Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 9 + Epilog

26.03.2015 (07:00) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2684×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pátek.

Bellina pomsta.

Dnes svádí Dona Fostera za jediným účelem. Odkopnout ho.

Bral jsem to jako zkoušku. Alice mě varovala předem, takže jsem věděl, že dnes má Bella svůj den D. Pokusil jsem se na to nemyslet, ale ani náhodou se mi to nedařilo.

Kam až bude ochotná zajít? Obětuje mu svoji čest? Nebo ho chce jenom opít a vyfotit v nějaké kompromitující situaci? A nejdůležitější otázka. Dokážu se nevměšovat do jejích přání?

Šlo mi to dobře. Snad až příliš, když si na to vzpomenu.

Poprvé v životě jsem na sobě měla ty nádherné, upnuté, červené šaty, které toho moc nezakryly. Poprvé jsem se nalíčila. Byla jsem Bella. Kráska.

Stála jsem naposledy před zrcadlem a zhluboka dýchala. K činu jsem se musela odhodlávat. Ne proto, že bych neměla odvahu. Moje touha pomstít se, ale nebyla k nalezení.

Vždycky jsem doufala, že se ustrojím jako princezna pro svého prince. A hluboko v sobě jsem cítila strašnou lítost nad tím, že tohle chci nabídnout Donovi, kvůli směšnému pocitu zadostiučinění.

Zazvonil zvonek.

Na jednu krásnou sekundu jsem si představila, že by pro mě přišel Edward, aby mě naposledy zachránil. Přála bych si ho okouzlit tak, jako ostatní chlapce ve škole za posledních pár dní, kdy jsem využila většinu Alicina šatníku a důvtipu.

Kdyby tady teď byl a nabídl mi sebe místo mé pomsty, všechno by dopadlo jinak.  

Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla.

Stačilo by jediné jeho slovo, že o mě stojí a zahodila bych i vlastní život.

„Ahoj Bello, tak můžeme?“

Musela jsem se bolestně usmát své naivitě.

Během večera jsem ale alespoň zčásti zapomněla na svoji naivitu a soustředila jsem se na svůj úkol. Bylo to překvapivě lehké.

Už při večeři Don vypil dvě sklenice vína a do kina mě vzal v družné náladě.

Nikdy jsem se necítila tak otráveně, když jsem v dlani pevně svírala jeho ruku, kterou se mi pokoušel šátrat po stehně směrem ke klínu, ale film naštěstí skončil a my jsme se vydali k Donovi domů.

I tam šlo všechno jako na drátkách. Podařilo se mi ho dostatečně opít a potom nasměrovat k posteli.

„Jsi skvělá, kočičko. Nechceš si odložit?“ usmál se na mě a já jsem mu úsměv opětovala.

„Až po tobě,“ vyzvala jsem ho a dolila mu skleničku z plné lahve. Svůdně jsem se zavrtěla a pomohla mu svléknout se. Pak mi ale došla odvaha. Tohle není správné.

„Počkej tady na mě, jenom si odskočím,“ vybídla jsem ho a zvrtla se ke své kabelce, abych si odskočila do koupelny. Možná to bylo přehnané, ale pro jistotu jsem zacvakla zámek a s hlubokým nádechem jsem se podívala do zrcadla.

Co to děláš, Bello? Co to děláš?

V duchu jsem si představila Charlieho a Renné, jako by mi stáli za rameny a tvářili se nesouhlasně a zklamaně. Potom se k našemu malému shromáždění připojila Alice, která smutně vyšpulila spodní ret. Jako by mi říkala, že ty šaty nejsou určeny pro Dona a já jsem se zastyděla.

Trvalo mi to dlouho, než jsem vyšla ven, rozhodnutá, že se Donovi prostě omluvím a vycouvám. Mohlo uplynout asi patnáct minut a já jsem si byla jistá, že jestli ještě není naštvaný, bude teď, ale pohled na něj mě ohromil.

Ležel nahý na posteli, všude kolem něj se válelo jeho oblečení – a spal.

Na malou chvíli jsem na něj zůstala nevěřícně koukat, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou a vytáhla z kabelky telefon.

V kapse mi zavibroval mobil a já jsem na kratičký okamžik zadoufal, že si to Bella rozmyslela a chce odvést domů.

Stačilo by jí lusknout prsty a já bych pro ni udělal cokoli na světě.

Při pohledu na displej jsem se zarazil. Alice věděla, že dnes nejsem v náladě na popichování, takže se něco muselo dít. Možná se jí něco přihodilo na lovu.

„Ah, Alice. Děje se něco?“

„Běž k Fosterům! Hned!“ vykřikla Alice do telefonu téměř hystericky.

Bella.

Pomyslel jsem na ní a jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi.

V tu chvíli jsem nepomyslel ani na mobil ani na sklo francouzského okna, které mě od ní dělilo.

Prolétl jsem skrz, aniž bych věnoval pozornost tomu, že v zaťaté pěsti držím polovodičovou padrť a mé oblečení je na cáry.

Byl to zvuk spouště foťáku, který ho probudil.

Při pohledu na něj jsem ale bezděčně ustoupila, protože Don očividně nebyl sám sebou. Krátký pohled ke konferenčnímu stolku, kde nyní stála zcela prázdná lahev, mi potvrdil, že mu alkohol úplně stoupl do hlavy.

Když se ale pohnul směrem ke mně, zdálo se, že ho spíše posílil a vybudil, takže byl schopný jakéhokoli činu.

Vytrhl mi mobil z ruky a bočním tlačítkem odemkl hlavní panel, takže okamžitě uviděl otevřenou galerii fotoaparátu na displeji. Tvář mu zkřivila bezuzdná zuřivost a oči se mu rozšířily vztekem.

Překotně jsem uskočila z jeho dosahu, když mu obličej zbrunátněl a čekala jsem útok. Proto mě nepřekvapilo, když se rychlým krokem přesunul ke mně a volnou rukou, ve které neměl mobil, mě chytil za zápěstí a přitiskl mě ke stěně.

Byl silný jako býk a tak bolestivě mi zkroutil ruce za zády, že jsem vykřikla bolestí. Ale to už mi spoutal páskem od mého kabátu ruce a mrštil mnou na postel.

Bolelo to a zoufale jsem se pokoušela Dona odkopnout a utéct, ale sedl si na mě.

„Co to děláš?! Nech mě, pust! Já nechci, to nemůžeš!“ křičela jsem, zatímco mi svým opaskem svazoval dost brutálně nohy v kotnících.

Zaslechl jsem její křik a chtěl jsem trhat. Moje nohy ještě zrychlily. Každý Belly trhaný výkřik a prosba, které se ke mně donesly, mi rozpalovaly hrdlo a posilovaly moji zuřivost.

Mohl jsem být jako bouře, ale ničivější, když jsem probourával svým tělem cestu do domu, co nejrychleji se snažící dostat k mé lásce. Připadalo mi přitom, že nemohu dýchat hrůzou a že jsem příliš pomalý. Konečně jsem stál přede dveřmi a jediným prásknutím je vylomil z pantů.

Viděl jsem ho sedět Belle na nahých zádech, jak na mě nechápavě a vystrašeně zírá, v jedné ruce držel zapomenutý mobil a Bella na mě hleděla s uslzenýma očima.

Belliny šaty byly roztrhány na jejím těle, jedna jeho ruka svírala Bellin krk.

Edwardův obličej byl zuřivý a nelidský. Popadl Dona za zátylek vlasů a trhl jím směrem ode mne.

V tu chvíli jsem slyšela jasné, odporné lupnutí a Don bezvládně prolétl přes celou místnost, kde zády narazil do stěny, až se z ní sesypaly zarámované fotografie a sklo se řinčivě roztříštilo po podlaze.

Nedokázala jsem se pohnout a už vůbec jsem neměla odvahu podívat se na Dona Fostera.

Proto jsem se veškerou svojí silou, kterou jsem v sobě byla schopná najít, držela oči na Edwardově, zlostí a starostí zkřivené tváři.

Beze slova a se strašlivým vztekem mi rychle a přece jemně prsty roztrhal pouta jako by trhal pouhý pruh papíru, aby mě osvobodil a zahleděl se na mě se směsicí zuřivosti a děsu.

„Říkal jsem ti to,“ zavrčel do tísnivého ticha a já jsem proti své vůli zalétla očima ke stěně, kde ležel mladík bez jakékoli známky života.

„Příště, až se budeme hádat, mi dáš za pravdu,“ poručil mi a převelice opatrně mi pomohl vstát z postele a rychle zahalil moji nahotu prostěradlem, které strhl z postele. Potom si kolem pasu omotal deku, aby zakryl své beznadějně roztrhané oblečení.

„Zlomil jsi mu vaz, že ano?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem a podívala jsem se na Edwardovu tvář, která více než kdy jindy připomínala kámen.

Třásla jsem se a Edward mi nebránil, když jsem se sesunula na podlahu. Obezřetně se posadil vedle, ale v dostatečné vzdálenosti.

Neodvažoval se mě už dotknout a já jsem nebyla schopná se ovládnout.

Jeho oči byly rozšířené a naprosto černé, jako by upadl do šoku, nicméně po chvíli se jeho zuřivý výraz pozvolna změnil na lítostivý a starostlivý.

„Nechtěl jsem ho zabít,“ zašeptal tiše, „ale on se tě dotkl!“ Znovu jeho hlas přešel do vrčení a já jsem ho vzala za ruku.

Účinek byl okamžitý, protože se Edwardovy oči ještě více rozšířily, ale zázračně se uklidnil pod mým dotekem.

Opatrně jsem se mu podívala do tváře, ale ta zvířecí divokost už z nich vyprchala a usadil se v něm strašný smutek.

Jemně jsem ho pohladila po tváři, najednou s potřebou utěšit ho i sebe. Nemotorně jsem mu vlezla na klín a vtiskla se mu do náruče, kde jsem se cítila v bezpečí.

„Je příliš kruté, když řeknu, že přesně tohle jsem si přál víc, než cokoli na světě?“ zašeptal Edward tichounce a jeho paže mě neskutečně jemně objaly.

„Vím přesně, jak to myslíš,“ zašeptala jsem a zbaběle si schovávala tvář do jeho hrudi, abych nemohla vidět tělo mrtvého chlapce.

„Jsem upír,“ řekl Edward do ticha, jako by to bylo něco, co mi potřeboval sdělit. Neodtáhla jsem se, ani když se sklonil, aby se podíval, jak se tvářím.

Mlčela jsem a pomalu, unaveně zpracovávala tu informaci. Nakonec jsem si povzdychla.

„Myslím, že už na tom nezáleží, Edwarde.“

Něžně mě pohladil a políbil do vlasů.

„Sousedi zavolali policii, Bello. Budou tu za pár minut,“ povzdechl Edward a zvedl mě na nohy.

„Musíš odtud utéct,“ vyhrkla jsem a najednou jsem znovu cítila adrenalin v krvi. „Musíš použít tu svoji super-rychlost, aby tě nikdo neviděl odcházet…“

„Bello,“ oslovil mě Edward s bolestným úsměvem, „a co ty? Zabil jsem toho chlapce. Copak bych mohl dopustit, aby vina padla na tebe?“

„Byla to nehoda! Sebeobrana!“ Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, když jsem viděla Edwardův rozhodnutý výraz.

 „Poslouchej mě, Bello,“ ozval se klidně a vzal moji tvář do svých dlaní, „chci, abys řekla, co se tady stalo. Řekni, že jsem u sebe měl baseballovou pálku. Všechno na mě svedeš, rozumíš?“ Lehce mě políbil na čelo a odtáhl se, aby mi viděl do tváře.

Z dálky k nám doléhala policejní houkačka a mně se sevřel žaludek. Charlie bude určitě uvnitř a najde mě tady s mrtvolou.

„Vyjdu ven tak, aby mě sousedi později mohli dobře popsat,“ zašeptal jemně a pohladil mě po ramenou.

„Buď statečná, Bello. Nedovol, aby tě kdokoli donutil k něčemu hloupému,“ přikázal mi laskavým tónem a nepřestával se mně dotýkat.

Na krátký okamžik jsem si dovedla živě představit, jak se po téhle nehodě můj život změní. Oproti nahým fotografiím to bude věčný život s cejchem. Ale pro tuto chvíli mě to nezajímalo.

„Co budeš dělat?“ zašeptala jsem, sotva zřetelně, takže mě překvapilo, že mě Edward přes sílící houkačky slyšel.

„Někam se schovám, dokud to neutichne,“ odpověděl klidně a povzbudivě se na mě usmál.

„Nemusíš o mě mít strach, Bello,“ ujistil mě měkce a v očích mu na maličkou chvilku zaplály ohníčky. „Nakonec, jsem neprůstřelný,“ usmál se.

„Sbohem, Bello,“ zašeptal mi do vlasů a obrátil se ke mně zády.

Chtěla jsem mu říct… Spoustu věcí. Ale neudělala jsem to. Chtěla jsem mu říct, že ho miluji. Že mu děkuji. Že je mi jedno, že je upír. A ať mě vezme s sebou.

Nic z toho se ale nedozvěděl.

Už byl málem ve dveřích, když se nečekaně rychle vrátil a jedním ze svých neuvěřitelných pohybů mě vzal do náruče a naléhavě mě políbil.

Když se odtáhl, viděla jsem oči zamilovaného muže a věděla jsem, že tuhle vzpomínku si udržím do konce života.

„Odpust. Nemohl jsem si pomoci,“ zašeptal, a když jsem zamrkala, moje náruč byla najednou prázdná.

EPILOG

O ROK POZDĚJI

Am Westhafen 10

18356 Barth, Německo

Kdybys chtěla začít znovu...

S láskou E. C. 

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 9 + Epilog: