařila jsem, ale věděla jsem, že to nesmím dopustit.

Počítej!

To mi táta vždycky říkal, když jsem se rozčilovala a nedokázala jsem přestat.

Počítej!

A tak jsem v duchu počítala, abych nemusela myslet nato, že už brzy umřu.

Podařilo se mi napočítat do dvaceti, když mi plíce začaly zoufale žadonit o vzduch.

A potom jsem ucítila bolestně pevné sevření a byla jsem doslova vymrštěna z vody a konečně jsem se nadechla. Nedokázala jsem otevřít oči, dokud jsem pod sebou prokazatelně neucítila písek.

„Bello?“ Edwardův hlas byl nepopsatelně úzkostný.

Několikrát jsem se nadechla a pokusila jsem si vytřít sůl z očí, kde mě začala štípat. Zuby se mi roztřásly zimou a cítila jsem, jak mě Edward do něčeho zabalil a posadil mě.

„Jsi vážně dobrý,“ zašeptala jsem a vděčně se dívala na jeho andělskou tvář, právě teď zrůzněnou zuřivostí. „Už jsem si myslela, že mě tam necháš utopit, Edwarde.“

Přerušilo mě jeho zavrčení. Oproti čemukoli, co jsem do té doby slyšela, to bylo tak drsné a hrozivé, že jsem cítila, jak mi vlasy hrůzou vstaly na hlavě.

„Jestli ještě někdy ohrozíš svůj život, přísahám Bohu, že si na tebe najdu vařečku, protože na tebe nic jiného neplatí a potom si mě nepřej!“ slíbil mi a postupně zvyšoval hlas, takže jsem nepochybovala o jeho hněvu.

„Umíš si představit, co jsem prožíval, když jsem hledal tvoje tělo v bouřících vlnách? Myslel jsem, že… “ Na okamžik nebyl schopen souvisle pokračovat a jenom se zhluboka nadechl. „Viděl jsem tě bezvládně padat dolů a neslyšel pod vodou tvé srdce. Nevěděl jsem, jestli není tvoje tělo rozlámané o útes. Málem jsem zešílel ze strachu o tebe, než jsem se k tobě dostal!“

Hluboce jsem se zastyděla. Jeho vztek pramenil ze strachu o mě?

„Upadla jsem…“ vysvětlila jsem a roztřeseně se usmála. „Moje záchrana ti trvala dvacet tři vteřin,“ hlesla jsem, polykajíc slzy.

„Jsi velice rychlý, když chceš,“ poznamenala jsem do nastalého ticha a předpokládala, že Edward ztuhl jako socha. Ohlédla jsem se, abych si své tušení potvrdila. Nebyl nakonec tak nepředvídatelný.

„Čekala bych, že tě překvapí, že jsem to spočítala,“ navrhla jsem váhavě, když se stále nehýbal, „protože to bylo docela těžké mezi těmi vlnami.“

Doufala jsem, že ho tím vytrhnu z jeho podivné strnulosti.

„Bello…“ vydechl zoufale a promnul si svými štíhlými prsty kořen nosu ve snaze zůstat klidný.

„Hele, Edwarde,“ skočila jsem mu naléhavě do řeči, a to hlavně proto, že jsem potřebovala znovu získat kontrolu nad situací. Měla jsem strach. Kdybych se teď nedostala ke slovu, našel by si znovu výmluvu.

„Nemůžeš popřít, že máš nadpřirozené schopnosti. Asi čteš lidem myšlenky. Tvoje rychlost, reflexy, fakt, že slyšíš lidské srdce na dálku.“ Podmračeně jsem skenovala jeho kamennou tvář a založila si vyčkávavě ruce na prsou. K tomu musel něco říct.

Nakonec si povzdechl jako unavený muž a vzal mě do náruče.

„Vím, co si lidé myslí. Ale ty jsi záhada. Někdy mě vážně rozčiluje, že ti neumím číst myšlenky,“ postěžoval si unaveně a zkoumavě mě pozoroval, jako by se pokoušel rozluštit nějaké zajímavé tajemství.

„Jenom někdy?“ zeptala jsem se zvědavě. Přirozeně mi neuniklo slůvko někdy a pocítila jsem nepřirozenou úzkost z představy, že by Edward nechtěl znát všechny mé myšlenky.

Edward se na mě trpce usmál, ale jeho oči zněžněly při pohledu na můj zmatek.

„Víš, jaké to je mít schopnost číst myšlenky a pamatovat si všechno? Když se na někoho podívám, vím, co si myslel, když sledoval porno. Vím, po čem kdy toužil, já vím, co kdy provedl a znám jeho nejhlubší obavy. Stačí pár hodin denně po celý rok a víš o člověku všechno. Nic tě nepřekvapí, protože lidé myslí neustále na svůj život. Znám všechny tvé spolužáky lépe než oni sami. Kdybys chtěla, vyjmenuji ti PIN každé kreditní karty kohokoli, s kým se setkám. Stačilo by se jenom zeptat a oni by na to číslo dříve nebo později pomysleli…“ Hlas se mu potichu vytratil. Díval se mi do očí a já jsem se nemohla zbavit okouzlení z té vzácné chvíle.

„A proto mi nesvěříš své tajemství,“ poznamenala jsem smířeně a úspěšně potlačila v hlase jakoukoli stopu po hořkosti. „Protože neznáš mojí mysl.“

Překvapila mě svým výrokem a chtěl jsem na něj zareagovat, když jsem si uvědomil, že má pravdu. Byl to pochopitelně můj strach, který mě nutil nepřiznat jí, kdo jsem.

Strašně jsem se bál, že se dozví pravdu, vyděsí ji to a opustí mě.

Strašně jsem se bál, že si o mně bude myslet, že jsem netvor.

Nevěděl jsem, který z těch strachů je větší. Nemohl jsem se v duchu rozhodnout, jestli bych snesl pohled na její oči, pokud by se v nich objevilo odsouzení. Možná bych raději zemřel, než abych musel vidět její nenávist. Ale nevidět ji už nikdy – to by mi bylo lépe bez citů, pomyslel jsem si.

„Není to proto, že neznám tvoji mysl,“ opravil jsem ji jemně, poukazující na Bellinu druhou část sdělení. Moc jsem si přál, aby alespoň zčásti pochopila moji bolest.

Je to proto, že tě příliš miluji na to, abych riskoval, že o tebe přijdu, povzdechl jsem si v duchu.

„Mám obavy z tvé reakce,“ přiznal jsem, potlačující nutkání jí popadnout do náruče a políbit jí. Hned potom bych ji unesl na nějaké odlehlé místo, aby nikdy nepřišla na to, co jsem zač a nikdy bych ji odtud nepustil.

Zamknul bych ji někam, kde by si nemohla ublížit. Držel bych ji v posteli a zasypával bych jí kyticemi nejedovatých a beztrnných květin.

Díval jsem se do jejích nezáludných očí a styděl jsem se, že si s ní takto pohrávám. Věděl jsem, že to není spravedlivé. Bella byla ke mně vždycky upřímná, zatímco, já jsem mlžil.

„Přála bych si tě nezklamat,“ zamumlala jemně a sklopila oči. Byl jsem nešťastný z její poctivé oddanosti, kterou mi prokazovala, protože v kontrastu s její povahou jsem byl skutečné monstrum.

Cítil jsem, jak se mi tvář kroutí samovolně do bolestivého úšklebku.

„Tak to není,“ zašeptal jsem a přál jsem si, aby se mi podívala do očí a mohla v nich vidět tu prostou pravdu. Že ji miluji a že mě nikdy nemůže zklamat.

Na dlouho dobu se Bella odmlčela a potom vzhlédla a suše se pousmála.

„Respektuji tvoje rozhodnutí,“ prohlásila s mírným pokrčením ramen nakonec dospěle. „Ty bys tedy měl být schopen respektovat moje, Edwarde,“ poznamenala klidně a já jsem pochopil, že jí to stálo velké úsilí.

Věděl jsem, že myslí na náš spor o Donovi a mně se udělalo špatně při pomyšlení na jeho nechutnou mysl. Měla pravdu. Nic mi do toho nebylo. Mohla mít svoji pomstu, pokud chtěla.

Pomalu jsem přikývl, abych jí dal najevo, že beru její žádost na vědomí, ale neměl z toho žádnou radost.

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 8: